Cesta tunelem za Tebou...

Pomalu kráčím tunelem, všude je tma - jen tma...
Jsem vyčerpaná, unavená, mám hlad a žízeň.
Na konci tunelu je světlo. V té záři rozpoznám stojící postavu s andělskou tváří. "Jsi to ty? Čekáš tam na mě?", Porběhne mi myšlenka v hlavě. Odpověď neznám. Jsu dál za světlem - za Tebou. Jediný, co mi dává sílu, je touha, říct Ti miluji Tě..
Kráčím dál a dál, síly ubývají a mě se podlamují kolena. "Už nemůžu" povzdychnu si.
Padám k zemi a vzhlížím k Tobě. Musím se postavit na nohy, abych Ti mohla pohledět do očí a říct Ti miluji Tě...
Když dělám třetí krok, všimnu si stínu. Je můj...
Nechápu, vždyť za mnou je jen tma.
Najednou slyším slabé zahoukání. "Je to snad halucinace?" pokládám si otázku.
Když se otočím, sleduji něco velikého blížící se ke mě ohromnou rychlostí.
Naposledy se ohlédnu za světlem, a spatřím odcházejíc postavu... "Jdeš pryč...?" zamyslím se. Propásla jsem svou naději, došlo mi. Už nemám žádnou šanci.
Chtěla bych zakřičet: " POČKEJ! Miluji Tě...". Ale nemůžu, nemám sílu, zmých rtů se ozve jen slabý šepot.
Když bezmocně opakuju ty dvě slůvka- "Miluji Tě" Cítím se tak slabá.
Otáčím se a z pekelné tmy se na mě řítí obrovské monstrum, troubí na mě, ale já nevnímám.
"Miluji Tě", poslední slova mi vyšli z úst, naposled se nadechnu a už jen rána. Necítím nic, ani bolest, ani lásku, neštěstí či smutek... NIC
Je konec a Ty jsi už pryč....