Ohniví andělé - Kapitola 2 - Jezero

„Až dosud jsem na anděly nevěřil,“ vysoukal ze sebe Alex po chvíli. Odmítal z ní jen na okamžik spustit oči.

Odpovědí mu byl veselý smích. Zatočila se dokola, jako dívka, když předvádí nové šaty. Pohyb zakončila dokonalou úklonou.

„Pak tě snad nezklame, že anděl nejsem. I když dovedu pochopit, co tě k té úvaze vede,“ mrkla na něj. „Jestli ti to nevadí, ráda bych se s tebou usadila zpátky u ohniště. Pokud ti dojdou síly, nebudu mít dost vlastních, abych tě vytáhla z vody a dovedla ke stromům,“ pokrčila omluvně rameny.

Jedno z nich se tím pohybem vylouplo z širokého výstřihu haleny a upoutalo jeho pozornost a myšlenky tak, že mu chvíli trvalo, než mu došel význam jejích slov. V daný okamžik však jen kývl hlavou a zvolna ji následoval zpátky k ohništi. Poblíž už byla vyrovnaná hromádka nově nanošeného dříví k podpalu. Leželi tam také dva stažení zajíci a zjevně čekali na poslední úpravu před jídlem.

Upřel na ni tázavý pohled, ale ona mu jen pokynula, aby se posadil. Sama nachystala ohniště a upevnila nad něj obě zvířata. Když to bylo vše, jen zvolna natáhla ruku za záda a vytáhla jedno peříčko. Přihodila ho k třískám vespod a ty okamžitě vzplály.

„Hned budu zpátky,“ zamumlala a v mžiku se ztratila mezi stromy. Než stihl skutečně zareagovat, už slyšel kroky na zpáteční cestě. Znovu překvapeně strnul.
Doteď měl před očima nádherného anděla. Ale z lesa vyšla „jen“ dívka. Místo ohnivě zbarvených křídel jí záda kryl velký trojcípý šátek. Přetáhla si ho přes obě ramena a zabránila mi tím v dalším obdivování křivky, která ho dráždila během přípravy ohniště.

Znovu se při pohledu na něj usmála. Neurčitě mávla za sebe s vysvětlením, že to bylo nepohodlné. Usadila se do trávy a opřela o lokte stejně, jako to udělal on ve vodě. S prožitkem zaklonila hlavu a protáhla si krk. Už chápal, proč je skryla. Když stála, zvedal se oblouk složených křídel až do úrovně jejích očí a dole končily pod koleny. Nedovedl si představit, jak by si při jejich rozměrech mohla sednout. Při práci dřepěla a i tak je musela mít mírně roztažené směrem dozadu, aby si je nelámala.

Ztráta perutí její přitažlivosti nijak neubrala. Jen měl pocit, že předtím měly její uši špičatější tvar, než nyní. Drobná postava jí však zůstala. Nohy měla bosé a jejich délku halily černé kalhoty z materiálu, který připomínal plátno i kůži zároveň. Halenu šedé barvy měla uvázanou u pasu a široký výstřih jí neustále sjížděl z jednoho ramene, zatímco druhé dokonale kryl. Pod jeho širokými záhyby se více než připomínaly obliny ňader. Při práci zahlédl její štíhlé paže, ale v této poloze byly zcela zakryté nabíranými rukávy.

Šátek, co si původně přehodila přes ramena, jí zase sklouzl a rozložil se na trávě pod jejími zády. Jen kousek se zachytil za cop tmavých vlasů. Pozoroval jiskření plamenů a slunečního světla odrážejících se jí ve vlasech. I v očích. Jejich zlatá barva s tečkami jantaru vypadala jako tekoucí láva. Dominovaly jejímu obličeji jako dva drahokamy zasazené do koruny.

Fascinoval ho její úsměv. Začínal lehkým cuknutím v koutcích a teprve potom se roztáhl do oblouku. Mezi dokonale tvarovanými rty probleskovaly bílé zuby a u pravého koutku se vytvořil malý dolíček. Náhle dostal chuť ten dolíček políbit. Jen ten.

Ani si nevšiml, že si ho prohlíží stejně, jako on ji.
Nachytala ho. Snad proto ten úsměv. Napodobil ji a rozepjal ruce jako pozvání k prohlídce.

Mrkla na něj.

Naklonila se k ohni a foukla do něj. Plameny se znovu zvedly a chtivě olízly maso nad nimi. Jen matně si uvědomoval, že začíná vonět. Zaujalo ho něco zcela jiného. Ještě stále o ní nic neví. Dokonce ani jméno. Nepoděkoval jí za záchranu. A - nezeptal se jí, jak se sem dostal a kdo mu sem pomohl, když ona sama na to nemá dost síly.

Zašeptala, „Storm.“

Bezděčně pohlédl na oblohu. Hledal mračna, ale tam bylo jak vymeteno. Obrátil pohled zpět. Zase se smála.

„Moje jméno. Storm,“ vysvětlovala. „Bouřka se zatím nechystá. Ta přijde v noci a bude trvat několik dní,“ prorokovala.

Znovu kouknul na nebe. Potom se pochybovačně rozhlédl kolem dokola. Neviděl nic, kam by se mohli schovat před deštěm. Natož před několikadenní bouří. Na tázavý pohled odpověděla jen dalším mrknutím. Rozhodl se, že se dál ptát nebude. Bylo zřejmé, že počasí jí vrásky nedělá, takže to pro tentokrát ponechá na ní.

„Mé jméno je Alexander Blakely,“ usmál se. „To jsi byla ty?“ zeptal se a ukázal na své rány.

Kývla hlavou a pokrčila rameny. „Našly jsme tě náhodou. Tvému koni se už pomoci nedalo.“

„Ostatní byli mrtví?“ V mysli mu proběhla jména několika mužů, kteří na bojišti umírali s ním.

Nad tou otázkou přivřela oči a opět pokrčila rameny. Spíš to vypadalo, jako by se přikrčila pod ranou.

„Nevím. Nejdříve jsme vytáhly tebe a pak všechno zmizelo. Nikoho dalšího jsme neprohlížely,“ zašeptala nakonec.

Alexovi dál vrtalo hlavou to množné číslo. Další otázka ho pálila na jazyku, ale nestihl se zeptat, když si všiml, že něčemu intenzivně naslouchá. Hlavu měla mírně nahnutou na jednu stranu a oči slepě mhouřila před sebe. Po několika minutách si mírně pohrdlivě odfrkla a vrátila se zpět k původní uvolněné pozici. Znovu zvažoval, jak se na to zeptat, ale předběhla ho.

„Vlastně bys měl děkovat spíš mé sestře. Donesla lék, který byl potřeba. Nakonec ošetřila nás oba a strážila náš spánek celou noc.“

„Jak je to dlouho?“

„Našly jsme tě předvčerem po poledni. Většinu času jsi byl v bezvědomí. Trochu si blouznil, ale měl jsi horečku a mnoho různých ran. Předpokládám, že většiny sis byl sám dobře vědom. Teď už ti žádné nebezpečí nehrozí. Vlastně ses zahojil rychleji, než bych čekala,“ dodala nakonec.

„Pak můj dík patří oběma. Snad mi dovolíte, abych se vám pak řádně odvděčil,“ dodal Alex k náznaku úklony, který jeho slova provázel. Při tom ho napadlo, že ví přesně, jak by se rád odvděčil této ženě.

Byla krásná tak, až to bolelo. Prsty ho svrběly touhou vyzkoušet hebkost jejích vlasů. V duchu si nadával. Nebylo vhodné, aby tak smýšlel o své zachránkyni. Místo toho se pokusil zaměřit pozornost na něco jiného. Zhluboka nasál vzduch, aby se uklidnil. Tím zachytil i stále silnější vůni pečeného masa. Ucítil bodnutí hladu. Otočil zrak zpět ke Storm, ale zjistil, že je znovu na stráži. Naslouchací pozici hlavy tentokrát doplnila vráska mezi obočím. Ať slyšela cokoli, příliš se jí to nelíbilo. Následné odfrknutí znělo spíše jako zavrčení.

Už se znovu neuvolnila. Zvedla zrak k obloze a vyčkávavě sledovala obzor nad vrcholy stromů. Následoval ji. Nějakou dobu se nic nedělo. Nepohnul se ani lísteček a Alex se už chtěl zeptat, nač vlastně čekají. Tu zaslechl tiché zašumění. Nad zelení se objevila okřídlená silueta a krouživě se snášela k nim.

Bleskl očima po Storm, ale ta se jen zvedla z loktů do sedu a založila ruce na klíně. Alexander tedy obrátil pozornost zpět k návštěvníkovi. Ne, návštěvnici, jak zjistil v zápětí. Na trávu měkce přistála drobná žena. K jeho úžasu vypadala jako Storm, když ji spatřil poprvé. Křídla stejné barvy, zašpičatělé uši, blýskající se oči i podobné oblečení. I ona byla bosa. Jen ten úsměv jí chyběl. Pozdravila jej pokývnutím hlavy.

Sundala brašnu, kterou měla přehozenou přes hlavu. Posadila na trávu z druhé strany Storm. Ta už měla ve tváři údiv. Automaticky převzala kožený vak, ale ani jej neotevřela. Upřeně zírala na druhou ženu.

„Drake I.“ procedila mezi zuby. Storm na to kývla, jako by to vysvětlovalo vše - nebo alespoň mnohé.

„Alexi, dovol, abych ti představila svou sestru Flame. Flame, toto je Alexander Blakely,“ představila je Storm vzájemně.

Flame na něj pohlédla a usmála se. Alex byl na rozpacích, neboť byl zvyklý při představování stát a být lépe oblečen. Nezdálo se však, že by to Flame vadilo. Znovu na něj pokynula hlavou.

„Jsem ráda, že je Vám lépe. Nějakou dobu jste měl namále,“ řekla a potvrdila tak tušení, že je jeho druhou zachránkyní. Než stačil poděkovat za pomoc byla už opět otočená ke Storm a chrlila ze sebe slova, kterým v té rychlosti ani nestačil porozumět. Zachytil až závěr, kdy se loučila a slíbila další setkání.

Během chvíle byla zase pryč a ponechala je o samotě.
Storm se začala přehrabovat v brašně a kroutila při tom hlavou. Nejdříve na trávu rozložila široký ubrus. Na něj vyskládala láhev a dvě sklenice. Následoval bochník nějakého chleba a malá lahvička s něčím bílým, co u Storm vyvolalo dojatý úsměv. Zprudka zamrkala a podala mu lahvičku.

„Tohle prosím vypij. Je to zbytek léku. Nechutná valně, ale zhojí zbytek ran a vrátí ti sílu. Další už nebude,“ usmála se. „Flame ale slíbila, že využije následující dny a obstará novou zásobu.“

Alex to přijal a odzátkoval nádobu. Její obsah jej ovanul a on se znechuceně odvrátil. Storm se zasmála. Znovu ho pobídla, aby to vypil. Zapřel se tedy a nalil si to přímo do krku. Bylo to odporné. Na chvíli zavřel oči a přemáhal nutkání ke zvracení. Utěšil se tím, že mu Storm slíbila, že další není.

Když oči otevřel, na ubrusu už stály také dva talířky a Storm porcovala prvního králíka. Sama si ponechala jen jednu nohu a zbytek postavila před něj s půlkou bochníku. Přejel očima ten nepoměr, ale odbyla to mávnutím rukou. „Jez.“

Než dojedli, nebe se přikrylo záplavou mraků. Storm rychle vše sbalila, včetně zbylé hromady dříví. Popohnala ho k činnosti. Přes rameno dostal brašnu s potravinami, nádobí opláchla a poskládala je k tomu. Do rukou dostal i zbytek svého oblečení.

Sama svázala dřevo a přehodila si na záda. Zpod stromů vytáhla ještě jednu brašnu a hodila si ji na rameno. Nekompromisně ho táhla přes trávu a podél břehu. Na druhé straně, kde se sbíhal cíp jezera, okraj skály a obrůstaly stromy, ho dovedla k neviditelné stezce. Nebýt Storm, nikdy by si jí nevšiml. Vedla podél skály a zvedala se po ní mezi balvany. Nevešel se tam víc než jeden člověk. Snad ani kůň by tady neprošel.

Na krátko se zdržel, aby se podíval za sebe a Storm před ním zatím zmizela. Trochu polekaně se rozhlížel a nahlédl i směrem k vodě, zda nespadla. Ale to už byla zpátky a za ruku ho zatáhla mezi dva větší kameny. Za ním se ozvala rána hromu. Jeho společnice však neplánovala sledovat začínající bouři. Dál ho vedla úzkou chodbou. V jednom místě se dokonce musel natočit z boku, aby prošel bez odřenin.

Hned nato se prostor kolem něj rozšířil a doširoka roztáhl do pohodlné jeskyně. Na šířku měla určitě přes deset metrů do hloubky sahala o něco víc. V zadní části zahlédl vstup do nějaké další chodby. Ale byl pravděpodobně ještě menší než ten, kterým vstoupili sem.

Vedla ho na levou stranu, kde už odložila věci, co sama nesla. Zahlédl tam i zbytky starého ohniště. Zjevně základ nového, které poslouží jim. Při pohledu na sbírku věcí, které tam nanosili, se Storm mračila a podupávala nohou. Nakonec se plácla do čela a beze slova vyběhla ven. Během chvilky byla zpátky a za sebou vlekla vodou nasátý vak. Chvíli to vypadalo, že přes vchod - pokud se tomu tak skutečně dalo říkat - neprojde.

Alex byl rád, že konečně může udělat něco, co sama nezvládne. Došel k ní a sebral jí ho z ruky. Prudce zatáhl a teprve pak byl vak uvnitř. Storm mu poděkovala s úsměvem. Odnesl jej za ní k ohništi. Mezitím, co vybalovala všechny věci, připravil ohniště k podpalu. Pak vyvstal problém, protože nevěděl, jak ho zapálit. Vyřešila to Storm, když k přiložila ruku s něčím a zapálila třísky vespod.

Z mokrého vaku pak vytáhla mokré přikrývky a kožešiny. Rozložila je dokola kolem ohniště, aby mohly oschnout. A najednou už nebylo čím se zaměstnat. Vše bylo na svém místě. Alexander právě dloubal do ohniště, aby lépe hořelo. Vypadalo to, že alespoň přes noc budou mít dřeva dost. Storm přešlapovala nedaleko a poprvé vypadala, že si neví rady.

Alex přešel a za ruku ji odvedl ke stěně jeskyně, usadil se, opřel a Storm si přitáhl na klín. Ta nijak neprotestovala, ale ani na něj nepohlédla. Zrak upírala celou dobu na jejich spojené ruce. Využil toho tedy a přitáhl si tak její ruku k ústům. Velmi opatrně ji políbil na hřbet ruky. Sledoval, jestli stále neodvrátila oči. Ona však dále hypnotizovala vlastní dlaň.

Jinak se jí vůbec nedotýkal. Dál ji zasypával krátkými polibky na prsty, zápěstí a po chvíli se odvážil k paži. Nejdříve vypadala, že snad vůbec nedýchá a pak zase dýchala zprudka, jako po dlouhém běhu. Oči už měla dávno zavřené. Přiložil si její dlaň k tváři a zlehka se o ni otřel. Povzdechla si a usmála se. Upřela na něj zlatý pohled a vymanila se z jeho sevření. Ale jen tolik, aby se v jeho náručí otočila a přitiskla obě své ruce na jeho obličej. Palci přejížděla po jeho lícních kostech a prostředníčky kopírovaly tvar jeho uší. Náhle si nedovedl vybavit nic erotičtějšího než tento dotek.

Nerozhodně se kousala do rtu a ještě víc dráždila jeho představy. V duchu si vykresloval řadu důvodů, proč to dělá, a všechny měly něco společného s líbáním. Prsty zabořil do směsi písku a hlíny, která pokrývala podlahu jeskyně. Bál se jí dotknout, obejmout - udělat cokoli, co by narušilo tuto chvíli a třeba ji přinutilo se vysmeknout a utéct.

Tak se jenom očima vpíjel do jejího obličeje a němě ji
prosil o spásu i zatracení.

Zorničky se jí rozšířily poznáním. Vědoucí úsměv se jí rozlil po tváři a do obličeje se jí vepsalo poznání vlastní ženské moci nad jedním určitým mužem. Velmi pomalu se k němu sklonila a políbila ho na špičku nosu. Oči měla upřené do jeho. Pohyb směrem k ústům byl ještě pomalejší než předešlý. Ale když ho políbila, bylo to jako se napít po týdnech žízně. Dokonalá úleva přinášející touhu po dalším a dalším doušku.

Konečně ji objal. Docela dobře to mohlo trvat hodiny. Venku zuřila bouře, ale jim to bylo jedno. Zůstali zaklesnutí do sebe ještě dlouho potom, co se přestali líbat a Storm se stulila na jeho hrudník. Beze slova naslouchala jeho srdci, zatímco Alex se mazlil s jejími vlasy a tiskl ji k sobě.

Nakonec tak i usnuli v záři ohně. Jeho světlo si hrálo se stíny jejich siluet a vytvářelo dojem dokonalého sousoší. Z nejzazšího nejtmavšího koutu je sledoval pár stříbrných očí. Storm se pohnula a probrala se. Jen natolik, aby se pokusila zvednout z Alexova klína a mohla přiložit na oheň.

„Storm?“ zamumlal ze spánku a objal ji pevněji.

Už neměla šanci se více hnout. Stočila se tedy do původní polohy, aby byla blíže jeho teplu. Z hromádky se zvedly dvě polena a přenesly se na oheň. Jeho zapraskání už neslyšela. Nevšimla si ani stínu, který se pohnul jeskyní, než zmizel v jedné ze skrytých chodeb. Neměl víc důvod zlostně zatínat čelist ani nenávidět muže u ohně.



Probudili se o několik hodin později. Rozlámaní, ale spokojení. Společně se vrhli na zbytky jídla, které měli. Neustále se „náhodou“ dotýkali jeden druhého. Storm úsměv z tváře nemizel a Alexander z ní nespouštěl okouzlený pohled. Téměř cítil, jak ho k sobě poutá neviditelnými řetězy. Celá jeho minulost se zvolna propadala do zapomnění.

Storm pak s mrknutím vyběhla ven z jeskyně. Alexova trpělivost byla těžce zkoušena. Kroužil po jeskyni a neustále kontroloval vchod, zda už nepřichází. Nakonec se začal soukat ven. Po chvíli v úzké chodbě zakopl ho vlhké dříví. Sehnul se pro ně a hodil ho do jeskyně. O další kus dál byla druhá hromádka. Tu už jen překročil a vyšel ven.

Zůstal stát a snažil se propátrat pohledem okolí, zda ji někde neuvidí. Déšť nebyl silný, ale zato vytrvalý. Až nakonec ho napadlo pohlédnout na jezero. Zpočátku měl pocit, že se mu to jen zdá. Po hladině se proháněl bílý stín tam a zpět.

Kolem skal se prohnal závan větru a jemu naskočila husí kůže. Otřásl se a vrátil dovnitř. Cestou vzal druhou hromádku a odnesl ji k ohni. Posbíral rozložené a už suché pokrývky a kůži a připravil z nich lůžko. Místo nich rozložil dokola vlhké dříví, aby proschlo a dalo se s ním topit. Ještě jednou se prošel ke vchodu a zpátky. Ale opět skončil vyčerpaný. Svalil se na lůžko tak, aby viděl hned, jak vstoupí.

Storm vešla jen o několik minut později. Po koupeli se cítila osvěžená a sebou nesla tři chutné ryby. Už venku je vykuchala a nyní visely na jedné z tkanic, kterými měla původně upevněné kalhoty. Viděla, co všechno během její nepřítomnosti stihl. A teď - klidně spal.

Vlastně byla ráda. Konečně měla příležitost si vychutnat jeho blízkost bez rozptylování. Dřív neustále kontrolovala jeho životní funkce a pak byla nervózní z jeho upřeného pohledu. Celou dobu odolávala pokušení se ošívat. A taky nevěděla přesně, co se má dít dál. Znali se krátce a přece věděla, co je zač. Byl její - ať už to věděl nebo ne. A pokud ne, tak ho musí přesvědčit. Čekala na něj příliš dlouho a nehodlala nic ponechat náhodě.

Pověsila ryby na výběžek na zdi a přiložila poslední suché dřevo na oheň. Spokojeně se protáhla a uložila vedle Alexandra. Přitulila se mu k boku a on ji ze spánku objal. Zanedlouho usnula stejně jako on.
Tentokát se probudil první. Ani nedýchal, aby ji náhodou neprobudil. Ve spánku jí zrůžověly tváře a vlasy se rozlétly kolem celé hlavy. Odlesky ohně na nich odkrývaly jejich vlastní jiskru. Každý pramen byl nyní jinak rudý. Všiml si, že vedle levého obočí má drobné znaménko krásy ve tvaru trojlístku. Z dálky ani nebylo vidět.

Pokračoval ve svém pozorování přes šíji stále níž. Po koupání se neoblékla zpět do svých šatů. Byla zahalená do obrovského kusu bílé látky, kterou na jednom rameni a na boku uvázala na uzly. Ležela k němu otočená právě tou stranou, takže mohl spatřit mezi lemem látky její kůži.

Pokaždé, když zvedla ruku, aby si odhodila vlasy z obličeje, nabídla jeho očím křivku svého ňadra. Pod druhým uzlem se rýsoval oblouk boků a táhlá linie stehna, lýtka až k drobnému kotníku. Svou prohlídku nohou zakončil u klenutého chodidla.

Když se pohnula, cítil malér. Ó ano. Byl v pořádném maléru. Hodně velkém maléru. A hodně tvrdém maléru. Zkusil zavřít oči, ale bylo to na nic. Pořád slyšel její dech a její obraz se mu už vryl pod víčka. Nebylo úniku. Zatnul zuby a téměř s masochistickou rozkoší si ji přitáhl blíže. Zapřísahal se, že ji nesmí vyděsit i kdyby ho to mělo stát život.