Strom vypráví - I. Elena Victoria Sena

Strom vypráví - I. Elena Victoria Sena



Víte, být stromem v lese není ve skutečnosti nic zvláštního. Ani předtím, stovky let zpátky, ani teď kdy žijete a mé druhy kácejí jen pro to, že si lidé nemají kam odložit věci. Pamatuji toho hodně a rád bych vám něco málo pověděl ze svých pamětí..
Asi se vám to bude zdát smyšlené, nedůvěryhodné a nemožné, ale stejně vám to povím.
Mé povídání je ve skutečnosti nezáživné. Je jen o tom jak rostu. O tom co a koho jsem za svůj život potkal.
Píše se rok podle vašeho letopočtu 14059 před vaším letopočtem. Tenkrát po světě chodili jiní lidé. Měli zvláštní schopnosti. Uměli používat moci elementů. I toho pátého. Aha jistě se ptáte, co to je pátý element. Jistě znáte Oheň, vodu, vítr a zem. Pátý je duše a duchovno. Říkejte si tomu jak chcete. Někdo říká, že to je jeden z nejmocnějích elementů. Ano, je i jiné dělení. Na dobré síly a síly zla. Ale to přišlo až mnohem déle. Časem se u těchto lidí ovládající moc stala ohromná genetická vada a začal se jejich počet zmenšovat a stávat se vzácnějším a vzácnějším. Lidé, jako jste vy, je kdysi prohlásili za bohy. Ale jejich moc, tu co nedokážou ovládat, s názvem zloba a závist donutila ty, které předtím prohlásili za bohy a uctívali je, začit lovit a prohlásili je za čaroděje a ďábly. Tak začaly lovy. Říká se, že za lovy zemřelo 9 tisíc čarodějů a čarodějnic, jiné údaje hovoří o miliónech. Ale co přesného o tom může vědět jen strom? Toto vím jen díky jedné, kterou jsem potkal, která se uchýlila do lesa a dala mi život. Ovládala element země. Šeptem mi dala život a učila mě. Utíkala tak před tím, čím teď trpím já. Osamělostí. Jistě si říkáte, Strom? Jak může mít duši a cítit se osamělý? Je snad někde v poli? Nikoliv mí drazí. Jsem v lese. Dokonce jsem v lese nejstarší. Ale na rozdíl od vás, hříšníků, s falešným bohem, pod jehož jménem konáte vraždy, pod jeho ušlechtilou záštitou provádíte v podstatě genocidu. Aaah drazí inkvizitoři. Jak si můžete vy věřící myslet, že ten váš jediný a pravý bůh je ten hodný. Jak si můžete být jisti, že býk, jehož považujete za ďábla byl svržen z nebe? Jen proto, že se nemísí do věcí nás dole? Nebo snad proto, že je tak nezjištný? Nejsem tu proto abych někoho obracel v jeho víře. Jen se prosím jednoho dne zamyslete.
Vraťme se do doby kdy mne navštívila má drahá Elena Victoria Sena. Byla to doba, kdy začínala druhá vlna lovu na čaroděje. Utekla ze své rodné vesnice. Roku 1450 vašeho letopočtu. Její matka ovládala pyrokinezy, otec sílu země. Spojením vznikla velice silná čarodějnice. Čas pro ni byl jako hladina jezera za bezvětří a měl jsem pocit, že za ty léta, kdy jsem mohutněl a sílil nezestárla ani o minutu. Na to, že byla člověk, byla krásná. Dlouhé černé vlasy do pasu, opečovávané a vypadaly jako živé. Štíhlá vysoká postava, bledá kůže a záliba v bílých šatech. Když šla, jako by se nadnášela nad zemí. Šat jiskřivý jako sníh jí splýval podél křivek těla a konec dlouhých šatů při chůzi hladil trávu jako matka své dítě, ve středně dlouhé vlečce. Měla oči jako dvě hluboké tůně, barvy pomněnek a rysy nejkrásnějí, přímo nadpozemské bytosti. Srdce veliké, že se do toho křehkého hrudníku ani nemohlo vejít. Vešlo se do něj lásky pro celý svět.
Toho dne vběhla do lesa, tato dívka, s velikou krvácející ránou na ruce a slzy jako perly se jí kutálely po tvářích. Na sněhobílých šatech se její krev vypadala jako zlé znamení a jako by celý les s ní plakal. Její milý ji udal. Inkvizitoři ji lapili, na levou ruku ji do alabastrové kůže vyřezali znamení čarodějnice, zbičovali a připoutali k zemi. Jak by ji ale i země měla zradit. Pustila ji a ona odešla za námi. Na jejích rtech se od té doby neobjevil smích a v očích usadil se smutek. Pěvci přestali zpívat a slunce hřát. Les se jí stal domovem a osamělá kráska čekala na vysvobození. Čekala na to, až někomu bude moci věřit. Avšak s jizvou na kůži ji těžko někdo uvěří. Někdo, kdokoliv kdo bude vědět co to znamená.
Tak plynul čas, kráska nás učila životu. Učila nás stromy pohybu, písním a stesku. Lidé z okolních vesnic našemu lesu, dřív zvaného Krásný, začali říkat Smutný. Les smutku. Ne nepleťte se. Listy nebyly černé a ani zvěř nebyla mrtvá. Nic takového. Pouze se říkalo, že se z lesa ozývá smutný zpěv, ošvem krásný jako by zpíval sám vítr, doprovázen šumem listí a trav. Ano znělo to nakonec jako smuteční píseň. A měla. Zpívala ji Elena. Kráska se zlomeným srdcem. Všechny stromy jen pro ni rostly, zvěř pro ni žila, ale nic ji nedokázalo rozveselit.
Více jak 600 let tak smutně zpívala pro svého dávno mrtvého chlapce, kterého i přes zradu stále milovala. Mezitím jste se vyvinuli, nepálili čarodějnice na hranicích. Lesy neměly pokoje, lesy byly káceny, ničeny a vzduch černal. Ale ne kolem našeho lesa. V něm bylo stále jaro udržené krásou Eleny. Tehdy se poprvé v lese objevil mladý muž, čestného vzevření jménem Michael. Byl to štíhlý, hbitý, pohledný mladík. Tak 19 let. Hnědé krátké vlasy. Sedával pod jilmem a pracoval na takové zvláštní černé věci. Později jsem se dozvěděl že tomu se říká počítač. Vždy když se ozval steskný zpěv Eleny tak si přestal všímat té věci a poslouchal. Pár písniček si pobrukoval i když odcházel. Byl první kdo při zpěvu neutíkal. Tiše poslouchal. Občas se mu oči zaleskly.
Stalo se jednoho dne, že nepřišel s počítačem, ale s batohem a svítilnou. Zastavil se na pokraji lesa a šeptl: "Někdo tam musí být ztracen." Vešel do lesa, opatrně, jako by se trochu bál. Popošel pár kroků a zastavil se. Zhluboka se nadechl a vydechl. Zavřel oči a udělal krok vpřed. Tři dny bloudil. Když zaslechl zpěv a vydal se směrem odkud se ozýval. Po více jak pěti nocích nalezl naši čirou tůňku kam chodívala Elena. Uložil se tam do trávy a usnul. Ráno, když se šla Elena k tůni napít a svlažit si rty, probudil se. Otevřel oči a spatřil ji. Podle prvního úleku by si skoro jeden myslel, že viděl ducha, nebo vílu. Poté se velice pomalu postavil a pronesl: "Ahoj, já jsem Michael." Elena se zastavila a poté utekla. "Neboj se! Nechci ti ublížit" zvolal Michael, "počkám tu na tebe. Klidně do smrti!"
Sledoval jsem ho jak tam byl u tůně téměř pět dní. Smutný. Asi se obával, že se Elena už nevrátí. Pošeptal jsem Eleně ať se vrátí. Vždyť on tam na ni čeká. Zdá se, že srdce má čisté. Z tůně se napil, nic nepoškodil, zimou v noci trpěl než by stromu větev zlomil a zapálil. Ráno na mou prosbu se Elena vrátila k tůni, opatrně a tiše jako vánek. Nevím zda se bála prozrazení, ale skryla se do bílého pláště s hlubokou kapucí. Nebyl z ní vidět kousek kůže. Jaká škoda. Celý les se na ni rád díval. Přišla a svým něžným hlasem se ptala: "Co tu chceš?"
„Slýchával jsem krásný zpěv každým dnem a neodolal jsem."
„Odejdi."
„To radši zemřu. Proč nevěříš? Proč jsi skryta?" a udělal krok k ní. Další nemohl, jelikož kořeny se mu obtočili kolem nohou až ke kolenům.
„Dál ani krok!" zvolala Elena zděšeně.
„Prosím věř mi. Nechci ti ublížit."
„To říkal i můj snoubenec než mě udal inkvizici!" zvolala a s pláčem utekla. Pustili jsme Michaela a on se nemoudře rozeběhl za ní. Nevěděl, že Elena žije takovou dobu v lese a zná každý kořínek, každý strom. Ovšem v pláči zachytl se jí tu a tam kousek vlajícího pláště či šatů o trn nebo větvičku. Ovšem její stopu ztratil a nešťastný se vrátil k tůni. „Kéž by se ještě vrátila. Nebo to byl pouze přízrak? Můj sen? Sen co snívám celý život? Kráska s alabastrovou pletí se strašným znamením? Kráska co celý život miluji?" ukápla mu slza a pak zakřičel do lesa: "Já tě celý život miluji! Celý život na tebe čekám!"
Plynuly dny. Michael nejedl, nepil, skomíral jako plamínek dohořívající svíčky. Po týdnu upadl v bezvědomí. Od větévky zraněná noha mu zrudla. Asi se mu tam udělal zánět. Byl bledý. Poté se Elena vrátila. Ošetřila mu rány, dala mu napít vody, přinesla plody lesa. Starala se o něj. Až se Michael vzbudil. Seděla na kameni u tůňky a tiše zpívala a sušila se na slunci. Na mokré tělo se jí lepily šaty.
„Ah.." pronesl ještě napůl v bezvědomí Michael, otevřel oči a podíval se na Elenu. „Jaké je tvé jméno?"
„Elena Victoria Sena" řekla, a položila se na kámen. „Už se cítíš lépe? Měl si zánět na lýtku a upadl jsi v bezvědomí."
„Děkuji Eleno. Kdo vlastně jsi? Co jsi říkala o inkvizici? Nerozumím tomu."
„Není čas na to abys věděl vše. Utekla jsem sem z vesnice Yuraka. Kde se děly strašné věci.. ale to asi víš."
„Bohužel. Ale pokud vím vesnice Yuraka už více jak 100 let neexistuje."
"Nestarám se o věci tam venku. Jsou tam zlí lidé. Ani nevím proč tě sem les pustil a kde si našel odvahu sem chodit. Prý je tento les prokletý." Zasmála se svým zvonivým smýchem a podívala se na něj. Usmála se. "Už je to dlouho co jsem naposledy byla s nějakým člověkěm."
"Ale proč?"
"Zradili mě." trochu zesmutněla. Michael se dál neptal, dokulhal k tůňce a napil se. Usmál se na Elenu a opět si lehl.
„Měl bys ještě odpočívat. Nejsi zcela zdráv."
Plynul čas a Elena se s Michaelem začala přátelit. Poté co jí několikrát odmítl návratu domů, řekla že ho vyvede, ale nakonec se rozhodla vzít ho pod svá křídla a ochranu lesa. Učila ho poznávat bylinám, zvěři, seznámila ho s naší řečí, s tichem a zpěvem lesa. Jednoho dne však les utichl.
„Přišel někdo nezvaný," zamračila se Elena. „Někdo by tě tu mohl hledat?"
„Nevím. Nikoho nemám. A kolegové z práce nemají podle čeho. Vše jsem nechal tam. Nechci, aby mě našli. Je mi tu s tebou krásně. Jako bych byl o stovky let zpět."
„Zůstaň tu. Půjdu se podívat," oblékla se do matné zelené kápě a zmizela mezi stromy. Michael si sedl a čekal. Měl špatný pocit. Vydal se ke kraji lesa za Elenou. Ač byl skryt a daleko, poznal kolegy. Lovce čarodějnic. Chtěl vykřiknout: „Běžte pryč!" nebo alespoň nějak zastavit Elenu, ale nevydal ze sebe ani hlásku, když spatřil Elenu, jak se najednou objevila a zvolala: „Nejste tu vítáni! Odejděte!" Tolik strachu a zloby v jejím hlase nikdy neslyšel. Najednou se les hnul, jeho kolegy jakoby začal pohlcovat.
„Eleno ne!" Zvolal a běžel k ní. Nestihl to. Jeho bývalí kolegové jak zjistili, že Elena ovládá síly tak začali střílet, viděli v ní nepřítele. Mysleli si, že Michaela unesla. Ale jak viděli, že je volný, dokonce ji objímá a klečí u ní, ustali.
„Michaeli?!" Zvolal Saraki. „Ty žiješ! Báli jsme se o tebe!" Díval se jak Michael klečí u Eleny, božské krásky, čeho si všiml až teď, chová ji, šeptá jí o lásce a stromech, o společném životě, naději... Jak ji šetrně s krvácející ranou položil do trávy a snaží se jí zastavit krvácení.
„Vrazi!" vykřikl. „Co tu vůbec chcete!"
„Co blázníš? Očarovala tě! To ani nevíš, že je 600 let stará? Že to je čarodějnice? Čarodějnice musí být uloveny a tahle už dávno!"
„Není zlá, nikomu neubližuje!" a dodal šeptem: „neumírej mi lásko."
„Už je čas Michaeli," zašeptala Elena „Už nastal čas mé smrti. Prosím vem mě k tůňce. Než zemřu musím ti mnoho říci,” pohladila ho po tváři a usmála se. Ten úsměv byl nádherný i přes to, že měla na obličeji krev která ji tekla z úst. Michael se slzou v oku ji opatrně vzal do náruče. Měl pocit, že nese jen peříčko jak byla lehká. Dala mu ruku kolem ramen a pošeptala mu do ucha: „Děkuji, že jsi mi ukázal co to je láska."
„Běžte pryč vrazi!" vykřikl Michael na bývalé kolegy a zmizel jim v lese. Měli pocit jako by se za nimi les uzavřel.
Michael naši krásku položil k tůňce, začal ji omývat od krve, plakal. Elena se k němu naklonila, vášnivě ho políbila a řekla: "Taky tě miluji Michaeli. Neboj, nikdy nebudeš sám." Zavřela oči a změnila se ve světlo. Světlo v její tvary, poslalo vzdušný polibek a Michael upadl v bezvědomí. Přešla do něj moc a paměti Eleny.