Monetův příběh

Díl I ... Talent (1840-1859)

První díl pojednává o Monetově dětství a dospívání. Zahrnuje roky 1840 až 1859 a vypráví o raných projevech mimořádného talentu poněkud neposedného mladíka.

1 ... Rodinné zázemí

14. listopadu 1840 se v Paříži Adolphu a Louise-Justině Monetovým narodil druhý syn. Dali mu jméno Oscar Claude. O pět let později stěhuje Adolphe svou rodinu do přístavu Le Havre na severním pobřeží Francie. Dostává tam místo u svého švagra jako obchodník s potravinami a lodními potřebami.
Malého Oscara (jméno Claude se dostane na první místo až později) formuje jednak rodinné prostředí hmotně dobře zabezpečené střední vrstvy, ale z hlediska jeho budoucnosti významněji prostředí venkovské – příroda. Bavilo ho prozkoumávat s kamarády i sám krajinu dolního toku Seiny. Tajemné světlo řeky, hluboká údolí, hojné bukové lesy a hlavně pobřeží s oblázkovými plážemi a vápencovými skalami příkře spadajícími do moře, to vše se hluboce zapsalo do podvědomí budoucího malíře. Později se ukázalo, že láska k přírodě má na jeho tvorbu mnohem mocnější vliv než potřeba zůstat váženým členem společnosti.
Politická atmosféra v zemi je v polovině 19. století napjatá, ale Monetovi to příliš neřeší. Žijí poklidným středostavovským životem a doufají, že jejich děti se na svět budou dívat stejně jako oni. V případě mladého Oscara se však mýlí. A neobejde se to bez napětí, jak později uvidíme.

2 ... Mladý karikaturista

Školní docházka Oscara stejně jako mnoho druhorozených dětí nesmírně nudí a obtěžuje.
"Nikdy jsem se nedokázal smířit s tím, že bych tam měl zůstat třeba jen čtyři hodiny denně, když slunce tolik lákalo. moře bylo klidné a když bylo tak příjemné běhat kolem útesů a čvachtat se ve vodě..."
Oscar však svůj nezájem o tradiční vzdělávací systém projevuje neobvyklou zábavou. Ukazuje se, že je vynikající kreslíř, a o hodinách nemá nic lepšího na práci než tvořit karikatury. Bere si na mušku nejprve učitele, a později i místní honoraci. Paradoxně tak těmto „důležitým“ mužíčkům zajišťuje slávu přesahující věky. Kdo by dnes znal jejich jména a podobu nebýt mladého Moneta?
Monet tedy od raného mládí projevuje značně nezávislého ducha. Kolem šestnáctého roku začíná k nelibosti otce své karikatury prodávat. Zjišťuje tak poprvé, že dar v podobě bystrého oka a volné ruky by mohl dokonce přinášet tolik potřebné peníze. Kapesné totiž na rodící Monetovu zálibu v dobrém jídle a pití ve společnosti přátel nestačí ... Začíná zrát myšlenka na uměleckou kariéru. Brzy se sejde s lidmi, kteří jeho záměr podpoří.
Než se však tak stane umírá sedmnáctiletému Monetovi maminka. Spojence pro své malířské ambice nachází v té době pouze u své uměnímilovné tety. Otec jeho místo vidí jinde.

3 ... Roztržka s otcem

Otec Adolphe Monet byl úspěšný muž. Podnikatel ve vzkétajícím přístavu Le Havre v Normandii. Bohatý, společenský, oblíbený. S manželčiným odchodem ruch v jeho domě poněkud ochabl, ale to neznamenalo, že by se Monetovi měli z vybrané společnosti ztratit. Jsou tu přece dva mladí Monetové, bystří nadějní studenti.
V případě Oscara Claudea platila jen ta první charakteristika. Po smrti matky nemá mladý Monet mnoho důvodů zůstávat ve škole, když za ní je tolik zajímavějších činností. Ve svém odporu ke školnímu žaláři to dotahuje daleko. Definitivně městské gymnázium opouští ještě před složením zkoušek. Adolphe zuří. Duch nezávislosti a touha po umělecké kariéře jsou však v Monetovi silnější než potřeba zalíbit se otci.
Tyto postoje se v mladém muži nezrodily z ničeho. Ještě dlouho před odchodem ze školy jeho vynikající pozorovací talent a smysl pro satiru vyjádřené v karikaturách neušly pozornosti důležitých postav jeho budoucí malířské kariéry.

4 ... Důležitá setkání

Šestnáctiletý Monet je nadšený. Jeho kresby jsou mezi spolužáky tak oblíbené, že si vytváří jméno nezávisle na svém otci. Sebevědomí a odvaha mu nechybí. Kdosi mu poradí, ať se staví u Graviera. Gravier je majitel papírnictví, rámařství a železářství v rušné ulici de Paris. Do svých prostor láká zákazníky také vystavováním prací místních výtvarníků. Monet se trefuje do černého. Jeho karikatury jsou opravdu dobré. Brzy dostává objednávky a nestíhá kreslit nejroztodivnější podobizny místních pohlavárů. (Monetovy karikatury se prodávaly po 15- 20 francích. „Kdybych v tom pokračoval, byl by ze mě milionář.“ poznamenal s nadsázkou Monet později.)
Důležitější však je, že do stejného obchodu nosí své obrazy jiný umělec. Eugéne Boudin, oproti Monetovi skoro o generaci starší krajinář vyučený u samotného Corota. Ten mladík má talent, říká si Boudin a na Moneta si v papírnictví počká. „Na tyhle malůvky je tě škoda. Pojď ukážu ti, jak se dnes dělá umění.“ Boudin Moneta přesvědčuje, aby pod jeho vedením začal skicovat okolí Le Havru. Tohle toulání za městem si Monet zamiluje láskou na celý život. A právě kvůli němu často chybí ve škole.
Jak Monet ustojí konflikt s otcem? Pomůže mu tetička Lecadrová?

5 ... Tetička Lecadrová

Jeanne-Marguerite Lecadreová, Monetova teta je z hlediska tehdejší francouzské společnosti velmi dobře situovanou ženou. Zesnulý manžel jí zanechává vcelku prosperující podnik a společenské kontakty. Řízení podniku předává svému bratrovi, Monetovu otci. Udržování kontaktů si ponechává a i díky nim užívá výhod dobře zaopatřené středostavovské ženy. Pro budoucí Monetovu kariéru to je dobré znamení. Teta má pro zálibu mladého Clauda velké pochopení, sama je amatérská malířka. Zdá se, že je nakloněna otevřít svému synovci dveře do světa umění.
Ačkoli s předčasným ukončením Monetových studií na gymnáziu navenek nesouhlasí, sehrává rozhodující roli ve zmírnění hněvu Monetova otce. A nejen to. Vždyť talent toho chlapce je tak zjevný! Bylo by chybou nedat mu šanci! Je správné dát šanci floutkovi, který tak bídně selhal? ptá se Monsieur Monet. Ano, zní odpověď. Nedostudoval gymnázium, ale výtvarné umění dostuduje.

Díl II ... Učednická léta (1859-1862)

V dílu II budeme sledovat mladého seběvědomého Moneta na první cestě do Paříže a dále a rozpoznáme, jaké vlivy utvářely jeho malířskou osobnost. Pojednává o letech 1859 až 1862.

6 ... Vzhůru do Paříže!

Jaro 1859. Tetiny doporučující dopisy směřují k několika jejím známým – uznávaným pařížským malířům. Otec podává na městskou radu v Le Havru žádost o stipendium pro svého nadějného syna. A k tomu příslib pravidelné měsíční apanáže. Brána do velkého světa. Vše pod jedinou podmínkou: Claude musí absolvovat řádnou výuku v některém z oficiálních pařížských ateliérů.

Ještě před rokem se Claudeovi o něčem takovém ani nesnilo. Je šťastný a slibuje, že bude hodný. Netuší, že pro jeho potřebu dělat věci vlastním způsobem se oficiální studia umění brzy stanou stejnou slepou cestou jako bylo gymnázium v Le Havru. Nyní vidí jen to, že jeho touha se naplňuje. Těžko bychom v celé Francii hledali nadšenějšího mladého muže.
Žádost o stipendium je sice zamítnuta, ale to už je mladý Monet na cestě do tehdejšího hlavního města Evropy. To, co ho tam čeká, je ovšem prvním zklamáním jeho života a políčkem jeho do té doby lehce nabývanému sebevědomí. Jak už to tak chodí v tomto období života, věci nejdou tak hladce jako dřív.

7 ... Novic v Paříži - turné za malíři

Nadšení pro získání akademického malířského vzdělání alepoň zpočátku mladému Monetovi nechybí. Rychle si nachází levný podnájem na Montmartru (byty v této čtvrti byly v té době za babku) a horečně navštěvuje jednoho malíře za druhým, o výstavách ani nemluvě. Svědčí o tom jeho dopis z 19. května 1859 adresovaný prvnímu učiteli Boudinovi do Le Havru:
"Navštívil jsem několik malířů. Začal jsem panem Gautierem, který vám posílá své nejupřímnější pozdravy. ... Potom jsem navštívil pan Lhuilliera. Je velmi šťastný ... Jeho obrazy se prodávají po šesti stech francích ... Dostal jsem také doporučení pro Troyona. Poslušně jsem k němu šel... Ukázal jsem mu dvě svoje zátiší. Komentoval je slovy: ´Nu drahý chlapče, s barvami to u tebe bude dobré; ten efekt je správný. Nicméně musíš se pustit do seriozních studií...´ ... Zeptal jsem se ho, kam bych měl podle jeho názoru jít, a jeho odpověď zněla: ´Ke Courtierovi, ... můžu tě doporučit osobně.´ ... Napište mi brzy, co si o tom všem myslíte."
Jaký respekt k akademikům! Jaká pokora před akademickým stylem. Obojí vezme za své. Ale ještě musí uplynout pár let.

8 ... Sen o Salonu

Ať už mu Boudin doporučil cokoli, jedno bylo Monetovi jasné. Studium u kteréhokoli z těchto malířů je jenom odrazový můstek k získání absolutoria na prestižní École des Beaux-Arts. Jedině z této univerzity vede dlážděná cesta do Salonu výtvarného umění, každoroční oficiální hojně navštěvované a uznávané výstavy. Kdo totiž nevystavuje na Salonu, jako malíř není znám, svá díla neprodává, vlastně jako malíř neexistuje.
První Monetovou zastávkou se nakonec v zimě r. 1859 stává ateliér Suisse. Suisse je pseodonym malíře, který dříve na Salonu vystavoval a jeho žáky byli například Courbet, Corot či Delacroix. Nyní k němu občas zajdou i absolventi Ecole a tak Monet usuzuje, že potřebné spojení ke svým cílům zde najde.

A dlužno říci, že Monet je úplně jiný student, než jak jsme ho poznali na gymnáziu v Le Havre. Chodí do atelieru už v šest ráno, kdy se otevírá, a pak znovu od sedmi do desíti. Ateliér je velký, bez zařízení, dobře osvětlený, jedno okno s výhledem na Seinu. Studenti mají volnost, pokřikují na sebe, malují antické sochy, utahují si z živých modelů a bafají z dýmek. Monet, ačkoli je veselý a společenský, nenechává se touto atmosférou strhnout. Studuje svědomitě a pracuje s velkým zaujetím. Škoda, že nic z jeho prací na Academie Suisse nedochovalo.
Ovšem pokud jde o malířovu budoucnost, nezapomeňme, že stále sledujeme nikoli odpovědného samostatného mladého muže, ale syna bohatého otce mecenáše, mladíka zcela závislého na měsíční apanáži přicházející z domova.

9 ... Do Alžíru na zkušenou!

Monet pracuje pilně, ale jak ubíhá měsíc za měsícem, začíná tušit, že něco není v pořádku. Kreslířská zručnost je důležitá, sama o sobě však kariéru malíře nezajišťuje. To potvrzují i četní Claudovi kamarádi z pivnice Brasserie des Martyrs, kam rád dochází. Je to inspirativní prostředí - spisovatelé, malíři shromáždění kolem kontroverzního Gustava Courbeta, enfant terrible tehdejší pařížské výtvarné scény. Mladičký Monet si díky pronikání do pařížského uměleckého prostředí čím dál uvědomuje: Cesta z Akademie Suisse do Salonu jaksi nevede. Ale co s tím?
Slepou uličku ukončila náhoda. Je duben 1861 a Monetovo číslo je taženo z osudí. Jednalo se o losování, jehož prostřednictvím se tehdy ve Francii prováděly doplňkové odvody do armády. Rentiér Monet svého syna patrně v naději, že vojna přivede vzpurného chlapce k rozumu, z povinné služby nevyplácí a tak se 20letý Claude vrací do Le Havru k odvodové komisi:
„Vlasy a obočí: kaštanové ... oči: hnědé, nos: dobře tvarovaný,... brada: oblá, tvář: oválná. Výška 1 metr 650 mm.. ... Zmíněný pan Monet netrpí žádnou tělesnou vadou, má odpovídající výšku a ostatní vlastnosti požadované ke vstupu do armády a může být odveden k prvnímu pluku afrických střelců... Přijat závazek pana Moneta, Oscara Clauda, který slíbil sloužit věrně a čestně po dobu sedmi let...“ zní výňatek z náborového dokumentu.
Monet skutečně v červnu toho roku cestuje ke střeleckému pluku do Alžíru. Nezůstává tam však ani rok. Schvácený tyfem se vrací do Francie a většinu roku 1862 tráví rekonvalescencí v Normandii. Pro budoucí vývoj umění to však nebyla epizoda k zahození: „Dojmy z barev a světla, které jsem viděl v Alžíru, se staly zárodky mých budoucích výtvarných snah.“ hodnotí Monet s odstupem.

10 ... Jongkind - špatná společnost?

Jak se Monet postupně zotavuje z nemoci, roste jeho chuť vzít znovu štětec do ruky. Vybavují se mu dlouhé procházky do okolí Le Havru ve společnosti prvního učitele malíře Boudina. Symbol umělecké nespoutanosti a svobody, rysů, které Moneta budou provázet celý život. Představa, že opět štětcem a čistou barvou zanechává na plátně své dojmy z přírody, je víc než příjemná. Možná je to právě tato touha vrátit se ke svým oblíbeným námětům a potřeba udělat další pokrok ve své schopnosti vidět, co jiní nevidí, co ho přivádí k dalšímu důležitému setkání jeho života.
Střetávají se cesty mladého stále ještě sebevědomého Moneta a o 20 let staršího poněkud labilního bouřliváka Jongkinda. Holanďan Johan Barthold Jongkind poprvé navštívil Le Havre na jedné ze svých malířských cest v roce 1847. Normandské pobřeží ho uchvátilo. S obrazem Pohled na přístav Hofleur dokonce dosáhl uznání na pařížském Salonu. Do okolí Le Havru se potom často vracel na letní pobyty. V r. 1862 se tam potkává s mladým Claudem.
Monet rychle přijal Jongkinda jako svého učitele. Měli společnou lásku k moři, ale Moneta ještě víc zaujal ho jeho způsob práce. Jongkind rád vycházel na pobřeží a dělal si rychlé akvarelové skici. Jak se v průběhu dne měnily světelné podmínky, snažil se zachytit své dojmy. Nevědomky tak o deset let předběhl impresionismus. Právě tento rys tvorby způsobil, že Monet opět k nelibosti svého otce trávil se svým novým učitelem stále více času.
Potíž spočívala v tom, že Jongkind měl příliš kladný vztah k alkoholu. A to nemohla být pro nadějného malíře znovu mířícího k pařížskému výsluní dobrá společnost. Otec Monet a tetička Lecadrová opět spojují své síly a vyvíjejí tlak na Clauda, aby kontakty s Jongkindem ukončil. To však mělo asi stejný úspěch, jako kdyby odháněli hladového mědvěda od nalezeného zdroje medu. Naštěstí už se Monet cítil zdravotně dobře, a tak situace měla logické vyústění: Claude musí zpátky do Paříže, ale tentokrát se to musí lépe připravit!