Minulost se jednou vrátí - Nic jako dřív

„Eriko, jsi tady někde?“ znejistěla jsem po svém příchodu na náš pokoj. Podívala jsem se do koupelny, do menší místnosti se dvěmi postelemi, ale nebyla ani tam. Pokrčila jsem rameny a do tašky přes rameno jsem si naházela učebnice potřebné k vypracování seminární práce, kterou jsem potřebovala nejpozději do konce měsíce odevzdat.
Zrovna jsem byla na odchodu, když se ve dveřích objevila má spolubydlící a nejlepší kamarádka v jednom.
„Tady jsi. Hledala jsem tě,“ oznámila jsem jí, ale ona jako kdyby mě nevnímala.
„Ty jsi na odchodu? Já bych ti potřebovala něco říct,“ zažadonila a já ihned věděla, že když se tváří takhle, bude to něco důležitého. Zavřela jsem za námi a následovala jsem jí na gauč, který bychom ke konci prázdnin – kdyby nebylo kluků z patra – tahaly do 6.patra samy dvě. Do výtahu se totiž nevešla. Sedla jsem si vedle ní a pozorně poslouchala.
„Víš, jak sem přijel ten novej?“ zeptala se mě.
„Teď nevím, koho přesně myslíš,“ přiznala jsem se a pokrčila rameny.
„No přece toho kluka, který přišel na druhý semestr jako nový student!“ poposedla si. Evidentně jsem jí zaskočila tím, že jsem neměla tušení, o koho se jedná.
„Jo počkej, ty myslíš Santiaga?“ došlo mi najednou.
„Přesně toho!“ nadskočila málem Erica.
„A co je s ním? Pozval tě na rande?“ dovtípila jsem se a ona se zarazila.
„Jak jsi to věděla? Vždyť jsi nebyla poblíž, když se mě zeptal!“ nechápala.
„To jsem ani nemusela. Hned první den v té jídelně na tebe koukal, div mu nevypadla huba z pantů!“
„Hele, nemluv o něm takhle. Je strašně fajn,“ ospravedlňovala ho.
„Tomu časem budu možná i věřit. Tak kdy jdete?“
„Dneska. Právě proto jsem sem tak rychle letěla. Teď jsou čtyři a já mám přesně dvě hodiny na to, abych se sebou něco udělala a doběhla před hlavní bránu. Bude tam na mě čekat.“
„Takže v šest pod hodinami, jak se tady říká?“
„Jo, takhle přesně tak. Kam jsi se vlastně chystala, než jsem se ti připletla do cesty?“ zeptala se a dívala se při tom na mou tašku přehozenou přes pravé rameno.
„Do knihovny. Potřebuju si najít pár věcí na tu seminárku. A čím víc toho udělám dneska, tím míň toho budu mít o víkendu a příští týden. Je pátek třináctého a odevzdat to máme co nejdřív. Dostávají se za to bonusové body. Nevím, kdo to vymyslel, ale je to pěkná blbost,“ zkonstatovala jsem.
„Takže kdybych tě požádala o laskavost, asi bys mi nevyhověla, co?“ položila opatrně otázku. Podívala jsem se na ní. Z jejího výrazu bylo znát, že vůbec netuší, co odpovím.
„Podle toho, co by to bylo. Když to nebude věc, nad kterou strávím zbytek dne, tak souhlasím.“
„To bude během chvilky, přísahám,“ usmála se a v očích jí vzplály plamínky.
„Tak co to bude?“
„Pomohla bys mi, prosím, nějak se upravit? Moc tě o to prosííííím,“ zažadonila a nasadila pohled věrného psího přítele. Cožpak se tomuhle dá odporovat?
„Tak dobře. Ty bys mě přemluvila i kdybych řekla ne, že jo?“
„Holt už mě znáš,“ začervenala se a odběhla do koupelny. Sundala jsem si tašku a donesla jí na postel. To už přiběhla Erica celá natěšená a v rukou držela svůj kosmetický kufříček o rozměrech asi 15x10x10 cm. Kdybych s ní nebydlela na pokoji, nevěděla bych, že není plný řasenek, stínů, lesků na rty a podobných věcí. Ale jelikož nám již třetím rokem byla na koleji přidělena stejná díra, jak s oblibou říkala většina z nás, moc dobře jsem věděla, že v něm měla různé krémy na ruce, nůžtičky na nehty, pilník, pár laků na nehty atd.
„Už jsi přemýšlela o tom, co si chceš vzít na sebe?“ zeptala jsem se mezitím co si sedala za svůj pracovní stůl.
„No, asi vím. Nebudu to moc řešit a vezmu si to béžové triko s těma kytkama a rifle. Večer moc horko nebude,“ usoudila a mně tím vlastně ušetřila práci.
„Tak fajn,“ usmála jsem se a sedla si na svojí postel.
„Namaluješ mě, prosím?“ ozvala se.
„Myslíš si, že jsem zrovna já ta nejlepší adeptka na to, abych tě nalíčila?“ podivila jsem se.
„Hele, sebe dokážeš nalíčit skvěle. A navíc, mně se v tuhle chvíli tak klepe ruka, že bych si spíš vypíchla oko než namalovala řasy.“
„Já sebe dokážu nalíčit skvěle? Zlato, já si maluju jenom řasy a někdy tužku na oči!“
„A to nestačí? Nemusim mít dokonalej ksicht jako má Carmen, nemyslíš?“ podívala se na mě a podávala mi řasenku.
„To nemusíš, to je fakt,“ začala jsem se smát a přitáhla si k ní židli. Během dvaceti minut jsme byly hotové. A tak dlouho to trvalo jen díky tomu, že Erica neustále mrkala a přivírala oči. Ačkoli já bych dělala to samé, kdyby mě líčil někdo jiný než já.
Už jsem si brala tašku, když se za mnou znovu ozvala má kamarádka.
„Měla bych tam jít? Co když se jen vsadil s klukama, že mě dostane?“ napadlo jí a zničeně se posadila na svou postel. Klekla jsem si před ní a donutila jí, aby se na mě podívala.
„Eriko, jsi nádherná, úžasná a chytrá holka. To si uvědom. A jestli tohle ti zastydlí puberťáci doopravdy udělali, něco jim provedu,“ řekla jsem zcela vážně. Podívala se na hodinky a povzdychla si.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.
„Ještě mám hodinu a čtvrt. Těch patnáct minut si nechávám na cestu dolů, abych nemusela běžet.“
„Zůstanu tu s tebou, ano?“ nabídla jsem se. Přikývla a hned se jí trochu zvedla nálada.
„Tak mi o něm něco pověz,“ zajímala jsem se.
„Je mu 24 a přijel sem s rodiči a malou sestřičkou před pár dny z Wichity v Kansasu. Ještě se tu pomalu nestačil rozkoukat. Chtěl, jestli bych mu neukázala město. A tak jsme se vlastně dostali k té schůzce. Byl hrozně milý a překvapivě upovídaný. Závodně hrál baseball, baví ho plavání a má rád romantiku. To mi sám dokonce řekl,“ tetelila se štěstím.
„Takže tohle ti o sobě řekl?“ podivila jsem se.
„Přesně tak,“ přitakala.
„Na jedno setkání je to docela dost,“ zamyslela jsem se.
„Neviděli jsme se jen jednou. Sedávám s ním na obědě, když nemáme pauzu my dvě ve stejnou dobu,“ vysvětlila nevinně.
„Tak to potom jo,“ uklidnila jsem se a ona dál vyprávěla. Dozvěděla jsem se, že jeho maminka pracovala jako šéfkuchařka v jedné restauraci, tatínek je zaměstnancem světové překladatelské firmy a prý umí čtyři světové jazyky a kvůli jeho práci se přestěhovali sem. Jeho pětiletá sestřička chodila do umělecké školy na hodiny baletu. A mnoho dalších informací, které o Santiagovi vypovídaly, že si nemá na co stěžovat. O peníze jejich rodina evidentně neměla nouzi, rodiče své děti milovali a okolo sebe měli vždy spoustu přátel.
Najednou jí zazvonil telefon a ona se ihned podívala na hodinky.
„Ty jo, málem bych to zmeškala. No nic. Děkuju ti, že jsi tu se mnou počkala a vůbec. Za to, že tě mám. Mám tě strašně moc ráda, to si pamatuj. Nikdy na tebe nezapomenu,“ usmála se zářivě, objala mě, sebrala z věšáku u dveří svou béžovou mikinu a zabouchla za sebou dveře.
„Snad ti to dobře dopadne. Držím ti palce,“ poznamenala jsem do tichého pokoje, vzala si tašku s potřebnými věcmi a rozhlédla jsem se kolem. Vypadalo to tam jako obvykle. S Erikou jsme obě neměly rády nepořádek a tak jsme si obě místnosti i koupelnu udržovaly v čistotě a pořádku. Z nočního stolku jsem vzala mobil, v košíku na klíče jsem našla ty své, zamknula jsem a vydala se ke knihovně.
Cestou jsem potkala Aarona, který mě prosil, jestli bych mu nemohla půjčit učebnici teorie managementu. Tak jsem mu řekla, že když si na to vzpomene zítra a staví se u mě na pokoji někdy po obědě, bude jí mít.
Když jsem vyšla z budovy koleje, viděla jsem u hlavní brány ty dva, jak odcházejí směrem do centra. Pousmála jsem se a vydala se cestou lemovanou palmami. V knihovně jsem si našla místo, které bylo relativně blízko všem regálům, které jsem potřebovala, vytáhla jsem si přípravný sešit a pokračovala jsem v práci, na které jsem začala pracovat někdy začátkem února.
Nevnímala jsem čas a ani to, jak se rozlehlá místnost kolem mne začíná vylidňovat. Na hodinky mě přinutil podívat se až Jess, který mě pozdravil když odcházel. Byla jedna hodina ráno a mně se pořád nezavíraly oči a nechtělo se mi spát. Rozhlédla jsem se kolem, usmála se a pokračovala v dělání výpisek. Stejně, jestli jim to rande vyšlo, kdo ví, jestli bych jim v pokoji nepřekážela…
V půl čtvrté se ve mně přece jen hnulo svědomí a já jsem se rozhodla toho nechat. Uklidila jsem všechny knížky, které jsem si postupně naskládala na stůl a s omluvou jsem se rozloučila s paní MacDowallovou mající ten den službu v knihovně. Někde daleko za obzorem začínalo svítat a já věděla, že se mi i přes to nechce spát.
Došla jsem až na pokoj a lehla si do postele, která patřila Erice. Tu mou mi zalehla právě má kamarádka. Nebylo to nic divného. Jen náš starý zvyk…
Převalovala jsem se asi půl hodiny, když jsem se podívala na budík na nočním stolku a zjistila, že jsou čtyři hodiny a deset minut. Rozhodla jsem se zapnout si notebook a zkusit ještě chvilku pracovat na té seminárce. Při spouštění stříbrného přístroje se mi na obrazovce objevila tabulka hlásící chybu. Zvedla jsem se, zpod postele jsem vyndala trafo a zapojila ho do zásuvky. Ale přes to se nic nezměnilo. To už mi bylo divné a tak jsem rožnula lampičku vedle postele a podívala se, jestli mi z trafa třeba nevypadl kabel, ale vše bylo v pořádku. Uvědomila jsem si, že světlem jsem neprobudila Eriku a tak se mi ulevilo. Koukla jsem směrem k posteli, kde ležela má kamarádka a v tu chvíli mi došlo, proč se neprobrala.
S pohledem na spoustu krve v mé posteli jsem se vymrštila do vzduchu a začala šíleně křičet.
„Pomoooooc! Sakra, pomozte mi někdo!!! Ona je…“ zadrhnul se mi hlas a já cítila bezmoc. Klepaly se mi ruce, kolena, hlas a věděla jsem, že od toho dne už nic nebude jako dřív.
„Pomooooooooooooooooooooc!!! Ona je….mrtvá!!!!!!!!!!!!!!“ zakřičela jsem tak, že jsem musela zaručeně vzbudit celou kolej. Začalo se mi mlžit před očima a já v bezvědomí spadla na podlahu….............