Na pokraji sil, 1.díl

První Kapitola

Pokládám si čelo o sklo v autobuse. Příjemně chladí. Tuhle cestu tak nesnáším. Trpím ji už třetím rokem. Ne jen však cesta do školy mi připadá jako ztráta času. Připadá mi tak i škola samotná. Na co mi vlastně je? Na vysokou se nedostanu, na ni prostě nemám. Pochybuji vůbec, že udělám maturitu, natož složit zkoušky na vysokou školu. A bez dalšího studia je mi střední škola uplně na nic. Vlastně, já bych stejně nikdy nic nedokázala. Na nic jsem totiž hlavně já.
"Nechci tě vyrušovat z tvého snění, ale neměla by jsi už vystupovat?", probere mě hlas mé spolusedící Lenky nejen v hromadné dopravě, ale i ve školní lavici. Jako by mě neznala. Ve svých myšlenkách se zapomínám dost často, už odmala. A poslední dobou vlastně pořád. Rozhlídnu se a napadne mě, že pokud bych chtěla opravdu vystoupit, musela bych se protlačit mezi skupinou výrostků v co nejkratším čase, což je prakticky nemožné. I tak bych riskovala, že polovina mého těla zůstane do dveří přivřená. Tohle řešení zamítnu.
"Mohla jsi mi říct dřív", namítnu, nikoli však vyčítavě. Lenka s úsměvem na rtech jen pokrčí rameny.
Snažím se, abych se znovu nezasnila a ve spěchu se s Lenkou rozloučím. Hrnu se ke dveřím a na zemi stojící tašky, patřící nejspíš některému z těch výrostků, si prostě všimnout nemohu. Jen tak tak se zachytím nic netušícího pána ve středních letech, kterému se nakonec podaří situaci ustát, avšak nemilé poznámce k mé osobě se neubrání. Vzbudí tím tedy ještě větší veselí. Nejradši bych se k veselí přidala, raději však konečně vystoupím. Nerada bych dojela tímhle přecpaným autobusem až na konečnou.
Teprve když stojím venku na zastávce, zasměji se. Ano, sama sobě. Tomu, jak neskutečně jsem ubohá. Takhle to dělám často. Místo toho, abych lamentovala nad tím, jaký trapas jsem si zase udělala, se smíchem aspoň trochu uvolním. Co na tom, že se po mě dívají lidé čekající na zastávce jako na blázna? Vlastně, nejsou ani tak moc daleko od pravdy.
Pohodím batoh na záda a otřu si čelo. Je mi horko. Nesnáším tohle počásí, kdy ráno je zima, div se vám nekouří od pusy a odpoledne se oteplí tak, že si v bundě připadáte jako sněhulák. Cítím, jak mi stéká pot z brady. A takhle mám jít ještě pěšky zastávku navíc.
Když se dopotácím ke vchodu, mám pocit, že vypustím duši. Doma ze sebe už téměř hystericky servu oblečení a v každé místnosti otevřu okna do kořán. Taky stlumím topení téměř k nule a z ledničky vytáhnu minerálku. Napiji se rovnou z láhve, přece nebudu zbytečně špinit skleničku.
Batoh hodím do kouta mého, ne moc velkého pokoje a posadím se na židli. V této poloze vydržím nejméně deset minut. Vyruší mě až zaklepání na venkovní dveře. Srdce mám téměř až v krku. Má přece končit až ve tři, nebo snad ne?
Ke dveřím dojdu téměř po špičkách a podívám se přes kukátko, kdo za nimi vlastně stojí. Oddechnu si. Vlastně to je jen Aneta. Moje ségra.
"Co tady chceš?", zahučím otráveně, jen co otevřu dveře. Ona je ta poslední, s kým bych teď chtěla mluvit.
"Taky tě ráda vidím", usměje se a sestersky mě obejme.
Odstrčím ji. " Tak co teda je?".
"Byla jsem nakoupit", odvětí a táhne s sebou do bytu asi pět igelitových tašek z nápisem Tesco.
"To vidím", dodám. "Ale proč?", zakroutím nevěřícně hlavou.
Pustí tašky na zem a dojde do kuchyně. Otevře ledničku a obě spatříme pohled na tři naprosto prázdné police. " Proto", mrkne na mě. Hned potom mě chytne za ruku a táhne do obyváku.
" Tak povídej, jak se máš? Co škola? A co... naši?", vyhrkne. Při poslední otázce zaváhá, nakonec ji ale vysloví.
Ségře bude dvacet. Je ode mě o tři roky starší. Vždycky jsme měli zvláštní vztah. Zvláštní proto, že většina sourozenců se spolu nesnesou. Hádají se, mlátí se, někdy se dokonce nenávidí. My jsme se vždycky měli rádi. Drželi jsme spolu. Jasně, taky jsme se někdy neschodly, třeba když šlo o hračky, ale nikdy z toho nebyla nějaká velká hádka. Byla pro mě nejlepší kamarádkou. Byla pro mě vlastně vším. Tak trochu i rodičem. Ti se nám totiž nikdy nevěnovali, tak jako to dělají rodiče ostatních dětí. Ne, že by nám nějak ubližovali, to ne. Otec byl teda vždycky nervní, ale dalo se to snést. Nikdy jsme k nim však nemohli přijít s žádným problémem. Nebo si třeba jen tak popovídat, pomazlit se. Odbyli nás slovy, že na to není čas. Vždycky trávili více času v práci, než s námi. Možná proto jsme se s Anetou tak sblížily.
Mohla jsem se ji se vším svěřit. Vždycky se mě zastávala. Jako malá jsem se ani nesnažila hledat si kamarádky. Byla jsem samotář a Aneta mi stačila.
Ale teď už tomu tak není. Před rokem si našla přítele. Na tom by nebylo nic zvlášního, s klukama to vždycky uměla, už i ve školce. Tenhle byl však obyčejný, žádný extra krasavec, jen z výučním listem. Jmenoval se Hubert. To bylo snad poprvé, kdy se Aneta s rodiči tak pohádala. Nelíbil se jim. Přáli si, aby jsi našla přítele na úrovni. Nejlépe s vysokou školou. Nějakého inženýra. Prostě ji ho jednoduše zakázali. A Aneta si tohle líbit nenechala a prostě odešla. Sbalila si věci a s Hubertem si našli nějaký podnájem. Brala jsem to jako zradu. Zradu od jediného mě blízkého člověka. A vlastně to pořád za zradu beru. Mám ji pořád za zlé, že mě tady nechala a odešla si žít svůj život, život beze mne. Snažila se mi to vysvětlit, že mě neopouští, že se jen stěhuje a pořád se budeme stýkat, kdykoliv budu chtít. Ale já s ní přestala mluvit. Na dost dlouhou dobu. Nebrala jsem ji mobil, nechávala jsem se zapírat. Připadala jsem si strašně ublíženě. Co připadala, pořád připadám!
Protočím oči. "Mám se skvěle, ve škole je to fakt super, nikdy mi nebylo líp", odpovím. Ironii v hlase se zapírat nesnažím. " A naši? Kdyby jsi tady byla, tak všechno víš!", dořeknu rázně.
Nevyvedu ji z míry. Dojde ke mě a pohladí mě po vlasech. Já však její ruku setřesu. Nestojím o žádné utěšování!
"Neli, vždyť přece víš, že jsem musela... Proč mi to máš pořád za zlé? Já se snažím!", řekne skoro zoufale.
"Já o tvou snahu nestojím. A měla by jsi už jít. Chci jít ven!" namítnu podrážděně a otočím se. Tímhle ji chci dát najevo, aby se laskavě odporoučela. Naštěstí to pochopí.
"Tak Ahoj... a měj se", rozloučí se, nečeká ani na odpověď. Stejně dobře ví, že by se ji nedočkala. Jen za sebou zabouchne dveře.
Do očí se mi derou slzy. Tak ráda bych se za ní rozběhla a všechno ji řekla. Ale nemůžu, prostě nemůžu!
Vrátím se do pokoje a vší silou kopnu do postele. Vůbec mi to ale nepomůže, ke všemu se ještě přidá palčivá bolest v nártu.
"Proč zrovna já musím mít tak blbý život?", zeptám se spíše pro sebe a natáhnu se na postel. Měla bych se podívat na matiku. Nejhorší předmět, který znám.
V matice plavu už od základky. Když jsem měla z hlavy vypočítat nějaký příklad, vždy jsem byla poslední. Jen z milosti učitelů jsem ji na konci devítky dala na trojku. O té si však teď můžu nechat jedině zdát! Mám radost, když z testu dostanu za čtyři. Nikdy jsem ani nepochopila, na co ten předmět vůbec máme. Násobilku ještě zvládnu, ale na co budu proboha v životě potřebovat nějaké funkce, či rovnice? Na nic. Samotná učitelka nám to řekla. Ale učit se ji stejně musíme.
Otevřu si sešit a jeho obsah očima přelétnu. Hned pak ho zase zavřu. Tohle nemá cenu. Když to prostě nechápu, asi těžko se ji můžu naučit, že.
V kuchyni naházím obsah igelitek do lednice, ani se pořádně nepodívám co v nich vlastně je a podívám se, kolik je vlastně hodin. Budou tři. To bych snad ještě stihnout mohla. Natáhnu si na sebe mikinu a nazuju si tenisky. Bundu tentokrát nechám doma.
Za barákem se posadím na lavičku a zapálím si cigaretu. Nikdy mi kouření nechutnalo. Už v sedmé třídě, když jsem to zkusila poprvé. Proto jsem se na něm taky nikdy nestala závislá. Ale poslední dobou je tohle svinstvo to poslední, co mě dokáže uklidnit. Asi to není správné, ale kdy já jsem se tím, co je správné naposledy řídila?
"No tak, víš jak nerad u tebe vidím, že kouříš!", vyruší mě rázný hlas a já tu cigaretu leknutím málem spolknu.
"Dej mi ji!", rozkáže a z pusy mi ji vytáhne. Před tím než ji odhodí mě s ní nepatrně přejede přes ruku. Instiktivně si ji schovám za záda.
"Co tady děláš?", zeptám se a snažím se, aby můj hlas vyzněl klidně. Ale ani náhodou se mi to nedaří!
"Copak je tohle za uvítání?", zeptá se mě, přisedne si a obejme mě kolem ramen. Poposednu si.
"Neumíš mluvit?", dodá dodtčeně a snaží se mě políbit. Jazyk mi narve téměř až do krku. Udělá se mi špatně, ucuknu.
"Co to sakra děláš?" zahřmí jeho hlas a znova si mě přitáhne. Zase mu uhnu. Nemůžu za to, dělám to nevědomky.
Popadne mě za vlasy a pořádně škubne. " Co si o sobě myslíš, hvězdo? No tak, řekni, jak mě rádá vidíš!".
Nejsem schopna slova. Jen se mu podívám do očí.
"Dělej!"
"Ano, jsem... jsem strašně ráda že tě vidím", vykoktám ze sebe. Copak mě nikdy nenechá?
"To máš taky jediné štestí!" Znovu se mě pokusí políbit. Nevydržím to o nic déle než předtím. Přitáhne si mě za vlasy a vstane.
"Asi bych si tě měl znovu zkrotit!", řekne spíše pro sebe a zkroutí mi ruku za záda. Nevydržím to a vyjeknu.
"Au, to strašně bolí, pusť mě!", vyjedu na něj. U toho se mu snažím vykroutit, avšak marně. Má zatracenou sílu! Zmáčkne mě ještě více. Zakřičím. Pár lidí procházejících kolem se na nás otočí. Stisk povolí.
"Zase se brzy uvidíme, Nelinko", zašklebí se a naposledy mě políbí. Tentokrát se nechám. Co mi taky vlastně jiného zbývá? Pak mě pustí a odejde. Svezu se zpátky na lavičku.
Mareček. Můj kluk. Ano správně. Tohle stvoření, přímo stvořené pro kriminál, patří ke mě. Znám ho už dost dlouho. Nikdy se mi nějak extra nelíbil. Byl to takový ňouma. Poprvé jsem ho poznala na dětském táboře. Mě bylo necelých čtrnáct, jemu patnáct. Koukal po mě už tam. Já mu pozornost nevěnovala. V té době jsem se o kluky vůbec nezajímala. Vlastně... nezájímám se o ně téměř doteď.
V té době mi připadal jako ostatní kluci v jeho věku. Akorát byl poněkud více živější a strašně drzý. Pořádně ho zkrotit neuměl ani hlavní vedoucí.
Celý pobyt mě otravoval. Pořád za mnou lezl. Smála jsem se mu.
V druhém týdnu pobytu jsem onemocněla a musela zůstat na marodce. Asi to byl osud, že on onemocněl taky. Nudila jsem se a tak jsem jeho přítomnost docela ráda uvítala. Hrály jsme karty, člověče nezlob se, nebo si jen povídali. Celkem o ničem, měl někdy dost stupidní kecy, ale i tak jsem byla ráda, že tam se mnou někdo byl.
Už tenkrát mě na něm zaujali jeho oči. To bylo to jediné, co se mi na něm kdy líbilo. Měl je krásně zelené. Ale už tenkrát vypadaly, jako kdyby se mě pokoušeli uhranout.
Po táboře jsme se nějaký čas neviděli. Pak jsme se znovu setkali venku, na hřišti. Někdy mě tam brávala Aneta, když nechtěla, ať jsem doma sama. No a tam jsme se znovu dali do řeči. A taky ho tam napadl ten skvělý nápad chodit se mnou. Strašně mě prosil. A já se uprosit nechala. Byla jsem ráda, že jsem se aspoň v něčem vyrovnala mým vrstevníkům. Měla jsem kluka. Co na tom, že jsem ho neměla ráda?
Už tenkrát se stýkal s divnou společností. Jednou mě donutil abych s ním a jeho "kamarádama" si šla někde sednout. Byla to typická putika. Hnusilo se mi to tam. Hnusili se mi i připomínky a poznámky těch jeho kamarádičků. Řekla jsem, že jdu na záchod a utekla jsem. Tehdy mě poprvé uhodil. Vyběhl za mnou ven a začal mi nadávat, křičel po mě, co si to dovoluju. Byl uplně rudý vzteky. Pak mi dal facku. Ne moc velkou, ale přesto mi málem vyrazila dech. Nejspíš šokem.
Asi dva týdny jsem ignorovala jeho telefonáty a sms, ve kterých se mi strašně omlouval a přísahal, že už to nikdy neudělá. Už tenkrát jsem mu nevěřila. Ale nakonec jsem svolila.
Od té doby to začalo. Ze začátku jednou za čas, ale pak už se to stalo téměř každodenní záležitostí. Často jsem si slibovala, že si to líbit nenechám. Že ho normálně udám na policii. Ale prostě to nešlo. Už se ale neomlouval. Jen vyhrožoval.
Teď už to beru prostě tak, jak to je. Neumím se bránit, i kdybych chtěla. Asi je to prostě osud.
Tak ráda bych chtěla poznat aspoň trochu lásky a pochopení, ale copak to jde?