Ohniví andělé - Kapitola 5 - Dračí pouť

Mnoho poutníků navštívilo Dračí jezero. Mnoho jich znalo jeho název, ale ani jediný nespatřil svého hostitele. Většina z nich dávno předpokládala, že pověsti o dracích odvál čas a není jedinný, který by přežil soumrak draků. Starý Silvien nikdy neměl v úmyslu jim to vyvracet. Vážil si svého klidu a vstupoval do svého domova vždy podzemní chodbou hluboko pod hladinou jezera.

Jeskyně, kde se ukrývali před chladem poutníci, byla pouze vstupní bránou pro celý komplex chodeb a několika větších prostranství ve skalách. V srdci celého jeskynního bludiště byla obrovská místnost spojená s jezerem širokým podvodním tunelem. Kdo do ní vstoupil, pocítil zvláštní úctu reagující na velkolepost jednoduchosti. Uprostřed té kamenné katedrály čítající skoro tři sta metrů čtverečních, vystupovala na povrch jezerní hladina. Kolem dokola byla skála posetá drobnými oblázky a pískem. Celý prostor ozařoval tenký průzor, který propouštěl několik slunečních paprsků, ty se dále odrážely od hladiny a vytvářely na stěnách proměnlivé obrazce všech tvarů a barev.

Voda se rozestoupila a z ní vystupovalo hladké stříbročerné tělo draka. Pokračoval od břehu k výklenku mezi dvěma chodbami. Lehce setřepal kapky vody a jeho podoba se začala transformovat, zmenšovat do tvaru mužské podoby. Celý proces trval asi dvě minuty. Zvlnění hladiny rozvířilo světelné paprsky a osvítilo jeho postavu. Pomalu a nejistě zkoušel chůzi po dvou nohách. Udělal dva kroky a sesul se k zemi. Ale nevzdával se. Trvalo několik hodin, než si chůzi natrénoval tak, aby bez problémů přešel od břehu k výklenku a zpátky.

Tělo měl poseté modřinami a oděrkami, ale tvář mu zdobil spokojený úsměv. Znovu došel k vodě a hltavě se napil. Potom se svalil do výklenku a usnul. Mnoho dní piloval chůzi a proměnu v draka a zpátky. Jeden den vyšel na lov. Draci mají velice pomalý metabolismus. Za normálních okolností jim stačí, když se dosyta nají jednou za dva tři týdny až měsíc. Pokud však častěji procházejí proměnou, spotřebovávají větší množství energie a musejí vyrážet na lov častěji.

Draci byli vynikající lovci. Živili se hlavně divokou zvěří, rybami a ptáky. Podle toho, pro který druh lovu se rozhodli. Tenhle drak se pod hladinou dlouho živil jen rybami, než načerpal dostatek energie, aby vyšel ze svého úkrytu. Protože se draci dožívají velice vysokého věku – mnohem delšího než démoni – jednou za čas se uloží k delšímu spánku. Celý týden před tím neustále loví a jedí. Potom si připraví úkryt, kde můžou bezpečně přečkat i několik století. Po probuzení jsou hladoví a vyčerpaní. To je důvod, proč Silvien tenkrát ulehl na dno jezera. Neustále se v něm proháněla hejna ryb. Nemusel v oslabení opouštět úkryt, aby se najedl, ale stačilo mu hltat ty ryby, které připluly příliš blízko.

Trvalo to celé dva týdny. Potom se vynořil v jeskyni a započal výuku. Byl rád, že není sám. Jeho nový společník byl velice zábavný, vnímavý a bystrý. Během své nynější první proměny z něj spadl amulet s dračí slzou. Muž si ho pověsil na krk a s láskou ho pohladil. Ještě jednu mu vyprávěl celý příběh o ženě, která mu tento přívěsek věnovala. O ženě, která svým zpěvem probudila spícího draka a pak vhodila amulet do vody. Duše jejího milence uvězněná v amuletu, se tak mohla spojit se zmírající duší draka.

Tak se nyní o jedno tělo dělily dvě duše. Silvien, drak s lidskou duší, který vstoupil do tohoto těla podobným způsobem, ale byl unavený svou osamělostí a příliš dlouhým životem. Jenže drak nemůže zemřít na přání. Pokud nechce čekat na vzdálenou smrt, musí najít duši, která nahradí tu, která chce odejít.

Silvien měl štěstí. Cedrik Stone, jak se mu duše představila, velice toužil po životě. Ale musel se toho ještě mnoho naučit, než ho Silvien opustí s čistým svědomím. Byl to velice učenlivý žák. Pět let strávili spolu studiem dračí historie a života. Jednou za čas vyletěli v noci na lov a průzkum. Cedrik zvolna trénoval samostatný let i lov. V těch chvílích Silvien ustupoval do pozadí a předával vládu nad tělem svému příteli.

Zbylou dobu strávili v jeskyni. Silvien mu předával všechny své vědomosti. Stejně poctivě, jak je převzal a stejně pečlivě, jak je sám získal za dlouhé roky samoty. Pět let než se rozloučil se svým přítelem. Dnes poprvé byl Cedrik zcela sám. Sám trénoval proměny, sám vyletěl na lov, nasytil se a bezpečně vrátil. Po několika dalších týdnech se rozhodl, že je pomalu čas vydat se na cestu za ní. Nemohla být daleko.

Noc před tím stál nad hladinou a prohlížel si svůj nový obraz. Bylo zvláštní, dívat se na cizince v odrazu a říkat si: to jsem já. Jeho tvář i všechno ostatní příliš nepřipomínalo jeho starý život. Tenkrát byl vysoký jen 175 centimetrů, měl černé vlasy a šedé oči schované za obroučky brýlí. Nyní měl tmavé vlasy na spáncích prošedivělé a jeho oči už brýle nepotřebovaly. Měly také mnohem světlejší barvu – stříbřitou, na slunci téměř bílou. V obličeji byl starší a vyzrálejší s ostřejšími rysy.

Jeho dnešní tělo bylo rozhodně větší. Minimálně o dvacet – snad i třicet centimetrů vyšší a rozložitější. Dříve byl hubený. Sice posiloval, ale nikdy nedosáhl výraznějších svalových změn. Trénoval spíše kvůli kondici. Teď si připadal jako nějaký kulturista. Široký hrudník, ještě širší ramena, hrubé paže a pevné břicho. No, chápal, že drak se těžko scvrkne na trpaslíka.

Jeho dračí tělo mělo přes dva a půl metru na výšku a dvojnásobek na délku. I rozpětí křídel mělo přes čtyři metry. Bylo pokryté černými šupinami, ale když na ně dopadly paprsky slunce nebo měsíce, celý zářil stříbrem. Silvien mu s hrdostí prozradil, že patři k rodu, který byl vzácný už v době, kdy byl draků dostatek a byl považován za královský.

Seděl zamyšleně u jezera a přemýšlel, jak nejlépe najít tu, po které toužil. A už vůbec nevěděl, jak jí říci, kdo vlastně je. Byla tu pochopitelně ta komplikace, že když odhazovala ten amulet, chtěla začít nový život bez něj. Věděl, že ho stále miluje. Celé roky, kdy jí visel na krku, se to nezměnilo. Pochyboval, že na něj zapomněla za třetinovou dobu. Ale bude chtít napůl muže a napůl draka?

Mohla by, řekl si v duchu. Promítl si všechno, co se o ní dověděl za těch patnáct let. Kdo by to byl řekl. Stále cítil její euforii z letu a vědomí, že byla ochotná se toho pro něj vzdát.

Bože, tolik mu chyběla. Udělá cokoli, jen aby ji získal zpět. Cokoli.

Náhle uslyšel hlasy zvenčí. Skočil do jezera, ale neproměnil se. Dokázal zadržet dech na dostatečně dlouhou dobu, aby tunelem proplaval i v této podobě. Jen mu to trvalo déle. Opatrně se vynořil hned pod jedním z vodopádů, aby nebyl vidět a opatrně sledoval protější břeh.

Dva ohniví suuti se tam skláněli nad něčím tělem. Jeden z nich se vznesl do vzduchu a odletěl pryč. Druhý se pokoušel raněného muže uzdravit s pomocí vlastní krve. Z tohoto úhlu jen konstatoval, že suuti je žena, ale do tváře jí neviděl. Byl zvědavý. Už měsíce sem nikdo nezavítal a on si začínal připadat osaměle.


Opatrně se propletl bludištěm chodeb, které znal už jen on sám. Nahlédl do prostranství u vnějšího vchodu. Už poněkolikáté. Napjatě čekal, zda dnes zjistí něco víc. Byl rozhodně klidnější než před několika týdny, kdy se tam začali zabydlovat. Trpělivější od okamžiku, kdy muž vyslovil její jméno. Storm. Ne Flame. Storm – její sestra. Dvojče.

Vzpomínky na vlastní život před spojením se Silvienem se vracely jen v náhodných záblescích. Během let strávených na srdci Flame se jich spousta zamlžila – kromě vědomí, že patří k němu, že ani jeden z nich není z tohoto světa. Milovala ho. Kdysi. A snad bude zas.
Do předního sálu vběhla nahá Storm a rychle se oblékla. Jen o pár minut po ní dorazil ten muž – Alexander a ještě jeden další. Dohadovali se o Flame. Zmizela. A ne sama.

Zuřivost zachvátila jeho vnitřnosti a stoupala mu hrdlem k bezhlesnému výkřiku. Na několik vteřin ho popadl amok. Chtěl řvát. Chtěl rozervat hrudník tomu, kdo na ni vztáhl ruku. Tolik týdnů strávil ujišťováním se, že je v pořádku a dokáže ji získat zpět, že je v pořádku – a teď nebyla.

Byl čas vyrazit na cestu.

Protáhl se zpět tunelem do vlastního útočiště. Zcela zbytečně se rozhlédl kolem sebe. Nebylo co sbalit či zapomenout. Oblečení, které si tam kdysi ukryl jeho předchůdce se dávno rozpadlo a jemu zbyl jen náhrdelník s amuletem a vlastní kůže.

Ponořil se do vod jeskynního jezera a podplaval vodní cestou pod vodopády. Venku ostře rozrazil hladinu a rozletěl se směrem ke slunci. Dlouho jen stoupal. Vzduch kolem něj se ochladil a prořídnul tak, že i jeho plíce volaly o pomoc. Teprve tam, na samé hranici s vesmírem si uvědomil bláhovost svého počínání. Obrátil se zpět, aby nabral dech a konečně se zamyslel. Neměl plán a potřeboval informace.

Nejdříve bylo třeba najít cestu do Llavyonu a způsob, jak splynout s davem. Což při jeho vzhledu a bez oblečení nebude nic snadného. Takže bude krást. Bude lhát. Udělá vše, co bude potřeba. Teď měl cíl.

Při soumraku slétl blíže k zemi – nedaleko nějaké vsi. Proměnil se a přikradl k jednomu z domků, u kterého se sušilo prádlo. Kalhoty mohly být delší a halena ho obepínala těsněji, než by si přál, ale neměl na výběr.
Bosý se vydal na cestu.

Šel celou noc. Před úsvitem zaslechl křik o pomoc. Dorazil na místo, kde dva muži napadli rodinu s povozem. Mladá žena křičela a snažila se vlastním tělem ochránit sebe a své dítě před jedním z útočníků. Druhý zatím zle tloukl jejího manžela.

Zaklel a doběhl k tomu prvnímu. Chytil ho zezadu za krk a odhodil ho pryč dřív, než si muž uvědomil, co se stalo. Upoutal tak pozornost druhého. Ten usoudil, že jeho oběť je už bezbranná a zaútočil na něj. Na jednu nekonečnou vteřinu se zarazil a hodnotil velikost protivníka. Ta mu byla osudná. Zaútočil na něj a sevřel ruce kolem jeho krku. Tlakem mu rozdrtil kosti a muž padl k zemi.

Jeho společník jen zděšeně přihlížel. A pak utekl.
Vážně zvažoval, že by ho pronásledoval, ale nakonec se otočil zpět k vyděšené rodině. Žena se tiskla s dítětem u povozu a muž bolestně sténal nedaleko. Přišel k němu a nabídl mu pomocnou ruku.

„Jste …v pořádku?“

Nepoznával vlastní váhavý chraplavý hlas. Překvapil ho, ačkoli to nebylo nic zvláštního. Prakticky ho nepoužíval a teď jen pracně artikuloval. Ležící muž na něj hleděl velmi obezřetně, ale přikývl a přijal jeho ruku. S námahou vstal a došel k ženě a dítěti. Malé dívce.

Chvíli je konejšil a přesvědčoval je i sebe, že už jsou v bezpečí. Po celou tu dobu kradmo pozorovali svého zachránce. Nechal je tak. Mezitím vyhodnocoval proporce mrtvého útočníka a stav jeho oblečení. Nebylo ve valném stavu, ale bylo větší, než to, co měl na sobě. V ruce ještě držel dýku, kterou ho chtěl bodnout. Byla od krve, takže pravděpodobně zranil svou oběť. Vypáčil mu ji z prstů a pečlivě ji očistil o trávu. Odložil ji bokem. Teď ji potřebovat nebude.

„Pane…?“ ozval se hlas nad ním. Prudce zvedl hlavu a muž ukročil kousek zpět. Zvedl se a vyčkávavě se na něj zadíval s nadějí, že snad nemá příliš odstrašující výraz. Ještě pořád cítil rozechvění z boje a těžko se kontroloval.

„My… chtěli bychom vám poděkovat. Za záchranu.“ Muž si odkašlal a přešlápl, jak si dodával odvahy.

Přikývl. „V pořádku. Nic se nestalo. Jste zraněný. Potřebujete ošetřit.“

Žena také popošla blíže k nim a rozpačitě si mnula ruce. „Nemáme toho sebou moc, ale pokud vám můžeme … něco nabídnout. Ehm, prosím řekněte si.“

„Není potřeba, paní. Myslím, že tento muž,“ mávl rukou k tělu u svých nohou, „má vše, co by se mi nyní hodilo.“

„Dáte si alespoň něco k jídlu? Já jsem právě připravovala snídani, když…“ Ženě se zalily oči slzami a dlaně jí vyletěly k hrdlu. Její muž jí zlehka objal a druhou rukou si přikryl bok.

Chvíli na ně hleděl a zvažoval své možnosti. Od mrtvého může získat oblečení a zbraň. Ale na správnou cestu ho nenasměruje a těžko mu dá najíst. Snad bude i lepší, když se trochu procvičí v jednání s lidmi, než se dostane do větší společnosti. Přikývl a pozvání přijal.

„Já, hned se vrátím. Děkuji,“ zamumlal a přehodil si tělo mrtvého přes rameno. Zvedl dýku a odešel dál mezi stromy.

Vyměnil si oblečení s mrtvým. Zapáchalo nevalně, ale to snad napraví, až dorazí k nějaké vodě. Obul si i boty. Sice trochu tlačily, ale dalo se to vydržet. Útočník měl u sebe několik mincí různé hodnoty, ještě jednu dýku a nějaký dokument. Vzal všechno sebou a v křoví zanechal jen své staré oblečení a nahé tělo.

Vrátil se k rodině. Žena právě ovazovala ránu svému muži a ten se vyčkávavě (a stále obezřetně) díval na příchozího. Odkašlal si.

„Mé jméno je Samael Runt a toto je má družka Kalie a dcera Mey. Ještě jednou bychom vám rádi poděkovali, …“
Zarazil se, ale pak vyzkoušel, co ho napadlo při převlékání.

„Nemám jméno. Nedávno mne také přepadli. Ve spánku a sebrali téměř vše, co jsem měl. Teď jsem na cestě do Llavyonu, ale nevím, jestli jdu správně?“

„To je nám líto. Ano, Llavyon je pár dní odtud tímto směrem. Také tam máme namířeno a rádi vám ukážeme cestu, budete-li chtít.“ Žena – Kalie ignorovala druhovy varovné pohledy a věnovala mu stydlivý úsměv. Přikývl, ale o úsměv se ani nepokusil.

„Zvážím to. Děkuji.“


Po snídani se vydali na cestu. Držel se povozu z povzdálí. Chápal Samaelovo rozpoložení, ale byl rád, že není úplně sám. Pomoc potřeboval a oni nejspíš taky. Jejich ochránce nebyl zdatný proti přesile a navíc zraněný. Byl to dobrý výměnný obchod. Navíc se nemusel proměňovat, aby lovil.

Ponořen do vlastních myšlenek si ani neuvědomil, že se přiblížil k zadní části povozu. Ve přední části seděl Samael a Kalie, tiše spolu rozprávěli a popoháněli zvíře, které povoz táhlo. Pro něj nebylo snadné zjistit, co je to zač. Vypadalo to jako kříženec mezi malým býkem a ponym. Malé, podsadité a houževnaté.
Meya se přesunula k okraji a usmála se na něj. Bylo těžké odolat a neusmát se taky. Nejspíše se mu to nepodařilo, protože mu věnovala velmi soustředný pátravý pohled.

„Jste smutný. Proč? Protože nemáte jméno?“

Překvapeně její pohled opětoval. Pokrčil rameny. „Možná. Nevěděl jsem, že jsem smutný.“

„Nějaké vám dám,“ pokývala vážné hlavou a přelezla zpět k rodičům, dříve, než jí stihl odpovědět. Sám pro sebe ještě jednou pokrčil rameny. Jen na okamžik ho napadlo, proč nepoužil své staré jméno. Snad proto, že patřilo jinému muži. A ten byl mrtvý.

Cedrik Stone zemřel před mnoha lety v úplně jiném světě. A to byl jiný příběh.