Jak jsem se (ne)stal cestovatelem

PŘEDMLUVA

Stejně jako životopis hypochondrův končí datem narození, dále pokračujíc pouze chorobopisem, tak i naprosto totožným způsobem končí výčet positivních událostí naší cesty okamžikem, kdy jsme měli na cestu vyrazit. Od oné chvíle se našimi věrnými a věčnými souputníky stala samá negativa...
Ano, vím, člověka musejí v životě potkávat špatné věci, aby si dokázal vážit těch dobrých a plně si uvědomoval jejich hodnotu a vzácnost. Rovněž chápu, že někdy špatnosti přicházejí ve dvojstupech a při zcela mimořádných, takřka katastrofických, událostech dokonce v trojstupech. Avšak v našem případě to nebyly trojstupy nebo čtyřstupy, ba dokonce ani pětistupy zlých příhod. To byly zformované šiky římských legií, postupujících proti vám s vystrčenými hroty kopí, zlověstně se blyštících v paprscích slunce. A vy víte, že i když odrazíte první řadu, čeká na vás řad druhý. Taktéž na vás mířící kopími, stejně ostrými a ne méně nebezpečnými jako v první linii, přičemž ani nedohlédnete konce těch řad...