Labyrint II: Sářin návrat - 31. kapitola

Koutkem oka a jen na jednu kraťoučkou vteřinku, ale zahlédla.
Něco malého, maličkého (ale živého!) se jí zatřepetalo u levé poloviny tváře a frnk, bylo to zase pryč!
Přestože se otočila tak prudce, až se jí vlasy rozletěly na všechny strany, již to nezahlédla.
Až když se ,,to“ kolem ní mihlo znova. Tentokrát z druhé strany – zprava.
Ohnala se po té věci, dlaň rozevřenou, aby to, pokud možno, mohla chytit.
Ale nic.
Sára se na patě otočila celá kolem své osy, rozhlížela se, těkala očima… Nic.
Nejspíš to vletělo do některého z těch stromů či do jeho větví a schovalo se to tam…
Omyl.
Náhle to spatřila usazené na jednom z těch podivných kvítků, které vyrůstaly z mechem pokrytého ,,rybníčka“.
Velice opatrně se k těm místům přiblížila s úmyslem to opravdu chytit a zjistit, oč se jedná, když tu se náhle ozvalo:
,,Nedělej to!“
Prudce se narovnala.
,,Cože? Kdo je tu? Kdo to řekl?!“ vykřikla.
Odpověď však žádná, ať se dívala jak se dívala a pátrala, kdo jiný kromě ní tady je.
,,No tak! Kdo je tu? Halo! Kdo to řekl?!“ zvolala znova.
,,Přeci já!“ ozvalo se v odpověď, ale i kdyby si Sára v tu chvíli oči vykoukala… Nikde nikdo.
A ten hlas přitom… byl tak krásný! Jemný jako samet, pevný a nebojácný, podbarvený mírným smíchem, a přitom nijak hlasitý nebo ukřičený, ale naopak, skoro až roztomile dětský a nevinný… Navíc zněl odevšud, ze všech stran kolem, ne jen z jedné jako hlas člověka, za nímž se musíme otáčet, chceme-li pořádně slyšet, a přitom odnikud, jelikož neměl majitele.
,,Kdo – já?“ opakovala.
,,Slibuješ, že mi neublížíš, když se ti ukážu?“ zeptal se hlas pojednou.
,,Proč bych to dělala?“ podivila se Sára s překvapeným pousmáním a pohledem těkala ve vzduchu před a nad sebou, jako by čekala, že právě někde v těch místech se ten, komu hlas patří, zjeví.
,,To nevím, ale ještě před chvílí jsi podobné tendence měla,“ usadil ji ten hlas.
,,Cože?“ zamrkala Sára. ,,Tak s kým to mluvím? Kde jsi?“
,,Tady dole přece!“
,,Dole? Kde dole?“ sklonila Sára udiveně hlavu i oči a téměř okamžitě jí zrak padl na to stvořeníčko, které ještě před chvílí chytala – či se o to spíš snažila.
Úplně na ně zapomněla!
A teď posedávalo přímo před ní a třepetalo perleťovými motýlími křídélky. Vlasy mělo stříbrné a dlouhé, rovněž splývající přes ramena až na list květu, který se pohupoval na hladině špinavé vody. Barvou ladily s obyčejným oblečkem, jež mělo stvoření na sobě – a sice s šaty bez ramen, krátkými a dole otrhanými, z nichž vykukovaly nohy, momentálně překřížené a obuté ve stříbrných pantoflíčkách.
,,Ty?“ podivila se Sára.
,,A vidíš tu snad někoho jiného?“ odpovědělo stvoření, o němž Sára usoudila, že bude nejspíš pohlaví dívčího.
Sehnula se do dřepu.
,,Kdo jsi?“
,,Ienna… ale stačí, pokud mi budeš říkat pouze Ienn.“
,,Nemyslela jsem ani tak jméno jako spíš… no…“ zakoktala se Sára. Nechtěla tu bytůstku urazit slovem jako druh nebo živočich nebo něčím podobným.
,,Co?“
,,No… Co jsi… co jsi za bytost,“ nalezla Sára konečně ta správná slova.
Ienna zvedla hlavu a propálila ji modroučkýma očima.
,,Ach tak… Ty myslíš… co jsem vlastně zač,“ ujasnila si otázku a rychlostí, kterou Sára neměla šanci pouhým okem zaregistrovat, se vznesla do vzduchu. ,,Copak ty to nepoznáš, Sáro?“
Jmenovaná se narovnala.
,,Moment! Jak to, že znáš mé jméno? A… mám snad já důvod znát tebe, že se tak ptáš?“
,,Mne znát samozřejmě nemůžeš, ale já tebe ano. Nejsi tady poprvé!“
,,To ne, ale… Nepamatuji si, že bych někoho podobného tobě… kdy… potkala,“ řekla Sára pomalu, ale ve chvíli, kdy to vyslovila jako by jí zacloumalo poznání a své velké zelené oči na Iennu vykulila. ,,Počkat…! Ty jsi… ty jsi…“
Ienna se pousmála. ,,Takže jsi poznala…“
,,Ano,“ vydechla Sára a vzápětí totéž vykřikla. ,,Ano! Ty jsi… víla!“
,,Výborně, Sáro,“ přikývla ta malou hlavou a udělala ve vzduchu šťastnou vrtulku.
Ovšem to, že bytůstka ve vzduchu před ní je víla, nebylo jediné, co si Sára vybavila.
Zároveň jako by se vrátila v čase a náhle před sebou viděla právě Ienn, jak se mihla kolem ní, načež se zhroutila na zem poté, co ji zasáhla dávka toho roztoku, který kolem sebe rozstřikoval ten skřítek.
Sára se pro ni tehdy sehnula, opatrně ji nabrala na dlaň a zatímco se chystala skřetovi vyčinit za to, co udělal, Ienn ji kousla!
A ona ji úlekem upustila!
,,Tos byla ty… tehdy…“ vydechla Sára a stále překvapeně pozorovala Ienn poletující kolem.
Větřík trochu zesílil a ona se až divila, že malou Iennu neodnesl.
,,Kousla jsi mě…!“
Ienn se ve vzduchu zastavila a jen se pohupovala na místě.
,,Ne! To jsem nebyla já! Ale viděla jsem to… byla jsem tady tehdy také.“
Sáru to zmátlo. ,,Ne…?“
Víla zavrtěla hlavou. ,,Ne. Byla to má sestra – Lienna.“
,,Sestra?“
,,Samozřejmě… Což sis nevšimla, kolik nás tu poletovalo?“
,,Ano, to ano… teď, když o tom mluvíš… A… kde je?“
,,Pryč…“ pokrčila Ienn posmutněle rameny. ,,I Sienna – další má sestra. Jsme tři sestry víly – tedy, byly jsme. A mezi všemi těmi vílami, co nás tu bylo, bylo mnoho těch, které tvořily mou rodinu, i známých… Ale drtivá většina zmizela… Jen pár nás mělo štěstí. Já mezi nimi. Ale moc se nestýkáme, snažíme se držet ve svých úkrytech… Naštěstí jsem se tehdy schovala včas…“ vyprávěla víla.
Pro Sáru bylo v tom kratičkém vyprávění tolik nevysvětlitelných věcí, že už nyní, a to byla v Labyrintu chvíli (vlastně ani ne v něm, nýbrž před ním), jí z toho šla hlava kolem.
,,Pryč? Zmizely? Kam zmizely? A jak? A jak se ti vlastně podařilo uniknout před… před čím vlastně…??“ vypálila Sára. ,,Aaach, jsem úplně zmatená, vůbec to nechápu… Pamatuji si jen, že ten skřet… pobíhal tady a… a…“ promnula si spánky a čelo, ,,… a… něco kolem sebe… rozstřikoval…“
,,Správně, Sáro,“ přikývla víla. ,,Vzpomínáš si dobře… Ten skřet nás hubil tím, co měl v tom divném přístroji… No, hubil… Liennu, Siennu ani ostatní víly tím nezahubil, na to jsme přece jen moc pohádkové, aby bylo možno zabít nás jen tak, ale udělal jim něco horšího… Prostě zmizely. Chvíli po zásahu byly omráčené a zmizely… Do ztracena. Do Zapomnění. A ten skřet z toho měl radost. Vadily jsme mu. Přitom jsme mu nic nedělaly… tedy až na to, že jsme ho občas kously, když byl moc nesnesitelný… nebo že jsme… Chichi… ale to není podstatné… Prostě mu ten příkaz přišel jen vhod.“
,,Příkaz?“
,,Jistě. Nebo myslíš, že nás posílal do Zapomnění sám od sebe? Na to byl moc zbabělý. Vlastně byl zbabělý na cokoliv. Ten příkaz nedostal od nikoho jiného než od Jaretha – pána Labyrintu a všeho v něm.“
,,Ale… proč to nařídil?“
Ienn opět pokrčila rameny. ,,Pán Labyrintu je vrtošivý. A zrovna tehdy si umanul, že my víly mu vadíme. Že jsme jen jako nějaký obtížný hmyz… Hmyz, na kterém jeho Labyrint rozhodně nestojí a bez nějž se obejde… Vůbec ho nezajímalo, že jsme pohádkové bytosti stejně jako on, že i my tu máme své místo a patříme sem… Ale když si Jareth něco umane…“
,,To mě mrzí,“ řekla Sára procítěně, jelikož se příběhem Ienn nechala tak trochu pohltit, stejně jako každým příběhem, který v její blízkosti kdokoli vyprávěl. ,,A co znamená to… Zapomnění? Jak to, žes mu unikla? A proč se Jareth nepokusil se tě zbavit dodatečně? Nebo o tobě snad neví?“
Ienn si povzdechla. ,,Zapomnění je složité… Předně – abys to pochopila… ten roztok žádnou z víl nezahubil, jen je poslal pryč – a to právě do Zapomnění… Tak jako existuje hranice mezi tvým světem a Labyrintem, existuje i hranice mezi Labyrintem a Zapomněním, které je však jeho součástí… Ale zatímco ty se sem můžeš dostat pomocí zaklínadla a touhy odtud zachránit blízkého člověka, my, bytosti Labyrintu, se do Zapomnění samy od sebe dostat nemůžeme, pokud se držíme tam, kde je náš prostor. V opačném případě by se to mohlo stát… ale nikdy jsem o tom zatím neslyšela… Nemáme ani moc někoho do Zapomnění jen tak poslat. Tu má jen a pouze Jareth. Posílat je tam i přivádět zpět. Zatím však zpět ještě nikdy nikoho nepřivedl… A proč by taky… A tenkrát tu moc propůjčil jemu… skřetovi… A tomu to jen udělalo radost. Budiž mu přičteno k dobru, že ačkoli jej to naplňovalo nesmírnou radostí, měl to přikázáno… Nikdy se mu nevzepřel a slepě jej poslouchal, jaký z něj měl strach…
Zbytek otázek spolu souvisí. Tehdy, když nás ti dva systematicky ,,hubili“, jsem tu byla také a poletovala všude kolem, než se ten příšerný odporný škaredý skřet pokusil zasáhnout i mne. Schovala jsem se do větví stromů, ale jemu se nedala upřít bystrost, neustále čenichal kolem… A pak… pak ses objevila ty. Objevila ses a oba jsi je rozptýlila. Přestože stihli do té doby odstranit mnoho našich příslušnic, zbytek jako by náhle nic neznamenal. Nezajímaly jsme je už. Respektive hlavně Jaretha, co záleželo na tom skřetovi… A dodatečně nás pochytat? Proč? Zase tolik nás nezůstalo… Navíc poté, co jsi Jaretha porazila… koho v jeho situaci by ještě zajímaly nějaké víly? Samosebou o mě i tom zbytku, co unikl, ví, ale jak říkám… byl to chvilkový rozmar a jestli měl Jareth někdy v úmyslu dílo dokonat, poté, cos získala zpět bratříčka, už myslel jen na to, jak se ti pomstít… Až dodnes, Sáro.“
Sára okouzleně poslouchala a jako pokaždé se naprosto zapomněla. Zapomněla se dokonce do takové míry, že na chvíli nevěděla, kde vlastně je a proč tu je.
Uvědomila si to až poté, co Ienn vyslovila poslední věty svého vyprávění.
A polekala se.
Amy!
Je tu přece kvůli Amy!
,,Ienn, Ienn… mně… mně je to všechno vážně moc líto, ale já… jsem tu kvůli dceři, Jareth mi unesl dceru, musím ji zachránit… jako Tobyho tenkrát… musím… A musím se dostat do Labyrintu…“ začala Sára panikařit, rozhlédla se kolem sebe a měla nutkání rozběhnout se na všechny strany. To však nebylo možné, proto to ve výsledku vypadalo asi tak, že do každého směru, kterým se podívala, udělala, dva kroky než si to rozmyslela a nepodívala se jinam, aby své kroky nasměrovala zase tam.
,,Kde je, kde je, kde je?“ mumlala si polohlasně pro sebe.
,,Kde je co?“ nechápala Ienn.
,,Brána… Ta brána…“
,,Jaká?“
,,Do Labyrintu přece!“ křikla Sára zoufale.
,,… Musíš mi položit správnou otázku…“ ozvalo se jí znova v hlavě.
,,Kde je brána do Labyrintu?! Tehdy byla-“
Tam už nedořekla.
Jakmile se totiž podívala do míst, kde ji pamatovala… byla tam.