Sprovody Pierra Le Noira

,,Stůj!Proboha,zastav se,idiote!“Od stromové aleje ke mně doléhaly naléhavé hlasy poděšených kolemjdoucích.Hlouček vyděšených obyvatel klidnější části Rušného města bylo kupodivu rozrušeno.Však někteří z nich se dokonce dobře bavili.Rychlík v dáli zatočil a blížil se k průjezdu rychlostí okolo osmdesáti kilometrů za hodinu.Červené pruhy na předku kolejového vozidla připomínaly rudé šátky vlnících se břišních tanečnic.Vlak vypadal velkolepě.

Přidal jsem na rychlosti a proti vozidlu se rozběhl po kolejnici.(Co to děláš?Stát!)

Na botách jsem cítil ještě útržky jarního bláta,po vlasech mi stékal aprílový déšť.Byl jsem šťasten.Poprvé za ty roky jsem naplněn příjemnými pocity.

Už žádné černé dny a bezesné noci,pouze štěstí a možná trocha lásky,kterou jsem zatím zatím věnoval tam,kde nebyla patřičně opětována.

Výborně,výborně.

Lokomotiva najednou nabrala odstín modré a upřela na mne své reflektorové oči.Usmála se širokým úsměvem.Troubila,jako o život.Asi čekala,až rozpřáhnu ruce a obejmu ji,jako starou přítelkyni z dětství.Doufala marně.Chudinka.

Ano,opravdu už jsem si myslel,že budu šťasten.Bohužel se tak nestalo.Zůstal jsem na kolejích stát živ a zdráv.Bez jediného škrábnutí.

Lidé se mezitím shromáždili u břízek,mezi kterými prosvítal svěží sluneční svit dnešního podivného odpoledne.Jistě už vyčkávají na můj velkolepý příchod.Už běžím,lidé moji.Vy,idioti.

Staří lidé nechápavě kroutili hlavou nad tímto neuváženým a hloupým činem(Chlapče,bláznivá,vždyť tě ta mašina mohla přejet!),puberťácká většina uznale pokývala hlavou(Ty vole,ty seš dobrej magor!) a střední věková vrstva bez povšimnutí proplouvala kolem.Měli plnou hlavu vlastních starostí,než aby se zatěžovali mnou-ubohou,nuznou existencí.

Poté jsem se loudavým krokem vydal do centra města na horké kakao s rumem.V zádech jsem cítil stovky zvědavých pohledů.Nic nechápou,blbci.

V kakaovém baru sedávám každý víkend.Příjemná číšnice mi odleje ze skleněné konvice sympaticky vonící kakao,přinese noviny a někdy,pokud není příliš zaneprázdněná,zapálí mallborku.Tady to miluju.

Kakaový bar je vlastně k nerozeznání třeba od limonádového,nebo pivního baru.

Je zde několik nízkých stolků z ebenového dřeva,pokrytých podložkami s pruhovaným vzorem.Na stěnách,pokrytých hrubou,neotesanou omítkou visí většinou buvolí,nebo psí hlavy.Osvětlení skýtá několik blikajících dvacítek.Myslím,že dobře víte,o čem mluvím.

Sedím,upíjím kakao,naředěné pořádnou dávkou rumu,dnes bez mallborky,číšnice obsluhuje kupu hostů u protějšího stolu.Hlouček němců jí nedá spočinutí a neustále chce nové kakao,nebo vanilkový absinth s hašlerkami.Chudák malá,nechtěla by ode mě pomoci?Asi ne.

Další úpitek z porcelánového hrníčku.Vzhlédnu a vidím pouze hlavu mrtvého kokršpaněla,visící na hrubé zdi.Směje se mi do tváře.Cení na mě perfektně bílé psí tesáky a kdyby měl tlapky,nebo prsty,posměšně by si na mne ukázal.(já jsem už tam,celý šťastný a ty ještě tady,haf!)

Kde jsou ty časy,kdy jsem se tomu výrazu vycpaného psa ještě smál a neměl z něj strach?Zmizely v dáli,jako to co jsem miloval.Vše co milujete se jednou ztratí v dáli,to si pamatujte.

Dříve jsem na tu škodolibou chlupatou hlavu ani nedohlédl.Díval jsem se do krásných oříškových očí s lehkým zeleným nádechem.Ale ty časy už jsou dávno pryč.Když jsem předtím měl oči otevřené,snil jsem své milostné sny.Poté jsem sám doma oči zavíral a také jsem snil.Když otevřu oči teď,chce se mi plakat.Nebo zvracet.

Kdybych tak uměl vrátit čas.Ovládl bych své zdřevěnělé ruce a pohladil ji po zápěstí,dal bych na frak svému neposlušnému jazyku a říkal krásná slova.Třeba bych jí řekl,že ji miluji.Třeba bych věděl,že všechno co je,už nebude.

Každopádně stroj času nemám,má vůle je příliš slabá a tak tu teď sedím a nostalgicky upíjím rumové kakao.A taky se mi vysmívá psí hlava.

Výborně,výborně.

Jak si tak užívám chuť kakaovo-rumového opojení,znenadání ke mně přistoupí osoba a položí mi ruku na rameno,Zaplaví mě vteřinový záchěv štěstí a naděje.Je to ona?Nezapomněla na mě?Má mě ráda?Přišla za mnou?Kam spolu půjdeme?

V mé mysli se vynoří spousty otázek,na které dostanu okamžitou odpověď,poté,co se otočím.Nic.

Byla to číšnice.Usmívala se a odhalovala poněkud americký úsměv.Na gelových nehtech se jí třpytily flitry.Vlasy zářily,jako slunce,voněla po růžích.Na tváři měla ďolíčky.Nebyla jako ona.Ani zdaleka se jí nemohla vyrovnat.

Blonďatá číšnice se ke mně nakloní a zašeptá lascivním jemným hlasem:Nechceš potom na něco zajít,stálý zákazníku?

Trochu jsem si připadal,jako Mersault,hlavní hrdina Camusova románu “Cizinec”.

Bylo mi to vlastně jedno.Někam zajdeme,možná se i opijeme,na konci schůzky se políbíme,nebo se sblížíme úplně.Tak nebo tak.Mě je to vlastně jedno.Aťsi.

Že je mi to ovšem u zadní části těla dámě říci nemohu,tudíž nasadím úsměv a souhlasím s její nabídkou.Ona mi zvesela oznámí,že za chvíli jí končí služba,tudíž bych se asi měl těšit.Z mého pohledu je to,že bych tudíž měl rychleji a méně nostalgicky dopít své kakao,jít na toalety,tam ponořit hlavu do umyvadla a tam si chvíli zpytovat svědomí.Taky mohu ponořit hlavu do záchodu.Proč by ne,voda je zde viditelně čistá.A i kdyby nebyla,špinavý jsem jíž dost.

Asi pouze dopiji svůj nápoj,zpytování svědomí v umyvadle si nechám na doma.

…









Číšnice se jmenuje Marta.Překvapivě je o rok starší,než já.Prý jí to ale nevadí,chce se mnou stýkat i nadále.Pravděpodobně se jí líbím už delší dobu,Podle jejího tvrzení od doby,kdy jsem začal navštěvovat kakaový bar v Jižní ulici.

Včera byla moc krásná noc.S Martou jsme prošli nočním náměstím,poté zamířili k ní domů a sblížili se úplně.Potom si i chvíli povídali.

Nesedli jsme si venku ani na lavičku a nevychutnali si jedinečnou aprílovou noc.Nechtěla chytat déšť z okapů,nenaslouchala řeči ptáků,neobjímala stromy.Byla obyčejná.

Sblížení s Martou mi připadalo trochu jako rutina, dokonce i když šlo teprve o druhou ženu,se kterou jsem se sblížil fyzicky zatím nejvíce.Stereotypní pohyby,nudné povzdechy.Nepatrné uspokojení.Nuda.

Déšť bil do oken a my leželi na širokém letišti.Ona se na mne občas otočila a políbila mé rty.Já jí monotónně hladil po vlasech.Tyto večery se pro mne asi brzy stanou běžnou náplní týdne.Aťsi.

Posadil jsem se na okraj postele a hlavu složil do klína.Pohladila mne po zádech a s nádechem empatie v hlase promluvila do ticha:,,Líbilo se ti to?“ Beze slova jsem pokýval hlavou,pohlédl do studánkových očí a zeptal se jí:,,Co jsi dnes dělala?“Pravděpodobně čekala opěvování jejích schopností fyzicky mne uspokojit,tohle jí asi trošku zklamalo.

,,Ráno jsem vstala,vyvenčila psa,udělala si oběd,makarony se sýrem,přečetla si noviny,uklidila a potom jsem prostě odešla na noční směnu do práce.Pak jsem byla ze svého denního stereotypu vytržena mým zvláštním stálým zákazníkem.“pronesla a políbila mě do vlasů.

Na to,co jsem dělal já se nezeptala,oznámil jsem jí to tedy sám.,,Já jsem zase ráno probudil z bezesné noci,osprchoval jsem své znavené tělo,odešel jsem do práce,kde se mi ale po obědě již nechtělo být,tak jsem šel skočit pod vlak,znáš to.Ale zase se mi to nepovedlo.Na tohle mám docela smůlu,víš.Po neuspěšném odchodu na lepší místa jsem se tedy zklamaně sebral a zašel do kakaového baru,kde si mě nakonec oslovila a odvedla k sobě domů,kde jsme se takto sblížili.“

I když byla i nadále zastřená ideály nad mou osobou,tvářila se polekaně.Věděl jsem,že mi nerozumí.Ona se asi zatím nikdy nepokoušela sprovodit se ze světa.Jak říkám,byla všední.Byla jedna z hloučku.Jedna z mnoha.

Přesto ji mám ale rád.Je hodná,hezká,miluje mne i když někdy neví proč.Utápí se ve svých infantilních snech,očekává mou něhu,důkazy lásky.Nechci jí ublížit,budu ji mít tedy rád.Zatím.

…