Stín nepřítele.

Druhý den po incidentu poslal Don za Eddim do nemocnice Steva a Phillipa, aby zjistili bližší informace o jeho zdravotním stavu, ale také aby se pokusili zjistit něco bližšího o tom, co se mu stalo.
Stev a Phillip si vzali na pomoc ještě 4 ochránce z Willisovy ochranky. Setkali se na rohu Pete´s Kitchen, kde na ně čekala dvě černá, opancéřovaná auta. Stev a Bruno nastoupili do jednoho, kdežto muži z ochranky zaplnili druhé.
Stev kývl na jednoho z nich a řekl: "kdyby se něco dělo, víte, co máte dělat."
"Jasně, šéfe".
Nasedli a vyjeli. Řízení se ujal Bruno, zatímco Stev z místa spolujezdce pozorně sledoval okolí. Levou rukou nepřítomně přejížděl po zásobníku své zbraně, kterou měl pečlivě ukrytou v kapse dlouhého černého kabátu a snažil se nahlédnout do každého vozidla, které projelo v kolem nich či v jejich těsné blízkosti.
"Uklidni se,"ozvas se Phillip a zatočil volantem. Projížděli právě po Mulberry Street, kde byl v odpoledních hodinách opravdu hustý provoz.
"Jsem v pohodě,"odpověděl Stev, vyznělo to ale tak nepřesvědčivě, že si to dokonce sám uvědomil.
"Fakt jo? Tak proč potom nenecháš na pokoji tu zbraň, kterou máš v kapse? Ještě ti spustí a budeme mít dalšího raněného."
"No alespoň to budeme mít při cestě," opáčil Stev nevraživě a vytáhl Colt, který položil na lesklou palubní desku automobilu.
"Tak špatný to zas není, když ti ještě zbyl smysl pro humor."
"To nebyl vtip."
"Tak teda ne," povzdechl si řidič a na křižovatce zahnul opět doleva. "Za chvíli budeme na místě."
Nepromluvili po celých pět minut, až dojeli k místní nemocnici. Vystoupili z auta a rozhlédli se. Nikde neviděli nic podezřelého: na lavičce nedaleko od nich seděl pár staříků, kteří si sdělovali své dojmy z posledního fotbalového utkání, možná až přespříliš hlasitě. Na druhém konci ulice prodávala nějaká žena nejnovější vydání týdeníku America. V pozadí vykládal nějaký muž právě dovezené zboží pro místní restauraci.
"Vypadá to, že je všude klid," zhodnotil situaci Stev a opřel se o kapotu auta.
"To je jenom dobře."
Auto s jejich ochránci zaparkovalo nedaleko. Vystoupili čtyři muži v dlouhých kabátech, s klobouky staženými do čela tak, aby jim nebylo příliš vidět do tváře. Nevzbudili však jakoukoli pozornost. V těchhle dnech si každý šel za svým a o ostatní se raději moc nestaral.
"Jsme připraveni,"ozval se největší z ochránců, Tony Bruca, jejich vůdce. Kabát se mu nepatrně zavlnil a Stev usoudil, že tam má ukrytou zbraň.
"Dobrá", přikývl a sebral z palubní desky pistoli, kterou tam za jízdy položil. "Dva muži počkají u schodiště na oddělení a dva zůstanou u dveří pokoje. Kdybyste zpozorovali kohokoli podezřelého, chovejte se podle toho. Snažte se ale zbytečně nepřitahovat pozornost. Ať máme co nejmíň problémů. Jasný?"
"Jako facka, šéfe,"přikývl Bruco a kývl na své přátele.
"Tak jo jdeme".
Vykročili k nemocnici, Bruco s dalším mužem jako první. Za nimi následovali Stev a Phillip a formaci uzavírali zbylí dva ochránci Wiliamsovy gardy.
Vstoupili do nemocnice a vystoupali po schodechdo třetího patra, kde ležel Eddi Ulrico.Na zdi byl připevněn velký nápis "CHIRURGIE" a vedle něj rozpis jednotlivých pacientů a jejich čísla pokojů. Bruno k němu přistoupil a chvíli hledal Eddieho jmenovku.
"Jo, tady to je," řekl po chvíli a ukázal na jmenovku uprostřed seznamu.
"Leží na pokoji číslo 4."
"Tak jo," přikývl Stev a kývnul na Bruca:" nech tady u vchodu dva chlapy, ať to tady ohlídají. Pro všechny případy.
Bruco přikývl a ukázal na dva muže: "Adamo, Fidelio. Zůstaňte tady a hlídejte nás. Kdyby se tady ukázal někdo nebezpečný - zlikvidujte ho. Rozumíte?"
"Ano."
"Dobrá."
Stev vstoupil na oddělení v doprovodu Bruna, Bruca a poledního Williamsova muže, který s nimi zůstal. Rozhlédli se doprava a doleva. Nalevo byly pokoje číslo 12-6, napravo 5-1.
"Musíme tudy".
Při pochodu chodbou potkali sestru, která právě obcházela pokoje. Vrhla na ně letmý pohled a zatvářila se neklidně. Neušel jí Phillipův vražedný pohled ani jejich strach nahánějící doprovod. Stev k ní však přistoupil a řekl"Dobrý den, jdeme za Eddiem Ulricem…"
"Ano, ten leží na čtvrtém pokoji,"odpověděla mu rychle sestra, a zastavila se. "Nedávno se probudil, ale už stačil nadělat pořádný poprask."
"Ale…", podivil se Stev a zamračil se na Bruca, který se hlasitě zachechtal, "co provedl?"
"Jakmile se probral z narkózy, napadl doktora, protože si myslel, že může za jeho zranění. Potom rozházel věci po celém pokoji a málem si vytrhl stehy, kterými jsme mu zašili ránu na břiše."
"To je mu podobný…celý on, " přikývl Bruco a opět se ušklíbl.
Stev to ignoroval. "Omlouvám se za tyto nepříjemnosti. Můžeme ho tedy navštívit?"
"Myslím, že nyní to již bude možné, přikývla ošetřovatelka a dodala: "hlavně ho zase nenaštvěte, uklízeli jsme u něj půl hodiny".
Buďte bez obav," ujistil ji.
Sestra pokračovala v práci a Stev s ostatními došel až k pokoji číslo 4. Před ním se zastavili.
"Tak Marcu, teď tady se svým kolegou počkejte, dokud nevyjdeme. Kdyby nastaly potíže, dejte nám hned vědět.
"Dobře, Steve."
"A my jdeme na věc", řekl Phillip a otevřel dveře pokoje.
Vstoupili.
Ocitli se v prostorném pokoji, který byl původně nejméně pro čtyři osoby. Nyní snad stály dvě lékařské postele v rohu, aby uvolnily místo jediné, která se nacházela uprostřed pokoje. Na ní seděl Eddie Ulrico, měl přes sebe ledabyle přehozenou pokrývku a právě dojídal poslední zbytky odpolední svačiny. Když spatřil svou návštěvu, bylo na něm vidět, že je očekával, přesto se snažil tvářit překvapeně: „No to se podívejme, kdo přišel. Už jsem si myslel, že na mě Don raději zapomněl.“
„Tvůj úsudek nebyl správný“, pokrčil rameny Stev a usedl na jednu ze židlí, které byly rozestavěny podél kulatého stolku.
„Jak myslíš…Náhle přešel ke zcela věcnému tónu, až to jeho návštěvníky vyvedlo z míry. Opět jim dokázal jak je nevypočitatelný.
No každopádně neztrácejme čas zdvořilostními řečmi. Vím, proč jste tady.
„To nám celou věc ulehčuje,“ vložil se do hovoru Phillip, „tak sem s tím jménem“.
„Wolfgang Craig“.
„Do prdele!“
„Copak je ten člověk přízrak?,“ zeptal se Stev a dodal:“ ví o každým našem kroku, kdežto my jsme za celou tu dobu nezjistili ani odkud je nebo kdo to vlastně je.“
„To ti neřeknu“, zavrtěl hlavou Eddie, „ale už je to velice vážná situace, Steve. Toho člověka se musíme zbavit dřív, než se zbaví on nás. Nevím, odkud přišel a proč vlastně přišel, ale není jen nějakek tuctovej zlodějíček, se kterým si poradí jeden nebo dva lidi. Něco ti řeknu. Williams mi na schůzce prozradil, že když mu tehdy ten člověk zavraždil ochranku v San Café, zavraždil počet hlídačů na celý tucet. Tři dny měl pokoj. Pak, jak už jste určitě slyšeli, se čtyři muži ztratili neznámo kam, dva dali s okamžitou platností výpověď a ti co zbyli, se už báli znovu do kavárny vůbec vkročit. Víš, co to znamená?,“ Eddie se k němu naklonil a z jeho výraz nyní připomínal výraz někoho, komu zemřel blízký přítel, „že poprvý máme proti sobě někoho opravdu nebezpečnýho. Tím nemyslím nějakýho šílenýho sebevraha, který klidně odpráskne polovinu ulice s sebou v jejím středu. Tenhle chlap je zatraceně chytrej. A nebezpečnej.“
„Myslíš si, že jsme na to za celou tu dobu už nepřišli?“, zeptal se ho chladně Phillip, „jenomže něco s tím udělat musíme. Pokud budeme jenom sedět, zřejmě jsou to naše poslední dny. Jenom si spočítej, o kolik lidí jsme za posledních pár dnů přišli. Šest našich střelců se nevrátilo z poslední akce, Carusa málem zabilo auto a Mrilla je mrtvý. A to nepočítám celkovou situaci ve městě. Záhadný zmizení v San Café, masakr v Peté ´s Kitchen a včera to bylo co na tom závodním okruhu? Tohle je válka kamaráde, a zdá se, že my jsme se ocitli v jejím středu. Vsadil bych všecko, co mám, že za tím je ten Craig, jenomže je nemožné, aby to všechno dokázal sám. Někdo mu musí pomáhat, a pokud to tak skutečně je, znamená to, že proti sobě máme více nepřátel. A to zatraceně nebezpečných nepřátel.
„Souhlasím s tebou, „podpořil jeho tvrzení Eddie a upravil si svůj polštář, o který se opíral, „jenomže jak máme bojovat proti někomu, koho vlastně neznáme, nikdy jsme ho zatím neviděli a jediný, co máme, jsou ty krvavý nápisy, který ten parchant všude nechává? Co s tím chceš dělat?“
Na to Phillip neznal odpověď. Aby získal čas na rozmyšlenou, otočil se na Steva: „Co si o tom myslíš ty?“
Jenže Stev neodpověděl. Se zamračeným výrazem hleděl do země a zdálo se, že je ani nevnímá.
Eddie do něho strčil nezraněnou rukou. „Co je?“
Stev se nakonec vzpamatoval. Rychle se otočil na Philla a řekl: „Craig. Už vím, kde jsem to jméno slyšel. Za války, když jsme obsadili Normandii, se objevil jeden agent a mluvil o nějakém W. Craigovi.
„A kdo to byl? Nějakej dezertér?“
„Ne, někdo daleko horší.“
„A kdo teda?“
„Byl to zabiják z SS, kterýmu tam přezdívali „krvavý stín“.
„Z SS??!“
„A jak se ocitl v Normandii?“, zeptal se Eddie.
„Byl to válečný zajatec. Hlídala ho skoro polovina roty, tak nebezpečný byl.“
„A znal ho tam někdo?“
Stev se zvedl k odchodu:“Je mi líto, Eddie, ale věř mi, že je to nanejvýš nutné. Už vím, kde ho najdeme. Ale musím rychle vyrazit.“
Phillip pochopil. Zvedl se.
„Počkej!“, zarazil Steva Eddie u dvěří, „kdo o něm teda něco ví?“
Stev se otočil, kývl na pozdrav a řekl: „Můj kapitán roty, špion amerických služeb, odchovanec u SS, Joe Rendell.“