Troje pánské trenýrky

Walter Barlow se narodil 23. prosince 1950, což byla první věc, kterou svou matku Rossie Barlowou vytočil. Jako každou ctižádostivou ženu by ji potěšilo, kdyby se její prvorozený narodil na Vánoce a ona se poté mohla roky co roky chlubit vánočním dítětem. Nic. Tohle byla pro Rossie regulérní zrada. Tenkrát ji neobměkčil Walter ani tím, když na ní poprvé zamrkal a za doprovodu plačtivého vřískotu se jí pokoušel ubezpečit, že o den předčasný porod není tak úplně jeho vina. „Ale je.“ bručela Rossie v duchu a i když měla pro Waltera už pár týdnů před jeho narozením přichystané vznešené jméno Oliver James, chlapeček za trest odstrouhal s tuctovým Walterem.
Jestliže se Rossie Barlowová těšila na svoje „vánoční dítě“, její matka Harriet přímo umírala touhou, až svého malého Olivera Jamese, narozeného 24. prosince, konečně pořádně zmáčkne ve své náruči. Nebylo se tedy co divit vzteku, který v ní kvasil, když svého vnuka poprvé spatřila. To, že Oliver James není tak úplně Oliver James a jeho datum narození neodpovídal termínu, nebyla zpráva nic moc. „ Cože?“ podívala se na dceru. „ Prostě Walter.“ odsekla tenkrát Rossie nevzrušeně. Takhle se Walter Barlow stal pro svou matku a pro celý svět prostě Walterem.
Jediný komu změny v rodinných plánech ohledně toho zmuchlaného kňourajícího klubíčka vskutku nevadily, byl jeho otec. Ten se popravdě nevzrušoval ani z jeho jména, ani z data narození, ani z faktu, že nějakého syna vůbec má. Jediná reakce nastala po oznámení, že bude ve svých dvaatřiceti otcem, které vyvrcholilo tím, že se Paul Crawley sebral a z celého Bostonu nadobro zmizel. Poměrně slušný začátek, říkal si v té době nejspíš plešatý tvoreček pod haldou vyšívaných deček s monogramy OJB.
Další věc, která Rossie Barlowovou nenechávala tak docela v klidu, byla její v dálí mizící svoboda. Zakolejení se do běžného života s novinou v podobě jejího syna, byla pro Rossie tak trochu rána pod pás. Jako každá mladá maminka si tak nějak potichu začala uvědomovat, že s nástupem do nové role Rossie Barlowová končí a něco jako soukromá osoba už neexistuje. Vyděšeně se tomu snažila vzdorovat. Začala tím, že Waltera svěřila své matce a nastoupila do zaměstnání v obchodním domě Flattcher & Swift. Na období, kdy byl Walter vychován u své babičky Harry, si v dospělosti nepamatoval. Ne snad kvůli tom, že by ho Harriet nějak vehementně bila do hlavy a přivodila mu tím tak následky, ale nejspíš se v této etapě Walterova života nepřihodilo nic, co by stálo za vzpomínky.
Rossie se tedy s plná očekávání vrhla do práce. V té době sice jen prodávala pánské spodní prádlo, ale jako své první oficiální zaměstnání to brala neskonale vážně. Malý obchůdek MB(Mad boys) byl v celém obchodním pavilonu až ve třetím patře. V padesátých letech byly trenýrky MB, něco po čem toužil každý muž, který neměl fantazii. Rossie odváděla svou práci znamenitě. Koketně vrhala pohledy na na toho, kdo si zakoupil alespoň jedny a byla hrdá na všechny kousky, které prodala. Po práci, jenž obvykle končila v půl páté, odcházela domů. Párkráte se stalo, že jí nějaký zákazník nechal na pultu svou vizitku nebo na ní dokonce čekal do zavírací doby, takže se jí (k její radosti) práce párkráte protáhla, ale každý den to také nebylo.
Na přechodu, který vedl do Falcorner Street si začala obvykle spadávat do reality a uvědomovat si, že ta příjemnější část dne je za ní. Nasupeně dupala po zebře, když si vzpomněla na práci, která na ni doma čeká. Vyprat pleny po Walterovi, nakrmit Waltera, vykoupat Waltera, uspat Waltera, uvařit večeři pro sebe a pro Harriet, vyluxovat, pověsit prádlo. Upřímně, Rossie nebyla domácí typ, jen si to uvědomila moc pozdě.
Rok 1952 byl pro Barlowovi revolučním rokem ve kterém hlavní roli hráli troje pánské trenýrky značky MB. 21. listopadu totiž do obchodního domu Flattcher & Swift zamířil pětatřicetiletý Warren Foster. Pan Foster byl muž střední postavy s opáleným obličejem. Rossie byla ve dobré náladě, což bylo dobře, byla oblečená ve světle modrém kostýmku z vedlejšího obchodu a předpokládala, že s ním přinejmenším oslní. Nedá se říct, že by Rossie Warrena přímo oslnila, ale každopádně se mu líbila, takže když jí při placení nákupu pozval po práci na víno, neodmítla. Zamířili do jedné z těch dražších restaurací se jménem, které neuměla Rossie ani vyslovit. Warren se snažil zapůsobit, objednal tedy druhé nejdražší víno, jemně usrkával a snažil se o témata s kulturním podtextem. Rossie ho za pomoci smrtelně vážného přitakávání vyslechla.
V duchu se modlila, aby na ní nebylo poznat, že pár těch termínů v životě neslyšela.
Když Warren vydechl, požádal jí, aby mu řekla něco o sobě. Pochopitelně, že z téhle nabídky nebyla Rossie tak úplně nadšená. Věděla totiž, že příběh svobodné matky, nejspíš nedojme ani Warrena. Když mu tedy oznámila, že žije s matkou a s dvouletým synem v třípokojovém bytě, kupodivu zachoval chladnou hlavu.
„Jak se jmenuje chlapec?“ zeptal.
„ Walter,“ odpověděla a nervozně pohlédla na hodiny.
„Walter,“ opakoval „máte štěstí.“
Ne, neměla. Rossie moc dobře věděla, že právě štěstí jí v životě tak nějak chybí.

Warren Foster byl přesně ten typ muže, který se Rossie do života hodil a moc dobře to věděla. Byl to třicátník, který na třicátníka skutečně vypadal, měl moderní sestřih a psí pohled . Vlastně nebyl špatný, do ideálu měl sice daleko, napadlo jí, když zkoumala jeho mírně vyvalené břicho a křivé zuby, ale ideální byl jen James Dean a to jen na některých fotkách. Když jí Warren prozradil, že je podnikatel, zarazila se . Vzpomněla si na první schůzku s Walterovým otce a na to, jak byla oslněna tím, když jí oznámil to samé. Ukázalo se, že je asi takový podnikatel jako ona ministryně ve vládě.
„ S čím podnikáte ?“
„ Vrtačky,“ řekl jednoslovně. „ Vrtačky – Foster a synové.“
„ Vy jste ten „synové“ ?“
Zasmál se. „ Já jsem ten Foster.“
Podívala se na něj. Neříkal, že má děti, problesklo Rossie hlavou.
„ Vy máte děti ? “ bezděky se z ní vypadlo. Sakra, tahle otázka byla ale pitomá, napadlo jí okamžitě.
Warren, nejspíš sám předpokládal , že se ho na to Rossie zeptá, nicméně stejně si teď připadal i on dost divně.
„ No ano,“ napil se vína „ nevypadám na to?“ pokusil se o úsměv, ale po chvíli si uvědomil, že už to asi ani nemá cenu.
Rossie se také pokusila zasmát nebo alespoň usmát, ale spíš na něj jen vycenila zuby. Když začal Warren vyprávět o svých dvou synech, Rossie se nemohla dočkat až skončí, měla tisíc otázek typu : „Jestli třeba nemá i manželku? Nebo, co po ní vlastně chce?“, ale bylo jí jasné, že to bude znít stejně pitomě jako ta předchozí a proto se pevně chytla židle a poslouchala.
Jak se ukázalo, patnáctiletý Gilbert a třináctiletý Charles nebyly tak úplně malí, jak předpokládala . Warren se rozpovídal o jejich zájmech a vlastnostech, až to Rossie přišlo trochu ironické. Když domluvil, nestalo ticho, oba čekali, kdo se nadechne první.
„ Tak to je skvělé,“ prolomila Rossie ledy, připadala si jako idiot.
„ Jen je škoda, že je v poslední době nevídám tak často.“
„ Ne?“ poskočilo Rossie obočí.
„ Žijeme teď s manželkou odděleně, Ruth se s chlapci přestěhovala do našeho starého bytu Caane Street. Pokaždé, když tam přijedu nikdy je nezastihnu oba doma.“ zapálil si mezi řečí cigaretu.
„ Můžu Vám taky nabídnout, Rose?“
Rossie si jednu vzala, ale znovu se podívala na hodinky a prohlásila, že bude muset domů. Bylo jí naprosto jasné, že její matka je teď nejspíš nafouknutá jako holub a Walter určitě ještě nespí a vříská na celý byt.
Warren jí cestou domů znovu a znovu nabízel, ještě někam zajít, ale Rossie se už jednou spálila a ze zkušeností věděla, že tyhle procházky nemusí skončit vždycky dobře. Doprovodil jí až na konec Falcorner Street, kde bydlela. Už jí nevyprávěl o tématech s kulturním podtextem, kterým nerozuměla. Vyprávěl jí o sobě. Rossie šla vedle něj, se zaujetím si prohlížela chodník, ale poslouchala ho. Došli až k bytovce. Rozloučili se a Warren ji mezi řečí podal svojí vizitku. No vidíš, jak to jde, pomyslela si.




Rossie se viditelně ulevilo, když zjistila, že její matka i Walter už spí. Potmě si co nejtišeji natočila vodu do sklenice a posadila se ke stolu. Nechtělo se jí spát, myslela na Warrena Fostera. Sáhla do kapsy a vytáhla z ní jeho vizitku, párkrát jí přejížděla prstem. Warren byl bezpochyby lepší než Walterův otec.
„Všichni jsou lepší.“ zašeptala do tmy, ale věděla, že si tím není tak úplně jistá. Někdy na Paula skutečně myslela, tedy spíš na něj myslela dost často. Občas, když nemohla usnou, zkoušela si vedle oddychujícího Waltera představit, jak se mu vede. V Rossiiných představách Paul Crawley teď trpěl něčím, čemu se říká vina. Tahle teorie byla sice pro Rossie ta nejpřijatelnější, ale v reálu by se nejspíš moc neujala. Kdyby ho dřív nemilovala, nejspíš by teď trpěla lhostejností, ale nenáviděla ho a to ji rozčilovalo nejvíc.