Nový život - 21. kapitola

Má teorie vzala ihned za své, když jsem uviděl dvě postavy mířící ke skupině.
Šli spolu ruku v ruce a o něčem vášnivě debatovali, sotva přišli. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal, byli to oni ale přesto jsem se na ně nedokázal dívat jako na rodinu. Vždyť oni se paktovali s upíry. UPÍRY!
Ještě nedávno bych dal za Lea ruku do ohně, ale teď?!
A co tu vlastně dělá s Jacquelline? Vždyť jsem ji viděl umírat. Ale to nebylo jediné překvapení, které mě zaskočilo. Oni totiž šli za tou skupinkou a začali se s nimi bavit!

„Tak co máš pro nás ty prachy?“ zeptal se Stefan, nejspíš vůdce.
„Tady máš. A chceš-li si vydělat budu mít pro tebe další úkol…“ zlověstně se jí zablýsklo v očích.
„Co vyžadujete má paní?“
Paní?!
„Najdeš zbytek naší skupiny a zabiješ je!“ Pronesla pevně.
„Proč je chceš všechny zabít?“ vložil se do toho nečekaně Leo.
„Ale no tak drahouši, víš proč to dělám.“
„Pomsta nic neřeší, a mstít se na nevinných už vůbec ne.“
„Nevinní!? Ts. Kvůli nim se mi to stalo, a co oni nechali nás tam a ani se neohlédli.“ Zařvala dost naštvaně a dodala: „Máte na to 14 dní najděte je a zabte. Všechny!!“

Kruci, co to má znamenat. Musím varovat Joe, a Lili.
Vyplížil jsem se nepozorován před dům, nastartoval a rychle ujel. Cesta sem mi trvala několik hodin ale zpátky jsem se dostal v rekordním polovičním čase. Rychle jsem si koupil letenku a napsal oběma SMS, kde jsem jim sdělil ať se hned vrátí do našeho výchozího místa, tedy do našeho domu.

Měl jsem štěstí do New Yorku to letadlo odlétalo za hodinu, zatím jsem měl náskok a k tomu nevěděli, že víme co chtějí udělat. I když mi těch 60 minut připadalo jako věčnost, dočkal jsem se a letadlo vzlétlo směr Jih.

Mezitím na Louce

„Myslíš, že nám na to skočil?“ zeptala se Jacq.
„Bezpochyby.“ Odvětil Leo.
„Teď musíme jen čekat, jak si předpokládal, bude se snažit je zachránit.“
„Mám ho přečteného, přeci jsem si s ním hrál před lidmi na bratra nějakých šedesát let.“
„Hm. Počkáme a potom uskutečníme náš plán. Mimochodem kde máš Noemi?“
„Opravdu nevím, sbalila se a odjela – prý domů.“
„Ta je ale tak strašně blbá.“ Rozkřikla se Jacq. „Celé to pokazí.“
„To víš ta její sentimentální dušička, chtěla zachránit svou kamarádku. Doufá, že se k nám přidá.“
„Ts. Neberu do party někoho bez schopností.“ Zamračila a odešla. „Mimochodem až tě Nao začne nudit… Přijď.“ Mrkla na něj.

Danny

Konečně, tentokrát jsem myslel že to letadlo snad nikdy nepřistane.
Rychle jsem vyběhl z východu, běžel jsem před letiště na parkoviště, kde jsme měli zaparkované Joeino auto. Vyndal jsem si z kapsy náhradní klíč a vydal se směrem k našemu domečku…
Kde mě čekalo nepříjemné překvapení.

Alex

Zvědavost byla silnější a já se tam šel porozhlédnout, byl to vkusně zařízený dům s venkovním bazénem, kam jsem teď nemohl protože jsem se musel schovat před sluncem (abych nejiskřil) a tak jsem se šel podívat na půdu…

Našel jsem tam spoustu haraburdí, krabic a hlavně prachu. Jako upír jsem si nemusel svítit abych viděl na všechno. Ale jedna malá krabice v koutě mě zaujala, ne jen proto že na ní bylo o hodně míň prachu, ale také pro to, že na ní bylo černým fixem napsáno slovo FOTKY.
Neváhal jsem a otevřel ji. Leželo tam na sobě naskládaných několik alb.
Vzal jsem si celou krabici a šel dolů, kde se mezitím zešeřilo a sedl si na gauč v obýváku a otevřel první album.
Sice jsem v domě narazil na Annin pach ale tohle jsem nečekal. Byla tam se svými přáteli nespíš, dokonce ji tam jeden floutek držel kolem ramen a láskyplně se na ní díval. Měl jsem chuť tu fotku vzít a roztrhat na malé kousíčky… Grrrr. Já mu nedaruju, je moje a nikoho jiného!
A tak jsem se dal do přohlížení…
O pár hodin později jsem slyšel venku prudce zabrzdit auto, nevěnoval jsem tomu pozornost – čekal jsem přece na Sar a George, když do domů naštvaně vtrhl ten maník z fotky…

Danny

Nezdržoval jsem se dopravními předpisy a šlapal na plyn, dneska jsem přímo trhal rychlostní rekordy, pomyslel jsem si těsně před tím než jsem prudce zabrzdil před domem a všiml si zprávy od Lili.

ZÍTRA V OSM BUDEME NA LETIŠTI, A ASI V 11 HODIN BUDEME NA MÍSTĚ LILI PS MISE ÚSPĚŠNÁ.

Alespoň někdo, Joe mi stále neodepsala, popravdě řečeno nikdy neodepisovala většinou zavolala zpátky nebo prostě přijela. To byla celá ona.
Vystoupil jsem z auta.
Z toku mých myšlenek mě vytrhl nasládlý pach.
Upír.
Kruci, že by byli tak rychlí?
Pochybuju, nepotřebovali nic urychlovat ani o mě nevědeli. Nebo ano?
Znovu jsem vdechl nasládlou vůni a ujistil se.
Jeden upír, na toho stačím.
Na nic jsem nečekal a vtrhl jsem do dveří.

Vetřelec klidně seděl v našem křesle a prohlížel si naše fotky. Vypadal překvapeně a rychlým pohybem, který jsem málem nezaregistroval, vrátil album do krabice.
Zavrčel jsem.
Zná obličeje všech, pro to tady byl, aby nás lépe vypátrali a vyvraždili.
Byl jsem vzteky bez sebe.
Zařval jsem na něj:
„Vypadni z toho křesla a připrav se dnes zemřeš!“
Okamžitě mě poslechl a já jsem na něj skočil.
Nečekal a odhodil mě na stěnu, u které byla LCD televize, kterou jsem svou vahou samozřejmě rozbil.
Tím, že se bránil se ve mně vzbudila nová vlna vzteku, zneviditelnil jsem se a kopnul jsem ho tak silně že proletěl ven prosklenými dveřmi na terasu, vypadal zmateně, nejspíš nečekal že budu mít nějakou schopnost.
Číhal jsem a vyhlížel, kdy se odtamtud vyhrabe.
Chyba.
Podcenil jsem svého nepřítele.
On měl taky schopnost.
Bohužel jsem ji poznal v tu chvíli, kdy stál za mými zády a praštil mě do zátylku.
Najednou jsem se nemohl pohnout a pomalu jsem ztrácel vědomí…
Než upadl do hlubin bezvědomí. Ucítil jsem pach dalších dvou upírů.
Selhal jsem.