Plavovláska II.

„Jsi překrásný. Voníš letním dešťem a roztouženým dechem tanečnic. Chci tě mít blíž...“ šeptala do ucha mladíkovi, zatímco se jí před zavřenýma očima honily šarlatové obrazy temnoty.
Pohladil ji nejistou rukou a jako by nevěděl, co dál, opět se stáhl. V duchu se usmála, že ho musí vést, ale to byl vlastně důvod, proč byla v tuto chvíli na tomto místě. V zapadlé uličce nedaleko baru svítila jen jedna omšelá lampa a ona si užívala prchavého okamžiku objetí, dokud byla při smyslech.
Dokud mu v divokém polibku nerozdrtila ret v přicházejícím běsnění divoké zvěře, byla půvabnou dívenkou s nevinným úsměvem. Jakmile se však odhodlal, nečekala dlouho s odpovědí. Měla je ráda naivní v prvním vzplanutí touhy. Sáhla po dlouhé čepeli pod lemem sukně, jež dávala znát dosti o jejích křivkách.
Nenechala mu uniknout jediné slovo. Rudými rty ho umlčela, zatímco si třicet centimetrů ostré čepele vychutnávalo dotek blahodárné tekutiny, která mu neúnavně prchala v nekonečných pramíncích z dlouhých šrámů.
Jen sám Bůh ví, zda si uvědomoval, co se dělo. Až z posledního dechu mu dal sílu nelidsky vykřiknout v bolesti nepoznaných tajemství. Donutil ji dokončit její dílo co nejrychleji a prchnout do stínů nočního města dříve, než někdo přijde hledat původce toho pozdvižení.