Nový život - 24. kapitola

Sotva jsem vstoupila, zděsila jsem se.
I přes tu tmu jsem ho viděla ležet na provizorní dřevěné posteli, do půl těla svlečený a na hrudi a rukou měl vidět stopy po meči, v jedné ruce měl dokonce díru po kulce.
Ten pohled mi rval moje srdce na malé kousíčky.
„Proboha co ti to udělali?!“
Natočil hlavu a otevřel oči, bylo vidět že je hodně vysílený.
„Nehýbej se.“ Poručila jsem mu, rty se mu zvlnily do úsměvu.
„Jsi to ty? Opravdu?“ zašeptal nevěřícně.
„Ano. Cos to proboha vyváděl? Vždyť tě mohli zabít.“ Zamračila jsem se.
Jedním z jeho rychlých pohybů se posadil. „Děláš si legraci?!“ řekl naštvaně. „Myslíš že bych tě tu nechal?“
Sklopila jsem hlavu a zašeptala jsem: „Byla bych mnohem radši, kdyby ano.“ Svěsila jsem ramena.

Oba jsme mlčeli, když ticho které mezi námi vládlo začalo být neúnosné, začala jsem mu čistit rány. Jako správný zbabělec jsem se snažila nedívat se mu do očí, ale tomu jsem se nakonec nevyhnula.
„Ještě že jsem v podstatě nesmrtelný.“ Snažil se vtipkovat.
„Alexi, co mi to děláš?“ Koukla jsem se na něj vyčítavě.
Najednou zvážněl, obočí se mu svraštilo.
„Proč?“
Z jeho otázky jsem byla zmatená.
„Proč co?“
„Proč si mě opustila?“
Tahle otázka mi vyrazila dech. Mám mu to vysvětlit či ho mám nechat myslet si že ho nechci? Vzhledem k tomu že tohle jsou naše poslední společné chvíle… měla bych, chci aby věděl jak moc jsem ho měla ráda, ne jak moc jsem ho milovala.
Vypadal nervózně.
Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem:
„Pamatuješ co se stalo minule?“
Chvíli přemýšlel.
„Vadilo ti že jsem tě požádal o ruku? Bylo to na tebe moc brzo?“ V jeho očích jsem spatřila smutek. „Nebo sis to rozmyslela a nechceš mě?“
„Ty blázínku,“ usmála jsem se. „to jsem nemyslela, nepamatuješ na to co se stalo potom?“ Otočila jsem se k němu zády a zkoumala špičky svých bot.
„Aha.“ Plácl se do čela. „Málem bych na to zapomněl.“
To si dělá srandu ne? Já ho málem zabiju a on je šťastný, měl by mě proklínat.
„Vždyť jsem tě mohla zabít.“
„Ale nic to nebylo.“
„Že ne?“ Otočila jsem se na něj. „Popálila jsem ti ruku, to je málo?“ To už jsem si ho naštvaně měřila.
„Ale no tak podívej.“ Ukázal mi ruku, bez jizvy, jako kdybych ho tam nikdy nepopálila. „Vidíš nic tam není a navíc byla to nehoda.“
„Jsem zrůda.“
„Já taky a co má být?“ nakrčil obočí.
„Jak můžeš chtít někoho kdo ti ublížil?“
„Jednoduše, takhle.“
„Co to děláš?“
„Co asi?“ usmál se.
Vzal můj obličej do dlaní a políbil mě.
„Ty jsi vážně blázen víš to?“
„Toho sis všimla až teď?“ zasmál se.

Nevím jak to ale cítila jsem se šťastnější, volnější v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Podlomila se mu kolena. Byl vyčerpanější než se zdálo a hlavně hladový.
Položila jsem ho zpátky a donutila ho aby si lehnul.
„Teď si odpočineš.“ Zamračila jsem se na něj. „Musíš nabrat trochu síly.“
„Tu naberu až se napiju krve nějakého zvířete.“ Zakřenil se.
Povzdechla jsem si, kde tady asi tak seženu nějaké zvíře? Ne bude si hošánek vystačit s tím co je.
Poodhrnula jsem si vlasy a nastavila krk.
„Co to…?“
„Potřebuješ se zregenerovat a nemáme zrovna na výběr, teda pokud tady nevidíš poflakovat se nějaké zvíře.“ Řekla jsem sarkasticky. „Potřebuju abys byl při síle.“
„Ne to neudělám.“ Zavrtěl nesouhlasně hlavou.
Tak fajn, tohle bych nikdy nečekala, že zrovna já budu upíra nutit pít svou krev. Jak to provést?
Kousla jsem se do ruky.
Au. Sarka.
A na nic nečekala a strčila jsem mu ji i do pusy. Chvíli bojoval, ale jakmile ucítil krev v puse tiše zanadával a začal pít.
Chvíli jsem čekala a bylo vidět že mu to dělá dobře, nedivím se naše krev je sama o sobě ten nejlepší lék pro upíry, ale to se nikdy nesmi dozvědět protože by nás pochytali a vysáli, aby se stali silnější.
Nao zabouchala a zavolala:
„Je čas.“
Odtrhl se ode mě.
„Co se děje?“ zeptal se Alex.
„Už musím jít.“ Podívala jsem se mu do očí. „Miluju tě.“
„Já tebe taky miluju.“ Podíval se na mě zmateně.
„Slib mi že se o všechny postaráš.“
„Ano.“
Naposledy jsem ho políbila a utekla ke dveřím, na které jsem zabouchala.

Otevřely se a já vyklouzla ven dřív než se stačil vzpamatovat.
„Řekla jsi mu to?“
„Ne.“
Dál jsme to nerozváděli, a ani se mě na nic neptala věděla že bych jí nic neřekla.
Zastavili jsme se před velkými kovovými dveřmi.
„Promiň.“ Řekla a otevřela je.
Nejdřív jsem ucítila zápach zatuchliny, jakoby ty dveře více než tisíc let neotvíral, rozhlédla jsem se byla tam tma, Nao zatáhla za páčku u dveří a otvor ve stropě zatažený železným poklopem a mě se pod jeho odtažení ukázal skulinku a výhled na hvězdnou oblohu.
„Postav se do kruhu.“ Ukázala na místo pod otvorem.
Udělala jsem to co řekla.
„A co teď?“ zvedla jsem jedno obočí. „Počkáme až zahřmí nebo co?“
„Ale co ta ironie? Za chvíli umřeš a ani nežebráš o svůj holý život.“ Ozvala se ze stínu osoba která měla být už dávno mrtvá.
„Ty Jacq?“
„Měla jsem být mrtvá co?“ rozchechtala se. „Ale nejsem, dostala jsem slušnou nabídku buď zemřít za někoho kdo mi vymazal paměť a pohodil mě někde na pustině v lese nebo žít pod jejich nadvládou.“
„O kom to sakra mluvíš?“ zeptala jsem se jí zmateně.
„O těch z naší rasy kteří neposlechli radu starších a vzbouřili se proti tomu šílenému proroctví. Nebo si opravdu myslíš že jsme první koho tím krmili? Ne, před námi jich byla spousta…“
„Oni co dělají?“
„Hmm, obchodují a tak různě.“ Pronesla neochotně. „Nic víc tě nemusí zajímat.“
„Proč chcete moje schopnosti? Co já jsem Vám udělala?“
„Ty? Nic, tvůj dar potřebujeme k totální porážce rady starších…“
„Supr.“ Zhnuseně jsem si odfrkla. „Ještě že se toho nedožiju.“
„No to máš vlastně pravdu.“ Temně se zasmála.
„Jen tak mezi námi a když už tu tak čekáme co je ten můj ´dar´ ?“
Jsou-li pro ně moje schopnosti tolik důležité mohla bych vědět jaké jsou ne?
„No ovládáš… hmm to ani sama nevím, ale jednou už si ji použila. Pamatuješ?“
„Matně.“ Zamračila jsem se a přemýšlela jak to udělat znovu. „Jak to ze mě chcete dostat?“
Chvíli přemýšlela. „No to už je vlastně teď jedno, až se měsíc dostane ten otvor ve stropě.“ Ukázala prstem nahoru. „Vysaje z tebe tvou sílu i život a uzavře to do támhleté nádoby.“ Ukázala na malou baňatou láhev, která stála nalevo ode mě asi tak metr.
„A jak jí dostanete ven aby jste ji předali někomu jinému.“
Zamračila se. „To nevím a tebe to už nemusí zajímat.“
Skvělý už mi zbývala jen jedna věc… umřít, no co každý tam jednou musí nebo ne?