Ohniví andělé - Kapitola 4 - Ztracená

O týden (či dva?) později měla všeho plné zuby. Její bratr byl - dle jejího názoru - hotov si lehnout do truhly a nechat se pohřbít. Rozhodně by to bylo rozumnější, než ji nadále provokovat. Už hodinu pokoušel její trpělivost neustálým opěvováním fyzických předností své poslední přítelkyně. O těch duševních buď nic nevěděl, nebo nebylo o čem hovořit.

„Drahý,“ procedila skrz zuby v jedné nádherné vteřině ticha, kdy se Drake kupodivu potřeboval nadechnout. „Vřele bych ti doporučovala, aby ses nadále věnoval pouze jídlu a další detaily týkající se tvého intimního života si pro příště ponechal jako své sladké tajemství. Děkuji předem.“

Její mírně sarkastický projev ale nedorazil k Drakeovu sluchu. Nebo jej ignoroval. Flame zoufale složila hlavu vedle svého talíře a přikryla ji rukama. Jen marně dumala nad tím, jaké hříchy spáchala, že si tohle zasloužila. Jenže odpověď nepřicházela.

„Unavená?“

Při té otázce jen znechuceně zvedla zrak k bratrovi.

„Ahoj, jak to jde?“ ozvalo se od vchodu a Flame v tom viděla zásah spravedlnosti, nebo strážného anděla. Velvet. Její krásná a sladká sestřička. V daný okamžik zaručeně ta nejoblíbenější mezi všemi.

Vítání bylo ze strany Drakea bouřlivé a krátké. Téměř okamžitě se vydal upevnit si ty sladké vzpomínky na svou milou tím, že ji opět navštíví. A Flame na Velvet jen koukala s bezbřehým vděkem.

„Co to bylo?“ zeptala se Velvet o něco později. „Vypadala jsi, že bys mu nejraději utrhla hlavu?“

„Hmm, něco takového se mi honilo hlavou.“

„Co tě odradilo?“

„Neefektivita. Těžko říct, za jak dlouho by si toho všiml on, či jeho slavná přítelkyně. A to ani nemluvím o tom, že ani s odděleným trupem, by pravděpodobně nemlčel,“ doplnila Flame. „Máš mou nehynoucí vděčnost, za svůj předčasný návrat.“

Pár minut strávily jen příjemným mlčením, které prolomila až Flame svou otázkou. „Čekali jsme tě až za několik týdnů. Stalo se něco vážného? Snad je – za Branou všechno v pořádku…“

Velvet se na ni zpytavě zadívala, ale pak jen zakroutila hlavou s posmutnělým úsměvem. Bylo škoda, že podobné narážky vyznělé do ztracena byly vším, čím se Flame dotýkala svého předchozího života.

„Nic zvláštního se tam nestalo. Před spaním často ještě procházím Branou a vyslechnu si novinky. Byla bych tu dříve, ale o Satinině odchodu se Donahue dověděl až včera. Hrůzou jsem trnula, jaké pohromy mě tu čekají, když to tady spravuje Drake sám. Tys mě teď uklidnila.“

„Evidentně mám poslední dobou na každého uklidňující vliv. Když jsem dorazila, byl Drake blahem bez sebe. Nebyl tu sám dlouho,“ pokrčila Flame rameny. „Storm je u Dračího jezera a Satin naposled psala, že nemá tušení, kdy se bude moci vrátit. Pronásledovala Drakea I. až k hranicím Rea.“

„Proboha proč?“

„To nemám ponětí a nejsem si jistá, kolik toho ví nebo tuší Satin. V dopise nikterak výřečná nebyla – můžeš si ho pak přečíst sama.“

„Sečteno a podtrženo – všichni mají práci jinde a ty jsi jediná, kdo zůstal?“

Flame na sestru mrkla. „I já mám práci jinde, ale raději jsem na tebe počkala. Chystám se taky na cesty. Došlo všechno delirinní mléko a slíbila jsem Storm, že nějaké obstarám dřív, než ho budeme zase potřebovat.“

Velvet neodpověděla a dál vyčkávavě hleděla na Flame. Ta se neznatelně ošila.

„Potřebuju na vzduch. Bude to zábavné dobrodružství. Za pár týdnů jsem zpátky a snad už tady budou i ostatní. Měla by dorazit i Storm se svým společníkem. Našly jsme ho v poněkud zbídačeném stavu a ona je z něho úplně paf.“

„Storm a paf? Zajímavý slovní obrat – rozhodně jsi upoutala mou pozornost. Detaily vyprávění asi nechám na ní. Nebudu ani plýtvat energií, abych ti tu cestu vymluvila, neboj.“ Chlácholila ji. „Dej mi dva dny a osobně ti zamávám.“

„Domluveno,“ potvrdila Flame. „A teď povídej, jak bylo u rodičů?“

„Živo. Jako ostatně vždycky. Z Moon a Shadow se stal postrach – skoro větší, než z tebe a Storm. Jsou všude a nikde a není možné je na chvíli zadržet. Je to neuvěřitelné,“ potřásla Velvet hlavou při vzpomínce na nejmladší sestry. „První noc, kterou jsem tam spala, za mnou v noci přišly… škrábaly na dveře od pokoje a kvílely. Tak úpěnlivě, že jsem se skoro bála. Několikrát jsem vstala, ale ony se pokaždé dokázaly schovat dřív, než jsem vstala z postele. Chytla jsem je až na-po-sedmé. Ráno jsem vstávala s pocitem, že přese mě přeběhlo stádo delirinů.“

„Nicméně,“ pokračovala Velvet s blesky v očích, „Dare si teprve umí koledovat o potíže. Naprosto chápu, že je táta už téměř bělovlasý – při nich by zestárl každý. Jeden den dostal báječný nápad, že mě zbaví sebeovládání. Někdo mu vyprávěl, že když jsem byla malá, omylem jsem zapálila závěsy, a on toužil vidět, jak se to stane znova. Šel na to fikaně – ten první den za mnou chodil a opakoval všechno, co jsem řekla. Absolutně. Napodoboval intonaci – je fakt dobrý – všechna ofrknutí a ke konci dne i každý posunek, veškerou mimiku. Jeho obličej musí být z gumy, jinak to nevidím. Některé kreace odporovaly fyzikálním zákonům.

Druhý den to vzal z opačného konce. Nepromluvil ani hlásku. Nevydal jediný zvuk. Jen byl neustále nablízku – nejlépe v mém zorném poli a zíral na mně. Jinak se to nedá nazvat. Stál a ani nemrknul. Ovšem – hrdě musím prohlásit, že i to jsem ustála. Nejsem suuti jen tak z protekce.

Třetí den mi dal teprve zabrat…“

Flame se dívala, jak se Velvetiny rty pohybují, ale zvuk se úplně vytratil. O vteřinu později se ponořila do tmy.

„… takže jsem tam zůstala stát – ten zelený blivajs zamotaný ve vlasech a za mnou vesele doutnala pohovka.“
Teprve tehdy si všimla, že její sestra má obličej rozplácnutý na stole a už nějakou dobu o sobě vůbec neví. Natož o někom dalším.

Tak tohle už opravdu nebylo fér. Nebylo to ani vtipné. Hrome, už to nebylo ani k pláči… Velvet zdrceně svěsila ramena. Nedokázala spočítat, kolikrát její sourozenci usnuli během jejího mluvení. Jakéhokoli vyprávění. Samozřejmě věděla, že mluví moc a mluví rychle. Ale to je v žádném případě neomlouvalo. Všichni byli tak hrozně nesoustředění.

Služebnictvo, které jí podléhalo při správě hradu, by si nikdy nic takového nedovolilo. Nicméně i tak je už nespočtukrát přistihla se zamlženým zrakem, neschopné reprodukovat pokyny, které jim právě dávala. Nacvičila si „direktorský“ tón hlasu, ale ani zdaleka nebyl stoprocentní. Uspávat své okolí jen zvukem svého hlasu bylo prostě její prokletí.

Ne-ne. Křivdila by Satin, která měla s jejím mluvením nekonečnou trpělivost. A na konci vždy dokázala odříkat všechno téměř slovo od slova. Druhý post v řadě držela máma. V naslouchání byla nepřekonatelná – jen to neznala zpaměti. To vše vedlo k tomu, že si Velvet přísahala, že její budoucí druh ji bude skutečně vnímat a bude jí naslouchat. Nemohla by strávit život s někým, kdo usne pokaždé, když ona otevře pusu.

Přesně tak to bude!

S povzdechem vstala od stolu, aby sehnala Drakea. Někdo musel Flame odnést do postele. Sama se taky musela dát dohromady a zjistit, co se tady po dobu její nepřítomnosti dělo.


Tou dobou Patrik pozoroval svou kanlli, jak se znaveně opírá o kmen stromu nedaleko jeho svačícího oddílu. Na cestě byli věčnost, ale ani ho nenapadlo, že by její kruhy pod očima měla z tohoto důvodu. Ne. Nebyl jen kapitánem oddílu jejích strážců, ale během tohoto putování také jejím částečným důvěrníkem. Skutečné starosti jí dělala příčina jejich cesty.

Vyrazili narychlo. Na své předchozí pouti po zemi zaslechla jakési fámy týkající se předchozího vládce. Nevěděl, čeho se týkaly – takový důvěrník zase nebyl, ale jeho paní mírně podráždily. Ačkoli nad tím nakonec mávla rukou, poslala jednoho posla, aby zjistil, co Drake I. právě dělá.

Po několika týdnech od návratu do Llavyonu se posel vrátil. Nikdo nevěděl, jakou zprávu kanlli donesl, ale donutilo ji to okamžitě zahájit přípravy na odjezd. Celý Llavyon byl v pohotovosti. Nervozita ovládla každého, kdo zaslechl, že se výpravy bude účastnit osobně – a to i když její dvojče a pravá ruka je mimo hrad a nemá se ani vrátit brzy.

Jejich první cesta vedla k poslednímu místu, kde Drakea I. viděli. Crowdald. O přijetí neměli konkrétní představy, ale skutečnost by je v jakémkoliv případě překonala. Zprvu je ani nechtěli pustit. Nakonec vjela do bran města jen Satin s Patrikem a ještě jedním mužem. Rozhovor proběhl v přijímací síni a byl velmi krátký. Nejstarší syn tamního knížete byl – mírně řečeno – nezdvořilý. Stručně – byli vyhozeni.

Nezajímalo ho, kdo jsou ani proč přijeli. Odmítal jim odpovědět na otázky a rychle je vypoklonkoval ze dveří.
Satin zuřila. Jako kanlli si již zvykla na jisté výsady a takové chování jen těžko tolerovala. Patrik dost pochyboval, že by ještě někdy s tímto mužem vyjednávala slušně.

Naštěstí Simon, druhý společník, byl úspěšnější. Při čekání prohodil pár slov s podkoním. Ten velmi chválil krásu Satinina hřebce a zmínil se, že tak krásné zvíře viděl naposled, když byl na návštěvě Drake I. Údajně zaslechl, že se i s jejich knížetem vydal do Podsvětí – Rea. Simon těmito informacemi stoupl u Satin v ceně a Patrik byl na něj hrdý. Koneckonců byl to jeho synovec.

Byl rád, že se posel z Llavyonu vrátil s dobrými zprávami. Po celou dobu byla kanlli nervózní, že zanechala hrad a okolí v péči svého bratra. Dopis, který tam poslala, však přebírala její sestra Flame a ujistila ji, že hrad ohlídá, jak dlouho bude třeba. Mohl vidět, jak se jedna z vrásek v Satinině tváři ztratila.

Naneštěstí se objevovaly nové. Drakea I. nikde nemohli najít. Hnali se směrem, kde měla ležet hranice. Jeli naslepo, protože neměli ponětí, jak přechod do Rea vypadá nebo kde leží. Údajně byl začarovaný, aby nebylo možné přecházet bez zvláštního povolení, doprovodu nebo schopností. Ne, že by jejich paní nebyla schopná. Kdyby dokázala polovinu toho, co Patrik předpokládala, měli by projít bez problémů. Jen vědět kudy.

Už týden bloudili po okolí a hledali. Bez výsledku. Ani si nevšiml, kdy vstala a přistoupila k nim. Probralo ho hromadné vstávání jeho mužů.

„Jedeme domů. Tady pro nás nic není.“

Satin se otočila a vracela se pod strom, kde zanechala své věci. Nevšímala si udivených pohledů, které po ní vrhali. Bylo jí to jedno. U žaludku cítila bodláčí, které jí upozorňovalo na vážnost situace. A vlastní bezmoc. Nemohla ho najít a měl příliš velký náskok, aby mohla zvrátit jeho činy. Bude se muset připravit na pravděpodobnost toho, že je touhle dobou už vdaná.

Ach Bože.

Po setkání s tím arogantním mamelukem na Crowdaldu ji obléval studený pot. Podle dohadů ji Drake I. provdal za syna Joshuy Crow – knížete z Crowdaldu. A ten měl tři syny. Už věděla, že Nataniel, se kterým se setkala, je již ženatý. Naštěstí. Jenže pokud jsou mu jeho bratři podobní, nedopadne to dobře.

Blouděním kolem ničeho nedosáhne. Vrátí se domů a prozatím počká, co se bude dít.


„Tomuhle neuvěříš. Právě jsem viděla Drakea, jak se nahý žene přes dvůr a nadává při tom ve třech jazycích. Zajímalo by mně, jestli někoho honí, nebo před někým utíká.“

Flame netečně zvedla hlavu a koukla skrze Velvet. Pokrčila rameny a sklonila se zpět nad archy papíru před sebou. Velvet přistoupila blíže a nahlédla jí přes rameno – byl to podrobný záznam všeho, co se událo během Flaminy péče o Llavyon.

„Možná, že obojí,“ podotkla Flame. „Co jsem slyšela, tak tu poslední krasotinku pustil k vodě a hodlá se dvořit jiné. Jenže ta si to prý nenechá líbit. Takže ho buď stále uhání, nebo se mu mstí. Jen doufám, že budu u toho, až jednou Drake narazí.“

„Fascinující představa. Očekáváš, že se zamiluje, nebo ho konečně nějaká odmítne?“

„Pokud existuje boží spravedlnost, tak obojí najednou.“

„Uf. Takové krvelačné touhy – čímpak tě naštval?“

„Vlastně ničím zvláštním. Nejsem naštvaná. Jen mě už nebaví poslouchat, jak lehkomyslně láme jedno srdce za druhým.“

„To je absurdní Flame. Nikdy žádné nic nesliboval a nikdy jim nelže. Všechny dobře vědí, že nic z toho není navždy.“

„Malé významné plus, které prozatím Drakea chránilo před tím, abych se do toho vložila já.“

„Skutečně? A jak?“

„To je prima námět k zamyšlení. Alespoň mi bude cesta hezky ubíhat.“

„Pořád chceš odletět? Určitě by se našel alternativní způsob, jak získat to mléko.“

„A já bych určitě našla jiný důvod proč odletět. Vzdej to Velvet – neumím zůstat na jednom místě a nic nedělat. Ani s vámi ne,“ uzavřela Flame diskusi a shrnula listy se zprávou do úhledné hromádky.

Vyšla do svého pokoje a usadila se na sedátko u okna. Obzor, který se rýsoval za oknem, ji lákal a volal. Toužila roztáhnout křídla a vyletět co nejvýše. Tam, kde vzduch je chladný a slunce jasné. Tam, kde všechny černé myšlenky může vykoupat v paprscích slunce, kde je skutečně cítit vůně sia vyvěrajících ze středu planety. Naposled si povzdechla a pohledem se vyhnula již sbaleným věcem v rohu místnosti. Ještě chvíli. Jen den či dva a může letět.

Do hlavní síně se vrátila až k obědu. Čekal tam další posel se zprávou od Satin. Velvet bohužel nebyla nikde v dohledu, tak ji Flame opět převzala sama. Uštvaného muže poslala zase do kuchyně, aby se najedl a chvíli si odpočal, než si přečte novinky a vymyslí odpověď.

> Flame, jsem velmi ráda, že jsi na sebe vzala povinnosti vedení hradu v mé nepřítomnosti. Dorazili jsme až do míst, kde má ležet Rea, ale hranici jsme zatím nenašli. Už ani nedoufám, že by se tak stalo, takže se vracíme domů. Dorazit bychom měli během několika dnů. Cestou se ještě jednou pokusím navštívit Crowdald, jestli se tam Drake I. nevrátil. Vydrž ještě několik dní a čekej na mne. Mám řadu nečekaných novinek a ráda tě opět uvidím. Satin <

Flame si promnula bradu a v duchu už začala vybalovat. Pokud se Satin vrátí během pár dní, nebylo by správné, aby těsně před tím odjela na několik týdnů. Takže počká. Stejně by jí to zvědavost nedala. Každopádně nic nebrání tomu, aby se neproletěla alespoň za Storm. Řekne jí novinky a popožene k návratu na hrad. Satin bude chtít určitě poznat jejího nastávajícího.

Nechala v pracovně vzkaz Velvet a odletěla.


Probuzení bylo stejně sladké jako snění.

Storm jen matně uvažovala, kdy naposled byla tak šťastná. Možná nikdy. Ležela schoulená na Alexově hrudi a poslouchala tlukot jeho srdce. Cítila, jak se jí probírá ve vlasech. Byli tady už třetí týden. Vždy po pár dnech přiletěla Flame s novými zásobami.
Naposledy včera. V ovzduší byla cítit jakási nedočkavost. Mohla by to přičítat ohlášenému návratu Satin, o kterém ji přiletěla informovat. To by však nesměla být Flame. Už léta ji nic nerozrušilo – kromě vzpomínek.

Dopoledne strávili plaváním v jezeře. Užívali si tu bezstarostnost, protože cítili, že jejich společným chvílím ve dvou je konec. Alexandrova zranění se již zcela zahojila a jejich izolace pozbývala zdůvodnění. Satin byla na cestě domů a Flame se brzy chystala na výpravu za delirinním mlékem.

Najednou Alex ztuhnul a schoval Storm za svými zády. Mohla jen vykukovat přes rameno, aby zjistila, co se stalo. Na břehu jezera viděla stát Drakea II. s rukama založenýma na hrudi v postoji ‚ani-se-odsud-nehnu‘.

„Ehm, Alexi?“ šťouchla svého partnera do ramene. A znova. Potřetí to provázelo i pořádné štípnutí. Teprve tehdy ji vzal na vědomí nakloněním hlavy.

„To je můj bratr.“

„A?“ odvětil, aniž by uvolnil její sevření za zády.

„Tím míním, že nám nehrozí žádné nebezpečí.“

„Ale může tě vidět,“ procedil mezi zuby. Storm jen nevěřícně obrátila oči v sloup.

„Drakeu,“ zahulákala místo odpovědi. „Jdi dovnitř. Hned tam za tebou dojdeme.“ Odpovědí bylo jen zakroucení hlavou.

„Proč?“

Drake jen pokrčil rameny a dál se s Alexem měřili pohledem. Bylo jasné, že slyšel jeho námitky, ale bylo mu to jedno. Storm toho začínala mít plné zuby. Dokud se ve vodě pohybovala, byla jeho teplota velice příjemná. Teď mrzla. Už stihla zjistit, že Alex umí být značně umanutý a Drake prostě miloval, když mohl někoho vytočit.

„Alexi,“ zaprosila ještě jednou. Zbytečně. Ačkoli si byla plně vědoma dětinskosti takových pocitů, měla úpornou touhu vylézt na břeh a zlostně dupat nohama. Jen o chlup důstojnější byla vidina, kdy mohla oba nakopat do zadku. Místo toho se prudce vyškubla z Alexova sevření. Ten ji překvapeně pustil, ale když se k ní otočil, už tam nebyla. I Drakea její zmizení vyvedlo z míry. Ani jeden si to nedovedl vysvětlit.

„Teď tady, pánové, na sebe můžete dál zírat podle libosti. Já budu čekat v teple uvnitř. Až vás to přestane bavit, klidně přijďte.“ Stormin hlas se odrazil od skal i hladiny a vrátil se zpět s ozvěnou. Ji samotnou vidět nebylo.

Drake kývl na Alexe a vydal se za Storm. Ten ho za chvíli následoval se Storminým oblečením přehozeným přes ruku. Do jeskyně se dostal první.

„Tak povídej, bratříčku. Copak tě sem přivádí tak naléhavého, že to nemohlo počkat ty tři dny, než dorazíme na Llavyon?“ přivítala Storm bratra, když se protáhl vchodem.

„Ten tón si můžeš nechat, sestřičko,“ zašklebil se na ni Drake na oplátku. „Já nepřišel za tebou, ale za Flame. Potřeboval bych s ní něco probrat a nemám čas čekat, než se uráčí vrátit.“

„Co to žvaníš? Flame tady byla. Včera a strávila tady asi hodinu. Pak odletěla zpátky. Měla tam být dávno před večeří…“

Alex sledoval, jak Storm i Drakeovi mizí barva z tváře. Stormin hlas se v poslední větě zvolna vytrácel, až zůstaly jen němé obavy. Něco bylo hodně špatně, protože z toho co o Flame slyšel, tak by nikdy nezmizela beze slova.