Černý odlesk

Agnes se zachumlala ještě urputněji do teplé peřinky. Nechtělo se jí vstávat. Na nočním stolku zapípal budík a zeleným světýlkem zablikal 6:00.
"Ááááh! Za co? Bože za co?" zavrčela dívka a slepenými víčky vylezla z postele. Na dvoře bylo ještě mrtvo. Popadla župan, který večer odhodila na židli od počítače a letěla k plakáty olepeným dveřím.
"Martine, vstávej je šest!" zahučela s klepáním. Martin, její o pět let starší bratr celý den pracoval na statku a v noci pak seděl u počítače nebo běhal za holkama.
Její milovaný bratříček se konečně vykopal z postele. "Brý ráno, sestři." zívl ospale a prohrábl si blonďaté hnízdo na hlavě. I když byli bratr a sestra, on měl blond vlasy a ona černou hřívu. Spojovala je podobnost rysů a zelené, jiskřivé oči.
"Čau ospalče. Hele, nevíš jestli máma dneska pracuje?" zamlaskala dívka přes pusu plnou toastu s nutelou.
"Ne-e. Ještě má volno. Chtěla se prý podívat Bertě na tu její podkovu či co."
Berta, čtyřnohá kobylka s úžasným nadáním na maléry. Lekavá holčina určená na práci v lese tmavohnědého zbarvení.
"Dneska seš s vykydáním na řadě ty." usmála se zářivě Agnes a jemně plácla bratra přes ruku, kterou se snažil ukráts aspoň půlku snídaně.
"Heh. No a sestří nemohla bys to za mě dneska vzít? Víš, já mám tak nějak rande. Výjmečně. Prosíííím." upřel žadoucně pohled Martin.
"Tak jo furt. A já si myslela, že si odpočinu u kraviček. Hold holky moje strakatý musí počkat."
"Si zlatá, ať si říká kdo chce co chce, si zlato, pa." zasmál se mladík a uhryzl si kus opečeného chleba.
"Padej nebo ti flágnu." zamračila se dívka, ale jakmile jí bratr zmizel z očí usmála se. Měla ho v oblibě. Máma pracovala jako kovářka, žádaná kovářka a tak se moc domů nehrnula. Otec jí zemřel v pěti a tak jediný kdo se o ni nějak zajímal byl Martin. Stejně tak jako ona o něj.

Prázdniny se chýlily ke konci, ale ona se je ani nijak nesnažila užívat. Stačilo jí brzo ráno poklidit to zvěrstvo co si doma nastřádali a pak zmizet v lesích. V kapse od vesty ji zavrněl mobil. AHOJKY AGY, NEPUJDES VEN? CELE LETO SME SE NEVIDELI! PUJDEM NA PLAVAK, OKY? došla esemeska od nejlepší kamarádky Anny. Celé léto odmítala její návrhy na dobrodružství. Nechtělo se jí lítat po diskoškách ani nahánět kluky žhavými volejbalovými zápasy. Rychle naťukala odpověď. NEMUŽU. PRACUJU. PROMIŇ. UŽIJ SI TO, PAPA. a zmizela v balících sena pro koně.

"Agnés!" zahulákala na ní máma. Ještě neskončila s dojením kraviček. Agnes si povzdechla. Ráno poklidila stáje, každého koně do čista vypucovala a pak se vydala do stodoly k další prácy. Rychle spletený cop ji visel u ramene a propouštěl stejně tolik vlasů kolik zadržoval. Starou vestu, džíny i vybledlé triko měla zaprášené a od bláta. Co po ní mamka asi chce? Bude jí muset držet Bertu na okování. Chadnokrevná norička s nešikovnou krví se někdy chovala jako čertice. Prudce a divoce. To zas bude...
"Už jdu! Hned, mami!" zakřičela nazpátek a pokojně podojila poslední kus dobytka.
Za chvíli už stála před konírnou u maminky.
"Jen ti chci říct, že dneska k nám přijedou mí staří známí. Stěhují se na to postarší stavení na konci vesnice, víš? Ještě to tam, ale nemají zařízené tak jak by si přáli tak tu budou pár dní bydlet. Asi do konce prázdnin, ok? Tak se chovej slušně a až skončíš tak se trošku uprav. Vypadáš jak divoženka." zasmála se žena, příjemným, milým smíchem.
Agnes jen odevzdaně přikývla. V nitru ji to však vůbec netěšilo. Dělit se o domov s mamčinými kamarády to si ke konci léta ještě tak přála.
Rychle si svlékla pracovní oblečení a vyměnila ho za jezdecké. Staré oježděné rajtky a tričko co neprosakuje pot sice nestály za mnoho, ale nemohla si dovolit zatím koupit novější vybavení.
Spěšně proběhla celou stájí až se dostala k úplně zadnímu boxu. V něm stál Luciper. Ohnivě zbarvený koník s arogantní, ale dobráckou povahou. Prostě ryzák od kosti. Slastně mu přejela po jemném chmýří na konci čumáčku.
"Ahoj Lucí. Tak co, skáknem si dneska pár překážek v lese? Co ty na to? Minule nám to šlo moc pěkně." usmála se něžně dívka a opět ho jemňunce pohladila. Na dveřích visela dečka, uzdečka i sedlo. Někdo byl tak hodný a vše jí připravil. Pobaveně zavrtěla hlavou. Zase bude muset Martinovi poděkovat.
Jakmile koně nasedlala a vyvezdla na dlažděný dvůr se svižností vyskočila do sedla a pobídla zvíře k chodu. Luciper nadšeně povyskočil a vydal se známou cestičkou k lesu. "Jen moc nespěchej ty nadšenče." podrbala ho pod hřívou Agnes a zlobivě ho pleskla přes plece. Kůň jí odpověděl odfrknutím.
Cesta se plíživě vinula směrem k jehličnatému lesu. Jezdkyně s láskou a nadšením pobídla ke cvalu.
"Hop!" zakřičela kus před spadnutým stromem - přirozenou cvičební překážkou.
Kůň ladně přeskočil ani se nezapotil. Během jízdy ještě mnohokrát.

Zpocená Agnes i Luciper se loudavě vraceli domů. Nově opravený statek s zářivě bílými zdmi šel vidět už z daleka. Zrovna vjížděli na dláždění když se ze zatáčky vyřítila motorka. Luciper s polekáním zaržál a odskočil. Unavená, přemýšlející Agnes, ale zůstala na místě. Najednou místo na koni seděla na zemi. Pořádně se uhodila, ale takových pádů už zažila na stovky, aby si z toho něco dělala. Jen se nasupeně podívala směrem k osobě na motorce. Mašina ihned zastavila, kluk na ní odhodil helmu a přiběhl k ní.
"Jéžiš, sorry. Si v pohodě?" vykulil na ní své krásné, oříškové oči.
"Jo. Jedna pecka na zem mě nedostane do nemocnice. Sakra co ses sem tak vřítil? Copak nevíš, že u koní se musí pokojně? Co kdyby se Luciperovi něco stalo?!" odsekávala Agnes a s námahou vstala. Luciper vystrašeně podupával u brány do stavení. Z jeho očí svítilo zděšení.
"Hou, hou. Hochu. Klid. Neboj Lucíku, neboooj. Klid. Hou." šeptala opatrně Agnes a natáhla se pro otěže. Kůň před ní ucukl. Povzdechla si. "Neboj, vše je ok. Já tě teď chytnu, nasednu si na tebe a jen zajedeme do stají, jo? Prostě klídeček. Žádné motorky. Žádné auta. Klid." zamumlala znovu a pohladila ho Lucipera po čumáku stejně jako ráno. Kůň k ní popošel. S uklidňujícím povídáním si na něj nasedla a opět se vydala k stájím. Teď se už znovu podívala na motorkáře. Až nyní si všimla jak vlastně dobře vypadá. Tmavé, neposedné vlasy, mandlová pleť, vysokký, krásná, dobře stavěná postava. Dokonce i s očividným vkusem na oblečení.
"Co tu vlastně chceš?" zeptala se tiše, jakoby nadále mluvila s koněm.
"No-" začal, ale najednou ho přehlušil jiný zvuk. Dunivý, prudký a stejně tak nebezpečný. Další motorka. Luciper se vzepjal, odhodil Agnes tvrdě na zem a utekl.

"Probůh není jí nic?" slyšela vzdálené mumlání Agnes.
"Já nevím. Já ji taky shodil. Ten kůň je strašpytel." pokrčil rameny kluk s oříškovýma očima.
"Luciper není strašpytel, VY jste idioti, že jste sem jeli na motorkách! Koně se jich bojí." zamručela dívka omráčeně.
"Promiň. My jsme si to neuvědomily. Posílají nás naši, máme tady do konce léta bydlet, majitelka tady je jejich známá...Oni jsou se stěhováky u auta...Prostě jsme závodili..." vysvětlil jeden z bratrů.
Agnes se cítila jako rozlámaná. Takovou ranou ještě nedopadla. Luciper se tak často neděsil. Naposledy spadla před několika měsíci, když si musela vyjet na Bertě.
"Agnes, jméno mé. Dcera majitelky." zasyčela unaveně.
"Kam tě máme zanést? Je ti moc blbě? Kde si můžeš lehnout? Máte tu lékárničku?" zavalil jí proud otázek, ale ona jen zakroutila hlavou.
"Musím do stáje. Musím toho skrčka zrzavého chytit dřív než si někde zlomí nohu." zakroutila hlavou, překulila se na čtyři, potom si opatrně stoupla, ale rázem zase spadla.
"Neblbni kurnik. My ho najdem." usmál se druhý motorkář. Podoba se nezapřela, ale asi si schválně nechával narůst vlasy a oči měl o něco tmavší.
Agnes v ten moment usnula. Ještě si uvědomila, že ji někdo zvedá do náruče, ale i to se jí pomalu ztrácelo v temnotě spánku.