Labyrint II: Sářin návrat - 30. kapitola

Osaměla.
Jareth byl pryč, její pokoj také a jakákoli hranice mezi tímto a jejím světem neexistovala. Alespoň se jí to zdálo. Protože pokud by existovala, kde potom byla? Co by měla udělat, aby měla možnost udělat přes ni krok zpět??
Vzápětí se však za svou myšlenku zastyděla.
Copak by ten krok udělala?
Nikdy!
Bez Amy nikdy…!
Amy byla její! Její poklad, její všechno… To, co měla na světě nejradši! A nevzdá se jí jen pro nějakou hloupou pomstu pohádkové bytosti!!
Bohužel pro Sáru však tahle ,,pohádková bytost“ myslela svou ,,pomstu“ vážně! Ona však neměla v úmyslu se jen tak poddat. Neudělala to poprvé, neudělá to ani teď! Pro něco – pro někoho – si tady přišla!
A bez ní neodejde!
I kdyby tu měla zůstat třeba navždy (ačkoli ta představa se jí tedy moc nezamlouvala) … !
Znovu se pořádně rozhlédla kolem sebe.
Ranní mlha se rozpustila v hřejivých paprscích slunce, jež svým svitem hladily vše kolem a pro Sáru byly stále mírně agresivní vzhledem k tomu, že sem přišla vlastně jen před chvílí přímo ze svého pokoje, kde vládlo šero a tma.
Kousek nalevo od ní stál jakýsi nízký pokroucený strom se stejně pokroucenými větvemi, neměl žádné listy, ani na něm nic nerostlo a Sáru při pohledu na něj napadlo, že v tom případě toho před chvílí na oblohu vystoupivší slunce moc co hladit svou září nemá, jelikož v dalekém širém okolí krom ní a toho stromku nic dalšího ,,živého“ není.
Jen vyprahlá zem pokrytá jemnou prachovou vrstvou zlatavého písku, který ovšem pod Sářinými kročeji ani nevrznul a sotvaže udělala další krok, stopa, jíž za sebou zanechala, okamžitě zmizela. Vyhladila se. Jako když se hladina otevřeného moře okamžitě uzavře nad potopenou lodí.
A – samozřejmě – byl tu Labyrint.
Ten však Sára logicky nepočítala mezi ,,živé“ objekty… Ačkoli když se nad tím zamyslela… Ne ne, pryč od takových hloupých myšlenek, nemají logiku, nemají smysl, jen by přemýšlením nad něčím takovým ztratila drahocenný čas! Kdo ví, kolik už jej uběhlo od stanoveného limitu…
Navíc si nedělala iluze, že mu Jareth nebude s během pomáhat…!
Vítr náhle zesílil a zavanul kolem Sáry, jako by ji svým náhle prudkým pohybem chtěl rozpohybovat také, popostrčit ji dopředu… No tak, nestůj tady přeci tak, máš něco na práci, tak si pospěš…!
Je čas vyrazit.
Zdi Labyrintu se jí rozkládaly přímo před nosem.
No, když před nosem, tak za ním také půjde!
Vydala se z mírného svahu, na němž stála, svižnou chůzí. Nikde nebyla žádná cesta, pěšinka, nic. Jen rozlehlá holá země pokrytá lesknoucím se zlatavým pískem, na níž jeden jediný pokroucený malý stromek, u nějž ještě před chvílí stála, vypadal značně uboze.
Po několika metrech se svah srovnal a rovná ,,cestička“ vyústila ve zvláštní planinku obdélníkového tvaru, jejíž konce ovšem nebyly ani nalevo ani napravo vidět – končily snad až v nekonečnu.
To ji však nezajímalo.
Mnohem důležitější pro ni bylo to, že na pár kroků před ní se již tyčila její noční můra.
Staré otlučené cihly, z nichž byly stěny sestavěny, byly místy prorostlé mechem a trávou, jež se pak plazily všude kolem – jak k zemi, tak nahoru k nejvýše položeným cihlám a přes ně zase na druhou stranu dolů.
Nebyl nikdo, kdo by se tu o to vše postaral. Kdo by trávu a mech vytrhal nebo vystříhal nebo co vlastně Sára věděla, co se s něčím takovým dělá! Nikdo, kdo by tady tomu dal znát, že tohle místo není léty zapomenuté.
Jenomže ono bylo.
A Sára doufala, že to tak i zůstane. Pokud ne navždy, pak na dobu co nejdelší.
Kdysi tu však někdo byl.
Někdo, koho tu potkala, když tudy šla poprvé.
Matně si ho vybavovala. Byl to… skřítek.
Ano, jakýsi skřet, malý, s bílými vlasy a čapkou, v kalhotách a vestičce, s nehezkým obličejem a velkýma očima… Ale strach z něj nešel. Nebyl zlý. Jen bručoun.
Stál u nějakého… snad rybníčku…?
Okamžitě ji poznal, když promluvila a ukázala se mu, jako by ji znal odjakživa.
Pobíhal tady všude kolem s jakýmsi rozprašovačem či co to bylo a stříkal jím na ty malé potvůrky, co lítaly všude kolem. A k Sářině tehdejší nelibosti je tím roztokem hubil!
Vida, kolik věcí najednou si vybavila…!
U toho stromu támhle tehdy tak radostně poskakoval, když zase jednu trefil…
Stromu??
Sára se prudce vrátila pohledem na místo, jež ještě před chvílí bez zájmu přejela pohledem.
Vážně – strom!
Kde se tam vzal?! Ještě před chvílí tam nebyl!
Na to by mohla přísahat!
Stejně jako na to, že ani ty další, stojící tu najednou podél zdi Labyrintu v pravidelných, asi dvacetimetrových rozestupech, tu nebyly!
Navíc nebyly jako ten stromek na svahu, jehož si všimla jako prvního, seschlé a jako polámané nebo větrem do všech stran pozohýbané, nýbrž vysoké, mohutné, statné a s kůrou taktéž jakoby posypanou flitry na slunci nádherně pableskujícími. Až z toho bolely oči! Rozložité dlouhé větve byly obrostlé zlatavým a bronzovým listím kývajícím se ve větru a Sáru napadlo, zda je jejich barva skutečná, pokud se o tomto místě kdy dalo říct, že by v něm něco bylo skutečného, nebo si jen měkký sluneční svit takto hraje a tím ji mate.
A když Sára hlavu potočila, spatřila také… ten rybník… to jezírko… u nějž tehdy ten skřítek beze jména stál…
Vypadalo jako do země vykrojený hluboký čtverec naplněný vodou a nyní pokrytý něčím jako je… žabinec a mech, z něhož se na denní světlo horko těžko draly nějaké podivné kvítečky neurčitého vzhledu i barvy, zato na mimořádně dlouhém stonku.
Jak se to tu, k čertu, všechno objevilo, když ještě před momentem tu nebylo zhola nic?? pomyslela si Sára.
A vtom to zahlédla.