Labyrint II: Sářin návrat - 29. kapitola

Z těch slov, která ze sebe Amy sypala, jako by se na Sáru valil mohutný proud obvinění, která jí zjevně její dcera chtěla říct při hádce, ale k němuž jí Sára nedala příležitost.
A pak, sotva hlas její dcery dozněl, v okně vedle ní zahlédla Sára blesk, zaslechla ránu a najednou…
Tma.
Ticho a tma.
Dění v kouli zmizelo, jako by se zatáhlo nebe, mlha se odlepila od krajů koule a svým bělavým svitem opět naplnila celý její prostor, v němž se opět roztočila.
Při tomto představení Sára málem ani nemrkala. Celá zkoprnělá byla ještě i ve chvíli, kdy Jareth ruku stáhl a promluvil.
,,Nuže, Sáro? Tady máš důkaz…“
,,Ale… to…“ začala od Jaretha zase couvat, ,,… to… není přesné znění zaklínadla. Řekla to jinak… To znamená, že… že… Neměl jsi ji odvádět! Vrať mi ji, slyšíš?! Přiveď mi ji zpátky!!“ rozkřičela se Sára, otřesená stále tím, jak se jako nezúčastněný divák dívala na hádku s vlastní dcerou, která jí i s tím krátkým odstupem připadala tak neuvěřitelně hloupá a malicherná…
,,Dost, Sáro!“ přestalo to Jaretha bavit. ,,Víš dobře, že mluvíš hlouposti a snažíš se najít důkazy o nevinně své dcery! Ale je jedno, jestli pár slov pozměnila! Zaklínadlo zvolala a sama jsi slyšela, jak volala, že chce pryč a prosí krále skřítků, aby si ji odvedl!“
Jareth Sáru doslova ubil důkazy a ona si zdrceně uvědomila, že má naprostou pravdu a cítila, jak se jí do očí derou slzy.
,,Lze snad nevyhovět takové zoufalé prosbě?“ otázal se Jareth vzápětí znovu klidným, ale tak falešně neupřímným a zdánlivě nevinným hlasem, že to Sáru v jejím momentálním rozpoložení mysli ne popudilo, nýbrž ještě víc zdrtilo a rozesmutnilo.
,,Vrať mi ji… Prosím,“ hlesla.
,,Prosíš?“ odfoukl posměšně král skřítků. ,,Teď?“
,,Vždyť… je to ještě dítě,“ zašeptala.
,,Tys byla ve stejném věku, když sis mě zavolala. Tak proč by měla být tvá dcera jiná?“ odsekl.
,,Ona… není v tomhle jako já. Vždyť jsem říkala, že nevěří na pohádky! Nikdy nevěřila! Nepochopí, co se děje! A nebude mít tušení, jak proti tobě… zakročit!“
,,Tím hůř pro ni a lépe pro tebe!“ odvětil Jareth nekompromisně.
,,Co… tím chceš říct?“ zhrozila se Sára. ,,Co myslíš tím – tím hůř pro ni?! Opovaž se… Opovaž se jí něco udělat! Jen se jí třeba dotknout!!“ začala hysterčit.
,,Udělám jí jen to, na co jsem měl právo už u Tobyho! Máš-li však zájem…“ dodal jen tak mimochodem, obočí stále zvednuté, ruce znova založené na prsou.
,,Zájem? O co?“ zostražitěla Sára, zatímco polykala slzy.
,,Jsem vážně velkorysý, Sáro Williamsová! Opět ti dávám možnost získat zpět to, co je ti drahé a co miluješ!“ nahnul se k ní a zadíval se jí do tváře.
Pak ustoupil pár dlouhými kroky směrem k oknu, natáhl k němu paži a aniž by cokoliv řekl, otevřelo se.
Rychle mávl dlaní a zahýbal prsty a větve toho nenáviděného stromu, které se už už tlačily dovnitř, se jako na povel rozestoupily a dopřály Sáře krásný a ničím nezacloněný výhled.
Ovšem ne do tmy, na sousedův dům nebo jeho strom, nýbrž někam, kde nebe bylo právě zalito oranžovým svitem rozbřesku, kde jemně povíval větřík, jak Sára cítila na své tváři a kde byl, jak zjistila, když se přiblížila…
,,Labyrint,“ zašeptala téměř neslyšně při pohledu z okna.
Při pohledu, který dosud poprvé a naposledy viděla, když se do těch míst vydávala poprvé.
Byl naprosto stejný.
Velký, rozlehlý, s nesčetnými zákrutami a zákoutími, slepými uličkami, hladomornami a tajnými chodbami, a s mnoha dalšími tajemstvími a překvapeními, o nichž Sára neměla ani tušení.
A samozřejmě – uprostřed toho všeho se tyčilo Jarethovo sídlo – mohutný hrad nad městečkem skřítků.
Sáře se rozbušilo srdce dvakrát rychleji.
Pochopila totiž.
Obrátila se k Jarethovi.
,,Mám… jít do Labyrintu…?“ zajíkla se.
Jareth se v odpověď pousmál. ,,To záleží na tobě! Ale tu možnost ti velmi pošetile nabízím!“
Sára otočila tvář zpět k Labyrintu.
Jemný větřík teď cítila mnohem intenzivněji.
Zadívala se na vzdálený hrad, který odsud vypadal velký maximálně jako šachová figurka.
,,Amy… je tam? U tebe?“ polkla.
,,Všechny své hosty zvu jako správný hostitel do svého hradu,“ řekl Jareth posměšně.
,,Je v pořádku, doufám!“
,,Ale Sáro – co si to o mně myslíš?“ zajedovatil si pán Labyrintu. ,,Víš přece, jak to je. Po třináct hodin nezkřivím Amy ani vlásek na hlavě. Ale potom- “
,,Neopovažuj se!“ vykřikla Sára a prudce se k němu přiblížila. ,,Neopovažuj se udělat z mé Amy jednu z těch svých nestvůr, rozumíš?!“
,,Chceš mi v tom snad zabránit, Sáro?!“ zasyčel jí přímo do tváře jako jedovatý had.
,,Jestli kvůli tomu musím zase projít tím tvým zpropadeným bludištěm, udělám to! Přijdu si pro svou dceru!“ oplatila mu stejnou mincí, náhle odhodlaná jako nikdy v životě.
Nato se král skřítků rozesmál skoro až vítězným, ale hlavně pohrdavým smíchem, prudkým pohybem paže rozevlál svůj plášť, který je oba zničehonic překryl a Sáře zaclonil nejen výhled na Labyrint a hrad, ale na chvíli zatemnil vše kolem ní.
A když po pár vteřinách zase byl, kde měl, tedy naprosto volně a klidně splýval Jarethovi z ramenou, zjistila Sára, že už nestojí ve své ložnici, nýbrž na okraji mírného svahu směrem k Labyrintu, a vycházející slunce ji bodá do očí.
Slunce…
To je něco, co v Londýně neviděla snad ani nepamatuje…
Zhluboka se nadechla.
Znovu a zas…
Vstupovala podruhé do stejné řeky! Ale zvládla to jednou, proč by nemohla i podruhé…?
,,Vše zůstává stejné!“ ozval se náhle jeho hlas, až sebou škubla. Na moment úplně zapomněla… ,,Na projití Labyrintu máš třináct hodin!“ řekl a při těch slovech se na jakémsi pokrouceném stromě, vedle něhož stáli, objevily staré ručičkové hodiny, na které si v tu chvíli matně vzpomněla.
Jareth, stojící těsně u ní, několikerým pohybem své ruky posunul ručičky stojící nyní na šestce na třináctku na vrcholu ciferníku. To bylo jediné, čím se lišily od těch obyčejných, například jejích, hodin. Bylo na nich o hodinu více.
,,Nepočítej však s tím, že ti někdo tentokrát pomůže! Tví ,,přátelé“ jsou na bezpečném místě, kde je nenajdeš,“ promluvil znova záštiplně a Sára se náhle rozpomněla. ,,Nebo možná najdeš, ale k ničemu ti nebudou…“
Rozpomněla se na stvoření, která jí tehdy pomáhala – ten skřítek a… nějaký obr… a lišák… malý lišák se psem… Ale jak se jenom… jmenovali…? A jak… jak vlastně… vypadali??
Před očima se jí začaly míhat nějaké obrysy vzdálené kupu let, ale byly tak neostré a rozmazané… jak jen mohla zapomenout na ta stvoření, která jí prve pomohla zvítězit a která jí dala okusit, co je skutečné přátelství…??
A… a… co se s nimi vlastně stalo? Jak to, že o nich Jareth mluví? Vězní je snad na hradě spolu s Amy?? Co jim udělal?? Proč by jí k ničemu nemělo být, kdyby se s nimi opět setkala… kdyby je našla…?
Nemohla se na tyto myšlenky soustředit, neboť Jareth opět promluvil.
,,A nepočítej s tím, Sáro,“ naklonil se tak, že byl jeho nos nanejvýš centimetr od toho jejího, ,,že pokud se dostaneš do hradu, v což nedoufej, tentokrát ne!, že na mě použiješ nějakou hloupou básničku! Tentokrát ti nepomůže! Budeš se muset hodně snažit, abys svou dceru dostala zpět! A to musíš stihnout do třinácti hodin! Poté víš, co bude následovat!“ dodal a Sáře se při té představě podlomila kolena.
Už se znova chystala vykřiknout, aby se vyvaroval jakkoli ublížit Amy, jenže on v tu chvíli ucouvl, vítr, který vzdouval jeho plášť a vířil jeho tříbarevnou lví hřívou, zesílil a král skřítků se v té trhající se ranní mlze začal rozplývat a ztrácet.
A než zmizel úplně, stačila ještě Sára zaslechnout:
,,Budeme vyrovnáni!“