Na pokraji sil, 2 díl

Druhá Kapitola

Trhnu sebou, div nespadnu z postele. To byl zase hnusný sen! Copak se ho nezbavím ani ve spánku?
Podívám se na mobil. 5:40. To už ani nemá cenu znovu se pokusit usnout. A vůbec, stejně bych neusla. Na to jsem až moc vyděšená.V ruce, která se včera stala terčem Marka, mi pořádně škube. Od večera, kdy jsem si na ni dala obklad, sice téměř splaskla, za to je ale téměř modrá. A zatraceně bolí! Odhodím peřinu a protáhnu se. Tak strašně se mi do té školy nechce! Ale nakonec se donutím vstát.
"Ty zase vypadáš!", zahuhlám na sebe do zrcadla a udělám obličej, kterého se leknu i já sama. Jak může příroda stvořit něco tak ošklivého?
Vyčistím si zuby a vytáhnu si taštičku se šmínky. Když už jsem vstala dříve, pokusím se ze sebe udělat člověka. Alespoň v mezích. Napatlám na sebe make-up, oči zvýrazním stíny a udělám si černé linky. Kupodivu se ani nepíchnu do oka.
Pustila jsem se do toho s takovou vervou, že dokonce vytáhnu i žehličku na vlasy. Své vlasy nesnáším. ( Tak jako na sobě všechno.) Jedna strana se mi kroutí a druhá zůstane rovná, zvlášť po umytí. Čím jsou delší, tím více. Když je ale přejedu žehličkou, vypadají celkem, na tu bídu, normálně. Dokonce se i o něco více lesknou. Poslední dva roky si je barvím na černo, i když přírodní barva byla hnědá. Když jsem to udělala poprvé, málem jsem rodičům volala záchranku.
Když se znovu podívám na hodinky, zděsím se. Tahle procedura teda zabrala času. Ale když se znovu podívám do zrcadla, musím uznat, že je to lepší. Sice jen trochu, ale aspoň něco. Natáhnu na sebe mikinu a vestu, na záda hodím batoh a tiše zabouchnu.
Na zastávku dorazím naštěští v čas. To tak, aby mi k tomu všemu ještě ujel autobus.
Když nastupuji, dávám si obzvlášť velký pozor, abych zase o něco nezakopla. Je to ale těžké. Ještě nikdy jsem neviděla, aby byl ten autobus prázdný. Nebo alespoň poloprázdný. V tom množství lidí se snažím najít Lenku, ale nepodaří se mi to. Však co, uvidíme se ve škole. Sednu si tedy na jedno z mála volných sedadel, do uší si dám sluchátka a pustím si Cradle of filth, mou oblíbenou skupinu. Než se však stačím zaposlouchat, přijde mi SmS.

DOBRÉ RÁNKO, POČKÁŠ MĚ U ŠKOLY? ;) S..

Sára. Skoro každý den se scházíme před školou, kde pokecáme, někdy si i zapálíme a na poslední chvíli se odebereme do školy. Je to fajn, ve škole už na takové věci moc často nezbyde, navíc, Sára má ve tříde mnoho přátel, narozdíl ode mně a tak než všechny obejde, chvíli to potrvá. Jsem za ni ráda. Většinou se sice ani nedostanu ke slovu - Sára je nesmírně upovídaný člověk, ale popravdě, ani mi to moc nevadí.
Rychle tedy odepíšu, že určitě a zesílím si zvuk u mé oblíbené písničky. Pár cestujících, kteří jsou v mé blízkosti, tím asi naštvu. Má oblíbená hudba se jim prostě nelíbí. Nechápu proč. Ale co. Rozhlédnu se kolem a na postarší dámu, která si právě sedá ke mě a u které vidím ten nejhorší výraz opovržení se sladce usměji.
Schovám si ruce do rukávu mikiny a opřu se hlavou o sklo. V ten okamžik se mi do ní nahrne spousta myšlenek. Zatřesu s ní a podívám se z okna. Strašně mě baví sledovat ostatní lidi v různých situacích. Zrovna mám možnost vidět nějakou, očividně nervozní paní táhnoucí za sebou malé dítko, které má čepici téměř až u nosu, tudíž se ani nedivím, že co krok zakopne a když mijí zábradlí, trošku ve mně zatrne, ale na poslední chvíli to ustojí. Vidím taky partičku pubertalních dívek, které čekají na zastávce a něčemu se hihňají, nebo třeba taky skupinku postarších babiček které se snaží nacpat do tramvaje s velkým počtem tašek a vozíčků táhnoucích za sebou. Půl osmé a ony se už vracejí z nákupu. To by se mi tak chtělo, pomyslím si.
Pozorování mi vydrží dlouho a když se autobus zastaví u velké křižovatky, která je před zastávkou na které vystupuji, mám pocit že mi dneska jindy tak dlouhá a nudná cesta utekla celkem rychle.

U školy se setkávám se Sárou, která na mě už z dálky mává. Kupodivu je tu dneska první. Vždycky na ni totiž čekám já, Sára je totiž ten typ člověka, co i když si natočí budík na brzkou hodinu, v posteli polehává do té doby, než zjistí že ji do začátku první hodiny trvá pouhých 20 minut. Když si k tomu připočtu, kolik času mě dneska zabralo to moje "zkrášlování" a ona ho, soudím podle toho jak vypadá, provozuje každé ráno, je vlastně záhada, jak to že se u školy objeví pár minut před osmou.
Mrknu na hodinky a zjistím, že je "teprve" 7:50.
" Jakto že dneska tak brzo?", zajímám se hned, co k ní dojdu.
" Ale, brácha jel na nějaké soustředění s fotbalem tak vstával už o půl 6 a samozřejmě mě tím svým chystáním a balení věcí probudil a pak mě ještě drze donutil udělat mu svačinu", protočí oči Sára a má u toho takový výraz, že se musím rozesmát.
" Teda, to je neřád, co? " prohodím ještě s úsměvem a Sára mi přitaká a pak mi nabídne cigaretu. Nemám na ni vůbec chuť, zvlášt takhle po ránu, ale když si uvědomím kolik mě toho dneska ještě čeká, jednu si od ní vezmu. Na nervy.
" Co to máš na ruce?", podíví se Sára a se zaujetím si prohlíží mou ruku. Rychle si zapálím a schovám ji do kapsy.
" Ale... to je jen modřina. Představ si, že když jsem šla včera domů, nejel výtah, já musela po schodech, zakopla jsem a spadla přímo na ruku. Jsem nemohlo, vždyť víš." zamumlám a snažím se, aby to vyznělo jako že jsem nad věcí. Asi se mi to i povede, protože Sára zakroutí hlavou a prohodí něco o tom, že jednou sama sebe zabiju.
" Nebo mě zabije úplně někdo jiný", vyhrknu a nejraději bych si jednu vrazila, když si uvědomím co jsem vlastně řekla.
" Napřiklad... matikářka", dodám rychle, abych aspoň nějak zachránila situaci.
" No... tak ta zabije nejspíš i mě, protože jsem se na to ani nepodívala", chytí se však Sára a já si v duchu pořádně oddechnu a zadívám se na hodinky.
" Ehm... a nebo taky zabije nás obě", zahučím. " Jsou dvě minuty po osmé".

" Ale ale, děvčátka. Kdepak jste se zdržely?", zeptá se nás matikářka hned, co udýchané a hlavně nepřezuté vrazíme do třídy počítaje s tím, že to stihneme dříve, než dorazí.
" Heh... no... byla řada... na záchodě..." vypadne ze Sáry dřív, než si uvědomí, jakou blbost vlastně řekla. Zaúpím. Řada na záchodě... nic lepšího ji nemohlo napadnout?
" Aha... tak na záchodě... " usměje se tak sladce, až se mi z toho málem zvedne žaludek. " V tom případě si honem rychle sedněte do lavic, aby vám nic neuniklo z testu, který jste svým pozdním příchodem vykoledovaly nejen sobě, ale i vašim spolužákům", dodá a mě polije horko. To snad ne! Tímhle si mou pověst ve třídě nepolepším.
A opravdu, sotva si sednu do lavice, začnou mě zaplavovat pohledy spolužáků.Některé jsou otrávené, některé naštvané a některé dokonce i pěkně zlostné. Sakra.
" Tohle není fér, paní učitelko", vypravím ze sebe. Situace už snad nemůže být horší, ne? "Přišly jsme pozdě my, ne celá třída... proč nedáte ten test jen nám?"
" Není fér povídáš?, usměje se opět a dostane mě z omylu. Může to být nejspíš ještě mnohem horší!
" Máš pravdu, tvé chování nejen vůči mě, ale i tvým spolužákům fér není a tímhle, podle tebe nejspíš " hrdinským" projevem si svou situaci jenom zhoršila. Měla jsem v plánu, že si tví spolužáci budou moct tenhle test opravit ale... díky tobě moct nebudou! " dořekne.
" Ale..." postavím se a mám chuť téhle megeře něco pěkně z plných plic říct, když mě dolů stáhne Lenka.
" Buď už zticha, laskavě", zahučí, ne moc přátelsky. " Nebo ti snad tohle ještě nestačí?"
Podívám se na ni s omluvným pohledem, avšak Lenka vztekle vytrhne papír ze sešitu a začně opisovat zadání, které se už mezitím stačilo objevit na tabuli.
"Promiň", zamumlám proto jenom a raději se skloním ke svému papíru. Podepíšu se na něj a odložím ho.
Opřu si hlavu o ruku a hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Začínám tušit, že mi dochází síly. Ale musím to vydržet... přece musím.
" Odevzdávejte", vytrhne mě z přemýšlení ten protivný hlas a hned v zápětí i zvonek značící konec hodiny. Zvednu se, projdu kolem lavic a zastávím se u katedry, na kterou položím svůj prázdný papír a bez jakéhokoliv pohledu do třídy vyjdu na chodbu.

"Jsi tady?" zahuláká Sára po tom, co zprudka otevře dveře od záchodů, div je málem nevyrazí z pantu. Škubnu sebou.
" Musíš mě tak lekat?", odvětím a otočím se k ní.
"Jejda, Promiň. Hledala jsem tě. Doufám, že si z nich neděláš hlavu", podívá se na mě a pohodí hlavou směrem ke tříde. " Kašli na ně. Ta megera měla zase tu svoji náladu a nevěděla na kom si ji vylít, no. A my jsme byli jako první na ráně."
Trhnu rameny.
"Hele, nechceš si jít dneska někam sednout?", navrhne mi najednou. "Každý pátek takhle chodíme, já a ještě pár známých... ", dovysvětlí.
Překvapí mě. Tohle jsem nečekala. Takovou nabídku jsem nedostala... no, ani nepamatuji.
"Já?", zeptám se tedy překvapeně, i když to muselo vyznít dost hloupě.
"Jasně že ty, vidíš tady snad někoho jiného?", protočí oči Sára. " Pojď, bude sranda."
" No když... já nevím", zamyslím se. Ne že by mě to nelákalo, to ne. Kdy jsem naposled někde byla, nepočítám-li ty odporné putiky, kde často dělám doprovod Markovi? Ale, právě o něho jde. Kdyby se tohle dozvěděl...
"Ale víš. Jeden večer to přece bez toho tvého miláčka vydržíš, no ne?", přesvědčuje mě. Míláčka jo? Kdyby tak věděla. Ale má pravdu. Půjdu. Trpět s Markem budu i kdybych nešla, tak co.
"Tak, kde si dáme sraz?", zeptám se Sára na mě přátelsky mrkne.