Jolly Stuart 12

38.

What do I do to ignore them behind me
Do I follow my instinkts blindly
Do I hide my pride from these bad dreams
And give it to sad thoughts that are madnings
Linkin Park

Uplynul týden a ona se začínala cítit fajn. Už nebyla zklamaná, že Mark stále nevolal, už se nezabývala tím, jak asi pokračují. Občas nad tím přemýšlela, ale jinak se život vracel do zajetých kolejí. Ta epizodka byla krátká, nepodstatná, a hlavně, byla pryč.
Byla znovu neděle a ona byla venku jen s Thomasem. Tobby byl u babičky – napadla první troška sněhu a on si ji spolu s bratrancem a sestřenicí užíval. Pomalu se vraceli z lesa a mlčeli. Držela ho kolem pasu, on ji kolem ramen a jí bylo krásně. Nejlíp od doby, kdy se vrátila domů. Ten klid a ticho kolem, krása nedělního odpoledne na malém, malebném městě… skoro ji vylekalo, když se rozezvonil její telefon. A když si přečetla, kdo volá, byla skoro odhodlaná hovor nepříjmout. Ano, byla zvědavá, ale nevěděla, jestli o informace z Nieble Meony stojí právě teď.
Thomas ji sledoval, čekal, co udělá. Měla chuť odmítnout, ale pak jí došlo, že by nad tím stejně musela dumat. Že tuhle chvíli by jí zkazilo i jen to vědomí, že volal, tím spíš, kdyby nevěděla proč.
„Ahoj Marku,“ začala přímo.
„Ahoj Tess,“ jeho hlas zněl mírně zvláštně. „Jak se vede?“ Tak nějak násilně konverzačně, uvědomila si.
„Dobře…co se děje?“ neměla v plánu chodit kolem horké kaše. Ale na druhém konci linky bylo ticho. „Marku?“
„Promiň, ale… musím ti něco říct. Asi by ses měla posadit.“ Něco takového jí ještě nikdy neřekl. Nikdy nebyl takhle… mimo. Nedokázala si představit, co se muselo stát, aby ho to tak rozhodilo.
„Co se stalo?“ zeptala se a vrhla neklidný pohled na Thomase.
„Víš… pátrali jsme po minulosti Jolly Stuartové a zjistili jsme…“ znovu se dlouze odmlčel. Přemohla netrpělivost a klidně se zeptala:
„Co jste zjistili?“
„Že je to Gill. Tvoje dcera.“

39.

I m so tired
Tired, tired of all those drama
You go your way
I go my way
I need to be free
Mary J. Bridge - Drama

„Nechtěla jsem…“ pokusila se, ale sama věděla, jak to vyznělo trapně. „nic z toho jsem nechtěla.“ Neodpověděl jí, beze slova vyšel ze dveří a zavřel za sebou. Chvíli na ně zůstala hledět a pak se svezla na zem. Všechny zbytky sil, které doteď měla z ní v tu chvíli vyprchaly. Už snad ani na slzy jich v tu chvíli neměla dost. Seděla a dívala se před sebe. Nedokázala přemýšlet. Nedokázala nic…

40.

Ten bordel v sobě už si neuklidím
Co je mi lásko platný, že se vážně stydím?
Ten komu osud zase přes hubu dá
To jsem já, jsem já, jsem já...
Lucie Bílá – Všechno je ve hvězdách

V tu chvíli si myslela, že svět musí skončit…nebyla schopná odpovědi, ničeho. Mark nemluvil, čekal.
„Co se děje?“ dolehl k ní z dálky Thomasův vylekaný hlas. „Tery?“ dodal, když nereagovala.
„To nemyslíš vážně…“ dostala ze sebe nakonec, Thomase stále ignorujíc.
„Myslím. Jsme si jistí.“
„Podle čeho? Řekla to ona?“ nebyla to ona, kdo mluvil, nebyla to ona kdo jednal. Nějaký stroj to dělal za ni. Něco jako autopilot. Ona se stále ještě nedokázala vzpamatovat.
„Ne. Celou dobu odmítá vypovídat. Na jakékoliv otázky o své minulosti jen mlčí. Řekla sotva pár vět, na základě kterých jsme pak pátrali. Nešlo to lehko, sama víš, jak dobře dokázala zamést své stopy…“ odmlčel se, jako by si uvědomil, že toto téma pro ni může být citlivé. „nebyli jsme si úplně jistí. Přeci jen, ona je…“
„Oficiálně mrtvá,“ pomohla mu z dalších rozpaků, věci pro něj tak děsivě netypické.
„No… víš, že jsem ji trochu znal. Šel jsem za ní a chtěl se ujistit… v tu chvíli jsem se spíš chtěl přesvědčit, že se pletu…že to nemůže být ona… ale ta podoba tam byla. Nevím, jestli si ji pamatuju tak dobře, abych mohl něco usuzovat, ale je podobná tobě… a já si v tu chvíli říkal, jak jsem mohl celou dobu být tak slepý.“
„Co ty…“ nedokázala se udržet a řekla to možná ostřeji, než chtěla. „Ale já…“ proto tak skrývala obličej? Poznala ji a nechtěla aby i ona věděla kdo je? Proč? To ji opravdu tak nenávidí? A co proboha mělo znamenat to“prý to zkoušela, ale bylo už pozdě“?
„Kdy mi jede první vlak? Jedu tam…“
„Jede zase večer. Tak jak minule. Mám tě vyzvednout na nádraží?“
„Jo, díky…“
„Kdyby něco, ozvi se. Jinak tě tam čekám.“
Nedokázala už tenhle rozhovor vést dál, jen se rozloučila a zavěsila.
„Tery,“ promluvil Thomas opatrně, ale ona i tak málem nadskočila. „Co se stalo?“
Otočila se na něj a musela se strašlivě ovládat, aby nepropadla histerii.
„Ta holka…ta Jolly Stuartová…to je Gill,“ vysoukala ze sebe a přišlo jí šílené slyšet sebe samu vyslovovat tak absurdního. V tu chvíli zapotácela a kdyby ji Thomas nezachytil, snad by ztratila kontrolu už i nad svou rovnováhou.
„Moje dcera… ona je vrah!“ uvědomila si najednou. Nedokázala si spojit ty dvě slova dohromady. Tak jak si nedokázala spojit tu hubenou holku s vraždami, si ani nedokázala Gill spojit s tím obrazem. Vybavila si její vyděšený obličej a její histerii. Poznala ji. A nechtěla být poznaná…
„Nepoznala jsem vlastní dceru!“ po tomhle už se konečně rozbrečela. Konečně jí přišlo, že se ten šílený okolní svět alespoň trochu rozmazal. Minimálně na pohled…

41.

If I could change I would
Take back the pain I would
Retrace every wrong move that I made I would
If I could...
Stand up and take the blame I would
If I could take all the shame to the grave...
Linkin Park – Easier to run

to čekání bylo k nepřežití. Měla dojem, že se zblázní, děsila se té chvíle, kdy určitě dojede. Bylo jí jasné, že už to ví. Bylo jí z ní samotné špatně. Copak ji takhle může vidět její máma? Zoufalou trosku…byla to zase hrdost, co jí tak vadilo? Děsila se jen toho, že bude muset přiznat, jak hloupá byla, když utekla? Vždyť to dávno věděla. I proto se před mámou styděla… víc a víc. Za své jednání, za to kam se propadla. Co si o ní jen bude myslet? Jak moc velkým zklamáním pro ni takové shledání bude?
„Jestli moc spěcháš za rodinou“…tu větu v autě nemohla přeslechnout. A ona spěchala. Na ni už zapomněla. Ona už je pro ni minulost. Kdo ví, jestli ne dokonce nepříjemná…
Za ta léta mockrát snila o tom, že ji znovu potká. Když utekla, jedna její část to brala jen demonstrativně a chtěla se nechat najít. Ale nějak se jí podařilo uniknout. Potom, v nejtěžších chvílích dokonce dokázala hrdost přemoct a pokusit se o návrat. Ale nenašla ji, bylo už pozdě. Odvodila si, že už o ni nestojí. A teď už i ví, že má novou rodinu…
U Henrika si někdy představovala, že si ji jednou najde. Až bude dobrá, mít hotovou školu, třeba i práci. Až bude aspoň trochu taková, na jakou by mohla být hrdá. Rozhodně nesnila o tom, že ji potká v situaci, v jaké byla teď.
Jenže jí osud nedal vybrat.
Děsila se té chvíle. Hrozila se jí, jako snad žádného momentu v životě, ale zároveň jako by se nějaké části uvnitř ní ulevilo. Jako by z ní část starostí mohla spadnout, ač to odmítala. Jako by na všechno už nebyla sama, mohla se schovat k mámě. Nikdy to nedělala a i teď se jí ta myšlenka příčila. A přesto se jedna část uvnitř ní nemohla zbavit určité radosti. Nadávala si za to. Ale i tak cítila, že není dost silná na to, aby tuto situaci zvládla sama…jenže proč právě máma? Proč právě takto?
Mark už za ní znovu nedošel. Nikdo ten den nepřišel. Jindy by byla šťastná, ale dnes by byla ochotná mluvit snad o čemkoliv, vždyť teď už stejně neměla co skrývat. Ale oni ji nechali samotnou s jejími myšlenkami. Samotnou, nejistou a vyděšenou. Potřebovala si s někým promluvit. Až bolestně postrádala Joana. Jako už snad posté si na něj vzpomněla a zadoufala, že kvůli ní nemá moc problémů. Zadoufala, že i jemu se po ní stýská

42.

Because I can´t hold on but I´m stretched so thin
I make the right moves but I´m lost within
I put all my day facade and then
I just end up getting hurt again
By myself (I ask why)
Linkin Park

Znovu jela vlakem. Znovu, za tak krátkou dobu už potřetí tou stejnou trasou. Potřetí přes celou republiku, od severu až na jih. A tentokrát se jí ta cesta zdála poprvé nekonečná.
Jela sama, i když Thomas jí navrhoval, že ji doprovodí. S díky odmítla. Možná by teď byla raději, kdyby ho měla u sebe, ale nechtěla ho v Nieble Meoně. Nechtěla, aby byl u jejího setkání s Gill. Dokonce ani aby byl někde poblíž. Tohle byla její záležitost, její chyba a byla to ona, kdo ji měl urovnat. Kdokoliv další by pro ni v takové chvíli byl jen přítěží.
Snažila se přemýšlet nad tím, co bude dál, ale nedokázala si nic představit. Už nebyla v šoku, alespoň si myslela, že není, ale v hlavě mela stále zvláštně prázdno. Nebyla si doopravdy jistá, co chce.
Vlastní první reakce ji vyděsily. Celé ty roky uvnitř ní žila naděje. Někdy ji přiživovala, jindy se ji snažila potlačit a zapomenout. Nikdy si doopravdy nedokázala představit, co by udělala, kdyby jí někdo zavolal a oznámil jí, že její dcera žije. Takovými věcmi se zrovna nezabývala. Ale že ji ta zpráva vyděsí a ona se rozbrečí, jako by jí to snad bylo líto, to by nikdy nevěřila. Copak byla opravdu tak špatná? Nejen, že ji vlastními chybami a sobectvím ztratila, ale teď se ještě bála konfrontace s ní. Bála se výčitek. Vlastních i jejích. Co když ji bude nenávidět? Co když bude…
Už věděla, kdo Gill je. Kam se za ty roky dostala. Po těch pár dnech rozhovorů o ní měla nějakou představu, a tu představu pak silně narušila reálná „Jolly Stuartová“ se kterou měla tu čest. Jak ale žila a co dělala věděla jistě. Že poté, co z léčebny sama utekla se do ní znovu zapsala. Díky Harweyovi – jaká absurdní hra osudu. A že ho pak zabila…že se z ní stal vrah…proč? Kda byla ta chyba? Na tu otázku se ptala už mockrát. Kde proboha udělala chybu?
Zahleděla se z okna, aby snad alespoň na chviličku ulevila hlavě. Za okny byla tma, viděla jen pár světýlek v dáli. Mohla být tak v půli cesty. Byla noc, možná jedna, dvě ráno, a jí se stále nechtělo spát. Nějakou dobu se o to pokoušela, ale pak rezignovala a znovu si sedla. Světlo nezapla. Stejně by jí bylo na nic.
Znovu zavřela oči. Spánek by jí pomohl. Už byla stará na ponocování. Možná už byla stará na tohle všechno, ale aspoň s tím spánkem mohla alespoň něco udělat. Věděla, že bude ráno k nepoužití, jestli se nevyspí.

43.

Ich warte hier – dont die before I do
Ich warte hier, stirb nicht for mir
I don´t know who you are
I know that you exist - Stirb nicht
For times love seems so far - Ich warte hier
Your love I can´t dismiss
Rammstein – Stirb nicht for mir

„Zatraceně,“ zašeptala jsem a i tak mě vyděsilo, jak moc se můj hlas rozléhal tmou. Copak jsem tak nešikovná?
„Chviličku Tuláku. Hned to bude.“ Jednoduchá západka, ale mě se nervozitou tak třásly ruce, že jsem se pořádně nedokázala dostat ani přes ni. Teda pokud to bylo nervozitou, jak mi pořád nadával hlásek uvnitř hlavy. Pokud to spíš nebude tím, že ani dnes večer jsem si nedokázala nevzít!
„Ne! Mlč!“ okřikla jsem ho téměř nahlas. Opravdu jsem snad už pomalu byla šílená. Opravdu jsem možná měla toho vyhazovače poslechnout. Tak často mi už bylo ze mě samotné zle… tak často… a přitom co jsem dělala, abych ty výčitky potlačila? Vzala si znovu…já už si opravdu neměla co nalhávat. Byla jsem na dně…
„Zatraceně, soustřeď se!“ nešlo to. Myšlenky se rozbíhaly. Pořád, nekontrolované. Tak často už jsem to ani nebyla já, vždyť já ty věci, co jsem dělala ani dělat nechtěla. Ale co my zbývalo?
Výmluvy! Dnes bylo mé svědomí, nebo co to bylo zač, opravdu kruté. Nechtělo mlčet.
Konečně se mi podařilo západku uvolnit. Tulák se znovu rozštěkal. Ostatní psi s ním. Zatracené bestie…
Poprvé, když začali běsnit, se mi podařilo schovat, ale teď tu byl majitel hned. Než jsem vůbec stihla zareagovat, rozsvítilo se světlo a oslepilo mě. Zakryla jsem si oči rukou a přikrčila se, jako by mě pak snad bylo míň vidět. Houby. Stupidní dětinská reakce.
„Co tady chceš? Pro psy se chodí přes den,“ zazněl odněkud ze světa okolo přísný, hrubý hlas. Nedokázala jsem odpovědět, jen jsem se víc přikrčila. Jeho kroky nebyly přes ten hluk co psy vydávali slyšet a tak jsem vykřikla, když mě najednou popadl za ruku. Zabolelo to. Jemně se zrovna nechoval. Co jsem taky čekala?
Ustrašeně jsem se na něj podívala a z toho hluku a náhlého světla mě šíleně rozbolela hlava. Kdyby jen z toho… nemohl si ten hlas samozřejmě odpustit.
„No tak, holka, mluv, co tu děláš?“ zatřásl se mnou. Bála jsem se toho výrazu, co měl v obličeji, toho jak byl obrovský, všeho…nebyla jsem schopná vydat ze sebe ani hlásku.
„Maxi!“ přestal si mě alespoň na chvíli všímat a Tulák za ním k mému úžasu doběhl. „Proč jsi ho pustila?“
„Jmenuje se Tulák,“ bylo to jediné, na co jsem se zmola.
„Výborně, nejsi němá,“ ušklíbl se. „Ale odpověz mi. Proč jsi ho pustila?“
Jen jsem zavrtěla hlavou a uhla před jeho tázavým pohledem. V tu chvíli mě nečekaně pustil a já spadla na zem.
„ty jsi zfetovaná,“ poznamenal. Neptal se. Ani na to jsem neměla co říct. Přikývla jsem.
„No aspoň, že to přiznáš,“ cítila jsem, jak je ze mě zhnusený. Já sama byla.Ale nedokázala jsem se už ani stydět. Musela bych se už dávno zbláznit, kdyby mě tohle drogy už neodnaučily.
„Vypadá to, že půjdu zavolat policii. Tady už moc jiných možností nezbývá.“
Ani na odpor jsem se v tu chvíli nezmohla. Ale jednoho jsem si všimla. Jemu se do toho moc nechtělo. Bylo to poznat už na způsobu, kterým to řekl.
„Já se sem nechtěla vloupat, nebo tak něco. Chtěla jsem jen Tuláka.“ Poté, co jsem spadla na zem doběhl ke mně. Viděla jsem, že ho to celkem překvapilo.
„To je tvůj pes? Dovezli ho policajti, že se toulá ulicemi. Je tu už podruhé.“
„Nevím, jestli je můj. Jen se o něj starám.“
„Staráš? Není to na něm moc poznat. Na veterině nebyl už asi zatraceně dlouho a kartáč ty jeho chlupy neviděly snad rok. Staráš se o něj snad ještě hůř než o sebe.“
„Ale snažím se!“ pokusila jsem se bránit. „Snažím se! A kdybych měla přijít i o něj, tak už fakt nevím, na co bych tu byla.“ Tulák si lehl a položil hlavu na mé stehno. Psi okolo se konečně začínali zklidňovat.
Muž si povzdechl. „Ty se těmi ulicemi touláš s ním, co?“
Opět jsem přikývla. Proč lhát?
„Asi lepší než policajti by byli tví rodiče. Kde jsou?“
„Nemám rodiče.“
„Jak to myslíš, že nemáš?“
„Nežiju s nimi.“
„To už mi došlo. Ale je ti kolik – patnáct? To je trochu málo na osamostatňování se.“
„Možná jo. Ale já s nimi nežiju už tři roky.“
Tohle ho vyděsilo, i když to na sobě nedal moc znát.
„A to celou dobu žiješ na ulici?!“
„Jo.“
„Proč, zatraceně?“
„To už je dávno…já…“ ještě nikdy jsem to nikomu nepovídala. Nikdy. A nebyla jsem si jistá, jestli to chci říct jemu. I když jsem tak moc chtěla mluvit. Čekal. Sedl si naproti mně, tak už naštěstí nepůsobil tak děsivě obrovský.
„Měla jsem moc problémů a máma moc práce. Neměla na mě vůbec čas, neposlouchala mě. Jako bych ani nebyla. Poslala mě pryč na školu. Předtím bylo všechno fajn, ale pak se takhle změnila. Dělala jsem blbosti, které se pak jednou provalily. Utekla jsem a oni mě našli. Tehdy mi jeden kluk něco nabídl a já to zkusila. Litovala jsem toho a bylo mi z toho zle. No ale oni mysleli, že beru drogy a poslali mě do léčebny. Máma mě zas nechtěla poslouchat. Utekla jsem z léčebny a od té doby…od té doby jsem v háji.“
„Takhle blbý důvod jsem ještě neslyšel,“ zavrtěl hlavou. „Utečeš z léčebny, abys pak byla opravdu na drogách?“
„My… my si s mámou řekly hrozné věci. A já se pokusila vrátit. Asi po roce. Ale ona už byla pryč. Pryč z města.“ Pokrčila jsem rameny. „Už žije beze mě. A já už ji ani nechci hledat.“
„A co chceš dělat?“
Pokrčila jsem rameny. To kdybych věděla.
„Jak se jmenuješ? Možná že ta policie bude ten nejlepší nápad.“
Napadlo mě, že bych mohla lhát. Jeho asi taky. Ale oba jsme věděli, že to neudělám.
„Gill Statsonová. Ale já už k mámě nechci. Už jednou jsem ji zklamala. Znovu to udělat nechci…“
Zarazilo mě, jak zbledl. Nedalo se to přehlédnout.
„Počkej tady,“ promluvil zvláštním hlasem. „Hned se vrátím.“
Chtěla jsem ho ještě uprosit, aby nikoho nevolal. Že nechci, aby mě takhle viděla máma. Že už je pryč a já už mám strach se vracet. Ale jeho výraz mě odradil. Odešel a já tam zůstala zmateně sedět. Tulák usnul.

Probudila se. Byla noc a ona byla opět v cele. Cítila se zvláštně, málokdy se jí zdávaly sny. A nikdy takhle živé. Téměř věřila, že tam znovu byla, že byl Henrik ještě na živu, pro ni zatím neznámý a děsivý muž. Naháněl jí strach a přesto byl on prvním, komu se svěřila.
Tak strašně jí chyběl! Tak hrozně moc…
Vstala a přešla k oknu. Na východě byl obzor trošičku světlejší. Brzy bude ráno. Povzdechla si. Bála se dalšího dne. Od té doby, co Henrik umřel, se bála každé další hodiny. Spolu s ním umřela její jistota.

44.

Or maybe I liked the stress
´cause I was young and restless
but that was long ago
I don´t wanna cry no more!
Mary J Blige – No more Drama

Nakonec se jí přece jenom podařilo usnout. Ne že by jí to výrazně pomohlo, když brzy ráno, ještě před svítáním, projížděla s Markem probouzejícím se městem, cítila se vyčerpaná. Děsila ji představa nadcházejícího dne. Měla by se snad těšit…ale to navzdory svému svědomí nedokázala. Měla strach. Možná nejen strach z konfrontace s Gill, z toho, jak ji přijme, z jejích starých chyb a ze vzpomínek, co se jí vrátí. Ale i z možné ztráty svého pohodlí. Svého krásného nového života. Nedokázala si představit co bude dál, teď, když se Gill vrátila – když ji, dalo by se s krutou ironií poznamenat – konečně našla. A za tuhle nejistotu pociťovala křivdu. Za tuhle nejistotu z neznámého důvodu vinila právě Gill. Ač věděla, že by měla vinit především sebe.
Cesta plynula jak ve snu, město bylo klidné, netrvalo dlouho a stáli před stanicí. Vešli dovnitř, do jedné z kanceláří. Mark si sedl naproti ní a bylo na něm vědět, že neví, jak začít. I pro něj to byl šok, a i když už měl zpět většinu své věčné sebekontroly, místy, jako třeba v případě toho úvodního zaváhání, prosvítala nezvyklá nejistota.
Nakonec se téměř formálním tónem domluvili, že Teresa půjde za Gill přímo do cely, zdálo se jí to tak nejlepší. Jen těch několik vět a opět ticho.
Jednou, kdysi dávno, by ji snad objal, aby jí dodal odvahy. I tehdy byl navenek chladný, ale ne tak výrazně jako poslední roky. Tehdy jeho maskou občas probleskovali city…teď to byla jen ta nejistota. Emoce už dokázal skrývat tak dokonale, že ani ona je ve většině případů odhalit nedokázala.
Nebyl takový, když kdysi dávno odjížděla.
Nebo tehdy možná ano, ale ne dřív.
Po ztrátě Gill nevnímala mnoho věcí. Nevnímala pořádně ani jeho. Až teď ji napadlo kdy se vlastně změnil?
Věděla, že čeká jen na ni. Ale nevěděla, jestli chce jít. Měla strach. Díval se na ni a ona nedokázala odhadnout, co si myslí. Nedokázala z jeho výrazu vyčíst vůbec nic. To pro ni bylo víc než nezvyklé. Nakonec se přece jen jako ve snu zvedla. V hlavě teď, snad na sebeobranu měla spousty různých myšlenek.
„Marku, já…“ promluvila najednou, aniž si vůbec stihla promyslet, zda něco chce říct.
Otočil se na ni a v jeho očích byl chlad. Najednou jí připadal tak hrozně cizí…najednou byly ty roky tak dlouhé a těch pár chvil co s ním strávila před dvěma týdny, a které, jak jí připadalo, byly jako dřív, jako by neexistovaly. Ten pocit byl zřejmě jen iluze.
„Mám strach,“ nedokázala už ale zadržet to co vlastně ani říct nechtěla. Přišla si hloupě už v té minutě ve které to vyslovila. Zastavil a sledoval ji, jako by čekal, že ještě něco dodá. Když se tak nestalo, promluvil on.
„To ona taky. Nemyslím, že by bylo zrovna šťastné odkládat to na později. Potřebujeme se pohnout z místa. A ona odmítala mluvit. Nechtěla abychom ji poznali. Teď se to snad změní.“
Skopila hlavu. „Až tak moc mě nechtěla znovu vidět? Nechápu proč… proč nic neřekla, když mě poznala? Proč se to tak snažila skrýt? Musela přece vědět, že věčně to nepůjde…“
Neodpověděl jí a ona na půl čekala, že se jen otočí a půjde dál. Ale on se místo toho vrátil o ty dva kroky, o které byl napřed a položil jí ruku na rameno. „Pojď, Tessy. Pro vás obě bude jen dobře moct si s tou druhou promluvit a zeptat se na to všechno, na co se teď ptáš mě.“ Byl k ní blízko. Blíž než u něj bylo zvykem, v okolním ranním tichu jasně slyšela jeho dech. Vzpomněla si na několik podobných okamžiků, tak dávných, tak vzdálených. Na to, jak někdy napětím zadržela dech, jak byla přesvědčená, že něco udělá. A on většinou sám přerušil takovéto okamžiky něčím, co znělo nezůčastněně, chladně, téměř pracovně. Takže když už si někdy začínala myslet, že taky něco cítí, třeba dokonce k ní, zmařil její naděje a ona se pak sama sobě hořce smála, jak ji něco tak naivního a hloupého mohlo vůbec napadnout.
„Navíc je tu pořád ten zásadní problém, že je podezdřelá z dvojnásobné vraždy. A to je teď zřejmě to hlavní. Bohužel.“ Něco se ani léty nemění. Musela zamrkat, aby se dostala zpět do reality. Byl od ní opět dost daleko ani na rameni už se jí nedotýkal. Ta chvíle byla opět pryč a ona by si ty hloupé myšlenky měla tentokrát odpustit. Byla dospělá, vdaná, a byla, teď už opět, dvojnásobnou matkou. A přitom byla někdy jako puberťačka.
„Já vím,“ přikývla a znovu vykročila na cestu. Nebylo to už daleko. Snový pocit zmizel. S každým krokem se jí vše naopak zdálo stále víc a víc reálné…

45.

cause we have lost it all,
nothing last forever,
I m sorry I cant be perfekt.
Now it is just too late and we cant go back
I m sorry i cant be perfekt.
Simple plan - Perfect

Otevřely se dvěře a Jolly se otočila. Věděla koho uvidí. věděla to už od chvíle kdy slyšela brzy ráno přijet auto. Neexistoval jediný důvod, proč si měla myslet, že v něm sedí zrovna ona, často někdo přijížděl a odjížděl, někdy i v takovou dobu, ale ona si prostě byla jistá.
Napadlo ji, jestli ji vůbec ještě může oslovit „mami“. Měla ten pocit že už ne. Že ta doba už je nenávratně pryč. Jestli pro ni v jejím současném životě byl někdo rodič, byl to Henrik. Ona už ne…
Otočila se a zahleděla se na ni. Zakázala si uhnout pohledem. Nedokázala promluvit, v krku měla jako na poušti. Bála se slz, ale kupodivu se jí nechtělo brečet, jak předtím očekávala.Bála se, že to nezvládne, ale teď si zachovala klidnou tvář. A ta žena - ta která minule působila tak sebejistě, měla teď strach. Někde dál za ní byl Mark, tím si byla jistá. Mark ji měl kdysi rád, i ona jako malé dítě měla dost rozumu, aby to poznala, ale její matka byla jako slepá. I tehdy, když za ní přišel, aby jí řekl, že ji musí zavolat, bylo na něm vidět, že ji bere jinak než ostatní lidi. Stejně tak i v autě. Všimla si toho vůbec někdy doopravdy?

Obě mlčely. Obě stály bez hnutí, a matka vypadala bezradněji a vyděšeněji než její dcera. Ta se na první pohled zdála naprosto klidná. Lhostejný výraz působil, jako by tou situací byla ze všeho nejvíc otrávená. Rukou se opírala o stěnu, vysoká, vyhublá, bledá, s kruhy pod očima. Tmavé vlnité vlasy jí volně spadaly na záda. Kdyby druhou, volnou ruku natáhla před sebe, chvěla by se jí hůř než starému opilci. Ale takhle její strach neprozrazovalo nic. Hnědé oči měla mírně přivřené, i tak nezvykle velké. A neodrážely žádný pocit. Jen únavu.
Starší žena byla menší. Štíhlá, ale ne hubená. Taky bledá, a celkově světlejší. Její oči byly taky hnědé, ale světle, z části do zelena. Vlasy měla krátké. V celé tváři se jí zračil neklid. Přidával jí na věku. Když se smála, vypadala mladší než byla. Když se smála, dalo by se věřit, že ty dvě jsou sestry.
Ticho se protahovalo a první, která nevydržela ten tlak, byla Teresa.
„Promiň, Gill. Promiň mi to, co se stalo.“
Třásl se jí hlas. Ale poté, co promluvila, z ní ta největší nervozita opadla.
Jolly Stuartová, jak si zvykla říkat, nebo taky Gill, což bylo jméno, které už neslyšela moc let, se nadechla, jako by chtěla odpovědět, ale pak se místo toho otočila zády ke dveřím a rychlým krokem přešla k oknu. Opřela se o něj a zavřela oči. Nechtěla, aby někdo viděl její tvář. Nechtěla, aby viděli, že brečí.

Chvíli stála nehybně a pak se natáhla za sebe, aby zavřela dveře. Jsou věci, u kterých ani Mark nemusí být. Které jsou jen mezi ni a…
Přemýšlela, jestli k ní má jít blíž, ale rozhodla se zůstat stát, kde je. Tušila, že před ní Gill skrývá slzy. Dívala se na její záda, skloněnou hlavu, zatlé pěsti. Tak moc se snažila ovládnout, proč? Tak moc se před ní snažila skrýt, a teď chtěla utajit i svou bolest. Proč? Co, proboha, udělala tak moc špatně?
„Teď jsem tady proto, abych ti pomohla. Z téhle bryndy by se ti samotné dostávalo špatně. Nešlo by to, kdybys nechtěla vypovídat.“
„Kdo říkal, že jsem nechtěla vypovídat?“ přerušila ji najednou hrubým hlasem. „Nikdo se mě neptal. Chtěli jen vědět kdo jsem. Co se stalo nikoho nezajímalo.“
„Vzhledem k situaci to bylo poměrně logické,“ namítla opatrně. „On se skrýval a tys tam taky žila pod cizím jménem. Ten druhý muž byl cizinec. Potřebovali zjistit, co jsi zač. Proč tě tam celou dobu skrýval. A v případě, že jsi lhala o tom kdo jsi, jak si mohli být jistí, že si nevymýšlíš i ten zbytek?“
„Já nelhala. Řekla jsem jim, že se o tom bavit nechci. Neodpovídala jsem jim. Ne lhala.“
„A proč?“ zeptala se tišeji než před tím. „Proč ses o tom nechtěla bavit?“
„Není přece důležité, kdo jsem byla. Je důležité, kdo jsem teď.“ Gill naopak zvýšila hlas. A sama nebyla přesvědčená o obsahu svých slov.
„V případě, že máš za sebou nedořešenou minulost nebo v případě, že jsi ke své nové identitě přišla ilegálně to bohužel neplatí. V takovém případě to důležité je.“ Odmlčela se. „Copak ty se stydíš za to, čím jsi byla? Tak moc, že si raději naděláš další problémy jen proto, že to nechceš prozradit? Copak ti to může v něčem uškodit?“ Její hlas zněl naléhavě. Zajímalo ji proč. Celou cestu sem tohle proč nedokázala dostat z hlavy.
Gill neodpovídala. Nehýbala se, slyšela jen její dech. Čekala. Vteřiny, minutu, dvě, pak se vydala k ní. Udělala jen několik kroků, když se Gill prudce, jako by v sebeobraně otočila.
„Nechtěla jsem abys mě takhle poznala. Nechtěla jsem, aby ses za mě musela stydět.“ Vyhrkla to rychle, tónem podobným dítěti. Leskly se jí oči a Teresa v ní tehdy poprvé opravdu uviděla svou dceru.
„Gill,“ začala, ale Gill už pokračovala.
„Co jsem měla udělat, když jsem zjistila, že policajt, co mi jde v patách jsi ty? Co jsem mohla udělat jiného? Nemohla jsem zastavit a říct „Počkej mami, to jsem já,“ To prostě nejde. Co bys udělala v takovém případě? Věřila bys mi vůbec? Napadlo mě jen utíkat. Jen se skrýt.
Pak jsem slyšela jak Mark mluví o tvé rodině. Spěchala za ní. Měla jsem tě snad zdržovat? Zase nešlo říct „Nikam nejezdi, zůstaň tu se mnou“. Odjelas. A já věděla, že na to brzy přijdou. Že ti brzo zavolají a ty se dozvíš, že ten vrah, co jsi ho honila je tvá dcera… myslíš, že mě nemrzelo a neděsilo, že mě po všech těch letech máš najit zrovna takhle?“ Sypala ze sebe slova obrovskou rychlostí. Naléhavě, nahlas.
„Gill, vždyť i ty jsi moje rodina! Já vím, že to bylo asi šílené, ale měla ses ozvat… Myslíš, že bych tě raději nenašla vůbec, než takhle? Že bych se raději smířila s tím, že jsi mrtvá?“
Gill se nadechla, jako by ještě stejně rychle a razantně chtěla něco dodat, ale neudělala to. Uhnula pohledem. Až po chvilce ticha, když už Teresa chtěla pokračovat, se konečně ozvala. Tentokrát tiše.
„To mi říkáš teď. Jenže já si tím nebyla ani zdaleka jistá. Dovedla jsem si až moc dobře představit, že ti to zjištění bude spíš na obtíž. Možná že tomu tak je a jen to teď skrýváš. Už je to moc dávno, co i já jsem byla tvá rodina, jak říkáš. Sama jsem si to pokazila. A už nejsem ta malá Gill, která utíkala. I když mi tak říkáš, už si jako ta malá Gill nepřijdu. Měla jsem tě ráda, a moc, ale čas dokáže změnit všechno. Někdy jsem měla pocit, že se mi téměř podařilo zapomenout. Třeba tobě taky. Třeba sis přála zapomenout. Odstěhovala ses. Víš, já tě jednou zkoušela hledat a tys už byla pryč. Pak jsem slyšela o té rodině. Byla jsem přesvědčená, že tobě se to povedlo. A i kdyby ne, já taky nechtěla aby mi něco narušilo můj nový život. Tak proč bych měla kazit ten tvůj?“
„Kazit?“ zopakovala Teresa po ní a znělo to skoro naštvaně. „Proč používáš takovéto slovo? A že sis to pokazila sama? Chyba byla v nás obou. Já tě neposlouchala. Moc dlouho jsem tě neposlouchala, práce dostala přednost před tebou. To se nikdy nemělo stát. nevěřila jsem, že tak malá holka jako ty může mít nějaké opravdové problémy. Vystřízlivění bylo tvrdé. Měla jsem vztek. Na tebe, žes m celou tu dobu lhala, na sebe, že jsem si toho nevšimla a že jsem tě tak přehlížela, na celý svět. A uvěřila jsem, že nejlepší bude udělat to co mi radí ostatní.“
„Já tehdy drogy vážně nebrala,“ přerušila ji tichým hlasem. „Bylo to opravdu jednou, byla to výjimka. Nechtěla jsem, to ten vztek, zoufalost…bála jsem se. Hned jsem toho litovala a ulevilo se mi, když jste mě našli. Ale když jsi mi nevěřila…“
„nakonec jsi ale do léčebny šla. Sama…“
„Nakonec jsem se totiž závislá stala…víš, zezačátku jsem nechtěla, chtěla jsem se jen schovat před tebou. Ale na ulici se nedá žít jen tak. Nepřežiješ tam sama. A jediný, kdo mi za určitých podmínek byl schopný pomoct byla parta, které se drogám zrovna moc nevyhýbala. Ony…dokázaly přinést úlevu. Dokázala jsem zapomenout.“
„Schovat přede mnou? Proč?“
„Měla jsem zlost. Hrozně velkou. Chtěla jsem ti ukázat, že když mi ani nevěříš, nepotřebuju tě. Že raději než abych šla do léčebny, kam jsem nepatřila, tak zmizím úplně. Jenže to trvalo chvíli. Pak jsem si vzala poprvé, podruhé…a pak už jsem se styděla vrátit. To se zlomilo asi po roce. Ale to už jsi byla pryč ty.“
Chvíli mlčela. Nevěděla co říct.
„Proč jsi šla na léčení? Co tě k tomu přimělo?“ zeptala se pak.
„Henrik,“ odpověděla jednoduše.
„Jak jsi ho poznala?“ Toto jí taky zůstávalo záhadou. Napadly jí už i šílené teorie. Jak se její dcera dostala zrovna k Harweyovi? Jak?
„V útulku. Po několika letech. Náhodně…“ na chvíli se zamyslela. „Nedal mi na výběr. Buď by mě prozradil, nebo jsem musela na léčení. A já ani tehdy nechtěla aby ti po letech zavolali policajti, že se tvá pohřešovaná a oficiálně už mrtvá dcera pokouší zfetovaná vloupat do útulku.“
„Cože?“ Neovládla se. Ale Gill jen zavrtěla hlavou. Teresa se rozhodla neotvírat téma o kterém Gill nechtěla mluvit, mohly ho nechat na později. Navíc něco jiného jí leželo na srdci víc. „A on věděl, kdo jsi?“
Gill přikývla. „On mi sehnal nové jméno, dal mi všechno.“
„Panebože, díky mu za to,“ napadlo Teresu na jedné straně, ale na druhé jí vrtalo hlavou, proč ji přeci jen raději neprozradil…proč ji tajil, když věděl, že to je její dcera.
„A…tys věděla kdo je on?“
Opět přikývla.
„I to že…“ nedokázala dokončit větu, i když chtěla říct nevinné „i to že byl kdysi můj případ?“
„I to, co se mezi vámi stalo. On věděl všechno o mě, já hodně o něm.“

Připadala si téměř, jako by teď matka byla ona. Ty rozpaky na její tváři, omluvný pohled… bylo by krásné teatrálně provolat „Mami!“ a obejmout ji. Ale ony nebyly v pohádce. A ona nebyla taková. Nedokázala obejmout ani Joana, po kterém se jí den ode dne víc stýskalo, a který jí teď připadal jako jediná jistota, kterou by snad mohla mít. Ani k Henrikovi se nikdy nechovala důvěrně… jak by pak mohla k ní? Vždyť už to byla cizí žena. Jediní tvorové, které teď dokázala pohladit, jediní tvorové, před jejichž dotykem neutíkala, byli psi. Někdy měla pocit, že kontakt potřebuje. Tehdy spal Tulák u ní v posteli, jí u nohou. To ji uklidňovalo. Ale když byla v posteli s Joanem, byla nesvá. Na jednu stranu chtěla, ale na druhou…
Viditelně nevěděla co říct. Dlouho byly obě zticha, než promluvila. Spásnou cestičku ven našla v návratu k jejímu obvinění, pomyslela si Jolly cynicky. A pak jí měla věřit?
„Jak dlouho jsi to o něm věděla? To všechno? Kým byl a co udělal?“
Nemohla si pomoct, aby jí neztuhly rysy. „Dlouho.“
„A nevadilo ti to?“
„Proč by mělo?“ nadzvedla obočí.
„Někomu by se třeba moc nelíbila představa života s vrahem.“
Kam tím probůh mířila? Najednou mluvila jako oni. Nejdřív si snaží hrát na mámu, vzbudit v ní lítost, a v momentě, kdy jí dojdou slova, změní se z mámy v policajta. Co čekala?
„Jsem zřejmě po tobě. Nevadilo mi to,“ zaútočila cíleně. Ve skutečnosti ani nechtěla být zlá. Ale dopalovala ji jedna věc. Nikdo, ani jediný člověk na téhle stanici, ani její vlastní matka – tedy minimálně biologická matka – se jí za celou dobu nezeptal ne jednu prostinkou věc. Co se ten den vlastně stalo. Chtěli vědět kdo je. Jak moc znala Henrika. Jaký měli vztah. Co o něm věděla, co si o něm myslela, co k němu cítila…ale co ona? Proč nikoho nezajímalo co cítila ona…proč udělala to co udělala, nebo jestli se to, proboha, vlastně vůbec stalo?! Byl snad mrtvý důležitější, než živá? Dalo se snad podle toho, že věděla o jeho minulosti a přesto ho měla ráda jako vlastního otce, usoudit, nakolik je vina?
Jen přivřela oči. Smutně, bolestně. Ale nervozita z ní už opadla. „Já s ním nežila Gill. Já s ním jen…“ nechtěla se zaseknout, ale prostě to jen tak, rychle, vyslovit nedokázala.
„Spala,“ ušklíbla se Jolly cynicky, snad i zle.
„Strávila noc.“
„A spala.“ Nevěděla, proč je tak zlá. Ona sama přece měla za sebou takové zkušenosti, že by se spíš měla kát ona. Nebylo to jednou a nebylo to z lásky ani sympatií. Nenáviděla je. Všechny. Donutilo ji to nenávidět sebe…ještě víc. Donutilo ji to nenávidět sex.
„Nešlo jen o sex. Stalo se i něco jiného. Já…“ nedokázala to ospravedlnit Markovi a ostatním. Nedokázala to vysvětlit ani sobě. Co měla říct své dceři?
„O co? Bylo pro tebe běžné spát s těmi, které jsi měla chytit?“
„Ne, nebylo,“ zareagovala prudce, zvýšeným hlasem. „Ale bylo u mě zvykem je poznat. Jeho jsem sledovala dlouho…hrozně dlouho. A to co se najednou stalo…to nedokážu vysvětlit. Nezachovala jsem se nelogicky jen já. I on. Mockrát jsem se ptala proč mě nezabil, jako ty ostatní, kteří se dostali tak blízko. Proč, když měl tak dokonalou příležitost. Nechápu, jak je možné že se stalo to, co se stalo. A ptám se sama sebe, jak jsem mu mohla v tu chvíli tak věřit…“
„Co ti říkal?“
„Nic…právě že nic. Jediné jeho vysvětlení bylo, že chce žít. Nemělo smysl popírat, že ty lidi zabil. Ani se o to nepokoušel. Ale…já si s ním prostě stejně připadala v bezpečí. A jednala jsem jako bez rozumu.“
Když domluvila, Gill se dívala někam za ní. Zamyšleně. Napadlo ji, že ona vlastně nikdy nic takového nepoznala. Napadlo ji, že pro ni, pro její matku, to snad opravdu ten večer bylo jak ve filmech či v knížkách. Že nešlo jen o sex, jak řekla. Že to mohlo být i vysvobození, úleva z něčeho, odkud nedokázala najít jinou cestu. Forma zapomnění. Forma drogy. A tak nádherný, alespoň zdánlivý pocit bezpečí… Ona sama znala sex jen jako něco, co musela, aby přežila. Něco co jí znechutilo veškerý kontakt s lidmi. Něco, co se jí snad nikdy nepřestane vracet v nočních můrách. Jen několikrát v životě jí došlo, že by to mohlo být i jinak. Tohle byla jedna z těch chvil. Možná ji pro tuhle chvíli pochopila.
„Tys mu uvěřila, i když ti nic nevysvětlil. My o tom spolu mluvili. A navíc…já v tu chvíli neměla moc na výběr. Já jsem ho požádala, aby nic neříkal, a on mi pomohl. A to, co jsem věděla o jeho minulosti…to už nebyl on. Nikdy jsem nedokázala ospravedlnit to co udělal, a snad ani úplně pochopit, ale Henrik kterého jsem znala já byl jiný. Stejně tak já jsem byla jiná než taková, jaká jsem byla na ulici. Každý může udělat chybu, říkala jsem si. Každý najednou zjistí, že nemá na výběr, že se vlastními chybami dostal kam nechtěl. Ale někdo se do těch sraček dokáže zahrabat ještě hloub. On ti nelhal. Chtěl jen žít. Odmítl vzít zodpovědnost za něco, za co ji necítil. A rozhodl se žít, navzdory ostatním. Netěšilo ho to. Nemluvil o tom pocitu, ale vím, že si to mockrát vyčítal. A nikdy přede mnou nemluvil přímo o tobě, ale myslím, že v tu noc se to zlomilo. Tehdy už toho bylo moc, rezignoval. Paradoxně, ty taky. O už by další výstřel nezvládl. Myslím, že v tu chvíli si uvědomil, že už ho moc nedělí od šílenství…“ najednou se zarazila a znovu jí upřela pohled přímo do očí. Přesto Terese připadalo, jako by teď byla napůl myslí někde jinde.
„Víš vůbec, jaký to je pocit někoho zabít?“ zeptala se a její hlas zněl neuvěřitelně chladně. Teresa nemohla zabránit mrazení, které jí přeběhlo po zádech.
„Ne, nevím,“ přiměla se odpovědět nahlas a dokonce se jí ani netřásl hlas. Ten proslov, co Gill měla ji naplňoval zvláštním pocitem – skoro jako by dojetím? Melancholií? Bylo jí smutno, vyjadřovala pocit, který z něj měla tu noc. Vyjadřovala jeho smutné, beznadějné „Chci žít“. Ale ta poslední věta… je její dcera opravdu vrah? To co za tu dobu zjistila o „Jolly Stuart“ ji mátlo. A teď zjistí, že to je Gill. Verze toho dne se jí nezdála. Ani Jolly, ani Gill nebyla podle ní chladnokrevný zabiják. Ale tahle věta…ten tón…
To zlo, ten chlad z její tváře ale téměř hned vyprchal a poprvé se v ní objevil šílený smutek – poprvé si nehlídala výraz tváře a emoce, alespoň na krátkou chvíli, než se znovu otočila zpět k oknu.
„Tak to ti závidím,“ řekla v tu chvíli a Teresa měla pocit, jako by tu větu neslyšela, jako by do ní spíš vjela jako měč. Netušila, že můžou slova bolet. Opravdu fyzicky bolet. Udělala to tedy. Teresa zůstala stát jako přimrazená a sledovala ramena té dívky před sebou. Kdysi dávno viděla v novinách článek „Rodičem vraha“. Nečetla jej. Možná měla?
Nedokázala promluvit, i když se jí v mysly formulovala spousta otázek. „Proč, Gill? Proč jsi teda zabíjela? Proč jsi to udělala? Copak v tu chvíli sis neuvědomovala, že toho budeš litovat? Tak jako toho útěku? Proč necháváš všechno dojít tak daleko? Proč lituješ až potom?“ žádná z nich se však nezvládla dostat ven. Jen tam mlčky stála, šokovaná, zaražená. Byla to Gill kdo prolomil to děsivé ticho první.
„Odejdi, prosím,“ řekla, a Teresa poznala, že brečí. Až podle hlasu, protože jinak se ani nepohla. Chtěla něco namítnout, chtěla protestovat, ptát se na své otázky. Chtěla k ní jít, obejmout ji a utěšovat, že všechno bude dobré. Byla to její dcera, chtěla jí pomoct. Nechtěla, aby byla nešťastná, nechtěla ji vidět brečet.
Zároveň už to ale její dcera nebyla. Kdysi ano. Ta Gill co utekla, ta ano. Ale z té Gill se postupem času stala Jolly. A Teresa si nebyla jistá, kdo byla Jolly. Chtěla obejmout Gill, chtěla obejmout tu nešťastnou dívku před sebou – ať už Gill, nebo Jolly. Ale místo toho se bezeslova otočila ke dveřím a vyšla ven. Nechala ji tam stát, samotnou a brečící. V jejích vlastních očích se objevily slzy a ona se je snažila mrkáním zahnat. Téměř ihned se jí naproti vrhl Mark a snad i něco říkal, ale ona ho teď nechtěla poslouchat. Odstrčila ho z cesty a rozběhla se. Nevěděla kam. Nevěděla, jestli běžel za ní. Bylo jí to všechno jedno. Za dveřmi byla její znovu nalezená dcera. A ona utekla. Za těmi dveřmi byla vražedkyně člověka na kterém jí kdysi taky záleželo A ona se nedokázala postavit ani jedné z nich. Ani jedné stránce té mladé ženy.