Jako příklad z aritmetiky

Když se ráno Harriet probudila, bylo už osm hodin. Automaticky zazírala na ciferník modrého budíku vedle postele, poměrně dlouho jí trvalo, než si uvědomila, že se vlastně vzbudila se špatnou náladou. Rossie doma nebyla. Popravdě řečeno, Harriet nemohla své dceři odpustit, že ji zanechala s Walterem zcela samotnou. Ona má právo být uražená a taky bude. Do půl deváté nasupeně korzovala po kuchyni a přerovnávala dva komínky dámských časopisů v obývacím pokoji. Walter nespal, už půl hodiny přejížděl prstíky po žbrdlinkách postýlky a trpělivě přemýšlel nad tím, jestli na něj babička nezapomněla. To by mi přece neudělala, říkal si tak dlouho dokud se neodhodlal k tomu ji na sebe upozornit. Walter měl kupodivu na svůj věk velkou slovní zásobu. Nedá se sice říct, že by ji vždy používal správně, ale to, jak babičce vysvětlit, že už by možná rád vstal, zvládal bravurně. Po raní hygieně, zrovna ve chvíli, kdy vedla se svým vnukem sáhodlouhý dialog o ovesné kaši, všimla si Warrenovy vizitky.
„ Warren Foster,“ protáhla obličej nad Walterovou kaší.
Harriet jí chvíli pozorovala. Byla to pěkná nová lesklá vizitka se šedivým nápisem, vlastně na ní udělala dojem, ale v ten okamžik by si to nepřiznala ani za celý blok slevových kuponů.
Po náročné snídani, kdy se Harriet úspěšně podařilo nasoukat do svého vnuka, téměř celou ovesnou kaši, nastal pro Waltera i pro jeho babičku Harry den jako každý jiný.
Za snídaní následovalo pískoviště, nákup v Carlosově koloniále, kde se mu povedlo ukořistit pomerančové lízátko, oběd, dvouhodinový „šlofík“ na gauči, takhle to mě Walter rád, takhle to znal.

Rossie se ten den vrátila o půl hodiny dříve než obvykle. Měla špatné svědomí, věděla sice, že neprovedla nic hrozného, ale také si dokázala představit, jak bude její matka na včerejší pozdní příchod reagovat. Harriet triumfovala tím, že neřekla nic. Vlastně to byla pro Rossie ještě horší, než kdyby si vyslechla všechno, co očekávala hned při příchodu. Takhle se to jen protahovalo, pomyslela si a postavila na čaj. Čajem se vždycky všechno vyřešilo.
„Dáš si taky?“ zkusila Rossie nejledabylejší tón ,jaký svedla.
„Ne,“
„Já si tedy dám.“opřela se o kuchyňskou linku a zapálila si cigaretu.
Netrvalo dlouho, než Harriet kouř ucítila. Tohle jí vytáčelo, Rossie to věděla, ale taky věděla, že provokace je jediný způsob, jak přimět svou matku začít komunikovat.
„ No to snad nemyslíš vážně!“ zapištěla nasupeně, za nemalou chvíli se Rossie dočkala všeho, co od Harriet ten den očekávala. Snad posté se dozvěděla, že na to aby se starala, jak o ni tak o Waltera už nemá sílu. Harriet se začala pomalu rozvášňovat a Rossie začala bolet hlava. Samozřejmě, že došlo také na včerejší večer.
„ To, že chodíš domů kolem půlnoci, flákáš se s nějakým cizím chlapem, „hodila jí před hrnkem s čajem Warrenovu vizitku, „bych ještě překousla, ale až tě zase zbouchne, tak se mnou už nepočítej, milá zlatá.“
„ To s kým se tahám je moje věc a kromě toho - “ nadechla se Rossie a chtěla samozřejmě pokračovat, ale Harriet byla rychlejší.
„Byla by to tvoje věc, kdybys nežila v mém bytě a já bych nevychovávala tvoje dítě!“ překřičela jí Harriet, která teď byla rudá jak ruská vlajka.
Nastalo ticho, Rossie byla vzteklá, unavená. Nesnášela hádky na rozdíl od své matky, která se v nich vysloveně vyžívala. Rossie si sama moc dobře pamatovala na hlasité dialogy, které jako dítě slýchávala za zdí svého pokoje. Rossinin otec Jeffrey Barow se s Harriet seznámil v roce 1915. Jeff studoval medicínu, což Harriet přivedlo na nápad se za něho provdat. Manželství těch dvou bylo do jisté míry, takové jaké ho Harriet chtěla. Jeff medicínu skutečně dostudoval a v roce 1918 nastoupil do nemocnice v Bostonu. Nedá se říct, že by jejich manželství bylo nešťastné, ale bohužel nebylo ani šťastné. Jeffova povaha byla totiž alespoň z poloviny stejná jako povaha jeho ženy, takže to bylo pro Rossie, která musela jejich hádky po celá ta léta snášet, jako kdyby měla na noze dvě pravé boty. Než si to stačila Harriet uvědomit, uplynulo bezmála dvacet a bylo pozdě. Bylo jí jasné, že rozvod nepřichází v úvahu, protože moc dobře věděla, že tu ostudu by ona ani její rodiče nepřežili. Po dalších deseti letech začal otázku jejich manželství řešit Jeff tím, že se jednoho dnes sebral a odjel někam „hodně, hodně daleko“ jak se při jedné z hádek sám vyjádřil. „Jak chceš!“ stiskla tenkrát Harriet rty a Rossie si začala pomalu uvědomovat, její matka už na své dení dávka hádek nemá nikoho. Nikdo kromě jí.

Na další schůzku s Warrenem Fostrem, která se konala 29. listopadu 1952 v restauraci zase s tím pitomým názvem, přišla Rossie pozdě. Chodila vlastně teď pozdě všude, kromě práce, ve které se jí líbilo. Měla dobrou náladu, za prvé – poměrně se na Warrena těšila a za druhé - bylo jí jasné, že její matka teď nejspíš s Walterem v osušce kvete vztekem.
Warren vlastně docela potěšilo, když se mu Rossie snad dvě minuty vkuse omlouvala za pozdní příchod a on jí mohl velkoryse opakovat, že „to snad ani nestojí za řeč“. Tentokrát nechal vybrat víno on ji, což Rossie sice potěšilo, avšak seznam názvů a ročníků jí nic moc neříkal. Se skrývanou rozpačitostí jednoduše zabodla prstem někam uprostřed.
Konverzace se protentokrát točila kolem Rossiného života a sama musela uznat, že ji to potěšilo. V tu chvíli tu byl někdo komu se mohla svěřit a taky to udělala. Během dvou hodin Warren znal Rossiin život zcela kompletně. Imaginárně mu představila Walterova otce i své rodiče. Sama se až divila, jak byla při popisech upřímná, což Warrena do jisté míry překvapilo. Jeho manželka Ruth byla právnička a moc dobře věděl, že právníci mají jen nepatrné sklony k upřímnosti. Pamatoval si moc dobře, že když si ji bral věděl o ní jen z poloviny to, co teď věděl o Rose Barlowové.
„Takže jsem si při poslední hádce s matkou uvědomila, že to takhle dál nejde. Nemůže Waltera vychovávat za mě, ale popravdě ho nemůžu vychovávat ani já.“ napila se vína, které sama vybrala a které mělo naprosto stejnou chuť jako to minulé.
„ No a co takhle někdo na hlídání. Když se narodil náš Charley, Ruth začala být tak trochu hysterická a bylo to nejlepší řešení,“ řekl Warren.
„To je moje matka celý život,“ zasmála se Rossie „taky jsem nad tím přemýšlela,“ uznala „ale při pomyšlení nad tím, že v našem třípokojovém bytě se bude pohybovat nějaká další osoba, by se nejspíš máma pověsila na hlavním semaforu na Falcorner street a jsem si jistá, že bych někoho na hlídání zaplatit nedokázala“ vzdechla a podívala se na Warrena.
„ Víš Rose, ty jsi asi nikdy nepřemýšlela nad tím, že bys mohla začít znovu?“
„Cože?“
„ No znovu.“

Když Warren ve vinárně zaplatil, bylo už jedenáct pryč. Cesta na Falcorner street byla téměř stejná jen s tím rozdílem, že šli pomaleji. Když procházeli posledním blokem, mluvili už zase o Warrenovi. Rose se ho celou dobu chtěla zeptat na Ruth, ale nebyla si jistá, jestli by měla. Warren se chtěl zase zeptat na Paula Crawleyho, ale měl pocit, že mu už o něm Rossie řekla všechno, co chtěla a měl pravdu. Byla tma, kromě líných pouličních světel jí nikdo nenarušoval a k bytu Walterovy matky to bylo jen pár kroků.
„ Tak zase někdy?“ usmála se Rossie.
„ Zase.“
„ Tak, dobrou noc,“ otočila se ke vchodovým dveří.
„ Počkej Rose,“ zašeptal Warren.
Rose se otočila.
„ No víš, líbíš se mi, takže by bylo vážně dobře, kdyby jsme ještě někdy někam zašli, protože...“
Znělo to tak nemotorně upřímně, že to Rossie až rozesmálo. „ Ty se mi taky líbíš.“

Když si Rossie vymačkávala potmě pastu na zubní kartáček, aby svou matku neprobudila, přemýšlela nad tím, jestli by skutečně neměla začít znovu. Její život ji trochu připomínal příklad z aritmetiky, kde můžete splést jedno číslo a všechno je špatně. Měla by začít znovu, protože zdržovat tohle celé nemělo význam. Asi měl Warren Foster pravdu, a nejspíš měla pravdu i ona, když řekla, že se jí líbí.
Zkoumala to celou dobu, kdy si přejížděla po zubech svým hnědým kartáčkem a ve tmě zírala do zrcadla. Věděla, že život strávený jako prodavačka spodního prádla MB žijící v bytečku své matky, není ten, který by tak úplně chtěla a věděla, že soustředit se na nenávist vůči Crawleymu, už nechce. Asi to tak bude, vyplivla zbytek pasty do umývadla.

Ve své ložnici našla Rossie Waltera, odkopaného s takovou vervou, že jeho peřina teď ležela neuvěřitelnou dálku od postele. Zkoumavě se na něj zadívala. Nebyl tak podobný Paulovi, ale přesto jí ho připomínal. Z principu by to Rossie mělo vadit, ale kupodivu nevadilo. Věděla, že má právo se na Paula zlobit a dokonce ho i nenávidět, ale když se na Waltera teď dívala, uvědomila si, že tenhle dvou zubí tvoreček, Crawley není. On jí neublíží, jen ona nesmí ublížit jemu.