Musíš vstát a jít

17. Nejistá schůzka

I když jsem si myslela, že mi v hlavě ze včerejšího učení moc nezůstalo, zvládla jsem konečný test docela dobře. Herčíková speciálně pro mě opravila písemku, která mi měla zachránit poměrný klid v domácnosti, hned během hodiny, zatímco jsme si měli číst novou kapitolu v učebnici. Nervózně jsem ji sledovala přímo z první lavice.
„Tak Strhová,“ vzdychla, když odložila červenou propisku a zároveň se na mě podívala. „Docela jste mě překvapila. No je to taková horší dvojka, takže vám tu čtyřku na vysvědčení teda dám, ale i tak je to s odřenýma ušima. Jestli se v příštím roce nad sebou nezamyslíte, tak se obávám, že tak shovívavá nebudu.“ Pozorně se na mě podívala přes zlatavé obroučka docela velikých brýlí.
„Děkuju,“ zamumlala jsem s provinilým svěšením hlavy.
„Vzhledem k tomu, že jste se nedávno přistěhovala, je samozřejmě pochopitelné, že začlenit se a nabýt sebejistoty chvíli trvá, ale úplně zanedbávat školu nelze. Přivírám oči, protože si myslím, že kdybyste škole věnovala náležitě času, byla by z vás výborná studentka. Nutit vás ovšem nemohu, tak budu alespoň doufat, že si přes prázdniny srovnáte své životní hodnoty v hlavě a příští rok se budu dívat na lepší studentku našeho gymnázia.“ Dokonce se na mě usmála.
„Dobře,“ přikývla jsem a neskutečně si oddychla, i když jsem věděla, že čtyřkou na vysvědčení tátu rozhodně nedojmu.
Dějepis nebyl jediný předmět, kde jsem měla co žehlit. Snad kromě tělocviku a výtvarky jsem měla známky nahnuté ve všech předmětech.
Zeměpis a přírodopis jsem nakonec uhnala na průměrné trojky. Matematika mi dokonce vyšla na dvojku, z čehož jsem byla vážně mile překvapena. Arnůštek nám rozdal poslední testy roku a na další hodinu s úsměvem slíbil zkoušení. Co se týče třídní, dívala jsem se na ní celou hodinu zamračeně. Po náročném diktátu jsme probírali literaturu a podle průměrných známek nás připravovala na možnost zkoušení.
Martin chyběl.
Neskutečně jsem ho postrádala, i když mi Ela dělala společnost. Kluci byli bez nálady. I oni měli se známkami značné potíže. Ony se jim ty pětky u Arnůštka nějak moc nastřádaly.
„Jsem naprosto vyždímaná,“ povzdechla jsem si o přestávce a rozplácla jsem se na lavici. „Už aby byla uzavřená klasifikace.“
„Moje řeč,“ prohodila otráveně, i když měla známky celkem v pohodě.
„Prostě mi to učení nějak neleze do hlavy. Asi mi ubejvají mozkový buňky nebo co.“
„Ale pomysli na ty dva měsíce prázdnin,“ zasnila se.
„Kdoví co budu dělat. Ty už máš nějaký plány?“ Obrátila jsem na ní pozornost.
„Jako každej rok dovču s našima, a pak už je to jen v mojí režii. Ale asi půjdu na pár tejdnů na brigádu. Ségra minulej rok dělala v jedný kavárně, tak se za mě možná přimluví. Nějakej ten peníz by se hodil.“
„Máš sestru?“ Postřehla jsem.
„Arnoště,“ přikývla.
„Cože?“ Povytáhla jsem obočí, jelikož jsem si v první chvíli myslela, že jsem se přeslechla.
„Tak jí říkáme doma,“ široce se usmála. „Moje jméno je proti jejímu jen slabej odvar. Moje sestra se jmenuje Arnoštka. Naši jsou na tyhle jména ujetý. Arnoštka se jmenovala taky babiččina sestra. Naši by si přáli, abychom tradici zachovali a trvají na tom, aby alespoň po jedný z nás byla pojmenována vnoučata. Už jsme naznačily, že nejsme padlý na hlavu. Chudáci děti.“
„No a jak se jmenujou rodiče?“
„Karel a Marta. Táta je po svým tátovi a z mamky strany se jména nedědí.“
Chvíli jsme mlčely. Jen tak mi pohled zabloudil k otevřeným dveřím. Právě v tu chvíli se v nich objevil Robert se svým vyviklaným postojem. Chtěla jsem nad ním mávnout rukou, než mi došlo, že je na něm něco špatně. Zpozorněla jsem. Když zvedl hlavu, trochu se mi sevřel žaludek.
„Elo?“ Nerozhodně jsem strčila do kamarádky a kývla směrem ke dveřím. To je ale blbeček, pomyslela jsem si. Jak může do školy přijít ožralej?
„Sakra,“ sykla Ela a rozeběhla se ke dveřím.
I já jsem vstala a následovala jí. Když jsem přišla blíž, Ela už ho podpírala a v periferním viděním jsem postřehla i Pavla s Jirkou, jak zanechali své činnosti a spěchali k nám. Robert byl bílý jako stěna a evidentně se mu třásly ruce.
„Něco si šlehnul?“ Zašeptala jsem, aby mě nikdo jiný neslyšel.
Ela nereagovala.
„Jak jsem se to...kde to...sakra.“ Mumlal, zatímco se mu kolena podlamovala.
„Ty idiote!“ Zavrčela Ela, ale na její tváři jsem poznala strach.
„Bobe,“ Jirka vystřídal Elu a Pavel ho podepřel z druhé strany.
„Něco sladkýho!“ Obrátila se Ela do třídy. „Čokoládu!“
„Tady,“ Někdo jí hodil balíček čokoládových tyčinek.
Robert už seděl na židli a stěží udržel hlavu, ruce se mu roztřásly snad ještě víc, než předtím. Ela zápasila s obalem.
„Dělej,“ zašeptal Jirka.
„Sakra!“ Konečně se jí podařilo obal roztrhnout podél a naléhavě Robertovi vtiskla sladkost do ruky. „Sněz to, udělá se ti líp. Dělej!“
Nechápala jsem to. Dívala jsem se na ně jako na blbej film.
„Už je mu líp?“ zeptal se někdo ze třídy.
„Jo bude v pohodě,“ nadlehčeně se usmál Pavel a rozverně mu rozdrbal vlasy. Nemohlo mi ujít, jak si oddychl. Ještě před chvílí byl smrtelně vážný, což jsem zrovna u něj nikdy neviděla, snad jen tehdy když jsem se dozvěděla, že vědí, proč jsem se sem přistěhovala. Jirka ještě s Elou dřepěli na patách a nespouštěli oči z toho kluka, který tady způsobil velký rozruch. Avšak když jsem se teď ohlídla po třídě, všichni už věnovali pozornost něčemu jinému.
„Už můžeš vstát? Je to lepší?“ Ela mu položila dlaň na paži.
„Jo,“ šeptnul.
„Co se to...“zamumlala jsem.
Ohlédli se po mě, kromě Roberta, ale neodpověděli.
„Pojď, pomůžeme ti.“
Vyšli s ním ze třídy a svými pohledy dali najevo, abych za nimi nechodila. Byli prostě čtyři. Já byla ta pátá, tak trochu navíc, pořád cizí. Nestála jsem jim za to, aby mi svěřili nějaké důvěrnosti z jejich života. A pak jsem si uvědomila, že nemají důvod se svěřovat. I já měla svá tajemství, se kterými jsem se nehodlala někomu chlubit.
Vrátili se těsně po zvonění i s učitelkou a zamířili do svých lavic. Robert už vypadal dobře, skoro tak jako vždycky.
Oběd byl podivně tichý. Nikomu se o tom incidentu nechtělo mluvit a já se v tom radši nešťourala. Robert se v bramborové kaši hrozně nimral a do toho hnusnýho karbanátku ani nekousl.
„Měl bys to sníst,“ špitla Ela, ale Robert po ní střelil zlostným pohledem, a tak radši sklonila hlavu a věnovala se svýmu talíři.
„Fuj, dneska to jídlo stojí za starou bačkoru,“ nakrčil nos Pavel a hlasitě odložil příbor.
„Jo,“ podepřel si hlavu Jirka a zasněně se díval do davu.
„Hele lidi už jste to slyšeli?“ Přiběhla k nám Andrea ze třídy a tvářila se jako sluníčko. Všichni jsme zavrtěli hlavou. Chvíli nás napínala. „Odpadlo nám odpolední vyučování!“ Zavýskla.
„Jak to?“
„Netvař se jak kakabus, Elo!“ Objal ji Jirka naplněn štěstí. „Jde se domů!“
„Ach odpolední nám neodpadlo nejmíň sto let!“ Zvolala teatrálně Pavel se vzpaženýma rukama a hlavou zvrácenou směrem k nebi. „Díky ti Bože!“
„Nerouhej se!“ Vlepila mu pohlavek Ela.
„To znamená, že balíme oběd a jdem na něco dobrýho!“ Jirka už si balil věci a i s tácem vystřelil od stolu. Ela s Pavlem ho ihned následovali.
„Aspoň mám čas na učení,“ oddychla jsem si sama pro sebe a přehodila si tašku přes rameno.
„Nevyděsil jsem tě moc, že ne?“ Konečně promluvil Robert přímo na mě.
„Nejsem si jistá,“ zavrtěla jsem pomalu hlavou.
„Já jsem prostě blbec, no. Někdy se nehlídám,“ pokrčil rameny.
„No tak fajn, jsi blbec, to sedí, ale pořád to nevysvětluje tu podivnou scénku ve škole.“
„Já,“ začal nerozhodně. „Už delší dobu si chci s tebou promluvit.“
Páni. „To zní vážně,“ řekla jsem jen.
Nereagoval na moji poznámku a čekal.
„Chceš, abych ti řekla, zda si s tebou chci promluvit?“ Povytáhla jsem obočí.
„Nezajdem dneska někam?“
Měla jsem domácí vězení. To, že mě nemine, bylo vlastně jasný hned od začátku, kdy se táta dozvěděl o tom, že jsem nespala doma. Měl můj rozvrh hodin a na cestu domů mi dával půlhodinu. Poté mě zkontroloval, když volal na pevnou linku domů.
Jenže teď mi odpadly tři hodiny, což mi dává čas souhlasit s Robertovou nabídkou, přemýšlela jsem v duchu.
„Tak jo, ale musím být včas doma,“ přikývla jsem.
„Super.“
Odcházeli jsme společně. Radost nejspíš způsobila, že ta podivná rozpačitá mlčenlivost zmizela. S Robertem jsme na sebe házeli rozpačité pohledy a před školou se rozloučili s ostatními. Překvapilo je to, ale poznámky si nejspíš nechali na chvíli, kdy budou osamotě, stejně jako spekulace.
„Nejsem tu autem, tak pojedeme busem,“ oznámil mi a nasměroval mě až na náměstí, kde mi dal vybrat, do jakého podniku chci jít. Vybrala jsem zapadnutou kavárnu v postranní uličce, která se mi zdála nejklidnější.
V tu chvíli jsem nemyslela na nic jiného, než na to, že se o záhadným Robertovi konečně něco dozvím. Byla jsem zvědavá, takže jsem dokonce zapomněla, že mám hlad.
Jednou věcí jsem si na téhle nejisté schůzce byla jistá. Budu muset lhát nejen tátovi a Kateřině ale i Martinovi. Dokonce mi to ani nevadilo, neměla jsem žádné výčitky při tom pomyšlení, což mě ale docela trápilo.