1. Josephine

Žena vyšší postavy, s vznešenými, jistě velmi drahými, šaty, vešla do sálu. Měla červené šaty a červené lodičky. Přes obličej černou síťku, a výraznou rudou rtěnku. Na první pohled bylo poznat, že pochází jistě z velmi bohaté rodiny. Přisedla si ke stolu prohodila jen „Zdravím Steve, tak co, jak se nám vede?“
„Dobře, dobře paní Wilhelmine, dneska přišli peníze od Alexansových, dovolil bych si říci, že v tuto chvíli jste nejbohatší rodina v tomto městě.“
„To jsem ráda,“řekla žena trochu pyšně „avšak nejsem spokojená s Josephine“
„Vaše dcera, copak, má nějaké větší problémy?“
Žena chtěla muži odpovědět, avšak v té chvíli se ve dveřích objevila dívka. Měla pěkné modré šaty. Vypadala trochu nespokojeně, propletla se tančícími páry ke své matce. „Ahoj mami, ahoj Steve“
„Ahoj Josephine, jak se ti vede?“optala se své dcery matka.
„Jde to, ale mám hodně učení, nechápu proč mne stále taháš na tyhle nanejvýš trapné plesy pro tu tvojí smetánku“
„Josephine!,“vykřikla matka rozčíleně“Jak si můžeš dovolit takhle mluvit, buď ráda, že můžeš být zde ve výborné společnosti, ne s těmi tvými naprosto nudnými a nezajímavým přítelkyněmi!“
„No dovol mami! Moji přátelé jsou jediné to co mám, díky nim jsem normální dívka“
Josephine se zvedla a uraženě odešla pryč.
„Že se nestydí!“ prohlásila rozčíleně její matka
„Tak přeci, paní Wilhelmine, musíte ji nechat taky nějaký čas pro sebe a nenutit jí sem chodit, když ji to tu nebaví“
„Ještě vy začínejte, Steve“

***

„Už mne to opravdu nebaví, nenechám si takhle zkazit život, můžu si dělat co chci, už jsem dospělá!“ nadávala Josephine.
Josephine studovala literaturu na univerzitě. Chtěla být jako její ostatní spolužačky. Byly obyčejné, večer se chodily bavit. Jen ona měla tu smůlu, že měla bohatou rodinu, která ji tahala po všech možných nudných večírcích. Rozčíleně rozrazila dveře jejich domu. Šla do svého pokoje, kde si sbalila své věci. Rozhodla se, že nějaký čas bude bydlet u přítelkyně z univerzity. Nedávno jí to nabízela, tak toho teď může využít. Vzala si svůj veliký kufr a vyšla ven, kde už na ní přítelkyně čekala neboť jí Josephine mezitím zavolala. Byla to sympatická dívka, s obyčejnými bílými šaty a držející knihu. Vydali se na cestu.

***

Když přišla Josephinina matka přišla domů a zjistila, že Josephine není doma, velmi se rozzuřila.
„Tak tohle není možné! Co si o sobě myslí!“
Vzala vzácný talíř, který stál na stole a hodila ho na zem. Rozbil se na několik velikých střepů. Naštvaně popadla svojí drahou kabelku ze stolu, a vydala se Josephine hledat.
„Je to moje dcera, ano, dobře, dospělá, ale to nic nemění na tom, že chci vědět kde je!“
Stěžovala si Josephinina matka, zatímco jela ve svém drahém autě, které řídil, její řidič. Jedna z Josephininých zásad byla, že se tím autem nenechá vozit, i když jí to matka, kdovíjak vnucovala. Řidič Josephine zahlédl. „Není támhle Josephine?“ zeptal se.
„Ano, rychle zastavte.!“ vykřikla Josephinina matka. Rozčíleně vyběhla z auta.
„Josephine! Co si myslíš, nikam nebudeš utíkat, kdybys to alespoň řekla, ale ty se ani nezmíníš!“
„Mami, jsem už dospělá, můžu si dělat co chci a ty my nemáš právo mluvit do života! Nechci patřit do té tvé vybrané společnosti!“