Veronika

Čím je pro člověka život bez přátelství, bez pocitu souznění mysli s jinou bytostí, bez vzájemných sympatií, kradmých úsměvů pod rouškou nezájmu a odvěké hry o lásku dvou duší??? Jen kradmým stínem temných bezesných nocí???
Violett ten svět dobře znala. Sama žila na okraji společnosti ve svých fabulovaných příbězích, kterým se bála věřit a poddat a které z ní vytvořily ten přízrak bytosti, kterou kdysi byla.
Ticho samoty může zezačátku povznášet, osvobozovat od povrchního pohledu na život a odstranit tendenci společenské demagogie napadat naši vyprázdněnou mysl. Ale je to jen pomíjivý efekt… život v karanténě se v minutě změní v prach a slepou věčnost. Budete si nalhávat, že je to satisfakce vašeho celoživotního toužení, i když vám podvědomí říká, že jen život strávený ve společnosti lidí stojí za ty každodenní muka nejistoty…

Violett V. byla ve škole jakousi šedou myší. Duchem věčně nepřítomná, nekomunikující a odměřená. Byla sice vynikající studentkou, vždy připravenou, přemýšlivou, držící krok s učitelem, ale v hloubi duše pochybovala o blahodárném účinku školy na intelekt dětí. Tahle kamenná budova jí připadala jako ohrádka pro cvičené opice, kde se konají pogromy na nevyumělkovaný intelekt a zabíjí síla vlastního přesvědčení a protiproudových názorů. Naopak největšími hvězdami tohoto ústavu byli zrobotizovaní šprti, co pravidelně zahlcovali své zvětšené hlavy nesmyslnými informacemi z oblasti anorganické chemie, jaderné fyziky či kartografické geografie. Papouškovali odstavce z učebnice, každou písemku napsali na výbornou a nechali si svou tupou mysl laskat pochvalami prací zdecimovaných učitelů. Absolutní cvokhaus…
Tam, kde končily hranice přirozené inteligence, začínala půda školy.

Violett tím systémem proplouvala tak nějak bez zájmu. Vlastně se podrobila nastoleným stupidním pravidlům, ale nedělala to z pohodlnosti ani strachu. Měla pro to své důvody. Snad už trochu tušíte jaké. Škola jí přinášela hradbu pravidelných povinností a zásad, za kterou se mohla skrýt, když se bála návštěvy paranormálních jevů z jiného světa. Věděla, že je to jen dočasné osvobození a že jak půjde čas dál, bude muset najít jiný způsob, jak se svými neohlášenými stavy systematicky pracovat, ale Violett radši do budoucnosti moc nenahlížela. Vzbuzovala v ní angst.

A tak žila bez přátelství. Podepsala se na tom jak její uzavřenost, tak i jakási zhýčkanost, co se týče výběru přátel. Měla pocit, že lidé, kteří ji obklopují, děti z jejich čtvrtě a spolužáci, jí nemají co nabídnout. Byla v tom jakási prazvláštní forma neschopnosti si vystačit s lidskou přirozenou obyčejností. Když už by měla zasvětit svůj čas jinému člověku, měl by to být někdo speciální, neodevzdaný hlavnímu proudu většiny. Bohužel Violett nikoho takového neznala.
Například spolužáky měla rozdělené do zaškatulkovaných přihrádek, jež vypovídaly něco o jejich charakteru, a vymezovaly hranice možností, za které se nikdy nevzmůžou vydat. Byly to třídní fifleny, které o přestávce nezávazně laškovaly s hezounky, potom jejich oddané závistivé kamarádky, které se z jejich stínu nedokážou nikdy vymotat, šprti, oddaní studiu (i Violett byla do této skupiny občas zařazovaná), záškoláci, rezignující na povrchní majestát školy a užívající si vyčerpatelné zásoby radostných životních možností, v neposlední řadě i šedé myši, které nejsou schopny vystrčit nos z písku kvůli nějakému komplexu, rodinným problémům nebo vrozenému pocitu méněcennosti a zoufalí podivíni, jako třeba metalisti, pohrdavě zhlížející na jádro hnusu svíjejícího se pod jejich nohama, hippies, oslavující vize o polepšeném světě nebo vychlámaní mimoni, co zavdali příčinu nesmyslné přehlušující radosti. Violett si byla zcela vědoma toho, že tenhle nákres lidských archetypů je drasticky zjednodušený, ale takhle se jí to prostě jevilo. Žádný z těch omezených stvoření jí nemohl nabídnout víc, než mu jeho škatulka dovolovala. Violett nejspíš netušila, jakého fatálního omylu se dopouští. Vždyť svět není limitován předsudky. Alespoň ne ten opravdový. Tam, kde o chodu věcí rozhoduje příroda a ne politické strany a diktátorské mocnosti. Blížil se však čas, kdy měla i Violett prozřít.

To listopadové ráno vypadalo jako každé jiné v tomto měsíci, ročním období, roce,… vlastně jako v celé její dlouhodobé rezervované etapě života. Sprcha, snídaně, cesta do školy, poslední lavice u okna, sešit s malůvkami,… běžný koloběh věcí.
Zazvonilo a teprve po dalších deseti minutách přišla do třídy konečně třídní učitelka, s níž měli první hodinu literaturu. Jeden z mála předmětů ve škole, ve kterém Violett pravidelně nebalancovala na pokraji smrti způsobené sžíravou nudou. Ani se směrem k tabuli nedívala, těšila se, až si bude moct zase sednout a dokončit obrázek, na kterém právě pracovala.
Učitelka jim právě představovala nějakou novou spolužačku. Nebylo to nic mimořádného. Občas obdrželi nějaký nový přírůstek. Většinou dítě, co se právě přistěhovalo nebo zažádalo o přeložení z jiné školy. Jejich rodiče se nejspíš bláhově domnívali, že tohle víceleté gymnázium nabídne jejich dítěti patřičnou studijní průpravu a vklad do života. Že se potom úspěšně dostane na nějakou prestižní univerzitu, na kterou bude prakticky násilně přinuceno jít svými cílevědomými rodiči, stane se z něj právník, lékař či ekonom a po zbytek života zabředne do společenských konvencí, jež mu budou vymezeny. Klasická představa…
A bohužel to tak i většině případů dopadalo. Že se děti nepostaví na odpor nesmyslnému tlaku, jež je na ně vyvíjen a do puntíků splňují požadavky svých poručníků.
Propadají i sítkem společenského rozřazování. Ti ,,šťastnější“ se s patolízalským úsilím ocitnou ve skupině vládnoucí skupiny. Dívky jezdí o víkendu do nákupních center, do kina nebo na párty s kluky, kteří chodí na fotbal, hodnotí postavy holek a po večerech objíždí kolem baráků na skateboardech.
Ti méně úspěšní propadnou na společenské dno mezi šedé myši a šprty a ještě se oddávají destrukční spokojenosti. Jak prvoplánové…

Violett se rozhodla věnovat té nově příchozí dívce jeden rychlý pohled, aby si mohla tipnout, ve které skupině nejspíš za pár dní či týdnů skončí. Jen co se na ní ale podívala, na svůj předchozí záměr zapomněla. Tahle dívka se vymykala jakýmkoli nastoleným standardům dnešní doby. Už její oblečení vypovídalo o její extraordinérnosti. Měla na sobě azurově modré hedvábné pončo, které krásně ladilo s jejími až po kolena dlouhými blond vlasy, protkanými do třídy dopadajícími zlatými paprsky slunce, krk jí zdobily krásné dřevěné korále, pod černou krajkovou mini sukní, kolem níž bylo omotáno pár penízků, které nosí i orientální tanečnice, měla navlečené legíny zlatavé barvy, kolem kotníků měla další náramky z penízků a i přes zimu, která ve třídě panovala, byla obutá jenom do jednoduchých plochých žabek.
To nejzajímavější na ní, co každého na první pohled upoutalo, však nebyly ani její vlasy ani orientálně laděné oblečení, ale její zářivý úsměv, který nebyl nikterak strojený, úzkostlivý ani hysterický. Zračila se v něm všechna dobrota a radost ze života této podivuhodné dívky. Violett rozhodně nebyla jediná, kdo na ni poblouzněně zíral. Celá třída se ponořila do jinak vzácného ticha a pásla se po ní očima. Ale ta se vůbec nezačala ošívat ani stydlivě culit, prostě v tom uměla chodit. Učitelka jí ukázala místo, kam se může posadit a ona ladným krokem, který neměl s pozemskou chůzí vůbec nic společného, plula mezi lavicemi a ozdoby z penízků vesele rozezvučily ponuré ticho třídy. Violett s úžasem zjistila, že míří přímo k její lavici. Mohlo jí to napadnout, když žádné jiné volné místo už ve třídě není. Dívka se posadila a usmála se na Violett. Učitelka pokračovala v běžném vyučování, ale atmosféra notně poznamenaná příchodem dívky byla přímo hmatatelná. Spolužáci nesměle pokukovali po novém třídním přírůstku, což Violett krapet znervózňovalo.
Zrovna probírali středověkou literaturu. Učitelka už dávno vzdala pokusy přimět její třídu k větší lásce k literatuře. A Violett, ačkoli všechna ta probíraná díla znala, zarytě mlčela, nechtěla být v centru pozornosti. Dnes byl na řadě Tristan a Isolda. Tu knihu četla Violett už několikrát a vždy na konci prolila nespočetně slz za umírajícího Tristana a zoufalou Isoldu, jež si přísahají věčnou oddanost. Třída však zůstala vůči takovým prožitkům imunní. Přečetli si chatrný úryvek z čítanky a učitelka se zeptala, co se jim snaží toto dílo sdělit. Třída se ponořila do klasického ticha. Tu však dívka vedle ní zvedla ruku a učitelka jí dala slovo.
,,Myslím, všechny tři postavy zažívají postupem děje hotová muka. Zapletly se do bezvýchodné situace, kterou má ale z velké části na vině Isolda. Neměla Tristanovi lhát o svém jméně a společenském postavení. Ale ji zase svazují povinnosti vůči své zemi. V době, kdy jsou Irsko a Velká Británie zarytými nepřáteli se zdá být jakákoli náklonnost vůči příslušníku opačné národnosti sebevraždou. Zvlášť když jde o šlechtické rody. Samozřejmě se na to dá podívat i z jiné perspektivy, kdyby ti dva milenci nedbali na rodovou příslušnost a navzdory nesnázím vyzdvihly hodnotu své lásky nad předpotopní názory omezenosti lidskosti dvou znesvářených rodů, mohly zahodit všechny ty předepsané konvence a obohatit svět ikonou hrdinské lásky. Zároveň jsou tu i Tristanovy dluhy vůči svému adoptivnímu opatrovníku lordu Marcovi. Vždyť on byl něco jako jeho otec, dokonce dal přednost Tristanovi před právoplatným rodinným příslušníkem. V čemž se dá ale taky spatřovat něco patologického. Lord Marc obohatil Tristanův život dříve než Isolda, měl by mu být vděčný, a proto raději volí muka zaprodání Isoldy jinému muži. Láska se ale tak lehce potlačit nedá, vždyť s větší dávkou rozumu by byl hlubší cit jen niternou náhražkou. Láska bourá hradby, omezuje i povznáší mysl a já stojím za volbou Tristana a Isoldy nepodkopat něco, co má větší sílu než války a marnivá nenávist. Jako v každém klasickém středověkém díle se však osud hlavních postav dostává do skličující úzkosti nesnází a tragických konců. Tristan umírá, požehnán lordem Marcem, jež se dokáže povznést nad lidskou ješitnost a prokáže se jako skutečně rozumný muž a Isoldou, múzou jeho toužebných snů.“
Učitelka jakoby se probudila z tisíciletého kómatu. Konečně někdo dokázal upřímně popsat svůj dojem z umění skrytého na stránkách zdánlivě nezáživných knih. Když konečně potlačila prvotní ochromení, zeptala se dívky: ,,Ty asi ráda čteš, že??? Víš… nikdy jsem neslyšela studenta tak krásně vyjádřit, jak na něj dílo působí…“ učitelka vypadala skutečně dojatě.
V ještě větším šoku však byla Violett. Ta dívka… popsala celou dějovou linku s tak intenzivním přesvědčením, slova, která používala, se v jejích uších proměňovaly v symfonie, které hladily po duši a laskaly srdce. Ona sama by to tak nikdy popsat nedokázala.
Hodina pokračovala dál. Napsali si zápis, ale Violett už nic nevnímala. V myšlenkách se pořád vracela k dívčiným slovům. Nemohla uvěřit, že jí dnešní den seslal do cesty tuto bytost a že sedí přímo vedle ní. Rozbušilo se jí srdce pod náporem té osudovosti. Tolik měsíců tápala v prázdném vakuu a teď tady byla tahle dívka a svět se proměnil v tuto a další jedinou skutečnou vteřinu. Každý okamžik byl unikátním mistrným dílem.
Hodina skončila, spolužáci se rozprchli na chodbu a třída zůstala poloprázdná. Violett propadala nervozitě. Dívka vedle ní se však usmála a v ten moment se rozlilo po celém těle Violett příjemné osvobozující teplo. Cítila se jakoby v bezpečí.
,,Taky si maluješ v hodině???“ zeptala se dívka vesele. Violett zjistila, že zapomněla schovat do lavice svůj sešit s malůvkami. Neměla moc ráda, když si někdo všímal toho, co dělá. Ale téhle dívce by odpustila cokoli.
,,Můžu se podívat???“ zeptala se. Violett jí popostrčila svůj sešit. Trochu se styděla za kvalitu těch náčrtků. Nekreslila je propracovaně, byly to jenom takové bezvýznamné nákresy…
,,Není to nic extra,“ řekla omluvně.
Dívka ale nesouhlasně zakroutila hlavou. ,,Naopak… je to perfektní. Líbí se mi, že se nesnažíš o prvoplánovou vyumělkovanost. Tady ty tajemné tváře…“ ukazovala na propiskou vyryté obrysy kontur obličeje, ,,jakoby se chystali vypovědět nějaké tajemství. Ale nemůžou, něco je tlačí do stínů, zabraňuje jim žít tak, jak by si přáli…“
Violett ztěžka polkla. Vždyť ta dívka v ní dokáže číst jako v knize. Začala si připadat trochu ohrožená jejím vidoucím darem a bezprostředností.
Dívka jí vrátila sešit. ,,Chceš si prohlédnout moje kresby???“ nabídla jí. Violett nepatrně přikývla a už se jí dostal do rukou tlustý deník v modrém sametovém obalu. Hladil jako kožíšek jejího kocoura. Opatrně jej otevřela. Na první stránce byla kresba dívky s rozpaženýma rukama stojící na kopci v měsíčním svitu a hledící na hornatou krajinu před ní. Bylo to překrásné. Vyvedené voskovými barvami a černým tenkým fixem. Otočila na další stránku. Portrét ženy sedící v trávě na sluncem zalité louce. V jejích očích se zračila laskavost a moudrost.
,,To je moje máma. Musela jsem jí hrozně dlouho přemlouvat, než s tím portrétem svolila. Ale ten den bylo tak krásně a ona tam seděla ve svých oblíbených šatech, vypadala jako víla… prostě jsem ji nemohla nenamalovat.“
Violett obracela další stránky a nacházela barevné vzpomínky na jakési smyslné melancholické dávno.
,,To je… nádherný. Nemám slov. Tolik barev a šťastných záblesků minulosti…“ řekla ohromeně Violett. Vrátila dívce sešit a ta jej uložila zpátky do své plátěné tašky přes rameno s malými rolničkami a vetkaným slůnětem.
,,Jak se vůbec jmenuješ???“ zeptala se dívka. ,,Violett. A ty???“ ,,Veronika,“ odpověděla. Potom se podívala Violett do očí s jakousi směsicí štěstí a smutku. ,,Máš krásné jméno. Stejně se jmenovala i má prababička. Byla to ta nejlaskavější bytost, jakou jsem znala. A dělala ty nejlepší tvarohový koláče na světě. Bohužel už dva roky není naživu, ale já se každý ráno i večer podívám k obloze a vím, že se na mě odtamtud z těch nadýchaných mráčků dívá a najednou mám pocit, že je zase všechno v pořádku a že je krásný tenhle život prožívat, když mám prababičku pořád nad hlavou.“ Violett nevěděla, co jí na to říct. Neznala ty pocity uklidnění a bezpečí. O světě nad hlavou nikdy moc nepřemýšlela. Když jí zemřeli prarodiče, propadl se jí kus mizivého životního štěstí do nenávratných hlubin. Ale tahle myšlenka… že se na ni dívají z nebe, byla úžasná. Pořád ji mají na očích a ona je.
,,Víš, líbilo se mi, co jsi říkala v literatuře. Hlavně to, jak si popsala to, co pro Tristana a Isoldu znamenala v širším kontextu láska,“ řekla po chvíli nesměle.
,,Stejně si myslím, že se za ni měli trochu víc bít. Vždyť je to jediná smysluplná modla života. Ani zdraví, ani svoboda, natožpak peníze nedokážou zalepit prázdnotu, kterou člověk cítí, když žije život bez lásky a přátelství. Co myslíš??? Nepřeceňuji ji???“
,,Ani nevím…“ musela přiznat Violett, která žila už dlouho v úplné citové izolaci.
,,Sama to nevíš, ale tvé srdce ti to tajemství jednou poví. Až na ni narazíš,“ řekla povzbudivě Veronika.
Zazvonilo na hodinu. Nezáživné vyučování se jako obvykle vleklo, ale Violett to nevnímala. V hlavě jí pulzovala vzkvétající radost z dnešního dne a modlila se, aby nikdy neskončil. O přestávce si povídala s Veronikou a seznamovala se blíž s jejím životem, názory a přáními. Připadala si jako v nebi. Někdo konečně sejmul tu černou masku, přes kterou se dřív dívala na svět.
Když skončila i poslední hodina, vydaly se dívky do jídelny. Posadily se s tácy se zeleninovým salátem ke stolu u okna a daly se do jídla. Slunce ozařovalo Veroničiny krásné vlasy a její blankytně modré oči se jen smály. Violett se jí nemohla vynadívat. Byla tak elegantní. Při chůzi tančila jako víla, smála se a odzbrojovala svou upřímností. Vedle ní musela sebekrásnější růže poblednout a svěsit své lístky.
,,Violett, co děláš odpoledne???“ zeptala se najednou. Violett se na chvíli zamyslela. Samozřejmě měla připravené své klasické úkony, jimiž zakrývala svou bezednou samotu, ale nebylo to nic, čeho by se s radostí hned při první příležitosti nevzdala.
,,Zatím nemám nic zvláštního v plánu,“ řekla podle pravdy.
,,Říkala jsem si, že bychom ho mohly strávit spolu. Co ty na to??? Jestli ti teda nevadí můj zabijácký optimismus a upovídanost,“ zasmála se.
,,Vůbec ne. Moc ráda se k tobě připojím,“ řekla Violett potěšeně.
,,Ach jo,“ pohasla radost v hlasu Veroniky. ,,Slíbila jsem vlastně mamce, že jí pomůžu s něčím v krámku. Má ho teprve krátce a ještě nestihla všechno vybalit. Tebe by to tam asi moc nebavilo, že???“
Violett se však jen usmála: ,,Bude mi potěšením vám pomoct.“
A tak zamířili ze školy směrem k centru města. Povídali si o svých oblíbených knihách a nechali se laskat vzácným podzimním sluncem. Když došli k náměstí, Veronika je nasměrovala k jedné postranní uličce. Tam se nacházel malý krámek, který ještě nebyl přístupný veřejnosti a probíhaly v něm poslední úpravy. Cedulku však už měl. Na ní stálo velkým písmem: ČAJ A KÁVA.
Veronika opatrně zatlačila do dveří. To rozeznělo zvonek, který byl nad nimi pověšený. Když Violett vstoupila dovnitř, ucítila harmonickou vůni sypaných čajů, sušených bylinek a kouře, lehce stoupajícího z vonných tyčinek, zapálených na okně. Poličky se prohýbaly pod stovkami druhů zelených, černých a ovocných čajů zabalených v barevných pytlíčcích nebo do kusů látky nahoře převázaných stuhou. Na protější straně obchodu byly v dózách umístěny zásoby různých typů kávy. V těch se Violett moc nevyznala. Kávu pila v její rodině jenom máma, která se jí snažila zahnat únavu z přepracovanosti. Dopovala se tou drogou od rána do večera. Na dlouhém stole uprostřed byly vystaveny všemožné ozdobné vonné svíčky a tyčinky, aromalampy, dárková balení bylinek, krémy na pleť, olejíčky do koupele, šampóny s henou nebo taky solné lampy a keramické sošky koček.
,,Nezdá se ti to moc přeplácaný???“ zeptala se pochybovačně Veronika.
,,Myslím, že je to tak akorát. Tenhle obchůdek je vážně skvělý. Myslím, že o zákazníky nebude mít tvoje mamka nouzi.“
Sotva to Violett dořekla, vešla do místnosti žena, ve které okamžitě poznala model z obrázku ve Veroničině deníku. Ačkoli měla hnědé vlasy a na tvářích první vějířky vrásek, v jejích očích hned Violett zahlédla podobnost s Veronikou. Byly stejně laskavé a radostné.
,,Ahoj mami,“ zvolala vesele Veronika a vlepila mámě na tvář pusu. ,,Vedu s sebou i svou novou kamarádku. Seznamte se. Tohle je Violett a tohle moje máma.“ Potřásly si rukama.
,,Přišla jsem vám pomoct. Veronika říkala, že s krámkem teprve začínáte.“
,,To jsi hodná,“ řekla Veroničina máma milým hlasem. ,,Ještě jsem nestihla vybalit všechny čajové konvice. Jsou hned tam za dveřmi. Potřebovala bych je vyskládat tady do toho prázdného prostoru,“ ukázala směrem do prostředku stolu.
Dívky tedy opatrně přenesly těžké krabice s křehkým obsahem do první místnosti krámku, postupně vybalovaly jednotlivé ozdobné konvice, odstraňovaly z nich papírové přebaly a vyskládávaly je na stůl. Za necelou půlhodinu už byly s prací hotové.
,,Vy jste ale šikulky,“ komentovala jejich práci Veroničina máma. ,,Řekni Violett, co si dáš na pití???“ zeptala se.
,,To není potřeba, zbylo mi ještě trochu vody ze školy,“ vyhrkla Violett.
,,Ale no tak…“ nesouhlasila Veroničina máma. ,,Nejsi přece nadarmo v krámku s čajem a kávou. Řekni, co máš nejradši.“
,,Víte,“ vysvětlovala Violett, ,,já na to moc nejsem. Ze všeho nejradši mám horkou čokoládu.“
,,No problemo,“ usmála se majitelka krámu, vzala si štafle, přistavila je k poličkám s kávou, vylezla na vrchní příčku a vyndala z nejvyšší poličky dohněda tónovanou skleněnou dózu.
V ní byla nalámaná skutečná hořká čokoláda.
,,Budeš mít poctivou čokoládu podle starého receptu mé babičky,“ řekla a šla do vedlejší kuchyňky nápoj připravit.
Veronika mezitím přistavila k pultíku tři dřevěné židle. Za malou chvíli už přinášela její máma na tácku Violettinu objednávku. Postavila před Violett hluboký černý šálek, z něhož stoupala podmanivá vůně alfy omegy chuťové smyslnosti.
,,Ještě počkej,“ zastavila ji před konzumací. Vyndala z poličky s kořením malou skleničku a vysypala trochu jejího obsahu do Violettiného svůdného nápoje.
,,Ochutnej,“ pobídla Violett. Ta si přitáhla šálek k ústům a nechala stéct pár kapek toho jemného zázraku do svého lačného krku. Bylo to dokonalé. Ta nejlahodnější rozteklá čokoládová bouře. Cosi jí však dodávalo vášnivý ohnivý nádech. Až z toho málem Violett vytryskly slzy do očí. Přejela jazykem po horním rtu, aby zachytila vzácné zbytky té pochoutky.
,,Chceš říct tajemství???“ zašeptala spiklenecky Veroničina máma. ,,To co dodává tomuto nápoji skutečný punc vroucí touhy je chilli paprička. Stačí trochu přisypat a pocítíš halucinogenní účinky té, po těle se rozlévající, satisfakce.“
A měla naprostou pravdu. Violett jakoby přestala vzdorovat spárům světa, probudila ze svého zaprášeného podvědomí dřívější idey o životě. Nic nebylo nemožné. Teď vnímala vůně a hlasy kolem sebe mnohem intenzivněji. Podmanila se obsesi chtíče. Nedokázala justifikovat své dosavadní plytké živoření. Věčná kalokagathie.
Veronika s mámou si nalévaly do šálků jakýsi voňavý druh zeleného čaje. Povídaly si, smály se starým historkám z Veroničina dětství a čas příjemně plynul. Zatímco ještě včera by Violett touto dobou otrocky psala domácí úlohy a utápěla se ve svém svízelném neštěstí, dnešek přinesl její labilní existenci paprsky pravého štěstí. Potlačované radostné magma její duše konečně vyvřelo na povrch.
Potom jim Veroničina máma s politováním sdělila, že musí jít doladit nějaké poslední detaily před zítřejším slavnostním otevřením. Předtím si však k sobě ještě zavolala Violett.
,,Jsem moc ráda, že si moje dcera našla za kamarádku takovou kouzelnou osobnost, jako jsi ty. Kdykoli budeš chtít, můžeš sem přijít na čokoládu nebo si jenom tak popovídat. Máš tu dveře kdykoli otevřené. A… tohle je taková malá pozornost pro tebe,“ podala ji jakýsi drobný suvenýr. Byla to čajová svíčka v keramickém podstavci, na němž byli barevně vykreslení poletující motýli.
,,Děkuju,“ řekla dojatě Violett. Schovala si dárek do kapsy v tašce, rozloučila se a vyšla s Veronikou ven na ulici.
,,Tvoje máma je skvělá,“ řekla obdivně Violett.
,,Já vím,“ poznamenala potěšeně Veronika. ,,Nikdy nepřestanu děkovat Bohu, že ji mám. Jo Violett… co teďka podnikneme???“
Violett už se chystala říct, že to nechá na ní, ale v tom uslyšela, jak na radnici odbíjejí hodiny celou. Když se podívala tím směrem, zjistila, že je právě pět hodin. Ten čas ale letí…
,,No… ráda bych ještě někam zašla, ale za hodinu my začíná klavír a musím si jít domů ještě pro tašku s notami.“
Veronika naštěstí nepropadla smutku. ,,Ty hraješ na klavír??? No to je báječný. Musíš mi někdy něco zahrát. Já ten zvuk úplně miluju.“
Přirozeně, pomyslela si Violett.
,,Tak to já už půjdu asi taky domů. Kde vůbec bydlíš???“ zeptala se zvědavě Veronika.
,,V okrajově části města, u konečné zastávky metra. V tom houfu řadových baráků.“ ,,Cože???“ řekla nevěřícně Veronika. ,,Tam bydlím taky. A číslo popisné???“ ,,115,“ odpověděla Violett. ,,My 116.“
,,Takže…“ nemohla tomu uvěřit Violett, ,,ty bydlíš naproti. Vy jste ta rodina, co se tam nedávno nastěhovala. Jsme sousedky.“
,,Violett, dnešní den je požehnáním,“ řekla Veronika, zaklestila se rukou kolem Violettiného ramene a pak tančily ulicemi k jejich obydlí.
Když tam došly, Veronika ji ještě pevně objala a zašeptala jí do ucha: ,,Vždycky jsem si přála mít takovou bezvadnou kamarádku.“
,,Já taky,“ řekla upřímně Violett.
Naposledy se rozloučily a každá šla jako princezna do svého zámku.

Violett vešla do domu, vyměnila svou školní tašku za menší batůžek, v němž měla nachystané noty a už zase spěchala ven směrem do umělecké školy. V dálce zapadalo slunce, Violett poskakovala po cestě, zpívala si a smála se na domy, zahrádky a sousedy, které míjela.

Ten den bylo Violett na světě skutečně krásně.