Konec...

Je páteční večer. Je už tma, všude svítí jen pouliční lampy, názvy různých podniků, obchodů a různých budov v centru města. Pod zachmuřeným párem se mihají auta vysokou rychlostí, občas zastaví, aby pustila nějakého chodce přechazejicího přez silnic, nebo když se rozsvítí na semaforu červená, tak se zastavi celá kolona aut.
Vítr si hraje s vlasy mladé dívky. Jaké jsou její pocity? Je smutná, zklamaná, zoufalá,roztezknělá, cítí se zmateně, provinile, bezmocně, nesměle...
Jak se asi cití on? Má stejně zmatenou hlavu jako ona, ona cití jeho pohled ale netroufá si zvednout oči, cítí, že on chce něco říct, ale nevypadlo by zněj nic lepšího než otázka "Proč?" a nebo "Co teď vůbec chceš?". Chtěl by zničit dlouho trvající ticho, ale dokáže se na ni jen dívat a jeho pohled, jeho oči mluví za vše- "Řekni mi proč!!" ale protože už tuto otázku položil, raději mlčí a čeká na zazrak...
Sotva dívka zvedne oči, a jejich pohled se střetne, dívka rychle hledá cestu úniku a oči rychle zklápí směrem na zem.
Nedokáže unést pohled plný výčitek, pohled plný otázek a zklamání, za které je odpovědná ona.
Až teď si uvědomuje co vše ztratila, o co vše se připravila. O kluka, který ji měl opravdu moc rád, jemu na ní opravdu zálěželo, on pro ni chtěl to nejlepší, on by pro ni udělal cokoliv... Až teď si uvědomuje že by si moc přála mu dát obyčejnou pusu, jenom ho obejmout, jen kdyby se mohla o něj opřít a nebo se vybrečet na rameno...
Když se spolu viděli naposledy bylo to pro ně samozdřejmé, vůbec by si neuvědomovala takové maličkosti.
Proč se vlastně rožešli? Kdyby to věděla alespoň ona...
Jediný co dokáže říct je, že toho lituje, že ji to mrzí, že ji mrzí že mu ublížila, že ho má opravdu moc ráda, ale že už do vztahu raději nepůjde...

Jako rozloučení jí zvedne rukou její skloněnou hlavu, zadívá se do očí a jen řekne "Hlavu vzhůru, a netrap se...". Ona se dokáže jen zmocnit slova "Ahoj" a obrací se, odchází...Opravdu se musí hodně držet, jen aby jí nezačala téct jedina slzička, protože si byla vědoma, že by se pak neudržela, a uprostřed centra by se rozbrečela a netoužila být středem pozornosti.
Přechází přechody aniž by se rozhlížela, nevnímá okolní svět. Jen o chlup unikla střetu šaliny s jejím tělěm, ale ani to ji nevyrušilo, a stale musela přemýšled jen nad ním...V MHD nevnímá taktéž nic, sedí na sedadle a nevnímá ostatní cestující, nevníma jestli nad ní stoji někdo starší koho by měla pustit sednout...Pochvíli si ani nevšimne, že už je doma. Cesta jí utekla tak rychle.
Jen doma za sebou zaklapne vchodové dveře, opře se o ně a sjede pomalu k zemi, tam si složí hlavu na kolena a cítí jak už nedokáže zadržet slzy, teď už se nemusí přetvářet, teď už je sama...