Jak jsem se (ne)stal cestovatelem

1. ZAČÁTEK ŠPATNÝ, VŠECHNO ŠPATNÉ... (část 2)
Po tomto komediálním výstupu nám již nic nebránilo zaujmout svá místa v letadle a hurá do Indie, resp. napřed (s mezipřistáním) na Apeninský poloostrov. Letiště Malpensa, v Milánu pohostiností nijak neoplývalo a tekutina, po níž český člověk tolik baží, byla k dostání jen v restauračce a to za lidovou cenu- 4,70 ojro, za 0,33 l. Ač na výběr bylo sedm druhů, jednomyslně jsme odhlasovali Tuborg. Bohužel, jeden druh zrovínka nebyl skladem. O který se jednalo snad ani dodávat nemusím...
S napětím jsme očekávali, co se bude servírovat během druhého letu, Milano - Mumbai, který byl o poznání delší, než ten prvý. Karel s Lénou, kteří si pracně telefonicky objednali do letadla vegetariánskou stravu, byli sice ´protekčně´ obslouženi mezi prvními. Ovšem já, který si lautr nic neobjednával, obdržel dokonce stravu veganskou. Nemluvě o tom, že jsem zřejmě padl do oka letušce, která mi s úsměvem vždy nabízela dvojité porce, včetně pivka. Nutno podotknout, že ono padnutí si do očka bylo oboustrané. Zalíbila se mě již na první pohled a poté co mně takto neskonale štědře obdarovávala, její obliba u mne vzrostla do nebeských výšin, totožných s výškovou hladinou letu- dolce signorina...
Pohodový byl i stevard ve vedlejší uličce, který s námi laškovall. Ptal se jestli nejsme náhodou Češi, což prý vydedukoval z naší spotřeby piva. A že prý Karel si je podobný s Nedvědem (fotbalistou), hlavně účesem (pro ty kdož Karla neznají- po stranách vyholený, uprostřed dready sahající do půli zad).
Po devíti hodinách letu jsme konečně spočinuli na vytoužené indické půdě. Ihned po vystoupení z klimatizovaného aeroplánu jsme obdrželi facku od místního klima. Bylo jen otázkou několika vteřin kdy se zpotíme.
Ještě než jsme stačili vyplnit formuláře, pro vstup do země, vlastnil jsem několik štípanců od komárů. Naštěstí v Bombeji nemoc malárie neřádí, aspoň ne moc... Po obdržení patřičných štemlů pro vstup jsme mohli definitivně vykročit vstříc Indii.
Ihned, v první minutě, jsme zaregistrovali prvý pokus o oblož. To když nějaká ´hajzlbába´ chtěla po Léně dolar (45 rupií) za použití wc!!! Ačkoliv běžně požadují jednu až dvě rupie. Takže dostala prdlajs, aneb Kdo chtěl víc, nemá nic. No a potom se oblože valily, pěkně jedna za druhou- směnárna, taxikáři, do toho samosebou žebráci s nataženými rukami a prosebnými pohledy. Ani nevím kolik si řekl první taxikář, ale Filip nás instruoval, ať si ho nevšímáme a rychle jdeme dál. Nakonec jsme narazili na celkem rozumného šoféra, který začal na ceně 1000 rupií. Když byla stanovena konečná suma- 700 rupek, div neplakal jak ho obíráme (později jsme se dozvěděli, že normál cena je 350...)
Přešťastni, kolik že jsme to ´ušetřili´, jsme se nasoukali do tága a vyrazili na noční jízdu. Dopravní ruch v Indii nemá smysl popisovat, to se musí bezpodmínečně zažít na vlastní kůži...
I tato jízda byla opepřena peripetiemi, a to v podobě píchnutí kola. Kolem jedoucí na motorce na nás halekali, že máme píchlé kolo. Tak tedy šofér zastavil, omrknul píchlou pneumatiku, dvakrát oběhl auto, pomodlil se a nakázal nám abychom nasedli... a dále se pokračovalo s píchnutým kolem. Zhruba po dvou kilometrech opět zastavil, podíval se na postižené kolo, auto už oběhl jen jednou a odendal sedačku spolujezdce, čímž uvolnil přístup k motoru, ve kterém se začal hrabat, což je celkem logické, že. Když člověk píchne, pošteluje motor a tím opraví píchlé kolo. To vám potvrdí každý zkušený automechanik. Na dotaz, proč nemá rezervu, odvětil bezelstně, že ji nepotřebuje, že nikdy nepíchne... Po čase nás zase zahnal do auta, pomodlil se a pokračovalo se vesele dále. Nyní už to byl jen cca kilometr, než jsme dokodrcali k autoopravně. Pokud se to tak dá nazvat.
Že se jedná o autoservis, se dalo vytušit dle toho, že před onou plechovou boudou, byl ze dřeva zbitý kříž, na kterém, místo Ježíše Krista, byla pneumatika. Byla zhruba jedna hodina ráno, přiběhl asi tak desetiletý klučina s heverem a dal se do výměny kola. Odbory by z toho asi neměly radost...
Vzhledem k našim ´bílým ksichtíkům´ se kolem nás za chvilku vytvořil hrozen zvědavců, vyzvídajích odkud pocházíme. Přičemž většina z nich neměla potuchy, že cosi jako Czech republic vůbec existuje. Klučina byla šikula (halt léta praxe) a po chvíli jsme tak mohli znovu vyjet, tentokrát bez defektu. Když jsme dorazili na místo určení, chtěl šofér peníze za jízdu, ačkoliv jsme zaplatili již jeho šéfovi u letiště, klasická indická oblož.
Nyní už nám zbývala jen jedna jediná maličkost. A sice najít vhodné místo, kde ztrávíme prvou noc. Plac, kde přibližně na jeden metr čtvereční připadala jedna vypasená krysa, nám, zhýčkaným Evropanům, nepřipadal moc nóbl. Tak jsme se vydali podél Chopáti beach, až jsme došli na staveniště, kde sídlila smečka toulavých psů a také jeden tamní bezďák. Spaní to bylo vskutku exklusivní, lepší než v pětihvězdičkovém hotelu. Soudě dle nespočitatelného množství hvězdiček, rozproztírajících se žhavou noční oblohou, nad našimi hlavami. Byť tedy lůžko z hrubého betonu obvykle nepatří ke standardní výbavě několika hvězdičkového ubytování.
Jsou zhruba tři ráno a já ukládám zapisovatelský notýsek do báglu a sebe do hajan... dobrou...