Rodina je základ všeho I.

Zrychlený dech. Kouhoutek kape. Kap, kap, kap.
Kap-ka za kap-kou. Hrudník se zdvihá. Pohne nohou
a zvířená voda vydá hlasitý zvuk. Příliš hlasitý.
Zakryje si uši rukama. Oči zavře. A doufá.
Kap, kap, kap a zrychlený dech.

"Valerie?" Drsný hlas. Přemýšlí.
"Valerie?!" Naléhavější.
Přiloží ruku na hrdlo, aby jí nepřeskočil hlas.
"A-Ano, papá?" Sesune ruce z uší a pozorně poslouchá.
Kroky se blíží.
"Otevři!!!" Zadunělo za dveřmi.
Posune se víc k okraji vany.
"P-Promiňte, prosím. Hned jsem..."-Mlč!"
Klíč zašramotil v zámku. Modlí se.
Prosí Boha, že pořádně zastrčila klíč.
Ne...Ne...Ne...
Vrhá pohledy ke dveřím.
Přetáhne přes sebe bavlněnou košili zrovna,
když rozráží dveře.
Stojí naproti sobě.
Vlhkost se leskne na světlých kachlích.
Možná stojí dlouho, možná příliš krátce.
Vykročil.
Pro vysokého muže, jako je její otčím, není problémem
jejich krátká vzdálenost.
Popadá ji za vlasy a prudce trhne.
Skoro,
ale vážně jenom skoro, vykřikne bolestí,
ale silně se kousne do rtu a výkřik je umlčen hluboko v jejím hrdle.Kapička jasně červené krve dopadla na kachličku.


Drží jí nad zemí za vlasy.
V hlavě jí duní.
Bolest je to nepředstavitelná, rozlívá se celým tělem,
tetelí se v každém kousíčku jejího nebohého těla,
kroutí se a převaluje.
Postavil ji, ovšem vlasy nepustil.
Přiblíží její obličej přímo ke své sametové pleti.
Přejíždí jí přes spodní ret svým růžovým palcem.
Jemné ruce. Jemňounké. A dlouhé prsty.
Třese se.
Přejíždí linii rtu a ona na něj zírá prázdnýma, vytřeštěnýma očima.
V hrudi jí píská.
Ukazovákem jí pohladil lícní kost a potom...
Obrovská facka, až se jí zatmí před očima.

"Slušně se oblékni a potom mi do přines do salonu
studentský průkaz. Rozumnělas?" zašeptá se rty přilepenými
na jejím uchu. Přikývne.
On odejde a ona se sesune na vychladlou zeď.
Slzy. Necítí je.
Teprve když ucítí slanost na svých rtech,
uvědomí si vlhkost na svých lících.