Pátek třináctého

Bylo utopické páteční odpoledne a Violett V. seděla na lavičce městského parku. Byla zde příjemná atmosféra, slunce jemně dopadalo zpoza závoje mraků na její sněhobílou tvář a vítr ledabyle vířil hromadu barevného podzimního listí na chodnících. Ti, jež chodili do parku pravidelně, si mohli povšimnout, že sem Violett chodí každý pátek ve stejnou dobu. Sedne si na lavičku před jezírkem, někdy vytáhne knížku, jindy odrbaný zápisník a do něj si kreslí prapodivné malůvky. Obličeje a postavy bez perspektivy, stovky malých kvítků, namačkaných těsně vedle sebe nebo chomáče černé pavučiny… Pod kresby si psala krátké verše, které dohromady nedávaly smysl, jako by se snažila zmapovat něco, co tíží její mysl, ale nedokázala dát věci do souvislosti… byly to jenom takové útržkovité fráze…
Na první pohled vypadala Violett jako každé jiné děvče jejího věku, možná trochu víc pobledlé a zahloubané samo do sebe, ale normální… hned na ten druhý však začínalo vyplouvat na povrch, že tato dívka rozhodně není obyčejná třináctiletá pubertální dívka, na jejím životě bylo něco podivného, záhadného…
Tak například… každý pátek Violett byl navlas stejný. Dělala dokola pořád ty samé věci, ve stejný čas, ve stejném pořadí…
Každé brzké páteční ráno si jde zaplavat na místní stadion, potom utíká zkratkou přes pekařství, kde si koupí čerstvé koblihy, do školy, usedne do osamělé lavice v poslední řadě, nachystá si věci, a když se učitel opozdí, vytáhne si sešit s malůvkami a v tichosti si kreslí…
Ve školní kantýně rychle slupne oběd a už spěchá jít se převléct…
Od školní brány zamíří přes most k centru města, které celé projde až k zastrčené uličce, v níž sídlí retro kavárna Don Quijote. Tam se usadí do pohodlného křesla s vínovým potahem a objedná si horkou čokoládu a k ní máslové sušenky. Když jí mladá servírka objednávku přinese, nasype si do čokolády ještě špetku skořice, která umocňuje tu kouzelnou vůni a začte se do nějaké tlusté bichle z okresní knihovny. Nejčastěji to bývají historické romány, plné krvavých válek a věčné lásky. Když dopije a přečte několik obsáhlých kapitol, obleče se, zaplatí a odchází do parku. Cestou utrhne pár květin; v létě si dělá věnce z pampelišek a sedmikrásek. Potom dojde k lavičce před jezírkem, pokrčí nohy a na kolenou si dělá ty své typické malůvky…
Ale proč to vlastně dělá??? Všechno stejně, bez rozmýšlení… zatímco její spolužáci se scházejí v klubech, chodí do kina, povzbuzovat na fotbalová utkání, na rande…
Violett se jakékoli společnosti strání a dokonce to vypadá, že jí ta izolace ani nijak zvlášť netrápí…
Její spolužáci, učitelé ani sousedé by nejspíš nebyli schopni popsat tuto dívku. Málokdo o ní něco věděl. Neznali její záliby; co poslouchá za hudbu, jaký předmět ve škole ji baví, s kým se kamarádí…
Vypadalo to skoro jako by vůbec neexistovala… člověk bez rodného listu, bez otisku prstů, bez duše… přesně tak na lidi působila. Nikdo jí nevěnoval zvláštní pozornost, neobtěžovali se jí na cokoli ptát nebo s ní začínat konverzaci…
Ale Violett duši měla. I myšlenky, záliby, oblíbenou hudbu… něco jí ale tížilo. Ne jako když se vám zoufale líbí nějaká osoba, jste jí posedlí, nemůžete spát ani jíst… bylo to silnější, zhoubnější. Věci, o kterých věděla, že by jim nikdo neuvěřil… vždyť ona sama jim nerozuměla. Tajemné vize, úniky z reality, stavy bezvědomí a složité návraty zpátky. Nejčastěji když se zasnila, když zabloudila do proudu myšlenek, fantazií, idejí… pak se děly opravdu zvláštní věci…
Doufala, že se s tím dokáže vypořádat po svém. Když si podrobně naplánuje každou chvíli, hodinu, minutu, vteřinu svého života. Když nedá prostor volnomyšlenkářství, když potlačí všechny představy, dokáže potlačit i ten prapodivný svět, jehož nevyžádaných návštěv se bála od východu slunce až do hluboké noci… ale nebylo to tak lehké… některé věci se vymýtit nedají…

Pomalu se začalo smrákat, Violett se přistihla při tom, jak luští písmenka v knize, které se stávaly stále méně čitelnými, a taky lehký pletený svetr nedokáže navždycky chránit její slaboučké tělo před krutými prsty silného větru. Zaklapla knihu, uložila jí do prostorné černé tašky, tu si hodila přes rameno a začala se vléct úzkou uličkou skrz mokré listí k východu. Měla by si pospíšit, než bude úplná tma, nechtělo se jí doma vysvětlovat mámě, proč se opozdila, ale jakési zvláštní síly jí bránily opustit park… táhlo jí to hloub a hloub, nohy jí ztěžkly a srdce se zuřivě rozbušilo, jako by jí chtělo vyskočit z těla. Místo doprava odbočila na rozcestí doleva a kráčela k labyrintu ze zastřižených keřů. Tyčily se vysoko nad její hlavou a ona si matně vzpomněla, jak jí kdysi máma říkala, jak nebezpečné je chodit dovnitř. Obzvláště večer, když člověk neví, na co zrůdného může uvnitř narazit. Violett však zahodila všechen rozum a zdravou dávku strachu a vstoupila dovnitř. Bez rozmýšlení probíhala hlouběji a hlouběji do srdce labyrintu, poháněla jí jakási nadpřirozená síla. Jakoby jí k sobě něco volalo, zdánlivě neslyšně, avšak v její hlavě explodovaly výkřiky té neznámé energie. Nakonec zavřela i oči a ještě více zrychlila v běhu. Neupravené větvičky jí bodaly do obličeje a způsobovaly malé jizvy, ona na to však nedbala. Jako nelítostné kostelní zvony burácel tlukot jejího zběsilého srdce. Svět se ponořil do temnoty. Sekundy připomínaly věčnost…
Tu se z ničeho nic Violett zastavila, sípavě oddechovala a zprudka otevřela oči. Byla v nejhlubším místě toho šíleného labyrintového vězení. Poslední odbočka doprava a octne se v jeho jádře, ve slepé uličce…
Jen jeden krok, jeden malý krůček a pozře jí věčnost. Se zatajeným dechem udělala ten poslední pohyb a ocitla se v mučivém víru svírající energie. Vytřeštila oči, napnula celé tělo, všechno v ní hořelo, bodalo, škrtilo, štípalo, pálilo… cítila se absolutně živá, víc než kdykoliv předtím v životě. Zcela při vědomí, aktivní, přesycená energií… ale v tom jí ta potvora začala stahovat do sebe, jako by ji chtěla schlamstnout, udusit, pojmout do svého žaludku… Violett se nemohla bránit… byla na to příliš slabá, ještě chvíli sebou cukala, ale potom se tomu odevzdala… a najednou… se to monstrum utišilo… jako mimino, kterému dáte dudlík… zaskočeno pokorou té dívky, která se rozhodla poddat silám tisíckrát silnějším než je ona sama… bylo v tom něco zvráceného, masochistického… ale zároveň i vyzrálého. Energie ještě chvíli sálala své plameny, ale potom i ona propadla do zárodku sebe samé a zmizela…

Nejdřív viděla světlo… spoustu světla… myriády hvězd, slunce sežehávající galaxii, slepou nebeskou oblohu… potom se začaly zvolna vyplňovat kontury nějakých děsivých přízraků dřívější existence… a potom znovu oslepující záře a nakonec… věčná temnota.

Otevřela oči, párkrát zamrkala a ke svému obrovskému překvapení došla k poznání, že se nachází v metru. Na sedadlech vedle ní a naproti sice sedělo pár lidí, ale nikdo z nich jí nevěnoval ani špetku pozornosti. Četly si noviny nebo poslouchaly hudbu na mp3 přehrávači. Myšlenkami na úplně jiném místě, s nepřítomným výrazem. Když Violett vzhlédla ke stropu, zjistila, že plán trasy zachycuje cestu k její čtvrti. Teď jenom zjistit, ke které zastávce právě jede. Metro zpomalilo a emocí osvobozený hlas ohlásil název zastávky. Byla to konečná a zároveň zastávka nejblíže Violettiného obydlí. Prudce vstala a v chumlu lidí opustila po eskalátorech stanici. Venku ji překvapila veselá záře slunce, možná až moc veselá na typicky pochmurné podzimní období. A vůbec ten svět vypadal nějak moc optimisticky, jako ve špatném filmu. Ulice se prohýbaly pod kopyty stád malých dětí, všichni se usmívali, lízali zmrzlinu, jedli cukrovou vatu, fotili si historické památky města… Pod idealizovanou kopií jejího světa cítila zradu. Faleš. Podvod!!! Snažila se zachytit rozhovor maminky s usopleným kloučkem, držícím se jí pevně za ruku. Ale místo slov z jejich úst vycházelo jenom jakési zrychlené sípání. Oba při tom měli ve tvářích křečovité výrazy a zběsile sebou vrtěli. Violett nemohla popadnout dech. V tu chvíli ta podivná žena zaregistrovala její přítomnost a podezíravě se na ní podívala. Řekla cosi zamyšleně v tom svém bizarním jazyku a v tom se na Violett stočily oči všech osob na ulici. Ocitla se v uzavřeném kruhu masy lidí. Jako osoba usvědčená z čarodějnictví, jako nechtěný vývojový druh… Už se viděla na hranici, jak se svíjí v agonii fanatické lidské demagogie. Musela pryč. Hned teď!!! Vyrazila, narazila do zdi lidských těl, mávala pěstmi, kopala, křičela z plných plic, do nichž pomalu stékala krev s příchutí porážky, masy ji odhodily zpět do kruhu a ještě více se stáhly. V zoufalství podlezla nepozorným ženám mezi nohama a dřív než stačily zareagovat, seběhla schody z vyhlídky na město a ztratila se ve vylidněných ulicích okrajové části města.

Pod vchodovými schody do paneláku se krčilo nějaké stvoření. Zrychleně dýchalo, třáslo se a dusilo pláč. Byla to Violett. Na smrt vyděšená a schizoidně těkajíc očima. Nehty si drásajíc lebku do krve. Byla vyhnána na pokraj lidské psychiky…
Když se trochu uklidnila, pokud to v té chvíli bylo vůbec možné, vykoukla ze škvíry mezi schody, a když zjistila, že je ulice prázdná, vyškrábala se ven. Jako přízrak cupitala ulicemi až k jejímu domu. Vrzla vrátky, přeběhla trávník a tiše vklouzla do domu.
Hned u dveří ji přes nos praštila palčivá esence vanilky. To je zvláštní… aby zjistila příčinu té vůně, logicky zamířila do kuchyně. Tam stála u trouby její máma, v růžové kuchařské zástěře a s chňapkou na ruce. ,,Ach miláčku, už jsme se začínali bát, kde jsi. Příště nám musíš dát vědět, když se budeš chtít toulat, ať si neděláme starosti. Ale přišla jsi tak akorát… právě jsem dodělala tyhle úžasné vanilkové muffiny. Doufám, že ti přijdou k chuti. No… jen si vezmi,“ říkala, zatímco Violett podávala pekáč s voňavými koláčky, ,,neostýchej se. Dělala jsem je pro tebe s láskou.“ Stále se povzbudivě usmívala a tak Violett uchopila do stále se třesoucích rukou teplou pochoutku a zakousla se do jejího křupavého, na jazyku se rozplývajícího těsta.
Zatočila se jí z toho všeho hlava. Tohle už bylo opravdu moc… tahle zidealizovaná vize jejího domova. Tak za prvé: její máma skoro vůbec není doma, a když už náhodou je, obvykle spí nebo do pozdních nočních hodin ťuká do toho svého zpropadeného notebooku; zadruhé: máma nikdy nevaří, a když se o to pokusí, obvykle to není k jídlu; zatřetí: nikdy se nechová tak vlezle přátelsky a mile a rozhodně nepoužívá líbezný úsměv. A kromě toho… Violett si nebyla úplně jistá, koho měla na mysli tou větou: ,,Už jsme se začínali bát.“ MY??? Kdo MY??? Vždyť jediný, kdo v tom domě bydlel, byla ona a její máma. No a taky jejich kocour… ale o tom určitě nemluvila. Tak kdo???
Podívala se matce do očí a ta automaticky nasadila další z řady nesnesitelných líbezných úsměvů. ,,Zlatíčko, s tatínkem jsme si říkali, že když máme teď oba volno a ty se pořád tak pilně učíš a děláš nám radost, mohli bychom si udělat takový menší výlet ke křídovým útesům. Vezmeme si s sebou v košíku nějaké jídlo a uděláme si skvělý piknik. No řekni… není to úžasný nápad???“ řekla s nepopíratelným nadšením v hlase a pohladila Violett po hlavě. Jenom se ušklíbla. ,,Tak utíkej nahoru se nachystat a pozdrav tatínka. Vyřiď mu, že ho přijdu za minutku převléct.“
Violett vycouvala z kuchyně s patrným zděšením. Co tady dělá její táta??? A proč by ho měla PROBOHA máma převlékat??? Každý schod do prvního patra ji pálil jako plameny pekelné. Do ložnice vstoupila v očekávání toho nejhoršího. A opravdu… na posteli ležel její táta, celý zesláblý, v pyžamu, neučesaný a u zdi po jeho straně stál ELEKTRICKÝ VOZÍK!!! A co bylo ještě horší… táta měl ve tváři ten samý entuziastický výraz jako její matka.
,,Pojď obejmout tatínka, miláčku.“ Violett se k němu natáhla přes postel a on ji pevně objal do svých kostnatých rukou. Opravdu nevypadal dobře. Hlas se mu třásl, obličej měl plný vrásek a byl i notně prošedivělý.
Violett polykala těžké slzy. ,,Co se ti to stalo, tati???“ Táta jí neodpověděl, ale když se mu podívala do očí, viděla v nich věc, které se vždy velmi obávala. Táta padající ze skály při svém nejoblíbenějším sportu, horolezectví. Dokázala si živě představit, jaké musela máma dělat scény, když to zjistila. Odmalička si pamatuje, jak mu máma spílala, když se chystal s kamarády na další výpravu. Vyčítala mu, že se chová jako sebevrah a nemyslí na svou rodinu. A teď se stalo, co předpovídala. Tedy… pokud to byla realita.
,,Teď radši běž, broučku. Některé věci vidět nemusíš,“ řekl smutně a podíval se pokorně na mámu, která už stála u dveří. Usmála se na něj. Violett vyšla z pokoje a seběhla schody dolů. Prudce rozrazila domovní dveře a sesypala se na schody. Proč je život tak… krutý. Nespravedlivý. Připadala si jako nevinná oběť čísi odporné sadistické hry s lidskými životy.
Vzhlédla k obloze. I to slunce svítilo tak nějak divně. Bledě. Nesálalo žádné teplo ani radost. Na ulici ani na zahrádkách domů nikdo nebyl. Nebylo slyšet žádné rádio, puštěnou televizi či kvílení rozpustilých dětí. Jako kdyby se blížil konec světa a jí to nikdo neoznámil. Čekala v té nebezpečné lokalitě, až ji smete nějaká nadpozemská síla z povrchu této planety. Promění ji v třpytivý prach, co splyne s vlnami oceánů. Pohltí ji do své věčné podstaty a ona bude padat a padat…
Zatímco propadala snění, klaply za ní dveře a v nich se objevili její podivní rodiče. Máma pevně držela v rukách vozíček, na kterém seděl její anemický táta. Naložili jej do jejich prostorného auta a vozík složili do kufru. Violett se posadila na zadní sedadla a připoutala se. Ještě než zarachotily klíčky v zapalovači, všimla si, jak ji máma sleduje podezíravě ve zpátečním zrcátku. Chytla z toho husí kůži. Vyjeli. Čtvrtě s řadovými domky vystřídala venkovská krajina. Ranče, katolické školy a rozlehlá luka, kde se pásli koně. Ráj na zemi.
Violett už se trochu zklidnila, a dokonce se přistihla při tom, že se těší na piknik. Přece jenom už jí začínalo notně kručet v břiše. Stáhla si okýnko a ovál ji svěží přímořský vítr. Hrál si s jejími vlasy, štípal ji do očí, ale jí to nevadilo. Konečně cítila, že je tu něco živého. Skutečného. Nalevo byla velká ohrada, kde se pásli běloučké ovečky. Byly rozkošné.
Mezitím už se přibližovali ke konci cesty. Za parkovištěm stoupaly do výšky tragicky krásné útesy. Zaparkovali na prázdném parkovišti. Violett vyskočila z auta a ochotně vytahovala z kufru vozík. To její máma tak nespěchala. Něco tátovi šeptala v autě a dala si velmi záležet na tom, aby ji Violett neslyšela. Potom také vystoupila a záhadný výraz okamžitě vyměnila za líbeznou masku. Naložili tatínka. Z toho však jakákoli radost vyprchala. Byl ještě více pobledlý a tvářil se velmi nešťastně. Matka po něm házela nervózními pohledy.
Pomalu se dokodrcali na vrcholek útesů po měkké šťavnatě zelené trávě. Naskytl se jim překrásný výhled. Obrovské pláně okraje útesů se táhly na kilometry daleko, trávu ohleduplně čeřil vítr, dole narážely mocné oceánské příboje do drolící se konstrukce útesů a v oparu bledého slunce se v dálce zjevil jako fata morgana červený maják. Byl to sen. Pohádka. Destrukční dokonalost.
Posadili se na trávu, rozprostřeli kostkovanou deku a máma začala vytahovat z proutěného košíku všemožné dobroty. Croissanty, koblihy, jahody v plastové krabičce, čerstvou půlku chleba, roztékající se máslo, jahodový džem, termosku s vařícím bylinkovým čajem.
Zatímco se Violett kochala výhledem na moře, zakusovala se hladově do celozrnného toastu namazaného máslem a jahodovým džemem. Bylo jí dobře.
Přemýšlela o té paranormální realitě, ve které se právě nacházela a tak si říkala, že by možná nebylo nejhorší v ní skončit navždy. Máma se o ni nikdy tak nestarala; i když jí to usmívání se a sladká slovíčka nebyly úplně po chuti, nebylo to nejhorší. A možná… by si časem zvykla. A byl doma i tatínek. O tom vždycky snila. Sice teď nemohl chodit, ale nebyl to konec světa. Kdykoli mohl vyjet ven na vozíku. I když se jí zdál pořád nějak smutný…
Violett dojedla a máma jí podala krabičku s ubrousky. Tu ale prostor zaplavil silný vítr, vytrhl mámě z rukou lehkou krabičku a utíkal s ní zpátky k parkovišti. Máma vyrazila za ní. Violett ji chvíli pozorovala a potom se podívala na tátu. Vypadal nešťastněji než kdy předtím. ,,Co je tati??? Bolí tě něco??? Jsi pořád tak smutný…“
,,Violett…“ řekl ztěžka a vypadalo to, jako kdyby mu nějaká temná síla ztěžovala mluvení.
,,Dávej si pozor!!! Dávej si na ni velký pozor!!!“ kývl hlavou směrem k mámě, která už krabičku chytla a celá pocuchaná se vracela zpátky k nim. ,,Na mámu??? Proč??? Co by mohla udělat???“ stačila špitnout Violett, ale to už byla máma u nich a tvářila se vítězoslavně. Otec upadl do typické anemie.
,,To mi dalo zabrat!!! Blbej vítr!!! Měl by dostat pořádně za vyučenou, jako každý, kdo se odmítá podrobit pravidlům!!!“ vyštěkla s notnou dávkou nenávisti v hlase.
,,No nemám pravdu, Violett???“ podívala se na ni ďábelsky. Violett popadla úzkost. ,,Každý, kdo se odmítá podřídit příkazům mocnějšího, zasluhuje trest. Ne obyčejný trest. Trest, na který jenom tak nezapomene. Který se mu navždy vpálí do vědomí. Jako rozžhavená tyč vražená do lidského masa!!!“ zatímco matka mluvila, kontury obličeje ji zhrubly, oči zapadly do dvou hlubokých tmavých důlků, ústa se zkřivila a čelo měla celé vrásčité od rozčílení.
Už nebylo žádných pochyb. Tohle není její máma. To je zrůda, která se snaží vytlačit realitu a lidi, žijící ve Violettině skutečném světě.
Violett pomyslela na útěk. Ale nechtěla tady nechat tátu samotného. I když to nemusel být její táta, jenom nějaká nešťastná zhroucená kopie, choval se k ní mile a nevypadalo to, že by se ztotožňoval s nenávistí její nepravé matky. Spíš jako kdyby si ho podřídila svou silnou mocí. Jako kdyby ho… i sama zmrzačila, aby nemohl odporovat.
Violett se zoufale podívala na tátu. ,,Utíkej,“ naznačily neslyšně jeho ústa. ,,Ne!!!“ potýkala se s nutkáním pomoct mu. Ale táta reagoval stejně a ještě s větší naléhavostí: ,,Utíkej!!!“
Opatrně se zvedla. ,,Kam jdeš???“ zeptala se chladně matka. ,,No…“ přemýšlela Violett, co říct, ,,říkala jsem si… že bych se šla kousek projít.“ ,,Půjdu s tebou!!!“ vyštěkla bez rozmyšlení matka. ,,Radši bych šla sama,“ řekla Violett, na nic nečekala a začala se pomalu vléct podél útesů pryč. Najednou však za sebou uslyšela kroky. Zrychlila. Zrychlily i kroky. Rozběhla se a i kroky přidaly na intenzitě. Pak už skutečně utíkala z plné síly. Ale ty slídivé kroky byly pořád za ní. Nešlo se jich zbavit. Byly jako stín jí samotné. Doběhla až k výčnělku útesu. Zastavila až na samém úpatí. Pod nohami se jí zlověstně rozdrolilo pár slepenin křídy a s ohromující dynamikou padaly do hlubin moře. Nebyl to příjemný pohled. Když se otočila, byla matka už skoro u ní. Zlověstný výraz ve tváři, celá rudá a plná nenávisti.
,,Tak ty si myslíš, že mi někdy utečeš??? Hlupačko!!! Nemůžeš utéct ze světa, který jsem sama vytvořila. Chtěla jsem ti nachystat příjemné rodinné zázemí. Nic by ti nechybělo!!! Copak tvoje máma někdy uvařila tak dobré muffiny jako já??? Copak si s tebou někdy povídala, věnovala ti pozornost, pohladila tě po hlavě, říkala ti různými pěknými jmény???“ I když to bylo zvrácené, Violett pod tíhou jejích patologických slov cítila záblesk bolesti ženy, která zoufale touží po dítěti a snad ani svoje mít nemůže…
,,Ty nevděčný egoistický spratku!!! Zasloužila bys shnít v pekle. Dokážeš si vůbec představit svíravá muka nekonečné samoty??? Dokážeš si představit, jaké to je, žít život vyděděnce společnosti, co škemrá o jakoukoli chabou pozornost???“
Violett na to nedokázala nic říct. Ale nebyla toho ani povinna. Tahle zrůda ji odnesla ze světa, kam patřila, i když to třeba nebylo na první pohled zjevné. Věděla o sobě, že působí na ostatní lidi nešťastně a autisticky, ale ona k tomu měla své důvody… tyhle důvody.
,,Zasloužíš TREST!!!“ vykřikla matka a pomalu postupovala směrem k Violett. Už stín jejího těla způsoboval nesnesitelné pálení. Zatajila dech a otočila se na druhou stranu.
,,Radši zemřít než žít život stínu v pokřivené realitě,“ řekla, napjala ruce a potom jako anděl smrti uvrhla své tělo do prázdných hlubin věčnosti moře. V letu zavýskla vzrušením. Nabírala stále větší rychlost, zrodila se v ní síla a odvaha, umírala radostí. Pak lebka narazila do vodní hladiny… impulz nezvratného osudu. Tělo pohltil němý modrý svět a svět upadl v zapomnění…

Po tváři se jí plížily stíny holých větví stromů a na víčka jí tlačily hvězdy. Znovu otevřela oči. Ležela schoulená na lavičce v parku a zažloutlé stránky knihy se topily v blátivé kaluži. Rychle se zvedla, sebrala knížku a jako smyslu zbavená utíkala pryč z parku...

Vítejte v neobyčejném světě snů Violett V.