Výlet

Violett V. se probudila do slunečného sobotního rána. To palčivě radostné slunce dopadalo na její pobledlá líčka. Byla za něj vděčná. Byla vděčná za každý nový úsvit, který se třpytil krásou a lhal o přítomnosti jiných světů. Dával jí niternou naději…
Jako každé sobotní ráno si šla Violett dát nejdřív osvěžující sprchu, potom si vyčistila zuby a pohlédla na sebe do zrcadla před sebou. Nepoznávala sebe sama. Kde je ta jiskra v pomněnkových očích, růženec na tvářích a veselé dolíčky… Zrcadlo odráželo podobiznu tělesné schránky vyprahlé duše. Mrtvolný výraz a jako uhel černé vlasy. Utápěla se v tom destruktivním pohledu na sebe samotnou. Zrcadla jsou nekompromisní.
Když se vracela do pokoje, našla na vnější straně dveří izolepou přilepený vzkaz:
Musela jsem jít něco vyřídit do práce. Nevím, kdy se vrátím. Nachystej si jídlo. Pusu, máma

Klasika… pomyslela si Violett. Většinu víkendů trávila doma sama, opuštěná, jenom s kocourem, toulajícím se kdesi v zákoutí jejich zahrady. Oblékla si bílou košili, úzké tmavé džíny a pohodlné červené tenisky. Ještě si svázala jemné vlasy do dvou indiánských copánků a seběhla po schodech do přízemí udělat si snídani. Vešla do dveří kuchyně a spatřila, jak se černá chlupatá potvůrka dobývá drápky dovnitř z parapetu s máminými pelargoniemi. Otevřela okenice, vzala stvoření do náruče a usadila jej na čestné místo na kuchyňské lince. Potom vyndala ze skříňky misku, nalila do ní polotučné mléko a postavila ji před žrádlem paralyzovaného kocoura. Ani se nestihla otočit a miska byla prázdná. Poškrábala kocoura za ušima a ten se, spokojeně vrníc, dožadoval další porce. Violett však už misku sklidila a vrhla se na přípravu vlastní snídaně. Nebylo to žádné dilema. Violett snídala každý den to samé. Do zlatova opečené toasty s jahodovým džemem a k tomu hrnek horké čokolády. Když dojedla, pustila kocoura zase oknem ven a šla si dělat do svého pokoje domácí úlohy na příští týden. Tentokrát to nebylo nic složitého. Jenom vypočítat pár matematických rovnic a nachystat si referát o Charlesi Dickensovi. Četla od něj skoro všechny knihy a obdivovala, jak poutavě dokázal líčit příběhy lidí, jež se navzdory nepřízni osudu snažili bojovat a hledat štěstí. Možná že se v těch osudech viděla trochu i ona sama.
Dvakrát týdně se chodila Violett V. učit do umělecké školy hře na klavír. Každou volnou chvíli se snažila doma trénovat na piáno, které zdědila po babičce. Milovala hudbu. Nedokázala pochopit, jak může mačkání bílých a černých klapek bříšky prstů přinášet takový harmonický, světský zážitek. Jako kdyby upsala duši ďáblu. Hrála za ni bolest, strach, agonie i nevyléčitelná vděčnost za její existenci na této planetě. Ztrácela se v symfoniích. V jejich tragičnosti…
Poté co dohrála i poslední nacvičovanou skladbu, šla si sednout do útulné zahrady s knihou v ruce na houpačku. Zatímco očima hltala kapitoly zásadních zvratů v ději, jednou rukou obracela stránky a druhou hladila po kožíšku kocoura, který za ní na houpačku skočil. Stromy nad ní šuměly a zezadu zahrady se ozývalo cvrlikání zpěvných ptáků. Usmála se na svět kolem sebe.
Jak se přiblížilo poledne, přepadl ji hlad a vzpomněla si, že by si měla připravit něco na oběd. V kuchyni si vzala plátěnou tašku a do ní vložila svou peněženku. Z domu zamířila do místní večerky. Obchod patřil milé paní staršího věku, která se s lidmi ráda dávala do řeči. Violett po cestě napadlo, že by si mohla udělat těstoviny, tak je spolu s mraženou zeleninou a sojovým masem uložila do nákupního košíku a zamířila k pokladně. Ještě se však vrátila pro jahodový džem, který jim, jak ráno zjistila, už doma začal docházet.
,,Violett, ty jsi mi ale vyrostla. To jsi hodná, že mamince pomáháš s nákupem. Vždycky jsem věděla, že jsi hodné a slušné děvče. Na rozdíl od některých dívek v tvém věku,“ rozpovídala se pokladní. Violett se na ni jenom usmála a myslela si svoje.
Doma tašku vybalila a pustila se do vaření. Ponořila těstoviny do horké vody a za chvíli už dům prostoupila vůně zeleninové směsi a jemného koření, podporujícího nezaměnitelnou chuť Violettiného kulinářského umu. Nakonec do jídla vmíchala ještě kousky tvrdého sýra a pustila se do něj.
A tak trávila Violett každé sobotní dopoledne. V začarovaném kruhu opakujících se činností bez jakéhokoli doteku vnějšího světa.
Po poledni chodívala sousedce z protějšího domu hlídat čtyřletého syna. Dostávala za to neutěšený obnos peněz, ale byla spokojená. Nešlo jí o peníze ale o zaplnění trýznivě dlouhého volného času. Obvykle si hráli s chlapečkovými autíčky a plyšovými zvířátky a Violett mu potom četla pohádky z knížky od H.Ch. Andersena. Samotné se jí moc líbily. Měly něco, co ostatním pohádkám chybělo. Nebyly tak zoufale idealizované a zlo v nich bylo popisováno jako mocný nepřítel, kterého nelze vždy přemoct. Dnes si však neměli hrát ani číst…
Jak se Violett blížila ke dveřím sousedčina domu, uslyšela se ozývat různé prapodivné zvuky. Řev vrtačky, nějaké hodně těžké věci házené na zem, vysavač…
Hned jak zazvonila, rozrazily se dveře a v nich stála sousedka v dost pokročilém stadiu hysterie. ,,Ach Violett, málem bych na tebe zapomněla,“ pištěla a nervózně těkala očima. ,,Nevím, jestli ti to máma říkala, ale budeme se dnes stěhovat. To víš, manžel dostal v jiném městě lukrativní pracovní nabídku a taková šance se prostě neodmítá…“ mlela si svou dál. Violett věděla moc dobře, jaké to je. Její táta před pár lety takovou nabídku dostal taky… a jak to dopadlo.
,,Ale nakonec je vlastně dobře, že jsi přišla. Malej se nám tady pořád jenom motá pod nohama, bojím se, že by na něj mohlo něco spadnout. Nevadilo by ti s ním zajít na menší procházku??? Jenom než to tady dobalíme…“
Vlastně to nebyl špatný nápad. Bylo příliš hezky na to schovávat se doma. A tak si to šlapali po asfaltové cestě na západ od jejich čtvrti směrem k rozlehlým polím a lesům.
Chlapeček se jí držel pevně za ruku, oblečený do roztomilých kamaší s vyšitým medvídkem a usmívající se jako měsíček na hnoji. Za chvíli už vcházeli na kamennou stezku uprostřed slunečnicových polí. Malému se zachtělo lapit barevného motýla a tak vběhl mezi majestátní květiny, prodíral se jimi a při každém pokusu uchopit bezbranného motýla do nemotorných rukou radostně zavýskl. Violett jen zavrtěla hlavou a rozběhla se ho zachránit z toho obrovského překrásného žlutého vesmíru. Povalila jej na zem a chvíli předstírala, že už jej nepustí. Když se mu povedlo vyskočit na nohy, vítězoslavně se zajíkal.
Violett zůstala ležet na kypré půdě a obdivovala svět, jež ji obklopoval. Zvedla do vzduchu dlaň ruky a zastínila si jí tvář. Mezi prsty se třpytily parsky slunce. Chlapeček si mezitím sedl vedle ní do trávy, smál se a tleskal ručičkama. Jak mu slunce dopadalo na kudrnaté blonďaté vlásky, připomínaly svatozář glorifikovaného anděla.
Violett už dlouho nebylo tak dobře. Kdy se vlastně věci začaly měnit k horšímu, kdy začaly ty její děsivé úniky z reality??? Ve městě, kde vyrůstala, měla spoustu kamarádů, pořád se smála, užívala si krásy světa.
Když jí rodiče oznámili, že se mají stěhovat, vztekala se, brečela, práskala dveřmi. Ale ta anarchie jí nebyla k ničemu platná. Měla to být cesta za lepším světem… Více peněz, více možností, více radosti…
Už když poprvé přijeli do nového města, měla Violett nepříjemný pocit. Nelíbilo se jí. Bylo na míle vzdálené jejímu srdci, jako kdyby to byl jenom nějaký mezi-prostor ve skutečném světě. Přechodná stanice. Děti ve škole ji mezi sebe nepřijali. Stáhla se do sebe a nenáviděla rodiče za to, co jí provedli. Ti se sobě začali postupně víc a víc vzdalovat, hádky byly na denním pořádku a oba hledali útočiště v práci. Chodili domů pozdě večer, aby se nemuseli potkávat u společných večeří. Na víkend odjížděli na služební cesty… to všechno šlo tak nějak mimo Violett.
A pak se táta odstěhoval na ,,dobu neurčitou“ se slibem, že ji bude pravidelně navštěvovat. Kde je těm slibům konec… Dnes má barák, novou partnerku a několikaměsíční mimino. Nikdy nezapomene Violett poslat pohlednici k Vánocům, Velikonocům, svátku ani narozeninám. Ale to je opravdu slabá náhrada rodinného života. A ani ty tučné alimenty nedokážou zalepit ránu na její duši.
Máma se snažila po jeho odchodu tvářit nanejvýš hrdinně a emancipovaně, ale i ona si musela po chvíli přiznat, že se jí celý život sype jako domeček z karet. Prakticky se přestěhovala do práce a neřešila okolní svět. Žila ve svých úředních papírech a vyhláškách. Jedinou viditelnou výhodou pro Violett bylo, že se výrazně osamostatnila. Vařila, prala, žehlila, vysávala, umývala okna, měnila žárovky, nakupovala,… Někdy měla pocit, jako kdyby v domě bydlela úplně sama. Ale k čemu jí taková samostatnost byla, když jediné po čem toužila, bylo trochu lidského zájmu o její osobu. Tedy… zpočátku.
A posledním ostrým ďáblovým šípem do její narušené duše bylo tragické úmrtí babičky s dědou. Uhořeli ve vlastním domě. Vznítila se jim stará karma. Violett si dodnes pamatuje to na popel zničené království, kde jako malá jezdila na tříkolce a hrála si s babiččinou vzácnou sbírkou porcelánových panenek. A nikdy nezapomene zmučený výkřik její mámy, když měla identifikovat těla jejích rodičů. Tenkrát abdikovala na život. Několik týdnů doma jenom tak ležela, zírala do stropu nebo spala a odmítala jakoukoli stravu. Bylo to skutečné peklo a Violett už byla připravena volat nějakou odbornou pomoc, pokud by se stav její mámy nezlepšil. Jenže ta jednoho rána vstala a jako by se vůbec nic nestalo, odešla do práce. Večer se vrátila, snědla trochu málo jídla, které Violett připravila, šla si lehnout a druhý den to samé. A tak to funguje už víc jak rok.
Violett začala cítit, jak na ni dopadá tíha celého jejího zpackaného života. A někdy večer si tajně přála, aby se stalo něco, co by jejímu životu dodalo na dobrodružnosti. Trochu vzrušení, trochu nevšedních zážitků. A když ne tohle… pak už by pro ni život ztratil jakýkoli smysl. Kdyby tak věděla, o co žádá…

Jak tak Violett cestovala ve vzpomínkách, chlapeček se vedle ní na zemi začal už krapet nudit a dožadoval se hraní. Jeho buclatý prstíček ukazoval směrem k lesu a šišlavě bazíroval na procházce. ,,A ty by ses tam nebál???“ zeptala se ho Violett podmanivým hlasem, který děti zbožňují. Chlapeček zuřivě zavrtěl hlavou.
Tak se vydali na cestu. Do zad jim pražilo odpolední slunce a kolem cesty se vznášel zvířený prach. Za chvíli už vděčně vstoupili do klidné oázy lesního útočiště. Les jim šeptal skrz šumění listů svá tajemství. Povídal jim příběh dvou poutníků na cestě za pokladem. Chlapečkovi se v lese nesmírně líbilo. Bylo vidět, že je pro něj kouzelný přírodní svět dosud neochutnaným zážitkem. Rodiče ho pořád drželi doma. Ve světě plastické kopie života, v bezpečí existenčních lží, kde ho mohli ovládat…
Rozběhl se do útrob hlubokého údolí stromů, mával rukama jako křídly, poskakoval, zakopával a z plných plic se smál. Jakoby se reinkarnoval v divokou lesní zvěř, jakoby naslouchal svým pudovým potřebám. Violett měla z té proměny radost a sama pokračovala dál po cestě, předpokládajíc, že se chlapeček za chvíli vrátí za ní.
V tu chvíli se ale stromy prohnuly pod náporem silného severního větru, ten vlezl Violett do očí i uší… úplně ji paralyzoval. Zacpala si rukama uši a skrčila se. Vítr ještě nějakou dobu burácel, ale potom se jako mávnutím kouzelného proutku rozlilo lesem ticho. Byl to snad sen??? Halucinace??? Violett se napřímila a vychutnávala si každou setinu toho vzácného klidu. Ticho se ale změnilo v tíseň a ona si vzpomněla na chlapečka. Utíkala k údolí, ale po živé bytosti nebylo ani památky. V panice se pustila střemhlav dolů z kopce. Nabírala na rychlosti a neovládala vlastní tělo. Chtěla zabrzdit, ale nešlo to. Padala vstříc pekelným hlubinám. Najednou ji podjela noha na mokrém listí, spadla na vláčnou půdu, ale nezastavila se… Kutálela se dál z kopce dolů. Narážela do spadaných větví stromů, do pařezů a kmenů. Jak dopadla na dno údolí, narazila hlavou do těžkého balvanu. Zatmělo se jí před očima a upadla do bezvědomí…

Procitla na chladné kamenné zemi. Vzhlédla krví podlitýma očima na místo, kde se právě ocitla. Ale nebyl to příjemný pohled…
Pustá planina, abnormální prostor jiné dimenze… všude temnota, oblaka kouře a plíživých stínů. Stáhlo se jí srdce. Něco ji zevnitř dusilo, jako kdyby se ocitla v mučících kleštích. S námahou se vzepřela na rukou a postavila se. Udělala pár kroků dopředu, ale zatočila se jí hlava. Dopadla znovu tvrdě na zem, klečela a zhluboka dýchala. Bylo jí na zvracení a v těle se jí škvařily všechny orgány. Proklínala Boha a celý svět, že může dopustit takovou lidskou bolest.
Minuty plynuly jako věčnost. Když Violett znovu vzhlédla, zjistila, že stíny v dáli trochu ustoupily a nad oblaky se tyčily věže halucinogenního chrámu. Tohle mohla být jediná možná cesta ven z téhle satanovy vesnice. Nebo aspoň cesta za odpověďmi na spoustu nezodpovězených otázek…
Violett posbírala poslední zbytky života v sobě samé a vydala se na cestu. Každý krok byl utrpením. Jako kdyby jí někdo do chodidel nabodal tisíce hřebíků. Ale nevzdávala se… především už neměla co ztratit. Blížila se k chrámů a odpočítávala vteřiny do smrti. Když přešla hranice stínů, naskytl se jí děsivý pohled.
Chrám byl mnohem větší, než jak se jevil z dálky. Celý černý, postavený v gotickém slohu. Obklopovala ho smrtelně ledová aura. Když se Violett nadechla, vlezlo jí trochu toho svinstva do hlavy a ona se prohnula pod mučivým impulzem. Cítila naprostou absenci lidského citu. Rychle vyběhla po mramorových schodech, chytla za kliku dveří větších než je jich dům a se zatajeným dechem na ně zatlačila.
Ocitla se ve vstupním sále. Podlahu tvořily střídající se černé a bílé kachle a dohromady dávaly plán šachovnice. Všude po stranách byly zaprášené modlitební lavice. Když Violett vzhlédla ke stropu, spatřila fresky zdobené temnými stíny a přízraky. Sál ale nekončil zdí, byl jako by v půlce rozdělen černým závěsem. Pomalu k němu došla. Každá ozvěna jejích kroků se nebezpečně rozléhala prostorem. Dotkla se jeho saténové struktury a pokusila se za něj zatáhnout. Nic se však nestalo, byl příliš těžký. Nešlo jej podlézt ani obejít. Stál tu jako nezničitelná hradba mezi dvěma světy. To Violett rozzuřilo. Nechtěla zde zůstat. Odmítala přestat bojovat za její skutečnou realitu.
Popadla závěs a vší silou jej strhla na zem. Padal dolů jako závoj kočárů satanových. Ustoupila pár kroků, aby do něj nebyla lapena. Najednou byla ta zeď pryč a Violett zjistila, že sál pokračuje dál jako kaple. Místo oltáře a kříže s trpícím Kristem zde však stál monstrózní železný trůn. A nalevo od něj na zmrzlých dlažbách ležel pobledlý, v provazech svázaný… sousedčin chlapeček. Violett se vyděsila. Sklouzla k němu na zem, snažila se rozvázat pouta a zahřát jeho zkřehlé tělo. Byl v naprosto zbídačeném stavu. Celé jeho tělo halily výrazné podlitiny. V očích měl tetované zděšení a snažil se chytit Violett za kousek oblečení. Ta pracně rozvazovala uzly po celém obvodu jeho těla. Když se jí to konečně podařilo, chytila vzlykajícího chlapce do náručí a nesla jej rychle z chrámu ven. Nestačila však udělat ani pár kroků a dveře chrámu se s ohlušující silou zavřely. U vchodu stála nějaká vysoká žena, celá v dlouhých černých šatech, připomínajících osidla pavučiny, mrtvolně bledá a hrůzná. Dívala se Violett přímo do očí. Když zaregistrovala chlapečka v jejím náručí, luskla prsty a z bočních dveří kaple se vyvalili dva obrovští shrbení chlapi. Popadli Violett za ruce a nechali chlapečka tvrdě spadnout na zem. Ten se zoufale rozbrečel, ale žena znovu luskla prsty a řev okamžitě přestal. Chlapeček se tvářil smrtelně vyděšeně.
Žena přešla kapli a usedla na trůn. V očích měla chlad a krutost. ,,Poklekni!!!“ přikázala Violett. Ta to ale odmítala. Přiběhl k ní jeden z chlapů a silně ji udeřil do zad. Skácela se bolestí. ,,Víš, kdo jsem???“ zeptala se žena nevzrušeně. ,,Odporná zrůda!!!“ odsekla Violett. Žena tu poznámku přešla bez povšimnutí.
,,Jsem ta, která tě navštěvuje v tvých nejhorších nočních můrách. Jsem ta, co napadla tvůj život. Jsem ta, kvůli které si rveš vlasy zoufalstvím, proklínáš Boha a slyšíš stíny šeptat tvé jméno v paranormálních vizích. Jsem absolutní, věčná a nezničitelná. Pokud absolvuješ mé umění od začátku až do konce, už není cesty zpátky. Absorbuji tě jako prchavou vločku úsvitu. Jsem TEMNOTA!!! Budeš mě nenávidět a trpce milovat.“
,,Vezmi si mě. Vezmi si moje tělo, můj život i tužby. Vzdám se tvé kruté síle. Jen o jednu věc žádám… Nech toho malého jít. Ponech mu jeho dětský iluzionistický svět. Ten chlapec za nic nemůže…“
,,Nechci ani jednoho z vás na věčnost. Alespoň ne teď. To nepatří do okruhu mých potěšení. Já napadám mysl pomalu, jako virová nákaza. Začíná to nevinně a nakonec jste natolik zdeptaní, že už nemáte žádnou vůli abstinovat.“
,,Copak není žádná cesta pryč??? Neprodáváš vykoupení???“
,,Jsi odvážnější, než jsem si myslela,“ řekla Temnota zamyšleně, ,,způsoby jsou, to nepopírám, ale troufneš si bojovat o svou spásu a život toho chlapce???“
,,Ano!!!“ vykřikla Violett bez rozmýšlení.
,,Tak tedy dobře poslouchej. Jsem ochotna uvažovat o vysvobození tvého a jeho života z nekonečné svízele mých kouzel, když splníš úkol, který ti nyní dám. Když vejdeš do útrob tohoto chrámu, najdeš v něm mnohé. Síly zla a dobra bojující v zdánlivě předem prohraných zápasech. Místnosti agonie a strachu a pomíjivé naděje. Chci, abys mi donesla z hřbitovní zahrady rudou růži. Pokud ji najdeš, přines mi ji sem zpátky. Ale dávej si pozor… v útrobách mého království tě čeká víc, než myslíš. Dobře zvaž čas, který je ti dán. Pokud nepřijdeš do konce časového limitu, prohraješ hru o vykoupení z věčné strasti.“
Sundala si z krku jakýsi stříbrný přívěšek a vložila jej Violett do dlaní. Ta, když se na něj podrobněji podívala, zjistila, že jsou to miniaturní přesýpací hodiny. První zrnka třpytivého písku dopadla na dno. To Violett připomnělo její poslání a ona spěchala ke dveřím do útrob chrámu.
Ocitla se v úzké uličce, na jejímž konci stoupaly do výše mramorové schody. Rychle je vyběhla a objevila se v prvním patře chrámu. Byla tu zima, co se plížila pod oblečení a do mysli člověka. Zaslepovala. Na pravou i levou stranu vedly chodby nedohledných dálek. V pravidelném rozestupu byly naproti sobě vždy jedny dveře a okno. Z oken dopadal na chodbu bledý svit půlnočního měsíce. Violett slyšela, jak drobounká zrnka dopadají na dno přívěšku. Na nic nečekala a otevřela první dveře po pravé straně. Objevila však jen úplně prázdný bílý pokoj, s oknem naproti dveří. Běžela k dalším dveřím, ale za nimi našla to samé. Prázdný pokoj s oknem naproti dveří. A tak to bylo i ve třetím, čtvrtém, pátém, šestém i sedmém pokoji. Už se ani neobtěžovala otevírat další dveře. Běžela na úplný konec chodby.
Ale čím dál a rychleji běžela, jako by pokojů přibývalo. Bylo to k nesnesení. Už se jí nedostávalo dechu a tak musela zastavit.
Otevřela jedny z dveří a tam byl opět prázdný pokoj a na protější zdi okno. Všechno to bylo k ničemu. Celá tahle hra byla jeden velký podvod. Jenom rozmar nad časem temných sil. Došla k oknu a opřela se o parapet. Když se ale pořádně rozhlédla, svitla jí malá naděje. Zjistila, že se dívá do dvora chrámu a kolem dokola byly další okna, vedoucí do různých pokojů. A že… v okně naproti sedí nějaký muž v kněžském taláru a dívá se přímo na ni. ,,Haló, pane!!!“ zavolala. Muž jenom mávl na znamení, ať jde za ním. Ale jak to má udělat??? Má snad skočit z okna a doufat, že umí létat??? Muž ukazoval prstem někam pod okno. Když se tam Violett podívala, zjistila, že jsou tam asi půlmetrové okraje, které se vinou po obvodu celého komplexu. Byla to šílená představa, že by měla obejít ten velký, hluboký prostor. Něco jako dobrovolná sebevražda. Ale co jiného jí vlastně zbývalo???
A tak se zhluboka nadechla a začala se škrábat na okno, přehodila jednu nohu a šmátrala jí ve vzduchu. Konečně se dotkla okraje. Přehodila i druhou nohu a stanula na otevřené ploše. Pořádně se jí hrůzou zatočila hlava. Teď musíš být hodně statečná, říkala sama sobě. Pomalu popošla po okraji a držela se pevně parapetu. Udělala ještě několik zkušebních krůčků, a když nabrala trochu sebevědomí, zrychlila krok. S úlevou zjistila, že to není až tak nebezpečné a strašidelné, jak si myslela. Abstraktní stíny nad její hlavou už ji tolik neděsily. Za chvíli měla půlku cesty za sebou a nakonec úspěšně došla až cílovému oknu. Opřela se o ruce, přehodila nohy přes parapet a s rachotem dopadla na podlahu.
V koutě pokoje seděl na dřevěné židli muž, kterého viděla z protějšího okna. Nevěnoval jí přílišnou pozornost.
,,Pane, prosím vás, potřebuji nutně najít rudou růži. Nevíte, kde bych ji měla hledat???“ ,,Předpokládám, že v zahradě,“ odpověděl stroze. ,,A mohl byste mi říct, kde ji najdu???“ ,,Mohl. A za co???“ Violett myslela, že se přeslechla. ,,Každá informace má svou cenu, to nevíte, mladá slečno???“ ,,Ale já nic cenného nemám,“ řekla zoufale Violett. ,,To je potom ovšem smůla,” konstatoval a vypadalo to, že tím pro něj rozhovor končí.
,,Pokuste se mě pochopit,“ téměř vzlykala Violett. ,,Ta ježibaba dole mě poslala pro rudou růži a pokud se s ní do určitého času nevrátím, provede něco nevinnému malému chlapečkovi. Neříkejte, že jste takový necita a necháte trpět slabé dítě.“ S mužem to ani nehnulo. To Violett pobouřilo. Tahle situace ji vytáčela svou bezbřehou absurditou. Kde jinde by se měla dovolat pomoci než u člověka v službách Kristových???
Popadla muže u krku za plášť a vláčela jej k oknu. Vystrčila jeho hlavu z okna a tělo povážlivě nahnula, aby měl nohy ve vzduchu. ,,Tak poslouchej ty bídáku, buď mi okamžitě prozradíš, jak se tam dostanu nebo poletíš nemilosrdně k zemi!!!“ vyhrožovala. I když věděla, že by toho nikdy nebyla schopná, tvářila se nanejvýš nebezpečně, aby muž dostal strach. A očividně to zabralo. Smrtelně zpocený muž zařval: ,,Pusťte mě!!! Všechno vám řeknu. Jenom mě už konečně pusťte!!!“ Violett s ním praštila o zem. ,,Mluv nebo za sebe neručím!!!“
,,Musíte jít do třetích dveří po levé straně. Seškrábejte tapety a najdete malá dvířka, ty otevřete tímto klíčem,“ řekl, zašátral v náprsní kapse a podával jí maličký pozlacený klíček. Violett mu jej vyškubla z ruky a vyběhla z pokoje. Udělala, jak jí poradil. Vydala se doleva a otevřela třetí dveře. Byl to podobný pokoj jako všechny ostatní, akorát s tím rozdílem, že tu nebylo okno a na zdech byly nalepené tapety starorůžové barvy. Violett přistoupila k protější zdi a zaryla nehty do papíru. Trhala pruhy tapety, až byla nakonec zeď celá holá. Žádné dveře ale neviděla. Už, už se chtěla vrátit za mužem a skutečně ho vyhodit z okna za nepravdivou informaci, ale v tom si všimla miniaturních dvířek u jejích nohou. Byly velké sotva jako její dlaň. Lehla si na zem a zastrčila klíček do skoro neviditelných dveří. Zámek cvakl a najednou všechny zdi zmizely a kolem ní se rozprostřela stejně temná plocha jako před chrámem. Violett si byla jistá, že se v tomto světě nikdy pořádně neadaptuje. Neustále ji něco překvapovalo. Když se pořádně rozhlédla, zjistila, že se nachází na hřbitově. Hroby, rozestavené do pravidelných řad byly pokryty hustou vrstvou pavučiny. Mezi nimi stály sochy duchů a temných přízraků. Uprostřed hřbitova shlížela na celou scenérii majestátní socha smrtky v dlouhém plášti s kosou v ruce. Violett se osypala hrůzou.
Vzpomněla si ale na svůj úkol a začala hledat ve všudypřítomných stínech náznaky květin. Došla až k zadním vrátkům a tam se kolem plotu vinuly růže dechberoucí krásy. Připomínaly tekoucí mléko a líčka spanilé dívky. Na okvětních listech se třpytily zamrzlé kapky rosy. Byly ale bílé. Po rudé růži se slehla zem.
V tom na vrcholku plotu přistál drobný zpěvný ptáček a díval se Violett do očí. V těch jeho dvou zornicích bylo něco chápavého, lidského…
Dívko v nesnázích,
nevěš hlavu
Ještě ti svítá naděje,
ty však již myslíš na popravu

Violett ani moc nepřekvapovalo, že ptáček mluvil lidským jazykem. Byla z tohoto neobyčejného světa zvyklá na rozmanité prapodivné jevy.
,,Co mi radíš, můj milý malý příteli???“
Trny skrývají zradu i lék,
leč síly temna hrůznější zbraně mají
Probuď v sobě odvahu a zamáčkni slzu zpět,
věz, že hrdinové slávu za jizvy prodávají

Sotva ptáček dokončil sloku, vzlétl a zanechal zamyšlenou Violett stát o samotě v zahradě. Předříkávala si jednotlivě každý verš a přemítala nad jejich skrytým smyslem. Hádanky se jí vždycky protivily. Obzvláště, když se nedopídila jejich řešení.
Utrhla jednu z bílých růží, ale hned nato zasykla bolestí. Jeden z jejích ostrých trnů se jí nešikovně zabodl do prstu. Po dlani jí stékala vroucí rudá krev. Stejná barva jako listy vlčích máků, máminých pelargonií a růží…
Violett začalo svítat. Už chápala narážku na trny, slzu i hrdiny s jizvami. Věděla, co se právě chystá udělat. Vzala stonek růže a přiblížila si jej k zápěstí. Tam sídlila její nejblahodárnější žíla. Přejela po povrchu pokožky špičkou trnu. Nic se nestalo. Na zápěstí se objevila nepatrná, rychle mizející jizvička. Nebylo zbití. Musí hlouběji… mnohem hlouběji. Zhluboka se nadechla a pomalu přibližovala trn znovu k roztoužené kůži zápěstí. Na vteřinu se zastavil veškerý okolní svět a ona zaryla celý povrch trnu do masa vstříc žíle. Přetnula tu chatrnou modrofialovou nit a ucítila okamžitou řezavou bolest. Ze zápěstí se vyvalil proud syté krve. Stékal jí po rukách, špinil jí oblečení…
Horkost těla se jí nahrnula do hlavy. Zato údy měla na kost prochladlé. Cítila ohlušující tep celé její existenční podstaty. Zatmělo se jí před očima a trochu sebou zakymácela. Musela se zachytit plotu. Rapidně zeslábla a sotva popadala dech.
Nesměla však promarnit jedinou vteřinu vzácného času. Tak přiložila hlavu růže k zápěstí a tu v momentě smáčela hustá, temně rudá krev. Nenacházela slova na obětní muka, která podstupovala. Když byla růže už celá rudá, odtrhla Violett kus rukávu své košile a omotala si jím přetnuté zápěstí. Růži bezpečně uložila do hluboké kapsy a v neskutečných bolestech se vydala zpátky k místu, na němž se ocitla, když do této zahrady prvně vstoupila. S velkou námahou se skrčila k zemi k těm miniaturním dveřím, v nichž byl stále zastrčen klíček. Zatočila jím dokola, kontury okolního prostředí se slily v jednu tekoucí šedivou masu, ale za chvíli už byla znovu v tom prázdném pokoji se strhanými tapetami. Rychle pohlédla na přívěšek a s úlevou zjistila, že počet zrnek v dolní polovině přesýpacích hodin má jen těsnou převahu nad těmi v horní části. Nenechala se tím však uchlácholit a utíkala pryč z pokoje. Dům jako by se smrsknul. Chodby už nebyly tak dlouhé a bylo hravě vidět na jejich konec. Violett věděla, že musí oběhnout ještě asi tak půlku chrámu, aby se dostala ke schodům dolů do přízemí. Probíhala kolem dveří a každý krok jí přinášel řezavou bolest v zápěstí. Připomínka nedávných obětí. Už, už se blížila k cíli, když v tom uslyšela nějaký zvuk z pokoje za ní. Něco jí k sobě volalo. Věděla, že by se neměla otáčet a nechat se zlákat na špatnou cestu, jenže ten zvuk byl silnější než její mysl. Šeptal přímo k jejímu srdci. Nevěděla přesně proč, ale najednou ji ovládl panický strach. Ochranitelský pud.
A tak nedbala rozumu, otočila se a šla za tím hlasem. Bylo to jenom pár kroků zpět. Zpoza dveří se ozývaly zoufalé vzlyky a Violett se ještě více sevřelo srdce. Poznávala ty hlasy…
V hrůze rozrazila dveře a naskytl se jí příšerný pohled. Tohle rozhodně nebyl jeden z mnoha dalších prázdných čtvercových pokojů. Tenhle byl stokrát větší, rozlohy fotbalového hřiště. Byla to obrovská soudní síň. V kruhovém amfiteátru seděli stovky či tisíce lidí v kápích nachové barvy, něco nesrozumitelně jeden přes druhého vykřikovaly, ale nejspíš to nebylo nic příjemného, jelikož v jejich očích se zračila nekonečná zášť a nenávist.
Co však bylo na tom všem nejhorší a co zapříčinilo Violettin pronikavý výkřik, jež zněl jako kdyby jí někdos vytrhával zaživa srdce z těla, byla scenérie uprostřed síně. Byla tam zapálená hranice ponořená v oblaka kouře a v jejích útrobách byli přivázáni… Violettini rodiči. Svíjeli se v agonii, po tvářích jim tekly slzy a nelítostné plameny sálaly do nebezpečné blízkosti jejich těl.
,,Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!!!“ zařvala z plných plic Violett. Nikdo jí však nevěnoval žádnou pozornost. ,,Přestaňte s tím!!! Hned!!!“ Přešla blíž k jádru toho slepého násilí, ale síla plamenů ohně byla tak sadisticky pronikavá, že musela ustoupit opět do bezpečné vzdálenost.
,,Zastavte to!!! Já už tu bolest nevydržím!!! Nedokážu žít na pokraji šílenství!!! Nenávidím tenhle svět, nenávidím to, co provádíte s mým životem… je to jenom nekonečná deziluze a utrpení. Tak mě zabijte!!! Vemte si mě!!! Dělejte si se mnou, co chcete!!! Nechte ukájet své odporné pudové potřeby!!! Otevři naplno toho satana, kterého si v sobě nosíš!!! Já už nemám pro co žít, tenhle život je jenom kolébkou neřesti a hnusu!!! Zvracím krev do mé pokřivené mysli. Zoufalství je mým denním chlebem a temnota rakví jediným útočištěm bezesných nocí. Vemte si mé tělo, duši, mozek… mé plíce napíchněte na kůly, žaludek pohoďte dravým ptákům, střeva rozetřete po stěnách. Jen si poslužte. Nenávidím tuhle existenci!!! A když je smrt jediným schůdným vykoupením, prokažte mi tu poslední službu a zároveň nasyťte svá přání!!!“ Violett o svých pocitech ještě nikdy tak zpříma nemluvila. Ale bohužel to byla přesná definice jejího dlouhodobého stavu vědomí. Nikdo na její monolog nereagoval. To ji pobouřilo.
,,Ať už to sakra konečně ustane!!! Udělejte něco, čím tahle zvrácená mučící orgie nabude svého konce!!!“
Zastavila tok mysli a vběhla do pekelných plamenů. Všechny její buňky se proměnily ve škvařící se uhlíky rotující uvnitř jejího těla. Křičela za všechny oběti slepých válek, o kterých četla. Vřeštěla hlasem mučedníků pod samolibostí kruté vládnoucí síly. Její tělo se stalo centrem pohlcujícím všechnu tu existenční bolest.
V mukách pohlédla na své rodiče a ti na ni křičeli: ,,Violett, nevzdávej to. Musíš mít víru v dobro. Tenhle svět je jen pokřiveným přeludem. Znovu uteč z okovů a běž se bít za svobodu a prožitky silnější než je temnota věků. Já vím, že je najdeš. Udrž tu skomírající naději živou, nezapuď ji. Ve světle zítřků můžeš najít moc silnější než je jen deziluze bolesti. Věř nám, věř v dobro. Nevzdávej se!!! Uteč Violett, rychle utíkej!!!“
Violett, která už málem pokořeně dopadla na chladnou zem na znamení porážky, v sobě našla touhu silnější než byly všechny střípky, tvořící její id. Odzbrojující síla citu jejích milovaných rodičů ji vryla do mysli jedinou momentální mantru:
Nevzdávej se!!! Bojuj za dobro!!!

Letěla na křídlech andělů pryč z té obrovské místnosti, na chodbě zabočila doleva a už tu byly schody. Bezmyšlenkovitě je seběhla, narazila do dveří, ty se s prásknutím otevřely a ona znovu stanula na šachovnicových kachlích uvnitř kaple. Odvlekla své oslabené tělo před železný trůn a poklekla. Sundala si řetízek, zrovna když poslední mikroskopické zrnko třpytivého prášku nevinně dopadlo na hromadu pod ním. Jako pírko z křídla padlého anděla. Odhodila jej na zem a on se rozplynul v kouřový stín. Z kapsy opatrně vytáhla rudou růži.
,,Tady je,“ řekla, vrávoravě vstala a vložila ji Temnotě do dychtivých rukou.
,,Takže jsi to nakonec přece jenom zvládla,“ konstatovala chladně žena. ,,Abych se přiznala, takové naděje jsem do tebe nevkládala. Klameš tělem. Pod slabou konstrukcí se skrývá silná vůle odvážné bytosti.“
Violett zůstala vůči těm lichotkám imunní. Nevěřila té ženě ani slovo.
,,Teď učiňte to, co jste mi slíbila. Dejte tomu chlapci život a mě milost a nezvratnou svobodu.“
,,Děti jsou tak nedokonalá stvoření. Dokud konečně nedospějí, chovají v sobě nereálné představy a tupou naivitu. Zklamala jsem se v tobě. Vypadala jsi rozumnější a vyzrálejší než doopravdy jsi. Copak jsi skutečně uvěřila mým slibů??? Řekni Violett, myslela sis, že Temnota je tu od toho, aby bagatelizovala cizí hříchy a smutek??? Pak jsi, ty ubohá, podstoupila skutečný celibát myšlení. Pamatuj si, že spravedlnost je jen povrchní maska skutečného světa.‘‘
Violett na ni nevěřícně zírala. Žena jí pohled oplácela s hlubokým klidem a zadostiučiněním. Dala znamení těm dvěma bezcitným gorilám, ty přiběhly, jedna s dřevěným špalkem a druhá s obrovskou sekerou, jejíž čepel se zdálky blýskala. Chytly, napůl v bezvědomí ležícího, chlapečka, odtáhly ho ke špalku a položily na něj jeho zmrzačenou hlavu. Violett se zastavilo srdce. To přece nemůže být pravda… Vší silou se mlátila rukama do hlavy, aby se probudila z téhle zrůdné noční můry, jejíhož konce se snad ani nechtěla dožít. Nový úsvit však nepřišel a ona si s hrůzou uvědomila, že to, co se nezadržitelně blížilo, ten ohavný nelidský čin, neujde jejímu zraku a navždy se jí zaryje do vědomí. Chtěla se pohnout, chtěla vrazit do těch dvou přerostlých emocí osvobozených existencí, bušit do nich pěstmi, vyrvat jim oči z důlků, zakroutit jim krky, probodnout je ostrou břitvou… jen aby to neudělali.
Nemohla se však ani pohnout, stála na místě jako přikovaná a nepřítomně zírala před sebe do chlapečkových očí. Zračily tolik bolesti a strachu… nevěřícně vytřeštěné na Violett jako na Boha, co k němu přistupuje z nebes, ale nakonec nezakročí a nechá ho klidně napospas temnému osudu. Na chvíli zavládlo v kapli úplné ticho, potom se muž se sekerou napřáhl, oslepující záblesk měsíčního světla někde z vrchních oken, kaleidoskopicky vykládaných barevnými kamínky, dopadl na čepel sekery a ta udeřila na špalek.
Jeden zmučený výkřik, poslední výdech, smrtelná prázdnota, na podlahu stékající husté kaluže krve. Violett jako ve snu doklopýtala k té rychle se rozprostírající tekutině a zabořila do ní hlavu. Svět se proměnil v dogmatickou anémii…

Ale nevydechla naposledy… stíny věků a záblesky zapadajícího slunce probudily Violett znovu k pouti životem. Probrala se k vědomí v té špinavé bahnité kaluži na dnu údolí, skrčená a třesoucí se po celém těle. Na protějším konci kaluže seděl chlapeček, duchem nepřítomný, paralyzovaný jakousi morbidní vizí v nedohledných světech. Copak… je možné, že by prožil to samé co ona??? Je možné, že byl psychicky účasten těch samých muk, co Violett??? Tahle cesta pryč z reality byla jednou z nejsilnějších a nejpodmanivějších, jaké kdy Violett zažila… ještě že to byl všechno jenom…
Chtěla dokončit myšlenku, ale potom jí sklouzl pohled na její ruku. Konkrétně na zápěstí. Byl kolem něj ovázán notně prosáklý kus její zničené košile. A když jej sundala, našla pod ním hlubokou čerstvou jizvu. Tak to nebyl sen… nereálný svět napadl fyzicky i její realitu.
Popadla chlapce do náručí, vyškrábala se do kopce, vyšla z lesa a spěchala domů. Chlapeček se jí po celou dobu držel jako klíště, jako kdyby zamýšlel ji už nikdy nepustit. Ovinul se rukama kolem jejího těla, tlačil svou hruď na její a tiše vzlykal. Violett na sobě cítila veškerou vinu světa. Vyčítala si, že mohla dopustit takový bezbřehý zármutek malého nevinného stvoření. Sama sobě se protivila.
Doma rychle sebe a chlapce umyla v horké vodě, smývající zaschlou krev, bahno a hříchy, skryté pod rouškou jiných světů. Oblékla si černý rolák, jehož rukávy skrývaly jizvu na zápěstí.
Rychle běžela k sousedčinu domu. Ta už nervózně cupitala před barákem v kostýmku a značkových lodičkách na jehlovém podpatku. Povznesená nad těžkosti existence a chorobnou tupost mysli. Mlčky odebrala syna do svého náručí, usadila jej do autosedačky, zavolala na manžela a za chvíli si to už hasily navždycky pryč z této prokleté čtvrti vstříc radosti, novým možnostem a bezbřehému slabozrakému štěstí.
Violett se sklesle odpotácela do opuštěného domu. Napustila si plnou vanu, strhala ze sebe oblečení a uvrhla své zbídačené tělo do hlubin horké vody. Zadržela dech a ponořila se do nich celá. Vodní svět přinášel dočasné osvobození. V jeho tichu mumlala Violett zoufale pořád dokola mantru, které však sotva dokázala věřit.
Nevzdávej se!!! Bojuj za dobro!!!

Nebylo tu nic jiného, k čemu se upnout. Její početí bylo danajským darem.

Když šla Violett večer spát v smutném, prázdném obydlí, před protějším domem zastavil velký kamion. Nějací lidé rychle odnášeli do domu krabice, postele potažené igelitem, sedačku, křesla, skříně a další domácí vybavení.

Violett však již dávno putovala světem neobyčejných snů.