Jolly Stuart 13

46.

No more tears, no more tears, I´m tired of crying every night
No more fears, no more fears, I really don´t wanna fight
No drama, no more drama in my life
I don´t ever wanna hurt again
Mary J Blige – no more drama

Nezůstala sama ani pět minut. Téměř hned po Teresině útěku – po útěku její mámy – mohla ji tak nazývat? Ztěžka, přišlo jí, se dveře zase otevřely. Neotočila se, ale tušila, že to není Teresa.
„Co se stalo?“ ozvalo se jí za zády příkce. Neodpověděla.
„Jolly, co se tady stalo? Proč odtud tak utíkala?“
Jednu věc oceňovala. Že jí Mark nezačal říkat Gill. Nějak to jméno nemohla snést. Přišel až k ní, neotálel jako Teresa. Přišel až k ní, tak aby jí viděl do obličeje. Nejdřív chtěla uhnout pohledem, otočit se pryč, ale pak se rozmyslela a zadívala se mu zpříma do očí. Klidně i ubrečená, zase jednou se v ní něco vzpříčilo, něco, co si zvykla nazývat hrdost. Nedovolovala jí uhýbat.
„Požádala jsem ji, ať odejde. Proč tak pospíchal, to nevím.“ Mělo to znít nezúčastněně a silně. Nepovedlo se jí to. Hlas měla slabý a stopy po pláči ještě stále patrné. Třásly se jí rty. Věděla, že její hra na drsňačku je směšná. Ale nechtěla uznat slabost rovnou.
„Co jste tu řešily?“ nereagoval na její tón a ptál se dál stejně příkře.
„Staré dobré časy.“ Setrvala tedy i ona ve své roli.
„Ale předtím než utekla?“
„Chtěla abych jí řekla něco o Harweyovi. Tak jsem to udělala.“
„Jolly!“ zvýšil hlas a skoro ji ani nenechal domluvit. „Nehraj si tady na něco co nejsi. Nepřesvědčíš mě, že jsi bezcitná a cynická. Ne tímhle. Ne s těmi slzami na tvářích.“
„Vážně? Tomu, že jsem bezcitná už zřejmě věří dost lidí!“ poprvé její hlas nabral sílu. Smutek zase vystřídalo rozhořčení. Měla všeho dost. Chtěla být pryč. Sama, a daleko. Kdekoliv, hlavně jinde než tady. Chtěla toho snad tak moc?!
„Opravdu? Ukaž mi aspoň jediného,“ odpověděl on naopak klidněji než předtím. Na chvíli zaváhala.
„Jsem vrah, jaká jiná bych měla být? Přece jsem je „chladnokrevně zabila““. Teď pro jednou ten cynismus nehrála Ale zněl zoufale.
„až na to, že na ono „chladnokrevně“ už nikdo moc nevěří. Víš co dokážou emoce? Už jsme tě měli tu čest trochu poznat. Mohli tě něčím naštvat, vyděsit…co my víme co se ten večer stalo?“
„Tak proč se na to nikdy nezeptáte?“ nenechala ho domluvit. A tohle neřekla.křičela. „Proč se mě nikdy nezeptáte co se stalo? Proč se celou dobu jen vyptáváte kdo jsem? Kdo je on? Co o něm vím? Proč i ona,“ trhla hlavou ke dveřím „Se mě spíš zeptá na to, jestli mi řekl o tom, co se stalo mezi nimi, než aby se optala co se vlastně stalo? Jestli jsem ho, vlastně, vůbec zabila a pokud ano, tak proč?“
Neudržela se, hlas se jí zlomil a v očích se jí opět objevily ty zpropadený slzy. Nevydržela ani její „hrdost“, otočila se znovu ke zdi, pryč od jeho pohledu. Dýchala rychle, jako by doběhla závod.
Chvíli byl ticho a nijak nereagoval, pak se jí jemně dotkl na ramenu. Ucukla a vyčítavě se na něj podívala.
„Promiň,“ řekl tiše. „Vadí ti dotyk?“ zeptal se a ona myslela, že snad už svůj vztek přestane kontrolovat, že už se neovládne, když po tohle klidně převede téma jinam, ale kupodivu tomu tak nebylo. Spíš pocítila beznadějnou, lhostejnou odevzdanost. Na ničem co udělá jim nikomu nezáleží. Na ničem, co řekne. Proč by se měla zbytečně trápit, zbytečně štvát?
Neodpověděla mu. Dívala se na něj, viděla, že on snad ani odpověď nečeká. Kupodivu si začala připadat klidná. Spustila ruce podél těla a napadlo ji, že je unavená.
„Víš, proč se nikdo neptal?“ promluvil náhle znovu, když už to moc nečekala.
„Proč?“ odvětila a překvapilo, že i její hlas zněl klidně.
„Vždy to tak vypadá. Hlavní bylo zjistit, kdo jsi. Kdo jsi a co jsi s těma dvěma měla společného. Můžeš si vymyslet jakoukoliv verzi toho co se stalo a neboj, budeš mít dost času ji ještě mockrát říct. Ale tys celou dobu odmítala odpovědět i na tu první, nejzákladnější otázku – jaké je tvé jméno. Nebyl důvod se posouvat dál. Něco jsi nám tajila, zdálo se že úzkostněji, než celou tu vraždu. Odhalení něčeho ses bála víc. A věděli jsme jakou minulost měl Henrik. Kdo ví, cos mohla mít za sebou ty, proto to bylo tak důležité. Důležitější, než to, že umřeli dva lidi – jeden neznámý a druhý sám hledaný vrah.
A ohledně Teresy…nevím, o čem všem jste mluvily, ale pochybuji, že to, cos řekla byla její jediná otázka. Nebo její první. Byla to pro ni, stejně jako pro tebe, šílená situace. A možná se jí zdálo příliš tvrdé hned na tebe vybalit „Udělalas to? Proč? A jak?“ Jako by jí na ničem jiném nezáleželo, jakoby pro ni měla skončit v případě, že odpovíš ano. A navíc kdybys řekla „ne“, co by měla dělat – věřit ti, nebo ne? A hlavně, určit se bála tvého „ano“. Chtěla asi začít nějak jinak. Třeba se jí to nepovedlo šťastně…ale mám obavu, že v tomhle případě nebyl žádný začátek zrovna šťastný…“
Skončil a ona se snad poprvé za dobu tam cítila o trochu líp. Měla pocit, že poprvé tam pro někoho někým je. Někým – člověkem, ne úkolem, který musí vyřešit, úkolem – neživou věcí. Možná jí jen lhal, tak jako jí slibovali návštěvu Joana. Možná…ale ona chtěla věřit. Chtěla – potřebovala útěchu. Aspoň nějakou.
„Zeptala jsem se jí, jestli ví, jaký to je pocit někoho zabít,“ odpověděla mu konečně na dávnou otázku. „A když řekla že ne, dodala jsem, že jí závidím.“
„Což pro ni v podstatě znamenalo „Ano“ na tu zásadní otázku,“ odtušil Mark.
„Nijak neodpověděla. Čekala jsem, že řekne alespoň něco – skoro cokoliv…chtěla jsem ji vyprovokovat k tomu aby se alespoň ona zajímala, co se ten večer stalo, ale ona byla ticho. Nevydržela jsem to. Požádala jsem ji ať odejde. Nemohla jsem mlčet. Ani jsem nechtěla, aby šla pryč. Jen jsem prostě musela něco říct, a nevěděla jsem co. A nečekala jsem že odejde. Nevím, co jsem čekala. Ale to že mě poslechne opravdu ne…“ Takhle otevřeně své pocity ještě nikdy nikomu cizímu nesvěřila. Nikomu kromě Henrika a možná Joana. Sama se nad sebou a nad tou důvěrou, kterou Markovi – většinou tak chladnému a odměřenému člověku - projevovala, podivovala.
„tak když ne ona, zeptám se já. Co se stalo, Jolly? Co tě přimělo zabít?“ zkoumavě ji pozoroval. Všiml si, jak je podobná na Teresu, přesto že nežila u ní. Přesto, jak vyrůstala. Po výbuchu vzteku taky přišlo zklidnění dostatečně brzy na to, aby neztratila ovládání. Opět se jí vrátil klid. Ne ledový klid – ten nebezpečný, kdy by snad mohla naplánovat vraždu – prostě klid, uvědomění, že se vlastně nemá proč štvát, že vztek jí nepomůže. Nezabila ze vzteku, nebo si to alespoň nedokázal představit. Přesto si byl jistý, že zabila. A nelitovala.
„Proč se hned ptáš na zabití? Třeba jsem ani nevraždila?“ naklonila hlavu stranou.
„Pokud je můj dojem o tobě doteď správný, tak jsi zabila,“ odpověděl. Pouštěl se na tenký led. Jak lehce ji mohl znovu rozzuřit – jak lehce se mohl splést a udělat chybu.
„Působím teda jako vrah?“
„Říkám zabila. Ne zavraždila. V tom je rozdíl.“
„takže jako zabiják,“ opravila se.
„Jako člověk, který z nějakého důvodu zabil. To se na lidech projeví. A nejen tvou otázkou „víš jaký to je pocit někoho zabít“. Ale právě proto, že ten pocit v tobě je. Zabila a mám pocit, že bys to ve stejné situaci udělala znovu, je to tak?“
Sledovala ho, mírně nedůvěřivě a polekaně.
„Ty víš jaký to je pocit?“ zeptala se místo odpovědi. Přikývl. Viděl, že se chce zeptat proč, ale nakonec si to rozmyslela.
„Máš pravdu, zabila jsem a udělala bych to znovu,“ řekla místo toho. „Ale ne Henrika. Toho zabil on.“

47.

It´s easier to run
Replacing this pain with something numb
It´s so much easier to go
Than face all this pain here all alone
Linkin Park – Easier to run

Zastavila se poměrně brzy, ty síly, emoce co ji hnaly vyprchaly během několika vteřin. Hned potom začala svého útěku litovat. Proč to udělala? Proč se ničemu nedokázala postavit čelem? Byla jako Gill. Taky přede vším utíkala. Před minulostí, stejně jako ona. A zašila se pěkně daleko, jak trefně poznamenal Mark. Teď znovu. Neuměla čelit problémům. Jak by mohla své dceři vyčítat něco, co měla zjevně po ní? Jak se mohla jejímu jednání divit?
Otočila se zpátky a přemýšlela, co má udělat. Mark za ní nebyl, napadlo, ji, že asi šel za Gill. Kdysi dávno, když byla malá, když se ještě vídali hodně, pro ni byl tak trochu náhradou otce. A narozdíl od ní nebyl taková histerka. Styděla se za své chování. Váhala, jestli má jít zpátky. Věděla, že by měla…chtěla. Ale cítila se hrozně.
Otočila se a rychlým krokem zamířila nazpět. Rychlým proto, aby se nerozmyslela. Aby ji ta odvaha, kterou v tu chvíli měla, a odhodlání, neopustilo. Byla už téměř u dveří, když uslyšela Gillin hlas. Křičela.
„Tak proč se na to nikdy nezeptáte?“ Zarazila se. V jejím hlase byl vztek. Vztek a beznaděj. „Proč se mě nikdy nezeptáte co se stalo? Proč se celou dobu jen vyptáváte kdo jsem? Kdo je on? Co o něm vím? Proč i ona se mě spíš zeptá na to, jestli mi řekl o tom, co se stalo mezi nimi, než aby se optala co se vlastně stalo? Jestli jsem ho, vlastně, vůbec zabila, a pokud ano, tak proč?“
Zůstala stát s rukou nataženou ke dveřím. Chtěla vejít, ale teď ji její odhodlání přešlo. Zaposlouchala se. Věděla že zase dělá chybu, věc, které bude litovat. Jestli chce jít dál, měla by hned. Měla by si ten problém vyřešit sama, neměla by ho nechávat na Markovi.
Nedokázala to.
Nedokázala to v několika chvílích, kdy měla šanci.
A bylo čím dál později, viděla, jak jí vlak ujíždí.
Nebo spíš slyšela…
„Ale ne Henrika. Toho zabil on.“
Sevřela ruku na klice a dřív, než si uvědomila, co dělá, otevřela.
Jolly okamžitě zmlkla a oba dva na ni upřeli pohled. Byla si jistá, že zrudla. Nastalo ticho…
„Doufám, že neruším,“ napadlo ji a ta myšlenka ji paradoxně málem rozesmála, někdy si říkala, že se u ní stres projevoval mírným šílenstvím.
„Jdu asi v hodně blbou dobu,“ řekla místo toho. „Chtěla jsem se vrátit hned, ale…“ nenapadlo ji co dodat na vysvětlenou.
Gill pozvedla obočí, připadalo jí, že nepřátelsky.
„Ale slyšela jsem tvůj křik a to mě zadrželo.“
„Křik?“ zopakovala po ní a Teresa si pomyslela, že nepřátelské nebylo jen to obočí. „A to jsi byla za dveřmi celou tu dobu od chvíle, kdy jsem křičela?“
Chvíli zaváhala, ale potom přikývla. Postřehla jak Mark sevřel rty. To nemusel, pomyslela si. I bez toho věděla, že všechno jen kazí.
„A slyšela náš rozhovor.“ Tohle bylo spíš konstatování ne otázka. I tak přikývla.
„Slyšela. Nechtěla jsem poslouchat, chtěla jsem jít dál. Chtěla jsem se rovnou vrátit, došlo mi, že jsem neměla utíkat.“ Zahlédla na Gillině tváři stín, rychlý pohled na Marka. Jako by ji napadlo, že celá tahle komedie byla z nějakého důvodu naplánovaná. Jako by zalitovala své nedávné upřímnosti, toho, co v tu chvíli vše řekla. Toho, jak se otevřela.
„Došlo mi, že obě příliš utíkáme. Že ani jedna se neumíme postavit k problémům čelem. Alespoň teď jsem to chtěla změnit. Chtěla jsem napravit ten první rozhovor, chtěla jsem se pokusit napravit alespoň něco z toho, co se stalo. A když ne napravit, protože to bude asi nemožné, ta alespoň zabránit tomu, aby to pokračovalo. Došlo mi, že jsem utekla před tebou, před odpovědností za tebe, před tím, žes mi nepřímo přiznala, žes zabila a já jsem tvá matka. Před tím, že to je má vina, že ses dostala, tam, kam ses dostala. Ale po chvíli jsem si uvědomila, že jestli se neotočím, nejlíp hned, tak už se nevrátím nikdy. Tak tě ztratím a přijdu i o jakoukoliv šanci znovu tě získat.“ Na chvíli se odmlčela, bez odvahy podívat se na Marka, bez kuráže pokusit se zhodnotit, co si o jejím proslovu myslela Gill. „To, jak jsme mluvili předtím, byla možná chyba. Asi jsem se měla zeptat rovnou. Ale Mark měl pravdu, když říkal, že jsem se bála. I tomu jsem se snažila vyhnout. Za tu dobu, co jsem žila bez tebe, jsem ti ten útěk mockrát v duchu vyčítala. Vinila jsem i sebe, ale tobě jsem vyčítala, že ses přesto nedokázala najít jiné řešení, než útěk. Několikrát mě napadlo, že to byla slabost. Ale teď mi došlo, že ti nemám co vyčítat. Že jsem stejná. A že jsem dnes skoro utekla já od tebe.“
V tuhle chvíli jí došla slova. Dívala se na Gill a čekala. Řekla všechno, co v této chvíli mohla. Až na jednu věc.
„Nevím, jestli je teď správná chvíle na to se ptát, ale co se ten den stalo?“ Už tušila co uslyší. To krátké vysvětlení „Zabila jsem a udělala bych to znovu, ale ne Henrika. Toho zabil on.“ Bylo dostatečně výmluvné.

48.

Giny, quit living on dreams,
Giny, life is not what it seams
Such a lonely little girl in a cold, cold world
There is someone, who needs you
Falco - Giny

Stála tam, v ruce zbraň a chvěla se. Ten výstřel jí ještě zněl v uších. Oba výstřely i její „Neee…“ jako by stále rezonovalo domem. Jako by přehlušovalo běsnění psů venku…
Psi… měla by…
Nedokázala myslet. Slyšela psy, slyšela výstřely. Viděla dvě bezvládná těla. Viděla spoustu krve. Chvěla se a nevěděla co dělat. Nevěděla nic.
Pak jako by se najednou probrala – jako by se její tělo probralo, protože mysl zůstala prozatím mrtvá, spící, v šoku…rozběhla se k tomu druhému muži. K tomu, co střílel jako první. K tomu, kterého viděla vystřelit po Henrikovi. Kterého zabila? To slovo jako jediné proniklo jasně do jejích myšlenek. Jen zabila a mrtvý…nic víc nevnímala.
Vzala mu zbraň. Svíral ji stále v ruce, ztuhle, bezvládně. Byla od jeho krve. Nedokázala se ovládnout a otřela ji do jeho košile. Ta krev jí byla odporná a v tu chvíli jednala jen instinktivně. Nebo snad ani to ne. Šokovaně. Pak se otočila k Henrikovi. Nemyslelo jí to, ale věděla, že to slovo mrtvý v její hlavě nelže. Bylo tam moc krve. A on byl příliš bezvládný. Změnil se. Ležel tváří nahoru a najednou vypadal úplně jinak než dřív. Starší. Klidnější. Spokojenější! Napadlo ji. Odstoupila vyděšeně několik kroků a upustila obě zbraně na zem. „proboha“ vyklouzlo jí nahlas. Podívala se na ty zbraně. „Proboha ne!“chytila se za hlavu a ucítila, že má krev i na rukou. Nevěděla čí. Udělalo se jí zle. „Ne!“
Neslyšela přijíždějící auta. Přes psy ani nemohla. Otočila se a chtěla bezhlavě vyběhnout ven, ovládaná šokem a histerií, když se téměř srazila s prvním policistou.
„Proboha,“ vyklouzlo mu z úst, stejně jako před chvílí jí. Volali jej sousedi, že psi šíleně blázní a že slyšeli podivné zvuky. Možná výstřel, možná pád něčeho. Čekal hádku, možná domácí násilí či někoho lehce zraněného. Nečekal jatka…

49.

Cinderela is the queen of the kingdom
Cinderela´ve got the dream she was dreaming
I wanna know where is my happy end

Cinderela´ve got the princ and the kingdom
Cinderela´ve got dream she was dreaming
I wanna know where is my happy end
Sweetbox - Cinderela

Byla znovu sama. Chtěla být sama. Řekla, co tak dlouho říct toužila, to co tak dlouho v sobě držela, prozradila toho moc i o svém útěku, o tom, jak jí Joan pomohl, o jejich plánu…bála se že řekla moc. Celé dny mlčela a přitom tak potřebovala mluvit. Celý život mlčela a přitom se tak potřebovala svěřit! Byla otevřený člověk přese všechno co si o ní kdo myslel. Kolikrát na to doplatila, když ještě žila na ulici…kolikrát někomu pověděla víc než měla…A když nedokázala mluvit utíkala. Když ji nikdo nedokázal vyslechnout…jak tehdy v léčebně… bylo tam tolik psychologů co se ptali, ale neposlouchali. Odpovídali jí, ale nevěděli o čem mluví. Byli myšlenkami jinde než u ní. Nesnášela ty jejich naučené otázky a odpovědi. Nesnášela způsob, jakým uklidňovali její hysterii. Nesnášela jejich pátravý pohled, kterým se dívali skrz ni. Nesnášela je a byla si jistá, že i oni nesnášeli ji. Pokud jim ovšem nebyla totálně ukradená, což jí zpětně přišlo pravděpodobnější… Zvláštní bylo, že když tam přišla dobrovolně, bylo to jiné. Alespoň trochu lepší, nebo se jí to tak minimálně zdálo. Ale tehdy už jim neříkala všechno. Tehdy už se jim neotevřela. Už v jejím životě existoval Henrik, už věděla, že musí být opatrná, nejen kvůli sobě, ale i kvůli němu. Kdyby je odhalili, ona by byla v klidu, ale on by měl vážný problém. Raději se uzavřela před světem, aby se lidé neptali na otázky, na které by nedokázala odpovědět. Raději si nikoho nepustila k tělu. Až na jednu výjimku… Joan o ní od začátku věděl říkáš mnoho…Věděl toho moc a ona mu ještě víc řekla. V podstatě byla šíleně neopatrná, ale něco jí říkalo, že mu může věřit. Něco v ní s ním chtělo mluvit, s ním chtělo být, chtělo se mu svěřit. A to něco bylo silnější než ona…
To něco po něm toužilo i teď, jako tolikrát za tu dobu co tady byla. Bála se, aby mu neublížila, tím co řekla. Aby mu nedělali problémy pro to, že jí pomáhal. Litovala toho, a nedokázala se zbavit výčitek, že se alespoň na závěr neujistila, že z toho nebude mít žádné problémy. Ale tak jak dokázala lehce mluvit jí občas dělalo problémy se ptát… Potřebovala poslat všechny pryč, aby mohla přemýšlet. Potřebovala poslat všechny pryč dřív, než se začnou ptát. Protože i když chtěla mluvit, zatím nechtěla odpovídat. Zatím nechtěla další výslech. Celou dobu tady si přišla poměrně silná, a to se teď zlomilo. Paradoxně ve chvíli,kdy se na ni štěstí snad aspoň trochu usmálo, v době, kdy jí někdo naslouchal a kdy měla někoho, komu na ní snad i záleželo, najednou nezvládala unést pocit osamění. Její matka měla novou rodinu. Manžela, dítě, kdo ví, třeba i víc. Byla šťastná, to dokázala poznat. Měla zázemí, dokázala začít znovu a ona teď i chápala její útěk. Nereagovala by ona stejně? Nereagovala by ona snad ještě hůř? Ona začala utíkat první. Tehdy i teď. Její matka se dokázala své odpovědnosti – poznání s kým má tu čest, postavit. Ona ne. Ona utíkala a ještě vymýšlela spoustu argumentů, kterými si to zdůvodňovala…
Fajn, její matka tedy měla všechno. A co měla ona? Mrtvého člověka, který pro ni byl náhradím otcem a jehož smrt si vyčítala, přesto, že ona po něm nevystřelila. Vybledlou vzpomínku na ženu, která bývala její matkou a která teď byla cizí ženou, možná s ní sympatizující, ale s vlastním životem a jí na hony vzdálenými problémy. Obvinění z vraždy a pocity výčitek i uspokojení, které sebou nese uskutečněná pomsta, ač vykonaná v afektu a bez rozmyslu. A Joana. Nevěděla, jak může nazývat jeho. Byl pro ni bratrem? Byl pro ni přítelem? Kdysi ji měl rád, ale ona nepřipustila jediný dotyk. Hnusil se ji kontakt, dokonce i s ním, přestože s němu cítila to co nikdy k nikomu jinému. Přesto, že chtěla být s ním, co nejblíž k němu. Ale ne se ho dotýkat. Měla ho ráda a přitom ho odháněla.
Přemýšlela teď nad ním. Tak jako tolikrát. Už několikrát se dřív přistihla, že si představuje dotyk, kontakt s ním. Když s ním nedávno spala v posteli, tak jí ten kontakt a jeho blízkost dokonce ani nijak moc nevadily. Ale teď poprvé měla pocit, že ho tady chce, aby ji mohl pohladit. Ne metaforicky, utěšit, ale aby se jí mohl opravdu dotknout. Nechtěla moc, jen pohlazení, možná letmý polibek na tvář. Chtěla slyšet jeho dech jako tehdy když spal. Chtěla jej pohladit po tváři, která se jí tolik líbila. A snad by ho mohla i obejmout, jako tehdy, když nevěděla jak dál a když zoufalá přišla k němu pro pomoc…Nebylo to jak dřív, ta představa ji nenaplňovala zároveň určitým děsem. Neměla strach, že by cukla. Tentokrát ne…
Objala si rukama kolena a položila na ně bradu. Jak dlouho tady bude? Jak dlouho bude trvat vyšetřování a jak dlouho soud? Na jak dlouho ji odsoudí za vraždu v afektu? Za zabití člověka, který před jejíma očima zastřelil hledaného vraha – muže u kterého žila – za pomstu, kterou nedokázala zadržet? Čemu lidé uvěří? Její verzi? Jiné? Lepší nebo horší? Kolik let to bude a kde bude mezitím Joan? Kdy ho uvidí?
Neměla v plánu znovu brečet a tak raději zavřela oči. Viděla teď jeho obličej, úsměv. Zaťala pěsti, nechtěla už být sama. Konečně jednou nechtěla být tak sama jako celý život. Nechtěla křivdit Henrikovi, ale ani on jí celý normální svět, který měli její spolužáci, sousedi, lidé okolo nenahradil. Potřebovala společnost a měla samotu. Potřebovala kolem sebe lidi se kterými by mohla mluvit a měla Henrika. Mohla s ním mluvit. Ale byl jako její otec a jen otec člověku nestačí. Jen jeden jediný člověk nikdy nestačí.
Měla Joana. Měla ho a přitom mít nemohla. Sama si to zakázala. Jako by věděla, že to jednou dopadne takto. Teď když to opravdu přišlo, jako by najednou chtěla porušit ten zákaz. Teď, když už nebyla Jolly Stuart, ale ani nedokázala být tou malou Gill, kterou bývala, si přála být někým novým. Na jméně nezáleželo, přála si být někým normálním. Někým, kdo se nebude zabývat jinými problémy, než jeho vrstevníci, někým, kdo se nebude raději dobrovolně stranit světa. Někým, kdo bude moct hrdě zakřičet kdo je, dostane li na to náladu, a nebude muset lhát.
Přála si aby tu byl s ní a ona mohla mít alespoň na chvíli takovou iluzi.
Už ale věděla, že zázraky se nedějí a že její přání se neplní. Už věděla, že jí štěstí do klína nespadne. Že za něj musí bojovat. Tak jako bojovala Jolly Stuart. Tak jako ho Jolly Stuart měla skoro na dosah. Musí bojovat, aby ta doba kterou stráví tady byla co nejkratší. Aby získala šanci začít znovu. Musí bojovat a bude li dost silná, možná se jí některý sen bude moct splnit. A hlavně nesmí přestat doufat. Hlavně musí nabýt zpět své síly a už je nepustit. Už se nesmí zlomit a už nesmí utíkat. Nikam, před nikým a ani za pomocí žádných látek. Všechno už zkusila a všechno byla špatně. Byla už dost stará na to, aby se ze svých chyb dokázala poučit…


50.

In this farewell,
There is no blood
There is no alibi
Cause I´ve drown regret
For the truth
Of a thousand lies
Linkin Park – What I´ve done

Když odešla od ní, požádala Marka aby ji nechal chvíli o samotě. Vyhověl jí, i když tušila, že nikoho z těch, kdo byl do případu zapletený, příliš netěšilo, že místo toho, aby nějak prospěla vyšetřování, tady řeší rodinné drama. Několik minut nerozhodně stála na chodbě, ale potom zamířila ke dveřím. Věděla, že sotva dvě ulice od stanice byla patologie, kde probíhaly pitvy a uskladnění mrtvých, dokud se o ně buď někdo nepřihlásil, nebo dokud je město nepohřbilo anonymně na svůj účet. Nenáviděla to tam a když ji tam dřív několikrát práce nedobrovolně zavedla, často poté i několik nocí špatně usínala. Ale tentokrát tam zamířila sama od sebe.
Nevěděla proč ho teď najednou chce vidět. Proč, když předtím odmítla. Proč, když věděla, že jí bude jen hůř, že jí to v ničem nepomůže. Proč si chtěla kazit tu památku na něj, ten jeho obraz, co měla stále v mysli.
Ani se moc nedivili, když je požádala, že ho chce vidět. Nenechali ji tam samotnou, doktor zůstal stát v rohu, ale byl tiše, že se na něj dalo lehce zapomenout. Viděla jen Harweyův obličej a ramena. O tolik starší, vrásčitější obličej. Jako by se na něm ta léta podepsala téměř dvakrát…
Už se nedalo říct, že vypadal jako živý, jako u některých mrtvých, které po činu viděla. Nemohla by se ho už dotknout. Přesto jí připadalo, že tohle rozloučení potřebovala.
„Díky,“ zašeptala a cítila, jak se jí do očí draly slzy. „Díky Harweyi, žes napravil ty chyby, co jsem udělala. Díky, žes ji nenechal na ulici. Díky a promiň, že já…“ nedokončila tu větu. Nevěděla jak. Za co se vlastně chtěla omluvit. Že už ho znovu nikdy neviděla? Jak toho přes všechnu tu absurdnost litovala. Jak jen mohla něco takového cítit k člověku, kterého znala tak krátce. Jak to, že po všech těch letech nezapomněla, jak to, že teď znovu brečela? Co to bylo za člověka, že se jí o něm tolik nocí zdálo, že jej nikdy nedostala úplně z hlavy? Co to bylo za hříčku osudu, že nejdříve ušetřil ji a pak zachránil její dceru? Pak vychoval Gill? Vrátil ji zpět do normálního světa, dokázal v ní vzbudit důvěru, kterou neměla ani v ni, vlastní matku? Kdo vlastně doopravdy byl a proč zasáhl tak moc právě do jejich osudů? Proč se stal v podstatě, náhradním otcem její dcery?
Zavřela oči a viděla jej znovu jako tehdy. A taky viděla Reného. Nebylo divu, že Gill tak často utíkala. Měla to po kom zdědit. Nejen po ní samé, vždyť i její otec utekl hned jak se o ní dozvěděl. A ona byla tehdy tak mladá… mladá, blbá a nezkušená.
Zavrtěla hlavou. Jak rádi a často lidi svádí své chyby na mládí a nezkušenost. Copak byla pořád mladá a nezkušená? Pořád dělala chyby. Pořád tady byly spousty věcí kterých litovala. Nejen těch v minulosti, ale i své slabosti ty dávné chyby napravit, té neuvěřitelné trpělivosti, se kterou dělala další a další nové.
„Sbohem Harweyi,“ zašeptala a bez jakéhokoliv dalšího slova, dalšího pohledu, zamířila ven. Odcházela od něj, ale stále měla jeho podobu před očima. Tu dnešní, i tu dávnou. Co by jí asi kdy řekl, kdyby ji někdy potkal? Co by jí asi řekl o minulosti? O sobě? O Gill? O ní? A o téhle situaci, do které se to všechno vyvrbilo celkově?
„Tušil jsem, že budeš tady,“ ozvalo se jí za zády, sotva vyšla z budovy. Ohlédla se a spatřila Marka. Tvářil se zvláštně, trochu nejistě, trochu smutně, možná trochu nepřátelsky…nedokázala to odhadnout, na jeho tváři se emoce málokdy projevovaly.
„Zato ty mě tady překvapuješ,“ odpověděla trochu zaraženě. Děsila ji ta jeho nezvyklá tvář. Děsil ji jeho tón. A opravdu ji překvapila jeho přítomnost tady. Řekla mu, že chce být sama. Stalo se snad něco, že ji šel hledat?
„Stalo se něco?“ zeptala se hned.
Zavrtěl hlavou. „Byla ses rozloučit?“ odpověděl otázkou. A pořád ten tón, možná s trochou ironie…
Přikývla a přemýšlela co říct. I on mlčel. Připadalo jí nezdvořilé ptát se ho, co tady dělá, i když nevěděla proč
„Zaplatím mu pohřeb. Nechci aby byl pohřbený anonymně,“ konstatovala nakonec místo všech otázek, které ji napadaly. Zadíval se na druhou stranu. Opět neodpověděl.
„Co se děje, Marku?“ rozhodla se přestat chodit kolem horké kaše. Ve všech se vyznala, jen v něm ne. V něm, a kdysi dávno v Harweyovi. A ve své dceři.
Podíval se zpět na ni. „Nechala sis na stanici mobil. Několikrát zvonil, snaží se ti dovolat manžel. Přinesl jsem ti ho“
„Stalo se snad něco?“ lekla se.
„Nevím. Jen jsem ti ho přinesl. A taky bychom se měli vrátit k práci.“ Natáhla ruku a on jí mobil podal. Opravdu měla dva nepřijaté hovory. Už chtěla začít vytáčet Thomasovo číslo, ale ještě se zarazila.
„To není ta věc, Marku. Chováš se zvláštně. Co se děje?“
Neodpovídal. Nelhal jí, že nic. Věděla, že tohle mlčení je souhlas. Ale taky věděla, že sám mluvit nezačne. Udělala dva kroky směrem k němu.
„Měli bychom se vrátit k práci. Máme jí dost. A on nám s ní už nepomůže.“ Otočil se směrem ke stanici, jako by se chtěl vydat na cestu. Chytila ho za ruku. Několikrát dřív se pokoušela v něm vyznat. Nikdy se jí to nepovedlo. A přitom několikrát hodně chtěla, několikrát si říkala, že kdyby věděla jak zareaguje…
Zarazil se, ale zpět na ni se nepodíval. „Víš vůbec kdo to je, abys věděla, pod jakým jménem ho pohřbít?“ zeptal se tiše. Tak tiše obvykle nemluvil. Tiše a nejistě. Dnes byl celý den zvláštní. Ale teď jako by se v něm něco úplně zlomilo. Jako by mu došly síly k vyrovnanosti, k věčnému klidu.
„Na tom nesejde. Myslím, že mu to dlužím, kdo ví, kde by bez něj byla Gill.“
„Kde? Možná že někde úplně jinde. Možná by ani nebyla na ulici, kdyby ses tehdy nezabývala něčím úplně jiným, než jejími problémy, kdyby sis jí všímala…“ zmlkl a konečně se na ni podíval. Tvářil se vylekaně, nad svými vlastními slovy. „Promiň, to jsem nechtěl. To jsem neměl říkat.“
Zavrtěla hlavou. „Možná nechtěl, ale máš pravdu, vím to. Jenže tehdy byl on jen případ, díky kterému jsem se nesoustředila na nic jiného, ani na ni. Tak jako vždy, když jsem se zabrala do práce, jsem přestala být matkou. A v momentě kdy přestal být případem…už bylo stejně pozdě. To co se stalo tehdy, už s Gill nesouviselo. Proto neutekla. Proto jsem si jí všímat nepřestala.“
„V momentě, kdy přestal být případem,“ zopakoval s odfrknutím. „To zní docela diplomaticky…“ opět v jeho hlase cítila útok. Co se to dělo?
„A jak bych to měla nazvat podle tebe?“ zaútočila. Štvalo ji, když někomu nerozuměla. Štvalo ji, když někdo naznačoval a odmítal říct vše. Štvalo ji, když někdo takhle viditelně provokoval, naoko nechtěl mluvit, ale přitom ji svými odpověďmi přímo vybízel ptát se. A když ji něco štvalo, ano se téměř nikdy neovládala.
„Jak? Třeba pravdivě. Že ses tam s ním prostě vyspala. Proboha, co jiného by v tom bylo? Co jiného jste asi mohli celou noc dělat na hotelovém pokoji? Řešit jeho případ? Ztěžka, když zůstal doteď neobjasněný. Ztěžka, když potom navždy zmizel a našli jsme ho až mrtvého. A to přesto, že nám celý život žil přímo pod nosem.“
Ucouvla. Vyděšeně ho sledovala, teď už zlost v hlase neskrýval. Co se stalo? Proč se tak choval? Proč tak nepřátelsky?
„A proč bych ji měla říkat? Proč zrovna tobě? Řekla jsem vše co jsem musela. Kde jsem s ním byla, o čem jsme mluvili. Odstoupila jsem z případu. Víc jste po mě chtít nemohli:“
„Z právního hlediska ne,“ ztišil znovu hlas, ale o to výhružněji to znělo. „Ale myslel jsem si, že ti budeme stát za vysvětlení. Že mi snad alespoň trochu naznačíš proč. Žil jsem v mylném přesvědčení, že jsme přátelé. Snažil jsem se ti pomoct, když jsi měla problémy s Gill. Snažil jsem se ti pomoct i poté, co se stalo tohle, domluvit ti, zachránit ti práci, a hlavně pomoct ti ji najít. Pamatuješ si vůbec tu dobu? Myslím, že ani ne. Byla jsi často jako nepříčetná, jako bys to ani nebyla ty. Šíleně náladová. Snažili jsme se ti pomoct hledat přesto, že nám to taky právní hledisko nenařizovalo. Nemuseli jsme udělat nic z toho. Mohli jsme tě vyrazit a dál se tebou nezabývat. Mohli jsme se s tebou i soudit a možná vyhrát.“ Postupně znovu zvýšil hlas.
„A proč jste to teda neudělali? Hm? Proč? Proč mi to vyčítáš teď po tolika letech? Je to už pryč a já bych ti klidně řekla promiň. Je to to co chceš?“ možná nechtěla křičet, určitě nechtěla. Cítila výčitky za to co říkal, za to že nikdy neřekla „díky“. Za to, jak sobecky se na celou věc dívala. Ale přesto se bránila. Přesto zaútočila.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Nejde mi o to, aby ses omlouvala…jen…celou dobu jsem čekal, že mi to časem vysvětlíš. Že mi řekneš proč. Proč jsi místo toho, abys udělala, cos měla, skončila s ním na hotelu. Proč, když už ses ho rozhodla nechat jít, tak proč takto. Nechápu to. Nechápu co udělal, aby se k tobě dostal tak blízko. Co to bylo, co tě k němu tak přitahovalo a pořád přitahuje – chuť zakázaného?
Pomáhal jsem ti hledat Gill, snažil jsem se, abys našla sílu začít znovu. Našla´s ji. Odjela´s bez rozloučení, tak daleko jak jen jsi mohla a nevysvětlila´s ani slovo. Jednoho dne jsi prostě byla pryč. Hledal jsem tě, měl jsem strach. Netrvalo to dlouho, než jsem tě našel, přesto v momentě, kdy jsem zjistil, kde žiješ, už jsi začínala opravdu znovu žít. Rozhodl jsem se tě nekontaktovat, když jsi o nic takového viditelně neměla zájem. Když jsi viditelně zahodila celý svůj minulý život. Dalo se to pochopit.
Přesto jsem čekal, že když už se u tebe po letech objevím, nepřivítáš mě s takovou nechutí. Já vím, že ses bála vracet, že ses bála vzpomínat, ale mrzelo to. Nechtěl jsem a nechci od tebe vymáhat díky, ne tímhle způsobem, jakou by to mělo cenu, když jsi si na něj nevzpomněla sama. Jde jen o to, že stále nevím proč. Jde jen o to, že jsem myslel, že po těch letech mi budeš už konečně ukradená. Že už mi i to zatracené proč bude jedno. Jenže není. Není a asi nebude nikdy. Zase bych nejradši udělal víc než můžu, a zase to končí jedině tak, že jdeš poděkovat jemu. Na to si vzpomeneš… na ty žijící zapomínáš.“
Když skončil, otočil se a bez dalšího slova, pohledu, čehokoliv, zamířil pryč. Zůstala stát jako opařená, neschopná pohybu. „Marku!“ vyklouzlo z ní jen slabým hlasem. Nejspíš ji ani neslyšel. Neotočil se ani jednou za to dobu, než došel k rohu, a teprve v tu chvíli získala ona znovu vládu nad svým tělem. „Marku!“ zavolala hlasitěji a rozeběhla se za ním. Jeho slova jí stále zněla v hlavě. Naplňovala ji hrůzou, a studem, nad tím, jak je sobecká, jak je hloupá. Hloupá, že několikrát chtěla říct díky, ale neřekla. Hloupá, že několikrát jej chtěla chytit za ruku, ale neudělala to. Byl příliš chladný, příliš vzdálený. Slyšela ty slova ještě v hlavě, ale už jim nevěřila. Nevěřila tomu, že je mohl říct on.
Několikrát měla na jazyku věty, v určitém smyslu podobné těm, které jí teď řekl on. Ne výčitky, ale přiznání, že ona by chtěla víc. Že pro ni znamená víc, než možná ví. Jenže on byl vždy příliš nepřístupný, chladný. A navíc byla v okolí tolikrát žena, o které byla přesvědčená, že se o ni zajímá. Byl to její přítel, to ano, nebo možná kamarád, kterého ji několikrát napadlo změnit na přítele, ale přesto, že jí pomáhal víc, než kdokoliv jiný, přesto, že se choval starostlivěji než jakýkoliv jiný muž, kterého kdy poznala, měla pocit, že je pro ni vzdálený a nedostupný. Jeho chlad byl jako zeď.
Zastavila na rohu. Viděla ho o kus dál, mířil rychlým krokem ke stanici. Bylo mu už dost přes čtyřicet, ale stále byl statný a zezadu by mu typovala mnohem míň. Stále žil sám, typovala. A stále cítila to něco, co vždy, a co vždy potlačovala a teď…
Její mobil se znovu rozehrál. Trhla sebou a zadívala se na displej. Thomas. V tu chvíli se jí objevily v očích slzy. Zavřela rychle oči. Proboha, co to zase dělala. Do čeho se to zase jednou přivedla. Mladá, blbá a nezkušená…nebylo na to už trochu pozdě?
Zmáčkla zelené sluchátko a zvedla si mobil k uchu.
„Ano?“ ozvala se jako obvykle. Její hlas zněl klidně. Nechápala to. Věděla, že tak dlouho nevydrží. Slz v očích příbývalo. Cítila, jak jí stékají po tvářích.
„Ahoj Thomasi,“ odpověděla na jeho pozdrav. „Děje se něco?“


51.

Tell me, have you ever loved and lost somebody
Wish there was a chance to say I´m sorry,
can´t you see, that´s the way I feel about you and me babe
have you ever felt your hart was breaken
looking down the road you should be taken
I should know, yes I loved and lost the day I let you go
S-club 7 – loved and lost

Dny se vlekly, ale přesto čas ubíhal a snad měnil okolní svět k lepšímu. Dlouhé hodiny jen seděla a přemýšlela, aby se poté krátce něco dělo. Nemohla spát, nemohla pořádně jíst. Tak ráda by ty nudné hodiny, nudné noci prospala, ale spánek nepřicházel. Ve dne u ní někdy bývala Teresa. Říkala jí tak, ne „mami“. To prostě nedokázala. Necítila v ní mámu, chtěla, zkoušela to, ale nešlo to. Máma byla pryč. Tuhle cizí ženu, tuhle Teresu měla ráda. Ale nebyla to „máma“.
Často spolu dlouze mluvívaly. Někdy o případu, často o jiných věcech. Snad i tak, jak by spolu mluvily matka s dcerou. Ale prostě jí to tak nepřipadalo. Možná mohly být přítelkyně, zvláštní, ale to si představit dokázala. Našla si k ní důvěru, mohla s ní mluvit otevřeně. To s „mámou“ dřív nemohla. Chtěla, ale máma odmítala poslouchat, odmítala rozumět. Proto utekla, proto se nemohla vrátit. Mámy slyšela a řešila problémy cizích, ne své dcery. Poslouchala ji až teď. Až Teresa jí rozumněla.
Neříkala jí Gill. Zůstaly u jména Jolly, stejně jako u oslovení Teresa.Gill a její máma byly minulostí. Zdálo se, že Terese se s tím vyrovnává o něco hůře, než jí, zdálo se, že Teresa je v minulosti momentálně ztracená víc, než ona, ale nesnažila se to měnit.
Popsala jí ten osudný den do nejmenších podrobností. Vykládala jí o Henrykovi, o svém životě před ním, i s ním. mluvily dokonce o dětství. A ona jí řekla o svém útěku z Nieble Meony, o svém hledání nové rodiny, o svém úspěchu. Jolly se zdálo, že jí něco neříká, že i když mluví o úspěchu, má v očích zvláštní smutek, zvláštní melancholii. Vykládala jí o svém synovi a manželovi a tvář jí zářila štěstím, a přesto... Neuniklo jí ani zvláštní napětí, když v místnosti byla i Teresa, i Mark. Dokázala si dát jedna a jedna dohromady. Dokázala to už kdysi, narozdíl od její matky. A pochopila, že i ona už to ví. Neptala se jí na to. Všímala si, jak někdy nedokáže vydržet jeho pohled, jak se jeho společnosti někdy straní. Viděla její výčitky, bylo v ní lehké číst. Pochopila, že se tentokrát rozhodla „rozumem.“ Říkala, že Thomase miluje a Jolly jí to věřila. Jenže emoce se někdy nedají ovládnout a srdci se nedá poručit. Nedá si vysvětlit, že takhle by se chovat nemělo, že láska se předpokládá jen mezi dvěma lidmi. I Jolly měla dva životy, ten dřívější a ten současný. Dokonale rozumněla zmatku, který Teresa cítila, když se i její minulost a současnost zkonfrontovaly.
Mark se nezměnil. Ani jeho se na nic neptala, s ním řešila pouze svůj případ. Nevěděla, zda jí to řekl sám, nebo jestli to Teresa nějak vytušila. Ale poznala, že nepočítal s žádnou změnou, že toho snad spíš litoval, že i on se přímého kontaktu s ní najednou jakoby trochu víc stranil. Byli jako tehdy, když byla malá – dva lidi, chtějící to samé, ale chovající se jako by nic. Jenže tentokrát mezi nimi bylo víc jasno, tentokrát minimálně Teresa věděla. Jenže tentokrát byla situace jiná, bylo pozdě.
Překvapovala ji rychlost, s jakou případ pokračoval. I to jak pozitivně se pro ni vyvíjel. Prvotní teorie, ta, která byla vytvořena hned na místě, byla velice rychle vyvrácená, nejen její výpovědí, ale i dalším vyšetřováním na místě činu. Nejdříve se mluvilo o afektu, později dokonce o sebeobraně. V tomhle mlčela. Ona se bránit nemusela. Snad souhlasila s afektem, i když pro ni to vystihovalo slovo pomsta. Na druhou stranu ten muž měl zbraň a před jejíma očima Henrika zastřelil, snad se dalo říct, že se bránila, když vystřelila taky. Nikdo nemohl vědět jak přesně to tam v tu chvíli vypadalo. Jen ona. A právník jí vysvětlil, jak by to měla popisovat.
Nelišilo se to příliš. Snad jen v tom, že on o ní nevěděl, ne dřív, než opravdu vystřelila.
Nezjistilo se kdo to je. Tušila to, ale i v tomhle ohledu mlčela. Věděla to jen Teresa, ale obě se rozhodly o tom nemluvit. Příliš to zasahovalo do minulosti, příliš to otevíralo staré a už uzavřené věci. Chtěli, aby mohl Henrik klidně spát, aby se jeho případ už neotevíral. Navíc se jejich tušení zakládalo na teorii, které věřily jen ony dvě, na té, která rozhodně nebyla v oficiálních spisech. Konec konců i podle těch mohly být na světě spousty lidí, kterým ležel v žaludku. Jeho totožnost její případ ovlivnit nemohla.
Přes to, jak dlouhý se jí každý den a zvláště každá noc zdály, byla každé ráno blíž a blíž tomu, co si přála – konci celého toho kolotoče, klidu, obyčejného života. Probdělé noci, nedotčená snídaně, rozhovory s právníkem, Markem, dlouhé povídání s Teresou...den za dnem to samé a přece mohla vidět výsledky. Nejen ve změnách oficiální verze, ale i ve stupňující rychlosti. Nepočítala dny, nesledovala kalendář, jen by ji to zbytečně trápilo, nevěděla nic o okolním světě, i když by snad mohla, kdyby chtěla. A z tohoto jejího kolotoče ji vytrhla informace, že brzy dojde k prvnímu slyšení u soudu. Sama byla překvapená, s jak nadějnými vyhlídkami se na ten den mohla těšit. Místo dvojité vraždy, ze které byla původně obviněná ji obžalovali jen ze zabití v sebeobraně a její právník dokonce mluvil o tom, že by mohla být zproštěna viny. Jako by se v tu chvíli vše změnilo. Jako by její život dostal znovu smysl, naději. Stále nedokázala v noci spát a její vlastní obraz v zrcadle ji místy děsil, ale už dokázala alespoň jíst, dokázala se někdy znovu usmát. Trávila teď více času s právníkem, Teresu v posledních dnech vůbec neviděla, stejně jako Marka. Těšila se, a zároveň šíleně bála. Chtěla mít jasno, ale bála se, že až bude vědět, co ji čeká dál, bude si říkat ,že by raději žila ve sladké nejistotě. Bála se, že se vše náhle pokazí, jako už tolikrát, když se věci zdály být nadějné. Myšlenky tak často se točící kolem minulosti, Henrika a Joana vystřídaly obavy a naděje z budoucnosti. Na Joana myslela pořád. Už věděla, že jeho pomoc jí vyzněla do ztracena, že se jí nikdo dál už výrazně nezabýval. Věděla, že s ním několikrát od té doby mluvili, ale nejspíš o ní. Mockrát přemýšlela, co asi dělá. A v posledních dnech ji i napadalo, zda ho tam uvidí, zda přijde. Zda za ty nekonečné dny nezapomněl, nebo se zapomenout nerozhodl. Poslední hodiny jako by každá byla délky dřívějších dnů, ač by nikdy nevěřila, že je možné čas ještě zpomalit. Po tak dlouhé apatii v ní byl najednou zase zmatek . živý zmatek pocitů, těch dobrých i těch špatných. Jako by se probrala, jako by po dlouhé době opravdu znovu žila.

52.

Sometimes it´s wrong to walk away, tough you think it´s over
Now if there is so much more to say,
suddenly the moment is gone, and all your dreams are upside down
and you just wanna chande the way the world goes round
S-club 7 – Loved and lost

Dny do soudu utíkaly rychle. Věděla, že by už se mohla vrátit domů...domů... věděla, že by měla, že Thomasova matka jí tohle nikdy neodpustí a i Thomas bude považovat její téměř měsíční nepřítomnost za zvláštní, ale nedokázala to. Nedokázala říct, co je teď pro ni doma. Připadala si, že není jeden člověk, ale dva. Teresa žijící v klidném severském městečku, matka malého synka, milující manželka – prostě idyla – a Teresa bydlící v levném hotelu v Nible Meoně, zmatená, nejistá, plná výčitek a bludů z minulosti. Cítila chlad v Thomasové hlase, když mu sama téměř nevolala a jeho telefonáty rychle ukončovala. Milovala ho, ale nešlo to. Ne dokud byla tady, nedokázala hrát tu druhou roli. Nedokázala se dívat na Marka a necítit se strašně. Nedokázala vydržet jeho pohled, ale ano on se na ni v posledních dnech naštěstí tak často nedíval. Od toho posledního rozhovoru spolu ani jednou nemluvili o ničem jiném než o tom nejnutnějším. V jeho přítomnosti se cítila najednou šíleně nesvá, dělalo jí problémy chovat se jako by nic. Jemu ne, ale změny v jeho chování viděla také. A od té doby jako by se vyznala i v něm. Pozdě, příliš pozdě na to, aby to mohlo ještě něco změnit. Všechno už bylo jiné než tehdy, její rodina pro ni dnes musela být to hlavní. Musela a snad i byla. Bude, věděla to, až bude zpět u nich, až znovu alespoň trochu zapomene. Protože nic jiného udělat nemohla. Nechtěla. Nebyla by ve starém životě šťastná, nemohla se do něj vrátit. Utekla odtud, nemohla utéct zpátky.
Teď ale musela počkat až se vše dořeší. Dřív se vrátit nemohla. Do té doby musela odmítat Thomasovy návrhy, že by si vzal dovolenou a dojel za ní. Do té doby musela zavírat oči, když jí do telefonu řekl, že ji miluje, lhát, když se jí ptal, zda je vše v pořádku. A lhát nechtěla, proto raději telefony brzy pokládala. Každým dnem slyšela jeho rostoucí zmatek, podráždění, lítost, že jí sám doporučil jet, snad i zlobu na to, jak se chová. Ale nemohla s tím nic dělat, ne teď.
Každý den trávila hodiny s Gill. Říkala jí Jolly, tak jak si přála, ale pro ni zůstávala Gill. Pokaždé, když ji oslovila Tereso, něco se uvnitř ní trochu sevřelo. Zvykala si. Ale úplně se od toho oprostit nedokázala. Akceptovala její přístup, chápala, že pro ni už nikdy matkou nebude. Ale bolelo to. Bolelo vidět, jak ještě víc hubne, jak má každé ráno kruhy pod očima. Bolelo to, že byla podobná Tobbymu. Že to byla její malá Gill, už dospělá a tak cizí... že už ji nemohla obejmout jako kdysi a říkat jí „moje holčičko“. Nechápala, jak mohla postavit kariéru nad ni, jak mohla být tak hloupá. Jak jí mohla přestat naslouchat, jak mohla dopustit, aby se tohle všechno stalo. Poslouchala její vyprávění o těch letech bez ní, její vysvětlení proč utekla, její povídání o dětství – tom dětství, které strávila ještě s ní – a svíralo se jí srdce. Jak dlouho to trvalo co žila vedle ní, místo aby žila s ní? Jak dlouho ji nechala takhle se vzdalovat? Dva roky? Dva roky před útěkem ji poslala na internátní školu. A po prvním roce tam začaly problémy, které už ona neposlouchala a nechtěla řešit. Když ji původně s dobrým úmyslem poslala na prestižní školu, ze které jezdila domů jen občas, netušila, jak moc v tu chvíli, kdy zůstane sama, propadne práci, a jak moc se jí vzdálí. Kéž by mohla vrátit čas. Kéž by mohla změnit svá rozhodnutí, nejednat „v dobrém úmyslu“ a nezkazit jí život.
Myslela, že jí nedokáže poskytnout dost péče, protože bývala dlouho v práci. Myslela, že jí prodlouží dětství, když ji pošle na takovou školu, místo aby se o sebe musela starat tak moc sama. A prý se tam Gill zezačátku i docela líbilo, ač jí víc vyhovoval život samorosta, ač byla plně spokojená přesto, že mámu vídala míň než většina ostatních dětí a tátu neměla. Jenže když se to začalo kazit, už ji neposlouchala. Když začala mít problémy právě kvůli své samostatnosti, nezvyku být kontrolovaná, a také velké dávce aktivity a zvědavosti. Začalo to poměrně nenápadně, a jak to skončilo...
Sama nemohla do vyšetřování zasahovat, ale těšilo ji, jak se vyvíjí. Od první chvíle jí ta původní verze přišla přitažená za vlasy a teď si jen přála, aby to skončilo co nejrychleji. Tušila, že by z toho mohla Gill vyjít hodně dobře. Nikdy se nedalo vše dokonale odhadnout, ale měla v podstatě stejnou víru jako její právník. Tolik si přála, aby už to vše bylo za Gill, aby mohla začít žít normální život, který si tolik přála. Několikrát se jí zkoušela ptát, co plánuje dál, ale v tu chvíli Gill mlčívala. Jediné, co jí řekla, bylo, že by si přála poté zůstat Jolly. Nechat si její příjmení, ale křestní jméno si změnit. Na jednu stranu to chápala, na druhou i to bolelo. „Proč?“ chtěla se jí zeptat a zkusit ji přesvědčit ať to nedělá. Ale mlčela. Věděla, co by jí odpověděla. Věděla, že podle ní už byla „ta malá Gill“ pryč. Jen ona viděla že ne úplně. Gill si myslela, že s tím, jaká byla kdysi, už nemá nic společného a Teresa ji nepřesvědčovala o opaku. Ale v tolika gestech, v tolika odpovědích a myšlenkách vyslovených nahlas tu malou Gill viděla. V tolika věcech se nezměnila a Teresa doufala, že ani nikdy nezmění.
V posledních dnech před soudem ji nemohla vidět. Uzavřela se v té době úplně do sebe a snad tehdy jedinkrát, poprvé po tak dlouhé době sama zavolala Thomasovi. Zpočátku jí připadalo jako by mluvila s někým cizím a ostražitosti se nezbavila celou dobu. Ale poprvé se mu aspoň trochu otevřela, poprvé se nesnažila ukončit hovor tak rychle, jak to jen půjde. A tentokrát i jeho hlas zněl lépe, alespoň ke konci.
„Miluju tě,“ řekla mu na rozloučenou a myslela to opravdu vážně. „Těším se za tebou.“
„Opravdu nemám přijet?“ zeptal se tak jako se ptal už tolikrát. „Alespoň na ten soud. Možná by ti pomohlo nebýt sama...“
„Ne, opravdu ne,“ zavrtěla hlavou, ač toto gesto vidět nemohl. „Naopak potřebuju být sama. Potřebuju být s ní. Chci, abys ji poznal, ale teď ještě ne. Víš, já...nechci aby zatím viděla mou novou rodinu. Zatím ne, ne dřív než to bude všechno za ní.“ Naštěstí se s tímhle vysvětlením spokojil, i když ho Teresa považovala za dosti nedokonalé, osekané. Nechtěla, aby Gill zatím viděla Thomase, nebo nedej bože Tobbyho, to byla pravda. Mluvila o nich s ní, Gill řekla, že by je chtěla poznat a Teresa věděla, že by opravdu chtěla. Ale zároveň viděla, že nekdě v nitru na ně Gill žárlí. Že ta část, která v ní pořád viděla mámu – jakkoliv byla malá a schovaná – se toho setkání děsí. Chtěla se splétáním minulosti se současností počkat až do doby, než se vyřeší alespoň tohle. Až už bude Gill o své budoucnosti vědět alespoň něco.
Druhým důvodem byl samozřejmě Mark. Mark a fakt, že tady nebyla tou spořádanou maminkou a manželkou ze severu. Nechtěla, aby Thomas viděl její druhou tvář. On ji takhle poznat nesměl. Vadilo by jí to. A také věděla, že nechce odjet pryč dřív, než si s Markem ještě jednou promluví. Nemůže znovu udělat to samé, nemůže znovu odjet bez vysvětlení, beze slova díky či promiň. Nemůže odjet bez rozloučení... a nechtěla mít u ničeho takového poblíž Thomase. Nezvládla by to, kdyby tu byl. Nezvládla by ten zmatek uvnitř sebe.
Chodila po městě, sama, v mlze tak typické pro Nieble Meonu , podél řeky, po ulicích plných turistů, i v zapadlých uličkách poblíž východního nádraží. Chodila, aby nemusela přemýšlet, nebo možná proto, aby se jí přemýšlelo líp. Procházela městem a čas utíkal. Minuta za minutou, hodina za hodinou se blížil soud, ze kterého byla snad ještě nervóznější než Gill. Snažila se být klidná, snažila se poslední noc usnout, ale nepodařilo se jí to – ani na minutu nezaspala. Celou tu dobu, kdy potmě ležela v posteli, měla před očima jen Gill. Malou Gill, i tu, kterou poznala v posledních dnech. Ty dva obrazy se jí prolínaly. Spousty vzpomínek na její dětství, na ty chvíle, kdy spolu byly šťastné, s jejímy slovy, s tím, co o ní zjistila během doby, kdy ji hledala. S tou chvílí, kdy ji po těch letech viděla poprvé – a nepoznala. Přesto se kupodivu necítila unavená, když obloha za okny začala blednout a ona vstala s postele. Byla jen ráda, že soud byl naplánován na ráno. Nedokázala si představit, jak by jinak vydržela čekat ještě celé dopoledne, nebo i dýl. I takhle byla jak na trní.

53.

Now there´s no point in pointing the blame
And you should know I suffer the same
If I loose you, my hart will be broken
Love is a Bird, she Leeds to fly
Let all the hurt inside of you die
You´re frozen, when your hart´s not open

Ač se poslední noc zdála tak nekonečná, přecijen ta chvíle přišla. Čekala v soudní síni, po dlouhé době znovu upravená, dokonce oblečená v novém, drahém kostýmku. Nic starého si na sebe vzít nemohla, padalo by to z ní. Zhubla tak, že ji to samotnou vyděsilo. Seděla až nepřirozeně rovně, jako prvnáčci když poprvé nervózně zasednou do lavic. Několikrát se nervózně ohlédla za sebe, mnoho neviděla – jen neznámou dvojici lidí sedící přímo za ní. Pohled na celou síň se jí naskytl až v momentě, kdy šla vypovídat.
Otázky nebyly těžké, odpovídala na ně už tolikrát... přesto zezačátku křečovitě zarývala nehty do dlaní a bála se zvednout pohled před sebe. Bála se snad, koho tam uvidí - nebo snad neuvidí?
„Všiml si vás ten druhý muž dříve, než jste vystřelila?“ ptal se zrovna soudce.
„Ano.“ V této jediné věci zalhala, tak jak jí poradil obhájce. A v tu chvíli se poprvé odhodlala podívat před sebe.
Trochu ji překvapilo, kolik lidí ji sledovalo. Kolik neznámých tváří. Proč tady byli? Co je zajímalo zrovna na ní? Vždyť ji spousta z nich nikdy neviděla, neznala ji. Známých tváří viděla málo. Jednoho muže, u kterého musela chvilku pátrat v paměti – psychiatra z léčebny – toho, který se jí kdysi tak moc snažil pomoct a kterému měla nutkání říct všechno. Teresu – bledou snad ještě víc, než byla ona, také nezvykle elegantně oblečenou. Marka, který seděl vedle ní – a svíral její ruku - lépe řečeno Teresa křečovitě zarývala prsty do jeho dlaně v podobném gestu, které dělala ona sama, a vzadu, za většinou ostatních seděl Joan. Málem na chvíli zapomněla na soudce, obhájce i žalobce a jejich otázky, na všechno a všechny v okolí, když si ho všimla.
„Prosím?“ musela se optat, aby jí poslední dotaz zopakovali. A pak, přesto, že mluvila, si ho prohlížela.
Změnil se. Dřív polodlouhé vlasy měl střižené nakrátko a byl hladce oholený. Navíc ho dnes viděla vůbec poprvé v obleku, přesto, jak dlouho už ho znala. Stejně jako všichni ostatní se tvářil vážně, ale když si všiml jejího pohledu, lehce se usmál. Nejspíš ani sám netušil, jak moc odvahy jí to v tu chvíli dodalo. O kolik jistější si v tu chvíli přišla a o kolik víc si přála, aby měl její právník pravdu – aby vše opravdu skončilo tak dobře...
Dobře věděla, jak je vše, co se v tu chvíli odehrává pro ni důležité, ale přesto nedokázala vnímat, co říkají ostatní, když opět seděla na svém místě. Postřehla, že mluví psychiatr z léčebny, ostatní ani pořádně nevnímala. Dokud nepozvali i Joana.
Neptali se ho na moc věcí. Na ten večer, kdy se u něj objevila, na to, co mu říkala, jak se chovala. Proč nic nenahlásil. Poslouchala jeho hlas, sledovala ho. Tak jako ona předtím, i on se teď díval jejím směrem.
„Jaký byl váš vztah s Gill Viceovou?“ zněla hned první otázka.
„Byli jsme přátelé.“
„Milenci ne?“
„Ne.“
„Zdá se, že jste k sobě měli velmi blízko, proč ne?“
Tehdy jedinkrát se zadíval pryč, na protější zeď. „Ona neměla zájem.“
„Vy ano?“
Musela taky sklopit pohled. Ani jemu neřekla všechno. Bylo jednodušší říct, že zájem nemá, než vysvětlovat ty zvláštní pocity. Věděl, proč nikoho nechce, ale nikdy mu nesvěřila ten zmatek, co cítila. Copak mohla? Když mu stejně nemohla nabídnout víc?
„Ano.“
Ulevilo se jí, když se otázky přesunuly jinam. Jemu očividně také. Přesto, že odpověď na tyto dvě otázky znala už tak dávno, bylo šílené slyšet je znovu – a takhle. Stejně jako bylo zvláštní poslouchat ho, jak o ní mluví. Tak moc si přála, aby mohla být jen s ním, povídat si s ním, ne ho jen takto sledovat a poslouchat. Přála si, aby tak jako kolikrát dřív, mohli jen tak bezstarostně mluvit o hloupostech, smát se, blbnout.
„Děkuji, můžete jít,“ rozloučil se s ním soudce. Byl poslední, s kým mluvili. Jednání bylo u konce. Oznámil jim, že se tady sejdou znovu ve dvě hodiny odpoledne. Přesně za tři hodiny. Ani tři roky by se jí v tu chvíli nezdály delší.

54.

Zůstaň, ještě chvíli, nevím, proč mě dneska bolí tvůj spěch,
Jak v dálce, jako by v dálce, něco tušit bys měl.
Snad mi chybí, chybí mi dost síly, ne tak se nedívej, ne v tom jsem jen já,
Jak v dálce, jako by v dálce, něco před námi je.
Příbuzní - Zůstaň

Ty nekonečné tři hodiny strávila s Markem. Nemluvili spolu několik dní před soudem, ani cestou na něj, když ji ráno bez předchozí domluvy čekal s autem u hotelu. Sotva přelíčení začalo, beze slova sevřela jeho dlaň, ač si uvědomovala, že to bylo něco, co by dělat neměla. Držel ji za ruku celou dobu a ona se díky tomu cítila alespoň o trochu klidnější.
Tolik by si přála, aby mohla být přes poledne s Gill, ale nešlo to. Nedokázala si představit, jak tu dobu přečká.
„Zvu tě na oběd,“ ozval se Mark, sotva vyšli před budovu.
„Nemám hlad, nedokázala bych nic sníst,“ odmítla hned automaticky.
„Musíš, alespoň něco. Nesnídalas a jsi bledá jak smrtka. Alespoň ti ten čas rychleji uteče.“
Poslechla ho, a i když si nedokázala představit, že by mohla spolknout byť jen jediné sousto, šla s ním do blízké restaurace. Posadili se naproti sobě ke stolku u okna a opět nastalo ticho, které narušil až číšník.
„Až to všechno skončí, tak se vracíš domů?“ přerušil následně to ticho i Mark. Přikývla.
„Ať už to sknončí jakkoliv, tak jo,“ dodala.
„A co Jolly? V případě, že ji opravdu zprostí viny, půjde s tebou?“ Stejně jako on viděla, že to vypadá opravdu nadějně. O to větší ovšem měla strach, o co víc doufala.
„Nevím,“ pokrčila rameny. „Nechtěla řešit budoucnost. Zkoušela jsem se ptát, ale nic jsme nevěděli. Pokud to vyjde, budeme to muset vyřešit.“ Odmlčela se. „Přála bych si to, i když z toho mám zároveň strach. Ale bude záležet na ní, na jejím přání.“ Znovu už ji do ničeho nutit nechtěla. Vždyť už by ani nemohla...
Mark se odmlčel, než znovu promluvil.
„Omlouvám se za to, jak se to vyvinulo. Vím, že když jsem tě sem lákal, bála ses, že tě to zatáhne do minulosti. Kdybych to tušil...“
„Nemáš se za co omlouvat,“ přerušila ho. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem ji našla. Jak jsem teď naopak ráda, že jsem se vrátila. Místo toho, aby ses omlouval, ti chci poděkovat. I když mám teď v hlavě zmatek, potřebovala jsem to. Dostanu se z toho stejně jako tehdy a na tom, co bude doma, se nic nezmění, tomu věřím. A tohle jsem dlužila jak jí, tak sobě. A hlavně vám...tobě...“
Zmlkla, protože právě tu chvíli si vybral číšník k tomu, aby jim donesl pití. Zavrtěli hlavou na jeho otázku, zda už mají vybráno. Jídelníčky před nimi ležely otevřené, ale ani jeden z nich do nich ještě nenahlédl.
„Stejně jako tu omluvu a odpověď na otázku „proč,““ navázala po jeho odchodu tiše.
„Neříkal jsem to proto, abys...“
„Já vím,“ nenechala ho znovu dokončit. Nechtěla, aby ji přerušoval, když už se to téma rozhodla otevřít. Bála se, že nezvládne říct vše, co by říct chtěla...a měla.
„Promiň, Marku, byla jsem celé ty roky slepá a hloupá. Udělala jsem spoustu blbostí, z nichž největší byla poslat Gill pryč. Od té doby co jsem s ní byla sama, co jsem žila tady a pracovala pro vás, jsem se cítila osamnělá, zvlášť poté, co i ona byla pryč.“ Smutně se usmála. „Za celé ty dva roky od jejího odjezdu jsem nikoho neměla, nejen chlapa, ale ani třeba kamarádku mimo branži. A tu noc se to prostě zlomilo. U mě. Co se stalo s ním, že něco takového připustil, to nechápu. Na mě toho v tu chvíli prostě bylo moc. Jednala jsem iracionálně, zpětně si uvědomuju, jak moc, ale někoho jsem v tu chvíli potřebovala.“ Musela se zasmát, i když vesele to nebylo. „Nevím, co jste měli vy za představu co se tam mezi námi dělo, zčásti zřejmě byla správná, ale já se mu tam i vypovídala. Byl jediný, kdo mě v tu chvíli poslouchal, přesto, jak šíleně to asi teď musí znít.“
„Nebyl by, kdybys došla i za někým jiným.“
Sklopila pohled do jídelníčku, jako by si snad chtěla začít zrovna v tu chvíli vybírat jídlo.
„Teď už to vím. Ale tehdy jsem netušila.“ Stálo ji hodně sil znovu se na něj podívat. „Vždy ses mi zdál příliš chladný a odtažitý. Každého jsem dokázala odhadnout, co cítí, co udělá. Kromě tebe. Tobě jsem nerozuměla. A proto jsem se bála za tebou s čímkoliv jít. Věděla jsem, že když přijdu, tak mi pomůžeš. Ale pořád jsem měla strach, abych tě s tím neotravovala. Byl jsi prostě příliš...vzdálený. a já se bála ti cokoliv říct – bála jsem se tvé reakce, protože jsem netušila, jaká by byla. A bála jsem se, že když bude špatná, ztratím i to přátelství, co mezi námi bylo.“
Jen napůl postřehla, jak se k nim znovu přiblížil číšník a zase se beze slova vrátil.
Díval se na ni a ji napadlo, kolikrát za celou dobu co jej znala zažila, že nevěděl, co říct. Dvakrát? Třikrát?
„Tak si říkám, jestli by nebylo jednodušší tohle nevědět, než si teď vyčítat, že jsem tak dlouho čekal a mlčel. Celou dobu, dokud nebylo pozdě.“ Na rtech se mu objevil náznak úsměvu. Rezignovaného, ale i tak to bylo dobré znamení.
„Upřímně s tím, jakého jsem tě znala, bych nevěřila, že může existovat něco, co se mi budeš bát říct.“
Rozesmál se a atmosféra mezi nimi konečně byla alespoň trochu jako dřív, i když o poznání melancholičtější. „Tak to jsme tě, jak vidím, s platem přecenili. Já vždy věřil, že před tebou nikdo nic neutají.“
„A já ti vždy tvrdila, že jsi lepší než já a tys mi to nechtěl věřit,“ pokrčila s úsměvem rameny.
„Kdybych byl lepší, třeba bych si všiml alespoň já,“ poznamenal znovu vážně, ale další větu už opět řekl běžným tónem. „Měli bychom si konečně objednat. Ten číšník kolem prošel už snad počtvrté.“
Nevěřila by, že by zbylý čas mohl uběhnout příjemně. Ale Markova společnost způsobila, že se na hodinky nedívala častěji, než každých dvacet minut, což považovala za dost velký úspěch, a že se dokonce opravdu dobře naobědvala. Zajímala se o jeho život, o to, co se u něj za tu dobu změnilo. Potěšilo ji, že ani on nežil celou dobu sám – na což se zeptat prostě musela – i když se rok zpátky rozešli. Věděla, že on nebude mít nikdy nouzi, když bude mít zájem – a když ten zájem projeví. Muži jeho typu nebývali sami. Připadalo jí, jako by se ta léta stavěná zeď mezi nimi prolomila a oni konečně mohli mluvit otevřeně. Sice s onou melancholií, ale otevřeně. Uvědomila si, jak hrozně moc jí bude chybět, až odsud odjede, ale zároveň věděla, že si nemá cenu plánovat přátelské návštěvy, protože by to ten smutek a zmatek jen přiživovalo a protože měla strach, že by to nemusela zvládnout udržet jen v přátelské rovině. Teď se oba smáli a vše se zdálo vyjasněné a v pořádku, ale věděla, že kdyby za sebou jeli přes celý stát jen proto, aby se znovu viděli, asi by od toho oba podvědomě čekali víc. A k tomu dojít prostě nesmělo. Kvůli Thomasovi a Tobbymu. I kvůli nim dvěma. Už bohužel bylo pozdě a už se na tom nedalo nic měnit. Mohli se, dokud byla tady, ještě tvářit, že tomu tak není, ale oba věděli, že sami od sebe se už příště znovu nevyhledají. jen měla výčitky svědomí kvůli tomu, jak moc si přála, aby si tuhle lež mohla vsugerovávat co nejdéle...
Krátce poté, co dojedli, dopili, a on zaplatil, byl čas vrátit se na soud. Každým krokem cítila, jak se vše uvnitř ní opět svírá a jak jí mizí úsměv z tváře. V momentě kdy se posadili na svá místa a soudce zahájil jednání, se nedokázala ovládnout a znovu stiskla jeho ruku.

55.

It´s been a long time since you left me
I didn´t mean to make you cry
I didn´t mean to disapoint you
I didn´t mean to tell you lies
And after all that we have been through
Won´t you let me tell you why

Strávila ty tři hodiny sama. V místnosti s ní byl ještě její advokát, ale za celou dobu s ním neprohodila ani slovo. Nejspíš na ní byla její nálada být sama vidět, protože se s ní ani mluvit nepokoušel. Seděla u okna na židli, rukama objímala nohy, hlavu opřenou na kolenou. Nedokázala v tu chvíli ani přemýšlet, v hlavě měla prázdno. A když se konečně vracela do sálu, připadala si jako ve snu. Vše bylo jako sen, nevnímala kolem sebe pořádně nic, až do chvíle, než soudce oznámil, že je rozhodnuto.
Nebyla si jistá, zda by zvládla zopakovat jediné slovo z jeho přednesu, jediné jiné, než „Zproštěna obžaloby.“ V ten moment se jí zatočila hlava a na chvíli věřila, že se neudrží na nohou. Slyšela šum ze sálu, zčásti radostný, zčásti překvapený. Zřejmě málokdo čekal, že se rozhodne tak brzy. Nekladl už žádné doplňující otázky, nevolal žádného svědka. Bylo po všem.
Mumraj, který kolem ní nastal, vnímala jako by z dálky. Na jednu stranu byla šťastná, neuvěřitelně šťastná, tak, že se jí chtělo křičet a skákat, na druhou nepolevila ta prvotní nevolnost. Najednou, když z ní všechen ten stres spadl, když se konečně cítila dobře, mohla se cítit dobře, byla vyčerpaná. Tolik nocí nespala, ač se spánkem nikdy dřív nemívala problémy a byla zvyklá spát dlouze, ani v posledních dnech nejedla mnoho a předtím téměř vůbec...její obhájce jí potřásl rukou i u něj viděla radost. Smála se a otočila se do sálu, kde věděla, že je Teresa i Joan. Otočila se, udělala několik kroků a pak si nepamatovala už nic.

56.

If I could melt your hart
We´d never be apart
Give yourself to me
You are a key

Vykřikla, když se Gill sesunula k zemi. Ztuhla už v momentě, kdy se k ní otočila. Smála se, ale byla šíleně bledá. Viděla, že není v pořádku. Ten napůl nepřítomný pohled v jejích očích...udělala pět kroků směrem k ní a podlomily se pod ní nohy. Vykřikla a rozběhla se k ní. Ruch okolo sebe nevnímala, zapomněla na všechny a všechno. Byla k ní nejblíž, a proto k ní dorazila první. Jen krátce na to se kolem nich utvořil hlouček, ze kterého se vyčlenil Mark a Stringer.
„Měla by se dostat někam na čerstvý vzduch,“ slyšela něčí hlas.
„Vzadu je gauč,“ ukazoval obhájce na jedny dveře, na ty, ze kterých krátce před tím s Gill vyšli.
„Mělo by se to tady trochu vyklidit a zavolat sanitka, nebo by ji měl někdo převézt do nemocnice. Myslím, že to bylo vyčerpání. Určitě by jí pomohlo pár dní klidu.“
Zvedla oči a v mluvčím poznala doktora Trodneyho.
„Můžeme ji převézt my, v tom není problém, jen raděj předem zavolám do nemocnice,“ ozval se Mark a zvýšil hlas. „Mohli byste, prosím, všichni opustit místnost?“
Postřehla Stringera, který se vedle ní narovnal a přešel ke skupince lidí, mezi kterými, jak věděla, byl i novináři – poté, co znovu přijela do Nieble Meony začal tenhle případ získávat publicitu, díky tolika nevyjasněným otázkám a postavě Harweye až přehnanou. V soudní síni nesměli fotografovat, ale zdálo se, že se to jeden z nich snaží zvěčnit alespoň na mobil. Postavil se mezi ně a Gill a i oni se po několika vteřinách vydali ke dveřím. Stringer opustil místnost jako poslední a zůstal stát ve dveřích, sledujíc dění uvnitř. Mark telefonoval, Trodney dřepěl vedle ní a prohlížel Gill, ona držela její ruku, studenou, jako led, a hladila ji po tváři. Lidi z chodby postupně odcházeli, jen Stringer, jak si všimla, se dohadoval s jedním policistou.
„Tome,“ zavolala na něj, znala jeho jméno, protože byl jedním z těch, kteří pracovali na tomhle případu. „Jeho sem klidně pusť.“
Kývla na Stringerovo „díky,“ a otočila se zpět k Gill.
„Prý nám sem někoho pošlou, za chvilku by tu měli být,“ ozval se Mark.
„Zatím otevřeme okna, je tu šílený vzduch a někdo by měl dojít pro vodu, případně nějaký mokrý hadr,“ vstal Trodney vedle ní. Mark jen souhlasně pokynul hlavou, na telefonu dostal téměř stejné instrukce.
„Jdu pro tu vodu,“ slyšela Strigera a přikývla. Mark mezitím otevíral okna a Trodney zůstal u nich.

57.

Osude, mám z tebe strach tak nech mě už bejt
Zahrál sis se mnou, tak co na mě vidíš
Do země zašláps mě, zatlouk jak nejt
Mý slzy neuvidíš

Probudila se nakonec dřív, než dorazila sanitka. V první chvíli netušila kde je, slyšela hlas toho doktora, se kterým mluvívala v léčebně. Trvalo jí několik vteřin, než se vůbec trochu zorientovala, v čase, v místech, v okolnostech.
„Asi poslední dny moc nejedla a nespala, a když ji přestal stres držet na nohou...“ v tu chvíli si její okolí uvědomilo, že se probudila a hlas zmlkl. Postřehla nejen onoho psychiatra, ale i mámu... mámu, Marka, Joana...začalo jí pomalu docházet, co se stalo, pomalu si vybavovala kde je a co se děje.
„Gratuluji,“ stiskl jí její obhájce ruku a...a od té chvíle měla černo. Chtěla jít za Teresou a Joanem, ale vůbec neví, co se stalo dál, jestli za nimi došla. Pamatovala si na to štěstí i na tu šílenou únavu. Motala se jí předtím hlava...
„Já jsem omdlela?“ zeptala se a až poté co to dořekla, ji napadlo, jak šíleně to muselo vyznít. Z jakého jiného důvodu by tady asi tak mohla ležet, obklopená těmi čtyřmi a pár dalšími lidmi v pozadí, něco chladivého na čele?
Teresa přikývla a zároveň se zeptala „Jak ti je?“
„Na omdlení,“ napadlo ji v duchu sarkasticky, ale nahlas odpověděla „pořád se mi motá hlava, ale líp.“ Nebylo jí nijak zle, ne tak zle, jako v posledním okamžiku, který si vybavovala, ale připadala si šíleně slabá a věděla, že by se v tu chvíli asi nezvládla zvednout bez toho, aby znovu upadla. Přesto měla sto chutí se pokusit, přišla si divně ležet tady na zemi a dívat se na ustarané obličeje těch okolo. „Budu v pohodě,“dodala a mírně se nadzvedla na loktech.
Zastavil ji spíš vlastní pocit, než psychiatrovo doporučení, aby dál ležela. Tak jako tak pochopila, že v tuto chvíli se zatím nepostaví. Zatraceně, jak hnusně se jí motala hlava. Omdlela jak malá holka a přitom, musela se té ironii usmát, přitom vlastně neměla proč. Člověk by řekl, že by sebou zrovna při tomhle rozsudku seknout neměla. Kdo to kdy slyšel – omdlít radostí?
„Je to vážně pravda?“ musela se ujistit. V náhlém děsivém popudu ji napadlo, jestli si tuhle informaci jen nevysnila, zatímco ležela na zemi. „Vážně je po všem?“
Když se jí dostalo ujištění, že ano, s úlevou znovu zavřela oči. Ucítila, jak ji Teresina ruka pohladila po tváři. Neměla sílu ani ucuknout, a kdo ví, možná to nutkání byl pouhý zvyk – kromě úlevy a oné radosti – ač stále jaksi snové radosti – necítila nic.

58.

Don´t leave me in all this pain, don´t leave me out in the rain
Come back and bring back my smile, come and take this tears away
I need your arms to hold me now, when nights are so unkind
Toni Braxton – Unbreak my hart

Bylo snad opravdu po všem. Vyšla na chodbu, kde čekal Mark. Joan ještě seděl u ní, i když už spala – usnula téměř hned, když dojeli. Přesně jak říkal Trodney – vyčerpání. Doktoři se rozhodli, že by tu měla chvíli zůstat – jak dlouho přesně bude záviset na jejím stavu. Brzy bude muset i on odejít, návštěvní hodiny skončily před chvilkou a Teresa tipovala, že trpělivost vykukující sestřičky už se taky blíží ke konci.
„Tak to je opravdu za námi,“ povzdechla si. Kdo ví, proč se opět cítila tak zvláštně. Tak nejistě a přese všechno smutně. Mark přikývl.
„Teď už zbývá jen vyřešit, co dál,“ pokynul hlavou ke dveřím Gillina pokoje. Byl dvojlůžkový, ale ležela tam sama. Usmála se. Bála se budoucnosti, i když by nedokázala říct čeho. Snad nejistoty?
„Nicméně díky za pomoc, Tery,“ navázal po chvíli ticha. „říkalas, že to nezvládneš, ale měl jsem pravdu já, tohle se nezapomíná.“
Nedokázala víc, než se znovu usmát, v krku měla knedlík. Rozezněl se jí mobil a ona podle zvonění vytušila Thomase. Zřejmě to z její tváře poznal.
„Měl bych jít,“ poznamenal a tónem hlasu i výrazem jí připomínal tu chvíli, kdy ho po letech viděla poprvé, u své branky.
Jen přikývla. Nechtěla, aby šel, ale už věděla, že dál to natahovat nejde. Všechno někde končí. Případ je za nimi, a tenhle návrat do minulosti, tyhle citové zmatky, musí skončit taky.
„Tak sbohem a měj se,“ natáhl k ní ruku, jako by se loučili jen dva známí, kolegové, kteří spolu jen pracují, nic víc. Ona tu přetvářku nezvládla. Aniž by se zabývala mobilem či sestrou, jejíž netrpělivý pohled se měnil v podrážděný, objala ho. Rychle zavřela oči, i když věděla, že dvěma prvním slzám už nezabrání. Přitiskla se k němu a cítila, že i on ji objal pevně, teď už ne jako kolega, jako známý. Zabořila tvář do jeho ramene a alespoň na chvíli si ještě dovolila zapomenout. Mobil ztichl a na chodbě nastalo hrobové ticho, které přerušilo až otevření dveří Gillina pokoje. Stringer se zřejmě na chviličku zarazil, když je spatřil, ale ať ano, nebo ne, to kouzlo okamžiku, ve kterém mohla ještě věřit, bylo pryč. Odtáhla se a snažila se tvářit pokud možno normálně, zběžně.
„Sbohem,“ odpověděla mu a pokusila se usmát. „A ať se ti daří.“
Přikývl. Kratičce ještě zaváhal, ale pak se otočil a chodbou zamířil pryč. Dívala se za ním, dokud nezmizel za dveřmi, a pak se otočila na Stringera.
„Jak to jde v práci?“ potřebovala něco říct, potřebovala přerušit to ticho. Věděla, že by měla co nejdřív zavolat Thomasovi, ale teď to prostě nešlo, musela počkat, alespoň chvíli, než se vzpamatuje, než se znovu ovládne. Možná že nemusel odejít hned teď, možná s nimi mohl jít ven, mohli i někam zajít, na večeři, k ní, k němu, aby nebyla sama. Ale to nechtěl dopustit ani jeden z nich. A ona věděla, že kdyby neodešel teď, s každou další hodinou by to pro ni, a možná i pro něj, bylo jen těžší. V tuhle chvíli skončilo to, proč spolu byli, nemohli to protahovat dál. Nebo mohli, samozřejmě, nebyli by první, ani poslední...ale tohle nechtěla. Ani jeden z nich by si něco takového nezasloužil. Ani Thomas, ani Mark. A když se to vzalo kol a kolem, byla už dost stará na to, aby byla konečně jednou zodpovědná.
„Skončil jsem tam,“ odpověděl Stringer, viditelně trochu překvapeně. Vykročila pomalu ke dveřím, za kterými před chviličkou zmizel Mark a on se zařadil po jejím boku.
„Opravdu? Děláte teď někde jinde?“ zajímala se.
Přikývl. „Prodávám v obchodě s elektronikou.“
„Takže opravdu líp placené, a můžete opět v noci spát?“ vzpomněla si, jak kdysi – teď se to zdálo tak šíleně dávno – definoval představu své budoucí práce, kterou si přál.
„No, dá se to tak říct,“ souhlasil.
Šli mlčky až ven, v podstatě neměli o čem mluvit. Až před nemocnicí zastavila. Obloha byla zšeřelá, schylovalo se k dešti. „jak málo v Nieble Meoně svítí slunce,“ napadlo ji. Ne jak u ní doma. Měla to jen přes dvě ulice na hotel, kousíček cesty. Ale dřív, než se tím směrem mohla vydat, potřebovala říct ještě něco.
„Chci vám poděkovat,“ začala, když se také zastavil. „Za to, jak jste se o ni staral, jak jste jí pomohl.“ Nechtěla udělat znovu stejnou chybu. Nechtěla zapomínat na živé.
„Nemáte zač,“ pokrčil rameny, viditelně v rozpacích. Viděla, že z ní má pořád ještě respekt a je před ní nejistý, tak, jako když se setkali poprvé. „A myslel jsem, že ta pomoc nebyla zrovna legální,“ poznamenal opatrně.
„Nebyla, ale ona ji potřebovala. A ani nevíte, jak jsem ráda, že měla někoho, na koho se mohla obrátit,“ odmlčela se. „A hlavně, nemyslím jen to, že jste jí v tu nejhorší chvíli poskytl útočiště. Něco mi o vás říkala a myslím, že bez vás by pro ni ty roky strávené tady byly o hodně těžší. Pomohl jste jí ve spoustě věcí. A za to je proč děkovat.“
Rozpačitě se usmál.
„Nashledanou,“ rozloučila se s ním tedy, protože nemělo cenu natahovat rozhovor, při kterém se viditelně necítil zrovna ve své kůži.
„Nashledanou,“ odpověděl a i on se po drobném zaváhání vydal pryč, opačným směrem, než měla namířeno ona. Zůstala ještě stát, docela dlouho, snad několik minut, než konečně vyrazila. Ale hotel minula. Pokračovala dál, kolem řeky, kolem soudu, přes park, oklikou na sídliště, kde kdysi bydlela a kam kratší trasou mířil i Stringer. Když přecházela most přes řeku, začalo pršet. Bylo jí v tu chvíli jedno, že mokne, nevnímala strůžky vody, které jí stékaly po tváři, a máčely drahý kostýmek. Pomalým krokem procházela svou minulostí a možná se s ní konečně smiřovala. Několik kapek na její tváři byly slzy, ale brzy je nahradila jen dešťová voda. Zastavila se před domem, kde kdysi žila a zadívala se nahoru. Poznala jejich okna, ač v nich vysely cizí záclony a na balkóně rostly cizí květiny. Kdo ví, zda ti, kdo je nahradili, vedli spokojenější a spořádanější život. Kdo ví, zda oni byli lepší rodina.
Stmívalo se a ze zamyšlení jí vytrhlo, když se s mírným zabzučením rozsvítila pouliční lampa vedle ní. Sídliště bylo prázdné, jen občas rychlou chůzí kolem prospěchal člověk schovaný pod deštníkem. Nikdo si jí nevšímal, lidí na ulici si v Nieble Meoně nikdo nevšímal. Tady byl každý sám za sebe. Alespoň v tom se snad těšila domů, alespoň v tom jí bylo idylické severské městečko sympatičtější. Otočila se a vydala se na zpáteční cestu. Zároveň vytáhla mobil a začala vytáčet Thomasovo číslo. Měla by mu toho tolik říct – chtěla mu toho tolik říct... najednou pocítila, že chce být u něj, že si přeje, aby ji objal. Věděla, že je hloupost věřit, že vše bude jako dřív, ale i tak se najednou, alespoň v tuto chvíli, těšila domů. V nemocnici měla pravdu, ona i Mark. Už je to opravdu za nimi, už zbývá jen vyřešit, co dál. Budoucnost, ne minulost. A snad tentokrát bude moct začít alespoň s trochu čistým štítem.

59.

I don´t know,
Only God knows where the story ends
For me
But I know where the story begans
Mary J Blige – No more drama

Projížděla kolem útulku. Jako pokaždé cestou do školy a z ní. Joan bydlel na druhém konci města, než bylo její staré gymnázium, kam jí umožnili se vrátit, i po více než dvouměsíční přestávce. Byla zvyklá dohánět. Vždyť pořád ještě doháněla několik let. Ale už věřila, že to zvládne. Už to zvládnout musela, vždyť jaké překážky jí ještě mohly stát v cestě? Byla tak blízko svému snu, jako nikdy dřív, minimálně jako nikdy za posledních osm let. Dalo by se říct, že v tom snu žila. Co by ji teď mohlo zastavit?
Původně chtěla u Joana zůstat jen přechodně, dočasné řešení, než najde svůj byt. Ale brzy nebylo proč se odstěhovávat. Tolik toho bylo mezi nimi nového...
Za ten měsíc, kdy byla ve vazbě, se změnil. Najednou jako by objevil ten tak dlouho postrádaný impuls a našel si novou práci. Podal si přihlášku k dálkovému studiu na univerzitě. Přestal žít po nocích a opět se trochu víc věnoval tomu, co ho dřív bavilo, dalo by se říct, že i on se vrátil do života.
Celé tři týdny, které nakonec strávila v nemocnici, ji skoro denně navštěvoval, stejně jako Teresa. Dlouho si povídali a občas se stalo, že se jí dotknul. Měla strach, ale nevadilo jí to. Nemusela ucuknout, jako dřív, nemusela se schovávat. Doteď si pamatovala jeho výraz, když jednou jako první chytila za ruku ona jeho. Ten pocit, když ji poprvé na rozloučenou políbil, zlehka na čelo.
Nemuseli o ničem mluvit, pochopila, že jeho city k ní zůstaly celou tu dobu, co se znaly stejné. Změnila se jen ona – její přístup, její odvaha. Bála se, ale chtěla ten strach překonávat. Chtěla žít normálně a láska k normálnímu životu patřila. Možná, že ta jejich nebyla úplně běžná, ale na druhou stranu, která je?
Když ji konečně propustili, o tolik silnější, než předtím, už věděla, co bude dál. Teresa se vracela domů, do Hemphire. Poslední dva týdny s ní tady byla její rodina a Tobby i Thomas byli Jolly sympatičtí. Jistě, zezačátku bylo jejich setkání takové strojené a křečovité – uznávala, že hlavně z její strany, ale ten pocit vyprchal. Přesto odmítla Teresinu nabídku odjet s nimi. Klidně ji přijede navštívit, klidně pravidelně a pozve ji sem. Záleželo jí na ní, a možná...možná v ní zůstalo i něco z mámy, možná ji tak z části i brala. Ale doma byla tady a nechtěla odjíždět. Chtěla dodělat školu – konečně po tolika letech – a s maturitou se pak pokusit jít dál – a kdo ví, třeba si i splnit sen a dostat se na výšku. A když ne... nechtěla před minulostí utíkat, chtěla se s ní vyrovnat přímo tady. A hlavně...nedokázala by opustit Joana, ani kvůli Terese ne. To co teď cítila, bylo pro ni něco neuvěřitelného, něco, co nikdy nevěřila, že by mohlo potkat zrovna ji.
Poslouchala štěkot psů, který s přibývající vzdáleností slábl. Zřejmě měli návštěvu. Jindy tak šíleně nevyváděli. Od toho osudného dne se tam nikdy nevrátila a nebyla si jistá, že by chtěla a měla na to sílu. S Joanem přemýšleli, že by si pořídili psa, a jestli, věděla, že jedině odtud. Ale v tom případě by asi musel jít vybírat bez ní. Vyrovnat se s minulostí – to ano, ale přeci jen to nemusela až tak přehánět. Nemusela ji až tak vyhledávat.
Ještě něco se v jejím životě změnilo, a i to bylo podstatné. Nejen, že mohla žít volně, beze strachu z vyzrazení, nejen, že mohla milovat a mohla ten cit i příjmat, že se konečně nemusela stranit všech lidí, ale také už nebyla sama. Její stará třída – ta podivná sbírka lidí, kteří si z různých důvodů tak jako ona dodělávali střední školu jen po večerech až nyní, se k ní první dny po návratu chovala šíleně opatrně. Ale brzy přešlo i tohle a ona si s nimi konečně začala rozumět, konečně se někdy stalo, že s nimi vyrazila jen tak po škole posedět, popovídat si. Už se nemusela před lidmi bát vyjádřit se, otevřít se a být upřímná. Celý její současný život jí připadal jako nádherný sen. Sen, u kterého se nemusela bát, že se z něj probudí. Že najednou zmizí jako by mávnutím kouzelného proutku a ona bude zase sama, zase po krk v bryndě, a zase bez budoucnosti. Poprvé byla opravdu optimistka a věřila, že tentokrát už je to štěstí navždy. Věřila, že tentokrát si už svou budoucnost vzít nenechá.

60.

I´m in over my head, you got under my skin
I´ve got no strenght at all, in this state that I´m in
And my knees are week, and my mouth can´t speak filthy for this time
Baby I´m too lost in, you come in, you lost in,
everithing about you is so deep i can´t sleep, I can´t think,
I just think about the things that you do,
I´m too lost in you
Sugababes – too lost in you

V Nieble Meoně pršelo, tak jako většinu zimy. Lidé kolem zdi spěchaly schovaní pod deštníky a žádný z nich se nezastavil. Do urnového háje mnoho lidí nechodilo. Byl plný mladších i starších stromků a keřů a na zdi u které leželo několik svíček, květin a drobných dárečků byla spousta jmen. Harwey Lock už nebylo nejnovější, pod ním se skvělo už poměrně dost dalších. Voda stékala po zlatých písmenech i číslicích v datumu úmrtí. Datum narození chybělo. Ani žena, která jej zde nechala pohřbít, ani ta, která sem jednou za čas přišla a v tichosti chvíli postála, než se odebrala zpět do města, jej neznaly. Jeho stromek byl v rohu, teď v zimě téměř holý. Zatím byl mladý, ale už teď docela mohutný. Jednou bude vyšší než zeď hřbitova, ale ta doba byla ještě poměrně daleko. Déšť postupně ustával, a i přes to, jak to bylo v tuto roční dobu nezvyklé, vykouklo slunce. Věci položené pod mohutným náhrobkem se jmény pomalu prosychaly stejně jako zem. A mezi nimi, stejně v rohu jako samotný stromek, ležel starý věneček se snad trochu netypickým nápisem pro hřbitovy.
„Díky,“ stálo na stužce už značně vybledlým písmem. Ještě dva, tři deště a ten nápis už nikdo nepřečte. Ani jedna z těch žen, které jej tam donesly, na něj ale nezapomene.