Jolly Stuart 11

25.

But my dreams they are not as empty,
As my conscious seams to be
I have hours only lonely
My love is vengeance
Thats never free
Limp Bizkit – Behind blue eyes

Hned v další vteřině se jiná část její mysli pokusila tomuhle tvrzení odporovat, ale v tu chvíli už začala jednat a jakékoliv jiné, nepraktické myšlenky uklidila do pozadí. Bleskově se rozhlédla po pokoji aby se ujistila, že tam není nic jejího a vyběhla na chodbu. Joanův byt nebyl velký. Kuchyňka, obývák, koupelna se záchodem a ložnice. Rychle nakoukla do všech pokojů a v koupelně popadla ze šňůry své oblečení. Bylo téměř suché.
Její boty byly v předsíni, vycpané novinami. Nezabývala se jejich vytahováním, přidala je k hromádce, kterou držela v náručí a v tu chvíli se jí zazdálo, že zaslechla vrznutí vchodových dveří. Tady se vždy všechno moc rozléhalo a panty těch dveří potřebovaly promazat už opravdu akutně. Popadla náhradní klíče, které vysely kousek od dveří a rychle vyběhla ven, tak jak byla, v Joanovém o mnoho větším oblečením, s plnou náručí. Zavřela pokud možno potichu a rychle otočila klíčkem.
Slyšela na schodech kroky, ale nedívala se tím směrem. Jestli už prošli mezipatrem, je stejně v háji, a jestli ještě ne, nesmí ztratit ani setinu vteřiny otáčením. Vytáhla klíče a vyděsilo ji, jak zacinkaly. Nehledě na to se ale otočila a bosky (díky bohu za to) se rozběhla po schodech nahoru. Vyběhla jen prvních dvanáct schodů a přitiskla se k zadní zdi východové šachty v mezipatře. Co nejdál do rohu a zadržela dech.
Slyšela ty tři dole naprosto jasně, i když nemluvili. Jejich dech, zvuk odemykaných dveří, to jak vešli dovnitř. Zřejmě si hned uvědomil, že když odcházel, nezamykal. Ale sám jí ty klíče nachystal, aby se mohla zamknout, jestli jí to, jak říkal, pomůže cítit se líp.
Myšlenka na zradu se jí opět drala na mysl, ale ona ji vší silou opět potlačila, Vyběhla ještě o patro výš, na odpočívadlo mezi druhým a třetím poschodím. Tam se konečně obula a oblékla si bundu. Zbylé oblečení prozatím nechala být.
Jeden hlas jí napovídal, aby se co nejrychleji rozběhla dolů a zmizela odtud pryč. Napadlo ji i cestou je zamknout a nechat klíče v zámku, aby je zdržela. Ale druhý, opatrnější hlas jí radil zůstat. Ač viděla přicházet jen ty tři, věděla kolik jich po ní šlo zezačátku. Kdo ví, jestli nejsou venku další, kteří by zakročili, jakmile by opustila vchod. Mohla vyjít jen dvěma možnými cestami. A byla lehce poznatelná. Měla dokonce tu stejnou bundu, ve které utekla. A ač nebyla vysloveně výrazný typ, nevšimnout si jí rozhodně nemohli.
Sešla o trochu níž a sedla si na schody, tak, aby ji odnikud z prvního patra nemohlo být vidět, ale aby slyšela dění na chodbě. Dlouho bylo ticho. Byla noc a jediný pohyb či hluk, který zaznamenala, byl projíždějící výtah. Odněkud slabě zaznívala hudba. Ale v patře pod ní se nedělo nic výrazného. Opět měla dost času na to, aby se mohla zabívat všemi těmi zatracenými problémy posledních dní. Aby se jí na mysl znovu mohla vrátit otázka zda ji Joan zradil.
Měla v zásadě dvě možnosti. Místo do práce ji šel udat a nebo si jej v práci našli. Ptali se ho a pojali podezření. A tak chtěli vidět jestli není u něj. Chtěla věřit tomuto, téměř si tím i byla jistá kdyby…
Kdyby tady nebyl ten malý hnusný hlásek, co se ji snažil přesvědčit o opaku. Co jí říkal „nevěř nikomu. Už ti pomohl, co víc potřebuješ? Myslel, že to zvládne, ale dnes si uvědomil bezvýchodnost tvé situace a vzdal to. Možná to dokonce myslel v dobrém. Mohli ho přesvědčit, že to je jediné správné řešení, jediná možnost jak ti pomoct…“
Jenže jiná část jejího vědomí, ta která byla alespoň podle jejího názorů víc „ona“ se hned ozvala proti. Nepřesvědčili. Když něco slíbil, dodrží to. Ale nedokázal ji utajit. Neměla ho do toho vůbec zatahovat, zatraceně…vždyť z toho může mít spoustu problémů…a sám na tom nebyl zrovna dobře…
Přemýšlela co bude dělat dál. Alespoň se o to snažila. Počká až odejdou a pak… může se zkusit vrátit k němu? Co když má ten pesimistický hlas pravdu? A i když ne, může ho do toho snad ještě zatahovat? Způsobovat mu další problémy? Rozhodla se že ne…ale nevěděla co dál. Byla stejně bezradná, jako hned po útěku, v lese. Měla už plán. Ne nijak extra, ale byla to naděje… co jí zbývalo teď…tak možná vážně se jít udat?
Jistě se mu snažili namluvit, že policie vše vyřeší líp, než oni dva…vždy to tak dělali. „Neboj se, u nás ti bude líp“. Nikdy ji nenapadlo jim věřit, i když uměli mluvit tak přesvědčivě…ale dnes poprvé zapochybovala, jestli nemají pravdu? Jaký mělo smysl celý život utíkat? Zpočátku vztek, hrdost a pýcha. Ta pak přešla, ale už bylo pozdě. Máma už byla pryč. V jejich bytě bydlela cizí žena, která ji odehnala pryč – bůh ví, za co ji považovala.
„Za to, cos byla,“ ozval se ten nepříjemný hlas uvnitř ní. „Nemusela tě za nic považovat…stačilo se na tebe podívat!“
Mohla jít na policii… ale to už zase ani ta zlomená pýcha a pošlapaná hrdost nepovolila. Zatracená hrdost…hloupá vlastnost, která jí způsobila snad všechny trable, kterými procházela…nebyla to snad i teď ona, která jí bránila v tom, pro některé možná tak logickém kroku – jít se udat? Nepoznal to Joan a nechtěl jí opravdu tímto pomoct? Možná by to znamenalo, že alespoň on má rozum…
Co se vlastně asi teď u něj děje? Nenašli ji tam. Jeho to určitě překvapilo…otázka je, jestli potěšilo, nebo naopak… bojí se o ni? Znovu, stejně jako dnes v noci ji si přála vědět, co k ní vlastně cítí. Znovu, snad ještě víc, ho zatoužila obejmout. Dokázala by to alespoň tentokrát?
Minuty ubíhaly a ona jen tak seděla. Snažila se vymyslet co dál, ale co ve skutečnosti udělala? Proč jí myšlenky pořád tak odbíhaly? Proč se nedokázala ani chviličku soustředit? To je snad tak neschopná?
Vrznutí dveří. Vylekaně nadskočila. Odcházejí? Byla si jistá, že jde o Joanovy dveře. Jak dlouho tu vlastně přesně je? Kdyby alespoň to věděla. Ani hodinky neměla…ani hodinky, ani peníze. Hledala ji policie a přišla o spojence…co si chtěla dokázat? Ona nebyla Henrik. Ona by to co on nedokázala…

26.

You´re so consumed with how much you get
You waste your time with hate and regret
You´re broken, when your hart´s not open

Byt byl prázdný. Překvapilo ji to. Joana taky, to viděla. Viděla tu úlevu a zároveň nával nových starostí v jeho tváři. Jako by ho i napadlo, že je na jednu stranu možná i škoda, že se to nevyřešilo. Byla tady. Ať se jí bude snažit nalhat cokoliv, tímhle si byla jistá. Slíbil jí pomoc, ale asi sám nevěděl jakou. Asi si vymyslela nějakou historku o své nevině. Tak jak všichni. Uvěřil jí, to lidi v takovém pobláznění dělají rádi (jak moc by sama mohla vyprávět, čeho všeho jsou lidi občas schopní…). Chtěl jí pomoct…ale nevědel jak…
Možná sám věřil, že nejlepší by bylo předat to policii…možná ne…jestli opravdu věřil její nevině, tak zřejmě ano. A taky záleželo na tom, kolik veděl o její identitě. Jestli alespoň on věděl kdo Jolly doopravdy je. Tahle otázka pro ni s objevem prázdného bytu silně nabyla na důležitosti.
Měla zhruba dvě hodiny aby odešla. Mezi tím, než Joan odjel do práce a oni přijeli…kdy a proč opustila byt? A jak daleko mohla být?
„Jsou všichni na svých místech?“ otočila se na Marka. Přikývl. Mohla je vidět…proč jinak by odcházela? Viděla je a ven z domu neodešla. To by je už zalarmovali. Byly jen dvě možnosti. Její instinkt ji vede celý večer špatně a ona může začít od nuly, nebo se schovává někde mimo tento byt. A je dost chytrá, aby si uvědomila, že nemůže jen tak vyběhnout ven, že tam na ni čekají další…
„Počkej na mě venku s nimi. Dojdu o něco později.“ Teď chtěla být sama. Kvůli Markovi byla ozbrojená, což byla věc, kterou si původně nepřála, ale když už, tak tu alespoň nechtěla jeho. Cestou sem se smířila s tím, že až ji objeví, bude Mark s ní. Ale milá Jolly Stuart byla lepší než napoprvé předpokládala a ona s ní chtěla být alespoň na tu chviličku sama. Asi to nebyl profesionální přístup, ale ona byla vlastně její jediné spojení s minulostí. Žila s mužem, díky kterému ztratila rodinu, místo, celý předešlý život. Z nějakého důvodu jej zabila. A teresa se byla odhodlaná zeptat proč… a měla ten pocit, že jinou šanci než to první setkání k tomu nedostane.
Viděla, že Mark chce něco namítnout. Ale dřív než to stihl, dodala, že si chce se Stringerem ještě promluvit. Moc dobře věděl, že u takových rozhovorů je raději sama. A i když se nezdál příliš nadšený, nakonec přikývl a zamířil ke dveřím. Nevěděla, jestli odhalil její záměr, jestli tuší její podezření. Měla spíš pocit, že ne, protože jinak by ji zde zřejmě nenechal.
Jedna z věcí, která ji také napadla, že v momentě, kdy Jolly uslyší, že někdo odchází, zkusí se vrátit, nebo zmizet. Zajímalo ji, co udělá. Chtěla se ještě tak půl hodiny zdržet ve Stringerově bytě a pak teprve jít prohlédnout ostatní patra. Věděla, že ostatní budou venku stále dávat pozor, kdo vychází. Že neproklouzne.
Joan Marka doprovodil dolů, což bylo ideální, protože pokud tu opravdu někde byla, mohla slyšet více kroků jdoucích dolů a jen jedny zpět. Tu minutku, než se vrátil, strávila v předsíni, tak, aby viděla na schody vedoucí nahoru. Něco jí hrozně silně říkalo, že tam je. Kde jinde by mohla být?
Neměla potřebu prohlížet byt. Prošla ho dostatečně už když ji tu hledali. Viděla rozestlanou postel, věc, která nemusela znamenat vůbec nic, ale jí jen ještě víc přesvědčila. Pootvírané všechny dveře, jako by někdo byt probíhal ve spěchu a neměl čas za sebou zavírat. Nebo jako by prostě někdo nezavíral ze zásady. Ale vzhledem k tomu, že bytem profukoval průvan se jí to moc nezdálo. Bylo by jen otázkou času, než by některé dveře třískly a skleněná náplň uvnitř nich se vysypala. Nikde žádná stopa, že by tu byli dva lidi. V dřezu byl jen neden hrnek, nikde žádné roztahané obečení, nic, co by vyloženě bilo do očí. Jen ty dveře a neustlaná postel. A její pocit.
Měla sto chutí vydat se nahoru hned. Nečekat ani na Stringera a přesvědčit se, zda je její pocit správný. Jenže předtím chtěla ještě vědět pár věcí. Kdo ví, je docela dost dobře možné že všechny ty stopy, které zdánlivě tak hezky zapadají. Jsou jen shoda náhod. Že kromě Joana má ještě nějakou blízkou osobu, kterou si chrání mnohem líp, o které opravdu nikdo neví. Joanova nervozita může mít i jiné důvody a to, že se jí zdá že lže… vždy se může splést, zvlášť když se vrací po tak dlouhé době.
Konečně se vrátil a ona ho požádala, zda by se mohli někam posadit. Přikývl a zamířil do obýváku. Všimla si, že teď, když už tu byla jen ona, za sebou zavíral. Takže ty dveře…
„Chcete něco na pití?“ zeptal se a ona odmítla. Napadlo ji, zda náhodou příliš neriskuje, zda i Stringer nemůže být nebezpečný. Zda její plán není šílenost, i přesto, že má zbraň. Něco takového ji dřív nikdy nenapadlo. Ano, když večer chodívala Gill popřát dobrou noc, vzpomněla si na některé situace a dušovala se, že už nikdy nebude tak zbytečně riskovat. Někdy byla blázen. Ale vždy to udělala znovu. A nikdy se nezamyslela dřív, než to bylo za ní.
Nepatří tohle mezi takové chvíle? Co když ano? Chce znovu riskovat? Přesto, že má rodinu?
„…myslím, že tohle je tvá největší chyba, co ti mohla vyčítat. To, že se o tebe musí denně strachovat. A ty se vracíš unavená, fyzicky i psychicky a nemáš sílu ani čas se jí věnovat.“
Tohle jí řekl Harwey…v tom jejich absurdním nočním rozhovoru, v tom, co do teď nechápala, co si doteď vyčítala a přece toho nedokázala litovat…
Měl pravdu? Kdysi by přísahala, že se Gill věnovala dostatečně. Ale s odstupem času viděla víc a víc chyb. Opravdu na ni neměla čas a někdy ani náladu. Měla pocit, že si rozumějí, ale to jako by se změnilo, když ji na radu známých poslala na internátní školu. Jenže v tu chvíli dostala Harweyův případ… A nebyla se schopná soustředit na nic jiného. Neposlouchala, co se jí snaží říct, až u ní najednou zazvonila ředitelka školy osobně. A přinesla jí novinky, které ji krutě probudily do reality…zpět ze světa práce do světa její dcery. Když se pak Gill vrátila a našla je tam obě, reagovala tak, jak by od ní nikdy nečekala. Vyčetla jí věci, které si nikdy neuvědomovala. Vyděsilo ji, kolik vzteku v sobě má tak malé dítě…její dítě! Mohla za to? Samozřejmě že ano, o tom od té doby nikdy nepochybovala. Ale tehdy měla taky vztek. Vztek, který se spolu se strachem poté, co za sebou Gill třískla dveřmi a zmizela do noci, proměnil v šílenou kombinaci, která ji stála téměř život. Druhý den musela do práce. Tohle nebyla šichta na směny. Nemohla si vzít neplacené volno. Její připad – Harwey – nečekal. A ona měla hlavu plnou jiných věcí… přehlédla několik varovných signálů. Zareagovala příliš pomalu. A byla tam tehdy sama. Mohla se hned zařadit do řad těch, kteří Harweyovi stáli v cestě. Nestala se. Nevystřelil…
Nenašla odvahu se zeptat, ale stále přemýšlela proč. Nebyla by první, on nikdy neváhal. Nevarovával, neohlížel se na nic. Mluvila s policistkou, která setkání s ním přežila. Málokdy zasáhl člověka smrtelně. Ale zasáhl vždy.
Nikdy se nezbavila otázky co ho přimělo tu vteřinu vyčkat. A proč i pak reagoval stejně nelogicky, jako ona… jak se vlastně něco takového mohlo seběhnout…
„Nechci navazovat na slova mého kolegy, nechci zpochybňovat vaše tvrzení ani se vás snažit přesvědčit, ať nám říkáte něco jiného. Ráda bych se konečně dostala k tomu, proč jsem vás dnes večer vlastně vyhledala,“ začala a snažila se zaplašit ten zvláštní pocit, který se jí usadil v nitru. Kolik toho o Harweyovi slečna Stuartová věděla? A kolik Stringer věděl o ní? „Alespoň v jedné věci se doufám shodneme. Znáte Jolly Stuartovou dobře?“ Napůl se ptala, napůl konstatovala. Stále viděla jistý neklid, ve způsobu, jakým seděl.
„Podle toho, co myslíte slovem „dobře““ odpověděl takticky. Stále raději pomýšlel na zadní vrátka.
„Byla někdy tady u vás v bytě?“
chviličku se zamyslel, než přikývl. „Dřív ano.“
„Proč?“
„Asi třikrát tady přenocovala po práci, když se to potáhlo a neměla se jak dostat domů. Někdy tu snad byla i jen tak si popovídat.“
„Tak tohle se snad dá považovat za „ano““ poznamenala. „Víte, co podle policie udělala. Věříte tomu?“
Většina lidí před tím začala Jolly s větším či menším nadšením obhajovat. Joan jen zavrtěl hlavou. Přesto se jí jeho „odpověď“ zdála nejupřímnější.
„A čemu věříte?“ Nikdo jí předtím nedokázal na tuhle otázku odpovědět. Ne bez spousty zadrhávání a zakloktávání.
„Že mohla vystřelit. Že se tím mohla bránit. Nevím, kdo byl ta druhá oběť, ale Henrikovi by neublížila. On pro ni udělal víc, než vlastní rodiče, nebo kdokoliv jiný. Věřím, že pokud by někdo chtěl ublížit jí nebo jemu, byla by schopná zabít. Ale ne to, co tvrdí oni. Ne to, co se mi tady snažil popsat váš kolega.“
Jen v tomhle jediném, krátkém proslovu bylo tolik věcí, na které by chtěla reagovat, že nevěděla, kde začít.
„Máte nějakou konkrétní teorii jak se to mohlo odehrát?“
Chvíli ji mlčky sledoval a pak zavrtěl hlavou.
„Myslel jsem, že vy ji jen hledáte. Že vyšetřování případu na vás není. Tak to alespoň váš kolega říkal.“
Chytrý chlapec, dal si dvě a dvě dohromady, napadlo ji.
„To sice ano, ale jakékoliv informace o ní nám pomůžou. Kdybychom věděli, co přesně se tam odehrálo, zda utíká jen před policií, nebo snad i před něčím jiným, pomohlo by nám to.“
Jen přikývl, nahlas nezareagoval. Tak pokračovala.
„A když už jste zmínil její rodiče, ti by mě zajímali. Mluvila jsem se spoustou lidí a nikdo o nich nic nevěděl. Vy je znáte?“
„Neznám,“ zklamal ji.
„A mluvila s vámi o nich?“
„Ne moc, tyhle věci spíš řešívala s Henrikem. On věděl, proč od nich odešla i proč se nechce vrátit. Já toho tolik nevím.“
„Lžeš“ pomyslela si. „Opatrně, tak, abys jen ohýbal pravdu, ale stejně je to na tobě poznat.“
„A co víte? Moc by nám pomohlo je najít.“
„Vy jste je ještě nenašli?“ překvapení hrál celkem slušně.
„Bohužel ne, protože žádná Jolly Stuart neexistuje,“ informovala ho. „Ale to vy už dávno víte.“ Tím si nebyla jistá úplně na sto procent, ale i tak víc než dost. „Nebo snad ne?“ dodala, když v prvních několika vteřinách nijak nezareagoval. Ne výhružně, stále tím tichým, konverzačním tónem, a přece to bylo stylem, který nedával moc na výběr.
„Ano, to vím,“ přiznal nakonec. Viděla, jak u něj proběhl notný vnitřní boj. Tajit a lhát, nebo mluvit pravdu. Chtěl její tajemství chránit. „takže bude souviset s jejím útěkem,“ pomyslela si. Neutíká jen před tím, co udělala teď, ale i před tím, co udělala v minulosti.
„Znáte její pravou identitu?“
„Znám ji, takovou, jaká je teď. A jednou jsem ji potkal předtím, než se dala na léčení a než začala žít s Henrikem. Vím, že změnila jméno, že začala odznova. Vím, že předtím byla na dně a od té doby se snažila vyhrabat zpátky nahoru. V době, kdy jsem ji potkal ještě nechtěla přijmout žádnou pomoc. O tom, že ji potřebuje, ji přesvědčil až Henrik. Jak, to se mě neptejte. Ale dva roky po našem prvním setkání začala pracovat u nás. Poznal jsem ji, i když si myslím, že ona mě ne. Nerada mluví o své minulosti a myslím, že jediný, s kým ji probírala, byl Henrik. I mě některé věci řekla, asi víc, než komukoliv jinému, ale řešili jsme spíš přítomnost. Ona už se nechtěla vracet a já to akceptoval.“
Překvapila ji tak dlouhá řeč. Musela se usmát. Rozhodl se začít spolupracovat. Byly věci, které říct nechtěl, ať už je opravdu nevěděl, nebo se to plánoval předstírat, ale vypadalo to, že i tak jí bude schopný pomoct. Ať už vědomě, nebo ne.
„Pověste mi o tom prvním setkání,“ požádala ho. Jolly se vracet nechtěla, ale ona její minulost zjevně potřebovala.

27.

I tried so hard and got so far
But in the end it doesn´t even matter
I had to fall, to loose it all
But in the end it doesn´t even matter
Linkin Park – In the end

Vstala, když slyšela kroky. Směřovaly dolů a bylo jich víc. Dvoje? Nebo snad troje? Vchodové dveře znovu zavrzaly a jedny kroky zamířily zpět nahoru. Odešli? Neměla dobrý pocit. Slyšela dva nebo tři lidi? Může vyjít ven? Jsou ještě venku? Může se vrátit? Co Joan?
Chvíli bezradně stála, než se znovu posadila. Nevěděla a možná ani nechtěla vědět. Znovu bojovala s bezradností a hlavně s chutí to všechno vzdát. Co by jí poradil Henrik? A ještě jednou… co Joan?
V myšlenkách se vrátila k němu. K tomu, jestli šel na policii on, nebo policie za ním. Na to, co jim řekl či řekne. Věděl moc, dalo by se říct, že skoro všechno. Věděl, proč byla na ulici, proč utekla, že ji Henrik zachránil. Potkal ji už dřív. Asi si myslel, že si to ona nepamatuje, ale pamatovala.
Dnes už neví, co ji tehdy přimělo na tu diskotéku s Derenem jít. Možná se chtěla ohřát, byla zima, možná si chtěla alespoň na chvilinku namlouvat, že žije normální život a pobavit se, možná chtěla někoho poznat. Deren tam šel určitě za byznysem a tu noc měl smůlu. Zatkli ho. Ona byla v tu chvíli čistá. Nebyla v tu chvíli s ním. Jediný, kdo ji s ním viděl, byl Joan. Vzal si ji tehdy stranou a snažil se jí domluvit. Po dobrém, i výhružkou, že ji prozradí. Odmítla ho (možná i podvědomě chtěla, aby to udělal, těžko se jí chápalo její tehdejší jednání) a on za policajtama nešel. Nikdy s ním o tom nemluvila, ale tehdy opravdu zatoužila se z té díry vyhrabat. A když krátce na to potkala Henrika a on jí nabídl pomocnou ruku, ihned přijala.
Když potom šla se spolužáky na diskotéku, ihned ho poznala. Stejně jako tehdy byl vyhazovač. A ona zatoužila si s ním znovu promluvit. I proto se přihlásila na taneční soutěž, která tam probíhala, nezkušená, nepřipravená…a oni jí nabídli místo gogo tanečnice.
Proč jí vlastně tehdy chtěli ti dva pomoct? Jak Joan, tak Henrik? Joana se na to nikdy nezeptala, Henrikovy důvody odhalila časem i bez ptaní. Proč na feťačku, která se mu vkradla do útulku a pokusila se pustit jednoho ze psů (starala se o něj na ulici, než ho odvezli tam. Chtěla ho zpátky. Neměla nikoho jiného) nezavolal policii, ale místo toho s ní mluvil, proč jí nabídl, že u něj může pracovat, že jí zařídí nový život, jen když půjde na léčení… Nejdřív si říkala, že to je jeho vlastní nechuť k policii, víra v právo na druhou šanci, namlouvala si, že možná i sympatie. Důvody to byly dobré, i když Henrik byl vždy příliš tvrdý na to, aby jim mohla úplně uvěřit. Trvalo dlouho, než spolu začali mluvit úplně otevřeně – než se dokázal svěřit i on jí.
Osud někdy dokáže být opravdu ironický. Už dřív věděla, že jej pronásledují stíny lidí, které zabil. Ale až tehdy pochopila, že ona mu přinesla další výčitky svědomí. A on se je tou pomocí snad pokoušel umlčet.

28.

Jméno mé už znáš, jsem tvůj stín, i tvůj strach
Dál mě potkáváš, vyrůstám na slzách
Čekám za mlhou, netušíš, co ti chci říct
Co se skrývá za tou tmou, možná nic a možná víc
Daniel Landa - Tajemství

Přes své původní naděje se nedozvěděla, před čím Jolly utíkala, co bylo důvodem, že skončila u drog. Utekla od rodičů, „nerozuměla si s nimi,“ zněla jeho lakonická odpověď. O kolika takových osudech už slyšela.
„Tak moc se nechtěla vrátit, že si raději nechala změnit jméno?“ zeptala se. Co jí proboha ti rodiče udělali? Kde se vůbec v dětech bere ten vztek, to odhodlání řešit věci takto? Kolik jich bylo jen v Nieble Meoně, městě známém pouličními gangy tohoto typu… Kolika podobných osudů si všimla, když řešila ten vlastní. Když ona sama jako rodič přivedla své dítě k útěku… Až na to, že Gill byla příliš mladá. Příliš mladá a přes ohromnost akce, kterou Teresa dokázala vyburcovat nenalezitelná. O rok později pohřbili prázdnou rakev. O rok později pohřbila své nadějě.
„Jednou jsem se jí na to zeptal. Odpověděla, že se pokusila. Ale že už bylo na návrat pozdě.“
„To už o ni rodiče snad neměli zájem?“ I takové děti byly na ulici. O tom už po tom roce plném pátrání nepochybovala. Poznala jich hned několik.
Pokrčil rameny. „Nevím, jak přesně to myslela.“
Mluvili o Harweyovi. Jeho příběh podle svých slov neznal. Mluvili o jejich vztahu. Bála se mužů – štítila se doteků. Dřív si prý musela vydělávat i vlastním tělem. Měl ji rád a doufal, že ten odpor se jednou zlomí, ale už ztratil naději. Naposled ji viděl den před vraždou. Na nic si neztěžovala. Vztah mezi ní a Harweyem se nijak neměnil. Staral se o ni, učil ji věci, které považoval za praktické (nebylo to tedy jen štěstí, co jí pomohlo k útěku). Říkala, že v něm má náhradního tátu, když toho svého si ani nepamatuje. On si ji hlídal.
Bála se spousty věcí, nejvíc budoucnosti. Zoufale si přála něco dokázat, chtěla dokončit školu, chtěla se postavit na vlastní nohy. Kvůli sobě a prý i pro Harweye. Bála se problémům. Vyhýbala se jakýmkoliv konfliktům. Dalo by se říct, že před nimi utíkala. Ani hádat se nikdy nechtěla. Když se k hádce schylovalo, ztichla, nebo odešla. Málokdy se dokázala otevřeně bít za svůj názor. Raději utíkala před jakýmikoliv citově vypjatými situacemi. Snad ani s tou svou nechutí ke kontaktu se nesnažila bojovat.
Skoro po hodině zůstali sedět v tichosti. Věděla ještě o spoustě otázek, na které by se dokázala ptát. Ale už nechtěla. Dlouho řešili to málo, co věděl o jejím útěku. Cítila, že mlžil. Ráda by zjistila víc, alespoň nějaký klíč k její rodině (kdo ví, jestli se za nimi nepokusí vrátit teď, v chvílích nejtěžších), ale zároveň to bolelo. Její starý byt byl na tomto sídlišti, jen o několik desítek metrů dál. Vypadal stejně, jako ten, ve kterém seděla teď. A ptala se na věci, které jí stále znovu připomínaly to, co by tak ráda zapomněla a přitom zapomenout nechtěla (může vůbec umřít naděje, když nikdy neviděla to tělo? Ano, sama říkala, že ji pohřbila spolu se svou dcerou. Ale v reálu byly prázdné obě ty rakve. To ji trápilo…výčitky ale zároveň to stálé „co kdyby“)
„Děkuji vám za rozhovor a už chci jen jednu formalitu dřív, než odejdu,“ promluvila po chvíli ticha a začala se zvedat k odchodu. Napodobil ji a se slovem „formalita“ se mu po celé té dlouhé době opět objevila v pohledu ona nejistota.
„Chci si tenhle dům projít až nahoru. Možná to zní absurdně, ale mám zvláštní pocit a chci mít jistotu.“ Nevěděla, proč mu to říká.
„Mám jít s vámi?“ zeptal se a do jeho projevu se vrátila ona odtažitost, která se jí nelíbila tehdy, když za ním přišla na diskotéce.
„Záleží na vás, jak chcete,“ pokrčila rameny. Bylo jí jedno, jestli jde s ní, ale když se obouvala, nenápadně zkontrolovala, zda má zbraň po ruce. Znovu ji napadlo, zda neriskuje. Znovu měla pocit, že Stringer přemýšlí, kde Jolly je. A zda je teoreticky možné, že je někde v domě. Alespoň soudě podle nepřítomného pohledu, se kterým se obouval. Rozhodl se jít s ní.
Pozorně ho sledovala. Věděla, že v oblečení, které má na sobě zbraň nemá. A i když si získal její sympatie a nečekala, že by se pokusil o nějakou až takovou blbost, jako zaútočit na ni v případě, že by se Jolly opravdu nahoře ukrývala, neměla ve zvyku spoléhat na své pocity v případě, že šlo o ni. Nebryl si nic jiného, než boty. Ani bundu ne. Byla ráda. Podržel jí dveře a ona vyšla z bytu jako první. Automaticky schovala pravou ruku pod kabát. Pomalu se vydala ke schodům, šla pomalu, tiše a pozorně naslouchala. Pocítila známý, ač už tak dlouho necítěný nával adrenalinu. Pevně stiskla rty. Zdálo se jí to, nebo něco zaslechla?

29.

I´m never gonna be good enough for you
I can´t stand another fight
And nothing´s all wright
Cause we have lost it all...
Simple Plan - Perfekt

Minuty běžely a nebylo jich málo, tím si byla jistá. Stále tam seděla a nevěděla, co se sebou. Přemýšlela, co dál. Přemýšlela, a myšlenky se jí třeštily do spousty různých směrů. Nechtěla se vracet za Joanem. Nechtěla mu už přidělávat problémy a nebyla si už stoprocentně jistá, jestli mu může věřit. Zatím se bála jit ven, bylo moc brzo, a ona stále řešila, jestli těch kroků bylo dost. Hledala řešení, marně se snažila soustředit. Přemýšlela nad tím, co navhl Joan. Nad tím, jestli by to dokázala udělat. Napdalo ji, že by se mohla pokusit vyhledat mámu. Ale to téměř hned zavrhla. To by byl akt zoufalství. Nemohla by se před ní ukázat takto, v tomhle stavu. Neunesla by, kdyby jí máma odmítla pomoct. Nemohla by jí přiznat čím vším prošla, jak hluboko jen kvůli své dětinské hlouposti klesla. Nemohla by ji prosit o pomoc, když jí tak dávno pomoct odmítla. Když už tehdy věřila spíš jiným, než jí.
Nadávala si za tu hrdost, co ji vyhnala na ulici….hrdost? zaslepenost a hloupý vztek! Ale stále se toho nedokázala zbavit…stále byla stejná, malá, hloupá, dětinská. Stále byla bezradná. A přesto, že by se dalo říct, že je dospělá, že žila už tolik let sama, jakmile se ocitne v problémech, na které nestačí, tak jediné řešení, které ji napadne je utíkat za mámou…copak se za celou tu dobu nenaučila být ani trochu samostatná???
Jenže co může sama dělat? Utíkat. Kam? Jak se bude živit? Snad ne znovu…
Koho má? Kde by mohla bydlet? Co by mohla dělat? Jestli nechce, aby ji našli, nemá jméno. Co chce dělat beze jména, bez peněz, bez domova? Jak chce získat budoucnost, když nemá minulost?
Čas se jí zdál nekonečný. Dostávala hlad. Kde si obstará jídlo? Bude snad krást? Proboha, ví vůbec něco? Opravdu nechce jít za Joanem, i kdyby se ji přecijen rozhodl zradit?
Ne! Zarazila se. Nejde o zradu, ale o to, že už ho do toho nechce zatahovat! Ale s každou další minutou jí připadalo, že i ve vězení by jí bylo líp. Že i jako mrtvá by byla spokojenější… Pochyboval takhle někdy Henrik?
Kde jí obstaral nové jméno? U koho? Jak někoho takového najde? Dokázala by to?
Otazníků bylo víc, než jí připadalo, že může kdy zvládnout. Měla i žízeň. Měla by jednat, zatraceně! A ona si není ani jistá, jestli je vůbec bezpečné opustit tenhle činžák!!!
Dole vrzly dveře a ona opět vyletěla na nohy. Zatajila dech a poslouchala. Zdálo se jí, že je ticho, jen slyšela, jak si Joan odkašlal. Jeho těžké kroky…ty poznala. A… zahlédla siluetu na schodech, možná o vteřinku dřív, než ta osoba zahlédla ji. Hlavou jí proběhla šílená myšlenka, a i když věděla, že je absurdní, a že to co dělá je jen neuvěřitelně hloupé, rozběhla se nahoru. Brala schody po dvou a ta osoba za ní se taky rozběhla. Vybrala první zatáčku a žena za ní zavolala „Jolly stůj!“ A v tu chvíli věděla, že zastavit nemůže. I když neměla kam běžet, prostě to nešlo. Ona ji takhle vidět nemohla…ne, musela se splést, ona to být nemohla…

30.

Even though you´re so close to me
You´re still so distant
And I can´t bring you back
Linkin Park – With you

Poznala ji ihned. Zdála se mladší, než na fotografii, rozcuchaná, neupravená. Na jejím obličeji se zračil úžas. Vypadala mladě, ale kolem očí měla vrásky, které pro dívku jejího věku rozhodně typické nebyly. Se zbytkem tváře působícím v tu chvíli spíš dětsky užasle a vyděšeně silně kontrastovaly.
Téměř hned se otočila a rozběhla nahoru. Byla rychlá, rychlejší, než Teresa. Ale stejně běžela zbytečně. Nahoře nic nebylo. Nahoře neměla kam utéct.
„Jolly, stůj!“ zavolala a měla co dělat, aby už to neznělo udýchaně. Kde byla její kondice? Slyšela Stringera za sebou. Na to se teď neohlížela. V prvním patře, kterým probíhala, rychle stiskla tlačítko výtahu. Nad nimi bylo osm pater. Ale ani ten náskok, co by si Jolly Stuartová mohla za tu dobu nahnat, by jí nestačil k tomu, aby přivolala výtah z druhého patra a odjela dolů. „No tak, co ti to pomůže?“ To bylo asi tak to poslední, co mohla zavolat. Věděla, že už za chvíli jí nezbyde dech. Jolly jím neplýtvala, obdivuhodnou rychlostí běžela vzhůru, jako by tam cesta nekončila, jako by to snad mohlo mít nějaký smysl… páté patro, šesté, sedmé… Poslední zatáčka a – opravdu – přesně jak čekala, Jolly stojící u výtahu, zády k ní, výtah ale ještě nikde.
„Odstup od tama!“ zavelela a vytáhla zbraň. Rychle dýchala, ale teď únavu necítila, teď pro ni opět existovalo jen to jedno jediné – práce. Jolly odstoupila o několik kroků od oněch dveří, neochotně a stále otočená pryč od ní.
„Zvedni ruce tak, ať na ně vidím, a otoč se ke mně.“ Nechápala, proč se na ni ani nepodívá.
Zaslechla, jak za ní, už pomalu, vystoupal Stringer. Nevšímala si ho, jen ho upozornila, aby zůstal na schodech a nepřibližoval se k ní. Jeho kroky zastavily. Neotáčela se po něm.
Jolly opravdu zvedla ruce, ale druhý z jejích pokynů nesplnila.
„Co je, proč se tak schováváš? Stejně vím, jak vypadáš,“ prohodila a věděla, že jí neodpoví. Pomalu se vydala k ní. Zbraň držela obezřetně před sebou. Ta holka sice měla prázdné ruce, ale její postoj se jí nelíbil. Přiblížila se až k ní a natáhla ruku, aby ji chytila za rameno. V tu chvíli se Jolly nečekaně bleskově otočila a vyrazila ke schodům dolů. Nečekala to, ne v tu chvíli, a tak se jí podařilo proklouznout. Okamžitě ale vyběhla za ní.
Zahlédla, jak Joan jen neznatelně vykročil směrem ke středu schodiště, jako by chtěl něco udělat, ale nevěděl co a snad si ani tím, že chce, jistý nebyl. Bezohledně ho odstrčila stranou. „Už neblbni.“ Vyštěkla a běžela dál, aniž ji tím pokusem nějak zpomalil. Jolly ale byla opět rychlejší.
„Co se tím, zatraceně, snaží sledovat?“ napadlo Teresu. Jediné, kam si mohla běžet bylo ven, mezi ještě větší hromadu policajtů, ne-li zrovna pro kulku – vzhledem k tomu, že zřejmě vyběhne jak šílenec. Kdo ví, jak to Mark zhodnotí a jak někteří zareagují. Věděla, že ji nedožene, když v tom Jolly uprostřed schodiště zakopla a dolů, na odpočívadlo sletěla a zastavila ji až zeď. Za těch pár sekund, než Teresa doběhla až k ní, se ani nestihla pokusit zvednout.
„Nehýbej se!“ varovala ji předtím, než se k ní sehla. „Jsi v pohodě?“ zeptala se pak a nedokázala zabránit tomu, aby jí v hlase zazněla trocha starostlivosti. Teď přitom rozhodně nepotřebovala působit citlivě!
Jolly neodpověděla, i když Tess se už na první pohled zdálo, že nohu ta holka v pohodě mít nebude.
Jemně ji chytila za rameno. „Pojď, opatrně si sedni. Narovnej tu nohu. Bolí tě?“ Neviděla důvod, proč jí nepomoct, ale Jolly zřejmě nějaký měla a její ruku setřásla. Sedla si a přitom zarytě hleděla do země. Vlasy jí přitom padaly přes obličej. Tesresa jí je zkusila odhrnout, ale Jolly se po ní ohnala.
„Co je s tebou?“ vyjela Tess mírně podrážděně. „O co se tu, zatraceně, snažíš?“ Opět žádná odpověď. Napadlo ji, jestli se náhodou nezbláznila. Její chování, a konec konců i ten čin by tomu odpovídaly. „Ukaž aspoň tu nohu,“ pokusila se naposledy. Ale ona hned zakryla viditelně ošklivě vytočenou nohu rukou.
Chtěla si s ní promluvit. Chtěla se jí na několik věcí zeptat dřív, než se jí začnou ptát ostatní. Ale jak to tak vypadalo, nemělo cenu snažit se o komunikaci. Vytáhla z kapsy telefon a začala vytáčet Markovo číslo.
Čekala, že ji zastaví. Že alespoň teď se ozve. Dělala vše pomalu, ale ta holka jen mlčela. Nehýbala se, už se ani nepokoušela pokračovat v tom bláznivém beznadějném útěku, seděla, hlavu sklopenou, žádný pohyb. Nemohla se ubránit tomu, aby ji nesledovala. Nechápala její jednání. Nic z toho. Byla rozumná, když utekla sem nahoru, když čekala, dokud neodejdou všichni. Měla dost chladnokrevnosti vyběhnout sem a ještě zničit stopy ve Stringerově bytě když je uviděla. Ty otevřené dveře značily jak ve spěchu proběhla celý byt. A pak utíká bez rozmyslu jako histerka a sedí tady, jako by neměla všech pět pohromadě. Co se to sakra stalo? Při pohledu na ni nemohla věřit, že je to ta stejná osoba, jako ta Jolly Stuartová, o které slyšela tolik věcí. Kterou si myslela, že už docela dobře zná. Asi se spletla.
„Tak co?“ neztrácel Mark v telefonu čas.
„Mám ji tady. Pošli pro ni někoho. Jsme zhruba v sedmém patře, na odpočívadle. Má zraněnou nohu.“
Sotva vteřinku bylo ticho. „Jasně,“ odpověděl pak. „hned tam někdo bude. A víš co? Jsi dobrá.“ Pochvalu od něj už hrozně dlouho neslyšela, jestli vůbec někdy. Překvapila ji. Poděkovala mu a zavěsila.
Znovu se podívala na Jolly. Pohla se, zakryla si dlaněmi obličej a nohy (včetně té zraněné) si přitáhla blíž k sobě. Nechvěla se, nebyly slyšet žádné vzlyky, přesto se nemohla zbavit pocitu, že pláče. V tu chvíli přes svůj vztek, kterému se nemohla ubránit (proč jen to nedokázala přestat brát osobně?!) pocítila lítost. Měla dokonce nutkání ji pohladit, uklidnit, že všechno bude fajn, že se nemá čeho bát.
„Absurdní!“ okřikla se v duchu. To už snad hrabe i jí? Mateřské city jí lezou na mozek a je jí líto každé osoby, která se ještě alespoň trochu podobá dítěti?
Raději se otočila na Joana, který stál opět na schodišti. Viděla na něm, že za ní chce jít, ale má strach. Všiml si jejího pohledu a opětoval jí ho.
„Věděla jsem, že mi lžete,“ promluvila do toho šíleného ticha, které tam panovalo. „Neumíte lhát a to je pro vás jen dobře. Myslím, že pro vás pro oba.“ Otočila se zpět na Jolly. Musela uznat, že takhle si chladnokrevného vraha nepředstavovala. To už ale k její práci nepatřilo.
„Vím, že ta teorie, co jste mi říkal, bude asi z velké části podobná s tím, co vám řekla ona. Pokusím se, aby ji pořádně prověřili.“
„Díky,“ ozval se Joan nejistě. „Já…opravdu nevěřím, tomu, co prý měla udělat. Proto…“ zmlkl, když zřejmě stejně jako ona postřehl spěchající kroky. Jediná Jolly působila, že je neslyší. Tess napadlo, zda vlastně vůbec vnímá okolí.

31.

It´s just emotions taking me over
Caught in a sorrow, lost in my soul
But if you don´t come back
Come home to me darling
Don´t you know there is nobody left in this world to hold me tight?
Don´t you know there is nobody left in this world to kiss good night?
Destiny´s child - Emotion

Nechtěla na nic myslet. Kašlala na boj, chtěla se zbláznit. Noha ji bolela jak čert a přece s ní raději ucukla a snažila se ji zakrýt, když se na ni chtěla podívat. Viděla, jak schválně protahuje telefonát, ale nemohla by se ozvat, jak zřejmě očekávala, prostě ne…
Tak tohle je konec, zvonilo jí v hlavě. Nemusí přemýšlet nad žádným plánem, už není proč. Posledních pár minut jednala jako by ztratila rozum. Posledních pár minut ji rozum opravdu přechodně opustil. Teď se snažil hlásit o návrat. Nechtěla ho. Nechtěla už své zatracené výčitky, svou hloupost maskující se za hrdost, nenáviděné vzpomínky a myšlenky. Nechtěla už cítit ten stud…
Joan stál na schodech a sledoval ji. Ona mluvila do telefonu a poté ne něj. Nedívala se na ně, zakryla si oči, aby neviděli slzy, které nedokázala zadržet. I když koho zajímají slzy vraha…
„…Opravdu nevěřím tomu co měla udělat…“ proniklo k ní, za hradbu kterou si kolem sebe marně snažila vytvořit. Zmlkl kvůli těm krokům. Slyšela je už dřív. Měla pocit, že zaslechla i velice vzdálené vrznutí dveří, když o ní ještě mluvili. Zavřela oči. Přála si hned teď se propadnout. Přála si nebýt…

32.

It´s true the way I feel
Was promised by your face
The sound of your voice
Painted on my memories
Even if you´re not with me
Linkin Park – With you

Zvedla se sama, když se k ní přiblížili dva policisté. Dala jim nenápadný pokyn, aby schovali zbraně. Nebylo jich třeba.
Snažila se jít sama a odtáhla se, když se jí jeden z nich pokusil podepřít. Dost kulhala ale přesto vypadala odhodlaně, že se ze schodů pustí sama. I druhý policista se jí pokusil pomoct, ale zlostně se po něm otočila. Chytila se zábradlí a seskočila první schod. Stačilo sejít jen do patra k výtahu, ale i tak…
Mezi uniformovanými muži se protlačil Joan. Nikdo ho nezastavil, ani ona nic neřekla. Podepřel ji a alespoň tehdy neprotestovala. Vzpomněla si na jeho slova, když přiznal, že ji má rád. Bylo to poznat i teď. Bylo jí ho líto.
Ve výtahu i cestou k autům panovalo ticho. Joan šel celou dobu s Jolly a ani nikdo z nich se nepokusil na toho druhého promluvit. Postřehla, jak křečovitě se ho drží a napadlo ji, jestli kvůli bolesti v noze, nebo z jiného důvodu.
Auto, ve kterém seděl Mark a jeden mladý policista, stálo hned u vchodu. Bylo jiné, než kterým přijeli. Ukázal jí, aby si ona i Jolly sedly k nim. Usadila se vpředu, vedle řidiče – Marka, zatímco vzadu seděl ten možná spíš ještě hoch než muž. Ve světle reflektorů viděla Joanův výraz, když vycouvávali pryč. Musela uhnout pohledem…
Zprvu se k hovoru nikdo neměl, ale pak se Mark ozval hlasem, tak všedním a téměř veselým, že na něj málem dostala vztek. Ona nikdy nemohla dostat případy z hlavy. A tentokrát si přišla ještě hůř než obvykle…
„Chci ti poděkovat za pomoc, oceňujeme ji a pokud s námi budeš chtít dál spolupracovat, nebo se k nám dokonce vrátit, budeme rádi. Pokud ne a opravdu hodně spěcháš za rodinou, můžeme to teď hned vzít přes hotel a nádraží. Za půl hodiny ti odjíždí vlak domů.“
Chtěla se hned nadechnout a odmítnout, ale…
Vzpomněla si na Thomase a Tobbyho. Byli tak vzdálení…tak nereální… Něco v ní chtělo zůstat tady, ale její práce skončila a pokud se nechce dostat do problémů, pokud se chce vzpamatovat co nejdřív, měla by vypadnout tak rychle, jak to jen jde.
Otočila se dozadu a naskytl se jí pohled na Jolly Stuartovou, nebo kdo ta dívka vlastně byla, s hlavou opět skloněnou, obličejem skrytým ve stínu vlasů. Chtěla si s ní promluvit, chtěla zjistit, kdo je, chtěla se jí zeptat na Harweye. Měla na ni zlost a současně jí jí bylo líto. Ale…už tady oficiálně neměla co dělat. Kdo ví, jak blízko k ní by ji vůbec v reálu pustili.
„Nechci zdržovat, někdo by jí měl ošetřit tu nohu. A podívat se na ni. Dost ošklivě spadla ze schodů.“
„Jestli si dokážeš rychle zbalit, nebude to víc jak patnáct minut. Vyšetří ji doktor přímo na oddělení. Teď jsme ho volali. Dřív stejně nedorazí.“
Nevěděla co chce… nebo možná věděla, ale bylo to v rozporu s tím, co podle rozumu udělat měla…
„Měli byste vyslechnout toho kluka. Joana Stringera.“ Nechtělo se jí teď končit. Vždy nenáviděla, když musela ty lidi, co našla a ke kterým si vždy vytvořila určitý vztah, nechat napospas osudu a jiným lidem, kteří o nich nevěděli ani zdaleka tolik, jako ona. Věděla, že to tak musí být a že je to tak správně, ale stejně se jí to příčilo.
„To je samozřejmost.“
„Ale nemyslím proto, že jí pomáhal. Ví dost věcí. A má hodně rozumné názory. Zkuste ho opravdu poslouchat. A vzít jeho teorii v potaz.“
Mark se na ni jen krátce zadíval, ale to jí stačilo, aby poznala, že si říká, že se do toho opět příliš zamotala. Možná jí to ani nevyčítal. Ale nebral ji úplně vážně. Vždy měla sklony věřit těm lidem, které chytala.
„Neboj, uděláme to. Jsme na začátku. Něco nám snad řekne i ona. Pokud to nebude úplná hloupost, prošetříme důkladně i to.“
Zadívala se znovu na silnici před nimi. Byla mlha. Nieble Meona dělala čest svému jménu. A ona si vzpomněla na domov. Ten už nebyl tady, tady už na ni nikdo ani nic nečekalo – už ani ta práce ne. Ale doma ano. A ona přece už věděla, že rodina je to hlavní.
„Pojedu domů,“ odhodlala se nakonec. „A kdyby něco…dej mi vědět.“
„O to se bát nemusíš,“ ujistil ji. „S výsledky vyšetřování tě seznámíme a kdyby tě i kdykoliv dřív něco napadlo nebo zajímalo, popřípadě kdyby ses rozmyslela ohledně té spolupráce, kontakt na mě máš.“
Nenáviděla loučení. A věděla, že Mark taky. Proto byl tak chladně zdvořilý. I když on ani moc jiný být neuměl.
Dál už nemluvili a brzy poznala, že se blíží k nádraží. Sbalila se rychle. Mark zastavil před vchodem a do odjezdu jejího vlaku zbývalo osm minut. Zadívala se na Marka a pokusila se usmát. Oplatil jí to, stejně neuměle.
„Asi se mi bude stýskat,“ poznamenala.
„Mě se asi stýská už moc let,“ poznamenal stejným tónem, jako kdykoliv jindy. Nevěděla, nakolik to myslí vážně a nakolik jen ironizuje její větu. Cítila, že zčervenala, ale naštěstí bylo v autě přítmí. Otočila se na Jolly, ale nenapadlo ji nic, co by mohla říct. Ani teď se na ni nepodívala. Ruce měla v klíně, pěsti křečovitě zatlé. Přála si vědět, co si myslí. Ale teď nebyl čas na řešení takových malicherností. Musela jít.
Dveře za ní hlasitě bouchly a v momentě, kdy vcházela do haly zaslechla motor. Když se od pokladny otočila, už tam nebyli.
Koupila si lístek a rozběhla se na třetí nástupiště. Tlačil ji čas. Nastoupila do nočního vlaku, stejného, jakým před několika dny přijela, a jen co otevřela dveře prázdného kupé (moc lidí tady opravdu nejezdilo), rozjeli se.

33.

And where are you now,
Now that I need you?
Tears on my pillow
Wherewer you are
Destiny´s child - Emotion

Byla pryč…nevěděla, jestli si to přála, nebo ne. Ano, na jednu stranu jo, ale na druhou pocítila lítost. Chtěla k ní cítit nenávist, bylo by to jednodušší, ale nedokázala to. Dveře se za ní zavřely a jí se v očích znovu objevily slzy. Měla pocit, že teď už je nemá smysl skrývat. Před kým? Před těmi dvěma?
Muž vpředu jí připadal známý, nechtěla řešit odkud. Nechtěla si ani připustit, že by ho opravdu mohla znát. Co si zkusit zrovna namluvit, že se spletla i ohledně ní?
Ten co seděl vedle ní ji pořád sledoval. Přišla mu divná? Oplatila mu jeho pohled a on očima téměř hned uhl. Jak se blížili ke stanici, nutkání brečet vystřídal vztek. Agresivita, kterou lidé často pocítí, když mají strach. Už nemusela bojovat se slzami, ale se zlostí, kterou cítila. S chutí ji nějak vybít. Připadala si jako ve snu. Jako by to nebyla ona, kdo kontroluje její tělo, jako by se jen odněkud dívala. Jako by to ani nemohla být ona...
Zavřela oči a opřela hlavu o sedadlo. Přála si, aby ta cesta už skončila. Přála si, aby mohla být sama a do něčeho pořádně uhodit pěstí. Zařvat si, dostat to ze sebe. Nevěděla, kdy bude mít tu možnost. Jestli vůbec. Bála se sama sebe. Už si nevěřila, ne po tom osudném dopoledni. Nikdy by nevěřila, že dokáže zabít. Nikdy ji ale taky nenapadlo, že by se mohla dostat do takové situace…

34.

Even if you´re not with me, I´m with you
You, now I see, keeping everything inside, with you
You now I see, even when I close my eyes
Linkin Park – With you

Celou cestu vlakem ji nedostala z hlavy. Ji, ani Joana. Její dětsky vyplašený pohled, jedinou chvíli, kdy zahlédla její obličej. Jeho starostlivost, s jakou jí pomáhal do auta. Byla ta holka opravdu vrah? Proč musela vždycky tak pochybovat? Proč už ji nedokázala nenávidět jako na začátku?
Vytáhla její fotku, stále ji měla u sebe. Ona a Harwey. Nevlastní otec a dcera, jak by to možná nazvali ti dva. Proč? Čím ho zaujala? Co se mezi nimi odehrálo? On lidem nevěřil. Proč jí ano?
Chvílemi hrozně litovala, že odjela. Chtěla být u toho. Záleželo jí na tom! A právě proto by tam být neměla – připomínal jí tichý, rozumný hlas. Jenže…jak ji má tenhle argument přesvědčit?
Stále ji viděla, jak se skrývá před světem, nic neřekne, nic neukáže. Byla pěkná, když tuhle fotku uviděla poprvé, bodl ji osten žárlivosti. Teď jí to připadalo absurdní. A Jolly byla v reálu o tolik jiná… Na fotce měla Jolly všechno, co se považovalo za krásné. Byla štíhlá, možná spíš hubená, tak jak současné módní trendy velí. Měla světlou pleť a hnědé, dlouhé vlnité vlasy. Výrazné oči, souměrný obličej. Možná by měla šanci prosadit se jako modelka.
Doopravdy však byla hubená až moc, možná, že poslední dny to ještě zvýraznily. Vlasy měla opravdu dlouhé, husté a vlnité – ten typ, který vypadá skvěle, když se upraví, ale hrozně, když je člověk nemá pod kontrolou. Sama ten problém kdysi znala. Ale už několik let nosila krátký účes. A obličej…ten hodnotit nemohla. Ten ukázat nechtěla.
Na fotce vypadali šťastně…co narušilo idilku?
Dva ztroskotanci na jedné lodi, on na útěku před zákonem, ona před rodiči…a minulostí. Kdo ví, jestli i ona nestihla nasbírat nějaké drobnosti, co vše měla za sebou. Oba tak opuštění, že v sobě našli silnou oporu. Možná jako tehdy ona sama s Harweyem. Až na to, že ti dva měli podle všeho vztah spíše otcovský, než milenecký…
Měla by toho nechat, jede domů! napomínal ji její racionální vnitřní společník. Ale když vystupovala z vlaku, stále svírala fotku v ruce. Bylo ráno. Neměla to daleko, šla pěšky. Ve vzduchu voněl mráz, bylo jasno a na všem se třpytila námraza. Bylo tady krásně. Klid. Ale ona sama v sobě mír nenacházela.
Šla pomalu a zamyšleně. Nieble Meona z jejích představ nemizela. Všechny ty rozhovory, slova, teorie…
Na ulici, nebo spíš sídlišti, kde žila, byly krásné malé rodinné domky s velkými zahradami. Venku si často hrály děti. Ideální svět. Sídliště v Nieble Meoně byly jiné. Tady žádné děti na ulici nežily…tady byli všichni alespoň navenek šťastní. Tady by Jolly své drama neprožila. Tam byla jen jednou z mnoha…proč to tak ve velkých městech muselo být? Proč si tady lidi dokázali pomoct a tam z nich anonymita dokázala vymazat všechen soucit? Lidi žili na ulici a nikdo si toho nevšímal. Nikdo se po nich ani neohlédl, právě naopak se raději otočil jinam, hlavně, že to nebyl on…
Byla ona jiná? Dokud žila s Gill, chodila do práce, byla šťastná, rozhodně ne… a pak ji stejně ze všeho nejvíc zajímalo vlastní neštěstí. Byla sobecká, jako všichni ostatní a ze všech těch dětí, po kterých se kdy pátralo, které kdy utekly ji zajímalo jen jedno jediné – to její. Až teď poznala další osud, který se jí dostal pod kůži.
Otevřela branku a procházela zahradou. Chtěla Jolly vymazat z hlavy. Chtěla z ní vymazat všechno. Za chvíli uvidí svou rodinu. Už se nechtěla trápit skončenou prací.
Přemýšlela, jestli zavolá aby jim oznámila, že se vrací, ale nakonec to neudělala. Thomas by měl dnes být dopoledne doma. Měla by je zastihnout oba. A nejspíš i jeho rodiče…

35.

I wanna run away and never say good bye
I wanna know the truth instead of wondering why
I wanna know the answers, no more lies
I wanna shut the door and open up my mind
Linkin Park -

Ležela v posteli a nechtělo se jí otvírat oči. Bylo ráno, nevěděla kolik hodin a asi to ani vědět nechtěla. Trvalo dlouho, než mohla jít spát, nejdřív vyšetření, jízda do nemocnice (vymknutý kotník, naštěstí řešená jen ortézou), potom spousta otázek. Neztráceli čas. A ona neodpovídala. Neptali se na to, co udělala. Ptali se kdo je. Proč se skrývá. Odkud zná Henrika – nebo Harweye, jak mu říkali oni – a co o něm ví. Jako by je ani nezajímala ta vražda…nebo jako by k tomu ona neměla co říct.
Mlčela skoro celý večer a to je rozčilovalo. Některé otázky jí přišly absurdní a směšné. Zkoušeli na ni mluvit Henrikovou rodnou řečí, jako by jim snad nerozuměla. Zkoušeli jí slibovat i vyhrožovat. Ale za celý večer nepadlo ani slovo ohledně obvinění, toho, co měla udělat, toho, že je snad Henrik a ten druhý chlap mrtví…
Ptali se, jestli ho znala, toho druhého muže. Zavrtěla hlavou. Zkoušeli se ptát dál, jako by to neviděli, rozčílilo ji to. Byla unavená a oni často křičeli. Jediný, kdo mluvil klidně byl ten muž z auta.Po snad nekonečně dlouhé době už to nevydržela a řekla mu, že dnes nechce mluvit. Ptal se proč, odpověděla, že je unavená. Chvíli se na ni díval a pak dal pokyn ať všichni odejdou. Konečně mohla jít spát. Bylo už spíš ráno, než noc.
„Příště už to nepůjde,“ řekl jí, když odcházel. „Příště už tě vyspat nenecháma, když nebudeš alespoň trochu spolupracovat.“
Proto nechtěla ven z postele. Protože věděla, že spolupracovat nebude. Na ty otázky, na které se jí ptali včera odpovídat nebude. Nemůže. Ne po včerejšku…zavolali by ji zpátky…a to by nepřežila… Proto nechávala oči zavřené. Přála si, aby tak mohla zůstat co nejdýl. Přála si usnout a probudit se před týdnem. Znovu doma, s Henrikem a psy. Znovu bezstarostná a šťastná…

36.

Today I am not feeling pretty
See, I´m feeling quite ugly
Having one of those days when I can´t make up my mind
So don´t even look at me
Mary J Blige - PMS

Byla doma. Byla pryč jen chvíli, ale stejně jí připadalo, jako by se toho změnilo strašně moc. Thomasovi rodiče odjeli téměř okamžitě a oni zůstali jen ve třech. V neděli vyrazili na procházku do lesa, Thomas ji držel za ruku a Tobby se někdy přidal k nim, někdy pobíhal po okolí. Idylka. Ale ona se přesto necítila…
Usmívala se a povídala si o všem možném. Divila se věcem, které jim Tobby ukazoval, smála se, když se smáli oni. Ale nešlo jí to. Nikdy se neuměla přetvařovat. A nikdy neuměla rychle zapomínat…
„Pořád ten případ nemůžeš dostat z hlavy?“ začat ten večer Thomas. Leželi už v posteli a ona nedokázala ani spát, ani snad myslet na něco jiného. Tak jako každý večer od návratu z Nieble Meony. Viděla, že to Thomase trápí. Ale prostě si nedokázala poručit a chovat se, jako by se nic nestalo. Možná se to lepšilo. Ale jen pomalu.
Přikývla. Nedokázala s ním o tom doteď moc mluvit. Popsala mu co a jak. Ale nedokázala mu vysvětlit proč se teď chovala tímto způsobem.
„Víš už něco nového? Budou tě přece informovat, ne?“
Opět přikývla. „Budou. Ale Mark ještě nevolal. Myslím si, že ta holka moc mluvit nebude. A popravdě je to možná spíš ona, koho se nemůžu zbavit…“ dodala po chvíli. „Obvykle mi trvalo aspoň týden nebo dva, než jsem se po nějakém případě vrátila do normálu.“ Podívala se na něj. „Budu zas v pohodě, jen…“
„Jen?“ pobídl ji. Sama se k pokračování neměla.
„Nedokážu ji dostat z hlavy. Víš, připomněla mi v něčem Gill. Ne vzhledem či chováním, nad takovými věcmi jsem ani nepřemýšlela, ale tím, že taky utekla z domu a žila na ulici. Nevím proč to udělala a nedokážu se té otázky zbavit. Stejně jako toho, že znovu musím přemýšlet nad tím, co se stalo s Gill.“
Musela se zhluboka nadechnout, jinak by ji v tu chvíli snad přemohly slzy.
„Napadlo mě, co jí tak moc bránilo v návratu, že si raději změnila jméno. Prý se jednou chtěla vrátit, ale bylo už pozdě. Nepochopila jsem, co má tohle vysvětlení přesně znamenat. Ale… vzpomněla jsem si na Gill… copak na mě měla už navždy vztek? Že se ani vrátit nepokusila? Nebo snad umřela dřív, než to stihla-“
až teď se jí nakonec zlomil hlas.
„A přitom…“ odhodlala se ještě přesto, „Když jsem se tam teď vrátila a viděla všechna ta známá místa… nemohla jsem se zbavit naděje, že třeba ještě žije… a jestli žije, tak mě zřejmě nenávidí tak moc, že už se ani vrátit nechce…“
„Nemluv takhle Tery,“ zavrtěl hlavou. Ležel těsně vedle ní a teď ji objal kolem ramen. Díval se přímo na ni a ji přes to, jak se cítila napadlo, že se chystá říct něco, do čeho se mu vůbec nechce.
„Vím, že to bude žít krutě, ale ona už je pryč. Nemá smysl řešit, co se stalo. Máš teď Tobbyho a on si nezaslouží, aby ses trápila kvůli dávné chybě. Máš jeho, abys ji mohla napravit. Přestaň se tak moc zabývat minulostí, Tery. Na té už nic nezměníš. Na budoucnosti ano.“
I ta jeho slova ji bolela. Věděla, že má pravdu ale zároveň věděla jak je to těžké. Chtě nechtě si vzpomněla na Joanova slova. „Ona už se nechtěla vracet.“ To by ona taky nechtěla, ale stejně jako Jolly a Harweyovi se jí její minulost zase zapletla do života, i když každému jiným způsobem. Harweyovi se to stalo osudným a na nich dvou bylo, aby se s tím vyrovnaly. Aby se konečně srovnaly samy se sebou.
Pokusila se usmát, ani neřešila jestli úspěšně.
„Pokusím se o to. Nemusíš se bát. Budu zase v pořádku. Jen ještě potřebuju alespoň pár dní, aby ze mě ty dojmy z Nieble Meony vyprchaly.“
Ač si to ještě odpoledne nedokázala představit, později ten večer se milovali. Potřebovala to – ten pocit, že je Thomasovi blízko, potřebovala tak moc cítit jeho dotyky, tím způsobem, který nic jiného nedokáže nahradit. Potřebovala zapomenout a alespoň v tu chvíli to zvládla. Smutek a melancholie ji nepřešly, přesto se cítila mnohokrát líp. Klidněji, vyrovnaněji. Ještě se nevzpamatovala, ale konečně začala věřit, že to dokáže. Poprvé se jí usínalo líp. Poprvé usla dřív, než on a neposlouchala dlouho do noci jeho klidný dech. Nemusela přemýšlet…

37.

I can´t take this any more
Saying everything I´ve said before
All these words they make no sence
I find bliss in gnorance
Less I hear the less you say
But you´ll tind it out anyway, just like before
Linkin Park -

Dny jí začínaly splývat – první, druhý, třetí…pak se ztratila. Spala málo a nepravidelně. Nevycházela ven. Nenáviděla jejich otázky, a těch bylo stále víc. Ptali se stále stejně, stále jako by ignorovali to, proč tu podle svého názoru vlastně byla. Jen jednou to bylo jinak a když jim řekla svou verzi, lhostejně pokračovali v klasických otázkách. Neudržela se a rozbrečela se… nezvládla beznaděj, která ji v tu chvíli ovládla a doteď toho litovala. Celou dobu, už od začátku doufala, že se něco třeba změní, když bude odpovídat, že se třeba budou alespoň zabívat tím, co jim řekne. A v tu chvíli pochopila, že se spletla. Od té doby odpovídala ještě míň.
Věděla, že si častým mlčením škodí. Ale prostě nemohla jinak
Věděla, že jednou přijde den, kdy se stejně všechno dozví. Občas jí něco uklouzlo a oni sami pátrali. Někdy přišli s takovou otázkou, že si myslela, že už ví kdo je. Ale pořád se ptali dál a ona pochopila, že se zatím vyděsila zbytečně.
Zatím…
Chyběl jí Joan. Chyběl jí i Henrik a někdy večer brečívala, tajně, sama, do peřin. Ale stesk po Joanovi ji překvapil mnohem víc. Jako by to ten klidný vyšetřovatel vytušil, jednou jí řekl, že pokud bude spolupracovat, navštíví ji. Tehdy asi prozradila víc, než měla. Nadávala si za to a dávala si pozor, aby už stejnou chybu neudělala. Nevadilo jí vypovídat, ale prostě nechtěla mluvit o tom kdo je. Ještě třeba o Henrikovi, to by byla ochotná, ale svou minulost chtěla nechat minulostí. Zatímco oni se v ní chtěli rýpat ze všeho nejvíc…
Joan stejně nepřišel…prý to neřekla dost. Došlo jí, že pro ně nikdy není dost. Spolu s tím prvním zjištěním ji to ještě víc zatvrdilo. A přece věděla, že to nemá cenu. Že jednoho dne její schovávaná bude muset skončit fiaskem. Jiná cesta ven z ní totiž není.
A pak to jednoho dne přišlo. Vzbudily ji dveře, ale věděla, že ráno rozhodně není. Odvedli ji do výslechové místnosti a tam zůstala sama s tím mužem, o kterém už nějakou dobu věděla, že se jmenuje Mark Grinners. Dlouho mlčel a jen si ji prohlížel. Ona už dávno věděla, že se její zlé tušení nespletlo. A teď konečně i jemu došlo, s kým má tu čest.
„Nemám z toho radost a poznal jsem, že ty taky ne, ale musí se to dozvědět,“ řekl jí pak. Chtěla se nadechnout na odpověď, ale nedal jí prostor. Poprvé v životě, jak v tomhle, tak v tom předešlém, ho viděla rozhozeného. „Zatraceně, holka, cos to provedla…“