Musíš vstát a jít

16. Přestárlá

„Kde jsi byla!“ Uhodil na mě táta hned u dveří. Půl sedmé ráno a já se plížila domů jako had, jen aby mě nepřistihli, že jsem celou noc strávila s Martinem.
Mlčela jsem. Co jsem mu na to asi mohla říct?
„Adélo odpověz mi!“ zahřměl a zase se mu do obličeje vhrnula ta nezdravá rudá barva. „Na tohle si nezvykej holčičko! S tímhle chováním máš utrum. Mazej se připravit do školy. Jestli si myslíš, že ti napíšu omluvenku, tak se mýlíš. A o tom, co jsi v noci dělala a s kým, si promluvíme později!“
„Spolehni se,“ zamručela jsem a chtěla odejít.
„Co jsi říkala?“ Oči se mu rozšířily jako divokému býkovi.
„Měl by sis dojít na ušní, otče,“ vzdorovitě jsem se napřímila a potlačila zachvění dolního rtu. V tu ránu mi na tvář dopadla jeho dlaň. Do očí se mi nechtěně hrnuly slzy. Šokovaně jsem si přiložila ruku na tvář, do které se mi pomalu vléval cit. Podívala jsem se mu do tváře, byla v něm směsice zloby a narůstajícího šoku. „Biješ vlastní dceru!“ zakřičela jsem, když už se ta zloba ve mě nedala unést.
„Promiň,“ hlesl a natáhl ke mě ruku. Škubla jsem s sebou a udělala krok dozadu. Díval se na mě provinile. Za ním stála Kateřina a dlaní si překrývala ústa.
„Pozdě,“ šeptla jsem a prosmýkla se kolem něj, abych se mohla zavřít v koupelně. Hodila jsem taškou na zeď a zůstala stát. všechno se se mnou točilo. Barvy se míchaly do sebe a vzduch mi hučivě plul kolem uší.
Po chvilce jsem už seděla u dveří a snažila se vydýchat všechen ten vztek, který ve mě kypěl. Litovala jsem všeho. A hlavně že jsem vůbec chodila domů.
„Adél, tohle jsem nechtěl,“ snažil se mi domluvit. „Moc se ti omlouvám. Já se neovládl.“
„Jděte k čertu. Oba dva,“ zavrčela jsem a namáhavě se doklopýtala k umyvadlu. Studenou vodu jsem pustila na plný pecky a nedočkavě si jí vchrstla do tváře. Vůbec mi v tu chvíli nevadilo, že jsem si polila i oblečení. Jen jsem se lekla, jak to zastudilo.
„Pavle, jdi,“ slyšela jsem Kateřinu, jak naopak domlouvá tátovi. „Tohle ty nevyřešíš. Teď s horkou hlavou ne! Jdi do práce, projdi se na čerstvým vzduchu a nech to plavat. Teď ničemu nepomůžeš, když na ní budeš tlačit, jasný?“
„Ale ty musíš-“ namítnul.
„Já se z přednášky omluvím.“
„Ale vy dvě se přece-“ zase nedopověděl.
„Jdi!“ přímo mu přikázala.
„Díky.“
Slyšela jsem klapnout dveře. Potom zaklepala na mně. Civěla jsem na sebe do zrcadla a čekala, co bude. Nemohla si přeci myslet, že jí odpovím.
„Až budeš hotová, na stole zbylo něco od snídaně. Sesbírej si špinavý oblečení a dej mi ho na hromadu k pračce, budu dneska prát.“ Nejspíš za sebou zavřela, když odešla do kuchyně. A to bylo všechno, co mi řekla. V jejím hlase jsem snad poprvé slyšela jakýsi neutrální tón. Vždycky na mě mluvila a snažila se být milá nebo přesvědčivá s takovým zvláštním citem soucitem. Tohle byl pokyn. Nedala mi na výběr, jestli chci nebo ne.
Zvedla jsem tašku ze země a šouravým krokem odešla do pokoje.
Měla jsem to chápat, že dneska nemusím do školy? Že mě jen tak nechá doma?
Vzala jsem jsi tepláky a vytahaný tričko, na nic lepšího jsem neměla náladu. Po pokoji, kde to mimochodem vypadalo jako po atomovce, jsem sesbírala oblečení za celý týden. Nejistě jsem ho odnesla do koupelny a hodila vedle pračky. Až pak jsem se odhodlala vejít do kuchyně. Pootevřenýma šoupačkama jsem zahlédla, jak Kateřina poklízí v obýváku. Ještě pořád na sobě měla černé upnuté kalhoty a společenskou košili.
Namazala jsem si rohlík máslem s plátkem sýra a z konvičky nalila černý mírně slazený čaj. Měla jsem děsný hlad, takže jsem si namazala ještě jeden a k tomu snědla plněnou koblihu, kterou někdo dneska ráno musel dojít koupit, protože byla čerstvá.
„Až budeš hotová, skliď ze stolu a dej nádobí do myčky,“ prošla kolem mě a zastavila se, aby se napila svého čaje.
Nestačila jsem zírat. Trochu zaraženě jsem ještě chvíli seděla u stolu. Netušila jsem v čem tkví tahle nová taktika, co se týče komunikace se mnou. Když jsem všechno udělala, protože na nějakej vzdor už jsem neměla náladu, přišla jsem za ní do obýváku. Byla převlečená do tříčtvrťáků a tílka. Četla si časopis a popíjela k tomu sklenici vody.
„Něco se děje?“ Zeptala jsem se nejistě.
„Děje se toho spousta, jen ty to nevidíš,“ odpověděla nevzrušeně, ani se po mě neohlédla.
„Fajn,“ hlesla jsem stále vyvedená z míry.
„Už jsi si přebrala oblečení?“
„Přebrala?“ Povytáhla jsem obočí.
Konečně vzhlédla od stránek nějakého časopisu o přírodě. „Takže já ti to neřekla? Myslela jsem, že ti to napadne.“
Neodpověděla jsem.
„No dobře, když už nám vyvstal takový problém, tak ti to ukážu. Pojď,“ zvedla se a prošla kolem mě, „zabijeme dvě mouchy jednou ranou.
Následovala jsem jí do koupelny. Ukázala mi, jak roztřídit oblečení podle barev. Pak mi vysvětlila, jak se jednotlivá hromádka pere, jaký máme druhy prášku a změkčovadel, kolik se přidává aviváže a jak se nastaví pračka.
„Výborně,“ napřímila se a protáhla. „Tvoje nová domácí činnost.“
„Co?“ nakrčila jsem noc.
„Nemysli si, že ze sebe budu do nekonečna dělat blbečka. Budu ti prát, mýt za tebe nádobí a nebudu ti ani stát za jednoduchý poděkování. Já byla vychovávaná v jiných poměrech a na tohle nejsem zvyklá. Tolerovala jsem ti to dost dlouho, kvůli tomu co se stalo a ještě víc kvůli tvýmu tátovi. Protože ačkoliv ty si to neuvědomuješ, má tě rád.“
„Jasně,“ odfrkla jsem si. „Ty jsi pro něj na prvním místě.“
„Jak říkám, jen ty nic nevidíš. Jako by sis nasadila černý klapky a nezajímalo tě nic jiného, než tvoje vlastní pravda.“ Otočila se k odchodu, než jí ještě něco zarazilo. „Jsem ráda, že jsme si vyjasnili pravidla. Nemůžu žehlit to, co je mezi tebou a Pavlem. To si musíte vyřešit mezi sebou. Chtěla jsem si to jen vyjasnit mezi náma.“
„Mezi mnou a tátou se nikdy nic nevyjasní,“ namítla jsem hořce.
„Mimochodem,“ zvedla prst k tváři. „Volala tvoje třídní. Řekla mi, jak ti to ve škole jde. Tátovi jsem nic neřekla, ale měla bys s tím něco dělat. V tomhle ohledu nad tebou vezmu dohled. Áža je moje známá. Dnešek jsem ti omluvila.“
Otevřela jsem pusu a zůstala šokovaně stát. Zase se objevila ta zloba, která roztřásla ruce zatnuté v pěst a pomalu se dostávala i ke rtu.
„Aby ses mohla učit,“ dodala a jakoby si nevšímala toho, co se se mnou dělo.
Připadala jsem si jako bomba, která čeká, až jí uběhne časovač a vybuchne. Nesměla jsem se pohnout a ani nic říct, protože jsem nevěděla, čeho bych v té chvíli byla schopná. Moje skoro macecha se zná s třídní. Nejhorší noční můra. V té chvíli bych byla radši, aby se to radši dozvěděl táta a ječel na mě, až by mu zase zbrunátněl obličej.
Odešla do kuchyně, slyšela jsem, jak cinká nádobí. Ještě nějakou dobu jsem se nechtěla pohnout. Až když mě začala chytat křeč do pravého lýtka, přešlápla jsem a kulhavě se doloudala k sobě.
Další šok přišel záhy. V zámku u mých dveří chyběl klíč. Nemohla jsem se zamknout. Rozeběhla jsem se do kuchyně celá udýchaná pod náporem vzteku.
„Klíč jsem ti sebrala,“ odpověděla nevzrušeně na mou nevyřčenou otázku. „Nemá smysl se zamykat. Nechci, aby ses tam ubednila a já neměla potuchy jestli se učíš nebo provozuješ nicnedělání. Neboj se, když budu chtít vejít, zaklepu a počkám na vyzvání.“ Mezitím došla k ledničce a schovávala věci od snídaně na místo.
„To nemůžeš!“ Zvýšila jsem hlas.
„Platíš nájem?“ otočila se na mě. „Platíš tenhle byt? Já ano. S tátou se dělíme částečně o finance. Proto chodím při škole i makat. Nejsem z těch, co nechají vyživovat. Část tohohle bytu patří mě. Třeba zrovna ten klíč.“
„Ty jsi..jsi..mrcha!“ Neovládla jsem se.
„Jak myslíš,“ vzdychla a otočila se ke mě zase zády.
„Jak můžeš! Jak si na mě můžeš vyskakovat. Nejsi o moc starší než já. A já jsem jeho dcera, mám větší právo tu být než ty! To ty jsi mámě a mě vzala úplně všechno! Oni se milovali! Když odešel už nic nebylo jako dřív! Kvůli tobě! Jakým právem si tady vyskakuješ, poučuješ mě?“ řvala jsem naplno. Slzy mi stékaly po tvářích, cítila jsem je v puse. Pootočila hlavou. „Jakým právem jsi mi odvedla tátu?!“
Mlčela.
„Jak sis myslela, že se k tobě budu chovat? Myslíš, že ti tohle někdy odpustím? Tak naivní přeci nejsi, ne?“ Vyčetla jsem jí roztřeseným hlasem.
„Asi ano,“ slyšela jsem jí šeptnout, když skláněla hlavu.
„Moje máma už není! Jediný co mi zbylo je on! A přeci není můj! Už to není ten táta, kterýho jsem zbožňovala! Tak mi pověz, co zůstalo z mýho života?! Řekni mi to! Řekni!“
Neodpovídala.
„Jak bys tohle mohla chápat? Tohle prostě vyžehlit nejde. Moje máma se nikdy nevrátí. Měla jsem tam umřít s ní.“ Odcházela jsem do pokoje.
Měla jsem umřít s ní.
Měla jsem umřít s ní.
Měla jsem umřít s ní.
Měla jsem umřít s ní.
Měla jsem umřít s ní.
A to mi běželo v hlavě pořád dokolečka. Začínala mi z toho bolet hlava, jak jsem se na to snažila nemyslet. Třela jsem si spánky, ale nepomáhalo to. Moje oči se snažily vstřebat co nejvíce látky z dějepisu, ale informace mi nic neříkaly. Neukládala jsem si je a nevstřebávala. Jako bych civěla na prázdný stránky.
Po obědě jsem si vzala prášek a pokračovala se stejným výsledkem. Už jen matně jsem si vzpomínala, že mi učení nikdy nedělalo žádný problém. Jenže zdálo se mi to tak dávno, že jsem si připadala jako stařenka vzpomínající na své mládí. Nejen duševně. Celé moje tělo jako by zestárlo nejmíň o půl století.
Dost brzo, na sklonku sedmnácti let.