Jenny! n. 2

„Fakt promiň, po víkendu pokecáme…“ Co to je? Nevyšlo to. Dál Jenny musí v sobě dusit všechen cit, bolest, vztek… Chtěla mu toho tolik říct, skončit všechno! Navždy umlčet ten cit a začít znovu žít. Tolik síly v sobě měla vpálit mu vše do obličeje! Nenávidí ho! Jen ať ho to mrzí projíždí ji hlavou.
„Dobrý den“ a pohled vpíjící se do ní. Jdi se bodnout! Ani písmenko mu nevěnovala. Letmý pohled získal, nic víc! Nic víc si nezaslouží. A nebo si myslí, že ano?
Nepřítomný pohled, prázdná mysl, lhostejnost. Jen krajina se rychle mění, tlumený hluk slyší. Lidé si povídají, motor duní… Všechno je jako za šedým závěsem. Představení, na které se přišla podívat, ale nebaví ji. Prázdnota. Strašná všednost lidí. Všichni jsou tak stejní, bezohlední, myslí jen na sebe. Nepřítomné pohledy, myšlenkami úplně jinde. Každý sám na svou hlavu, nikoho nezajímá ten vedle něj.
Šílenství, bláznivá to holka! Směje se a neví čemu. Směje se dál, je každému za blázna, ale jí to nevadí. Směje se… dlouho. Stesk! Slzy.. Proč to tak je? Přece musela být víc. Kde komu jí představoval a tu druhou nešťastnici?? Ta zná jen jeho pokoj… Jenny!!! Probuď se! Je to jen zlý sen, který skončí… ale bohužel až se probudíš… vzbuď se už!!!!