cesta do paříže 1

aneb sny a skutečnost

kapitola první - do paříže

tak hluboko jsem klesl, že píšu už i na objednávku.
prej na vás padá deprese z mých povídek. ale to je vaše depka :-) co já s tím.. a natlučou mi. ach ti mí „kamarádi“, jsou drsný, a tak raději ustupuji násilí. příští téma? : mladé děvče, a tabák - ovšemže dýmkový. no doufám, že to nemusí být pohromadě.
ono vůbec psát o mladém děvčeti... co je zajímavé na mladé holce? tedy kromě křivek správně umístěných. potřebuji čitelnost myšlenky, je-li schopna takového úkonu. když zestárne, táhne v sobě svůj život těch let. ale co s mladou?
postižená- může být postižená a pěkná při tom? jasně

cesta do paříže

stála na zastávce. stála na zastávce, ale tak nějak jinak. stála nakřivo. měla něco s kyčlemi. (ach ano, musí být krásná). a byla. říkejme jí jana. jana byla ráda, že už nevláčí s sebou ty protivné berle. francouzské berle. proč se jim tak blbě říká? když pomyslí na francii, nechce vidět berle, zavře oči a vidí kavárničky a lidičky čtoucí a povídající, v ruce sklenku bílého. krásný číšník přinese dortík a kávu. to nádherné spojení chutí a barev. vydrží se chvíli kochat pro tu chvíli sladkého opojení. zaplatí a číšník jí pochválí francouzštinu, jana se usměje a úklonem poděkuje za pomoc se židlí. číšník se nakloní a řekne tiše – jste krásná. červená se, ví, že se bude červenat, jak by se neměla červenat, když... ne, nestěžovat si a krásná je, to ví.
a teď stojí křivě na zastávce trolejbusu, v ruce knihu a na zádech baťůžek. ještě má pět set, které si šetřila. vzpomínka na budoucnost v paříži ji otočila ze zastávky trolejbusu. kolébavou chůzí se vydá pomalounku do cukrárničky, kterou viděla výlohou už tolikrát. dělá jí potíže nespěchat svou kolébavou chůzí. je menší než ostatní dívky a má pokroucené nohy tak nějak podivně. téměř utíkala, když dříve měla dojít pěšky.
ten útěk, když jste ještě oberlená, není o dupání a funění. je to útěk vnitřní, kdy každý další roh domu přitahujete k sobě svým bolavým pohledem. bolavým jen uvnitř, bolest bytí mladé krásné dívky s nohama nechodícíma... ne, ne, to není pravda, chodí a není na vozíku! a znovu hrdý úsměv a teď jen v klidu do pařížské kavárničky s francouzským krásným číšníkem v plzni asi za třetí ulicí. tři přechody, a obrubníky raději nepočítá. je silná, ví, že je silnější, než kdokoliv kolem.
babička svou důsledností jí předala svou energii života. babička. odmítla se jakkoliv bavit o postižení, které komplikuje život malého děvčete. máš výhodu, obrovskou výhodu přede všemi jako zdravými, říkala. máš výhodu nadhledu, ty jejich první pocity znáš a oni musí v sobě překonávat vnitřní problém s jinakostí, s přístupem, který nechápou, kterému nebyli vychováni. naučila se tuhle filozofii babičky vnímat, naučila se ji využívat.
teď s novou knihou v ruce. nosí ráda něco v ruce, aby mohla kdykoliv se začíst a odříznout ten svět, ty pohledy, stud a lítost. mačká kliku pařížské kavárny, uvítá ji postarší dobře upravená dáma s úsměvem. proč klopí hlavu? nechce být za stydlivou, ale je. na okamžik boje pro pohled na milou číšnici už nemyslí. teď sedí a má dobré místo a nejsou jí vidět nohy. postarší dáma přinese svůj milej úsměv až ke stolku a zeptá se, jestli se jí sedí dobře, a přesných pět vteřin bez odpovědi doplní nabídkou na „skvělý“ čokoládový dortík. a zas sedí v pařížské kavárně a krásný číšník jí řekne, že končí v osm. teď sedí spolu na břehu seiny a on mluví a povídá jí o...ani neví. jen vnímá, jak je krásný, jak živě gestikuluje a jak se na ni co chvíli usměje.
právě někdo odešel a v plzeňské cukrárně sedí sama. postarší noblesní číšnice se zeptá na francouzské šansony, které pouští. ne, nevadí, jak by mohly... a je jí tak krásně..

z knihy cesta do paříže