Ohniví andělé - Kapitola 6 - Jiný příběh (1)

Rysy její tváře znal už nazpaměť. Upíral zrak do jejích očí s nadějí, že z nich vyčte odpověď na své otázky. Fotky, které udělal, už byly na okrajích celé ohmatané. To mu nevadilo.

Poprvé si ji objektiv jeho aparátu všiml před několika týdny. Sledoval tehdy stopu jednoho chlápka, který neplatil alimenty. Potkal ji jen tak, na ulici a jako mnoho jiných neodolal, aby se neotočil a nepokochal ladností její chůze. Instinktivně vycítil, že nevnímá nic kolem sebe. Nesla se, pohroužena do vlastních myšlenek, zaměřena jen na cíl své cesty.

Tisíckrát si vyčítal tuhle chvilkovou neprofesionalitu. Muž, kterému byl v patách, mu mezitím zmizel v davu. Od té doby pokročil ve vyšetřování jen minimálně. Toho zatraceného chlapa už neviděl, i když si byl jistý, že z města neodjel. Vždycky, když si myslel, že je na správné cestě, tak se proměnila ve slepou uličku s nedobytnou železnou bránou na konci. Tenhle prostý případ se začal komplikovat.

Cedrik Stone se unaveně opřel na židli, sundal si brýle a protřel oči. Kůže, kterou byla židle potažena, tím pohybem zavrzala na protest. Jako by to byl povel pro jeho společníka. Todd – Theodor Marcy rozrazil dveře kanceláře a pochopitelně bez klepání.

„Snad, pro Boha, nezíráš zase na ty fotky! Hloupá řečnická otázka. Jasně že jo. Nic jiného bych už ani nečekal.“ Dosedl ztěžka na židli. Todd byl poněkud korpulentnější postavy a pokaždé, když takhle dopadl na ten nebohý kus nábytku, čekal Cedrik, že se pod ním rozsype.

„Ricky, Ricky!“ zahrozil mu prstem. „Jednou se z toho zblázníš.“

„Nekafrej a laskavě mi řekni, jestli jsi už o ní něco zjistil,“ odsekl podrážděně. „A to svoje kázání si strč, ty víš kam.“

„Nebuď tak zlý. Zvláště, když mám konečně dobré zprávy. Tak se pohodlně usaď a uvolni. Ta tvoje kráska není jen tak někdo. Což ovšem dokazuje i námaha, kterou jsem investoval do toho pátrání.

Její identitu jsem vytáhl až z jednoho starého kamaráda z jedné vládní organizace. Musel jsem škemrat, vyhrožovat a přísahat. Nakonec jsem si tak musel vybrat starý dluh, takže napříště už mám po známostech z této strany veta. Ok, už to bude,“ dodal, když Rick nadzvedl obočí.

„Hergot, budeš už mluvit k věci, nebo ne?!“ Vztekal se, ale Todda jeho rozčílení nemohlo vyvést z míry.

„Jméno: Flame nebo Storm Huterová, věk: 20 let. Velice zajímavá rodina. Má snad milion sourozenců. Původ matky je prakticky nezjistitelný. Původ otce – a to je zajímavé – pracoval jako vládní agent. Jeho zaměření a postavení bylo tak tajné, že i současné informace o něm a jeho rodině jsou zabezpečené, aby se k nim nedostaly hříchy jeho minulosti.“

„Všechno? Dva týdny pátrání a ty přijdeš jen se jménem? A co znamená to ‚nebo‘?“

„Jsou to dvojčata. Jedna z nich je mimo město, ale těžko říct která. To je vše. Víc mi zjistit nemohl. Víš, koho hledáš. Teda přibližně.“

„Tos mi to opravdu usnadnil,“ povzdechl si Cedrik.


Zase to odporné mrazení v zátylku. Flame už toho začínala mít plné zuby. Ten mameluk se jí držel za zadkem jako klíště už delší dobu. Když se o tom táta dozvěděl, zuřil jako ďas, ale Flame mu nedovolila, aby jí přidělil ještě osobního strážce. Dost, že ji sledoval on. Další pár očí už k životu opravdu nepotřebovala. Osobnímu strážci se nedalo uniknout. Jemu ano. Sice se vždycky po čase znova objevil, ale každá minuta svobody byla pro ni důležitá.

Ze sluneční výhně sešla do podzemní garáže, kde zaparkovala. Zatím co hledala své místo, pokračovala ve svých úvahách.

Storm jí chyběla, ale bylo potřeba, aby prošla dalším výcvikem. Tak zněla otcova podmínka. Ne všechny najednou. Pořád ještě nepřekousl, že se Satin a Velvet – nejstarší sestry, se rozhodly žít v Llavyonu. Přestože původně podporoval manželčino usmíření s otcem, jen nerad se sám smiřoval s následky.

Když se u nich začaly projevovat zvláštní schopnosti, obávali se všichni možných nehod, ke kterým by docházelo bez řádného výcviku. Takže máma nakonec nechtě uznala, že nejlepší bude poslat je do tábora pro Suuti. U Satin to bylo celkem samozřejmé, protože se měla připravit na svou pozici budoucí kanlli a kam šla Satin, tam byla i Velvet. Stejně, jako byla spojena ona se Storm. U starších bratrů se nic takového neprojevilo, což otec přivítal s povděkem.

Flame se teď snažila otce přesvědčit, že se o sebe dokáže postarat sama. Nesdělovala mu ale, že se pokusí zjistit, co je ten otrava zač. Nebyla blázen. Vycházela teď z domu mnohem častěji, než u ní bylo obvyklé a doufala, že něco zjistí. Byla si sice jistá, že otec už informoval své kontakty, aby si o něm něco zjistil, ale neodolala. Chtěla to zjistit sama a definitivně dokázat, že se o sebe umí postarat sama.

Koukla na hodinky.

Sakra, už jde zase pozdě. Slíbila, že po cestě vyzvedne prcky s mámou z obchoďáku. Teď se hloupě zdržela v knihovně a jako obvykle si nemůže vzpomenout, kde nechala to zatrolené auto. To bylo úplně normální. Právě z toho jejího zapomínání vznikl ten nápad s fasádou aut. Michaelovi, staršímu ‚bráchovi‘, se to už začínalo zajídat a jednou přijel s její Toyotou pomalovanou divokou změtí plamenů na původním černém podkladu. Storm má na té své blesky a oblaka. Vypadá to opravdu hezky a plní svůj účel. Stačilo se jen přibližně navigovat a oheň udělal svoje… Ha, támhle je!

Flame spěchala směrem ke svému autu, momentálně nevnímajíc muže, kteří ji sledovali. Její kroky se rozléhaly garáží a s ozvěnou se vracely zpět. Pro tento okamžik vypustila z hlavy všechno ostatní. V hlavě se jí formoval seznam toho, co chtěla ještě dnes stihnout. A to už bylo skoro šest.

Počkal si na ni. Nadešel jí obloukem a schoval se za vedlejším autem. Chytil ji zezadu pod krkem a k tepně přiložil nůž.

„Jen klid, kopretinko. Buď hodná holčička a všechny tvé okvětní lístečky zůstanou na svém místě.“

Měl odporný dech. To bylo to první, co Flame napadlo. Pak už vzteky neviděla. Bojovala. Zuřila. A vítězila. Alespoň do chvíle, kdy přišly posily. Jemu. Svět kolem ní potemněl. Když dopadla, vytékal jí mezi vlasy tenký pramínek krve.

„Idiote. Dostali jsme jasné instrukce, že se jí nesmí nic stát. Tak mi řekněte, jak tohle chcete vysvětlit?“ Nadával ten první a soukal se zpod jejího těla.

„Nestarejte se, vy břídile. Kdybych to nechal na vás, neměli jsme ji vůbec,“ ozvala se nevzrušená odpověď.

Druhý muž vypadal jako zápasník. S letitými zkušenostmi. Napovídal tomu mnohokrát přeražený nos i pokřivená čelist. Na spáncích prošedivělé vlasy mu na temeni notně prořídly. Ale bledé oči svítily stále pronikavě.

Pohrdavě si měřil svého společníka. Znechuceně obrátil oči k nebi. Šéf chtěl tu holku. No, ne zrovna tuhle. V podstatě by stačila kterákoli z Hunterovic děvčat, ale tahle se pohybovala sama. Nikdo ji nechránil. A tenhle ňouma mu měl pomoct. Splácel tím své dluhy. Vypadal na idiota a taky to byl idiot. Jediný jeho klad spočíval v tom, že ho nikdo neznal. Hunter dobře věděl o každém kroku svých nepřátel. Ale tenhle trouba byl nezařaditelný. Nikdo ho neznal, nikoho nezajímal. Obyčejný chlap, který se neuměl postarat o rodinu a ze zoufalství dělal věci, ze kterých bylo slušným lidem špatně. A těm špatným taky, protože to neuměl.

Přehodil si dívku přes rameno a hodil ji do kufru svého auta. Chvíli se na ni díval. Byla to pěkná kůstka, to se muselo nechat. Přesně po mamince.

„Počkejte. Nemůžete mě tu nechat.“

Stuart Viper znova znechuceně protočil panenky. Pištění toho chlapa mu nebetyčně lezlo na nervy.

„Proč bych, sakra, nemohl?“ mumlal si pod nosem. „Však dojdeš sám.“ Nakonec nastartoval a jeho ‚parťák‘ si naskočil už za jízdy.

Cedrik neváhal. Zvedl klíčky, které jí spadly a skočil do jejího auta. Okamžitě vyrazil za nimi. Ani se nesnažil být nenápadný. V tomhle autě to ani nešlo. Sledoval je asi patnáct minut, když se na palubní desce ozval telefon. Rick chvíli váhal, ale nakonec ho zvedl. Nestihl říct ani slovo a ze sluchátka se ozval ohlušující řev.

„Kde jsi! Měla jsi být na místě už před více než hodinou! Všichni jsou strachy bez sebe…“

„Promiňte, …“ pokusil se Rick upozornit, ale bylo to marné. Litanie stále pokračovala.

„Domluva byla jasná. Nedám ti osobního strážce, když se budeš pravidelně hlásit. Tohle si ještě vyřídíme. A tu ochranku mít budeš, jinak tě přivážu doma. Posloucháš mě vůbec?“

„Ano pane. Poslouchám. Ale vy mě ne. Snažím se vám celou dobu říct, že ji unesli a já je teď sleduji v jejím autě.“

„KDO, HERGOT, JSTE?!“ zařval Gabriel tak, že si Cedrik musel dát sluchátko dál od ucha.

„Cedrik Stone, soukromý detektiv. Doprdele!“ zaklel vzápětí, když se příliš prudce navezl do zatáčky.
„Ještě že jsem skvělý řidič,“ pochválil se nekriticky a popadl znova spadlý telefon.

„Jste tam ještě?“ zeptal se a z druhé strany se vztekle ozvalo: „A kde bych podle vás měl být, vy chytráku, když jste mi ještě neřekl, kam ji vezou.“

„To zatím nevím, ale ozvu se hned, jak budeme na místě,“ odsekl Cedrik a zavěsil. S úsměvem si představil, jak se musí na druhé straně vztekat. Ale na vybavování neměl čas. V další zatáčce mu zamrzl úsměv na rtech. Auto bylo fuč. Jedinou útěchou mu bylo, že jinam zajet nemohli a tahle ulička byla slepá. Otázka: kde teda jsou!?

Odpověděla mu hlaveň pistole na spánku. Cedrik si mohl už jen nadávat za svou hloupost a neopatrnost. Vlezl jim do pasti jako úplný zelenáč. Pak byla tma.


Probral se v nějaké staré továrně. Seděl na židličce spoutaný s hroznou bolestí hlavy. Rozhlédl se kolem sebe, ale nic tam nebylo. V obrovské hale byly jen dvě židle. Na jedné seděl on a na té druhé ona. Nad její pózou jen udiveně pozvedl obočí. Jako královna. Na rozdíl od něj měla navíc roubík a monokl na oku. Na tom krásném zlatém oku, které obdivoval už tak dlouho. Ale to jí nezabránilo tvářit se jako uražená dáma. Páteř měla rovnou, jakoby spolkla pravítko, spoutané ruce jí táhly ramena dozadu, ale přesto působila dojmem uvolněné elegance. Jen tak lehce přehodila nohu přes nohu a pod kusem hadru jí cukly koutky v náznaku úsměvu. Lehce pokývla hlavou na pozdrav.

„Ahoj. To máme dneska ale vedro, co?“ usmál se Cedrik. Zachvěla se. Na okamžik to vypadalo, že se začne smíchy dusit. Pokývla hlavou, ale hned se bolestně zamračila. Nejspíš ji bolela hlava úplně stejně.

„Víš, kdo to je? Proč jsi tady?“

Zakroutila hlavou. Očima ho navedla na kameru na zdi na levé straně za jeho zády. Rick se usmál a kývl, že rozumí.

'Můžou nás slyšet?' Naznačil rty otázku, když pootočil hlavu na stranu. Udělal to tak, aby si mysleli, že se rozhlíží. Napodobila ho a očima to zamítla.

'Víš to jistě?' Zkusil to ještě jednou. Přimhouřila oči. Cedrika napadlo, že by byla dobrá herečka. Mimikou dokázala říct všechno zcela srozumitelně. Snadno si domyslel, že nemá zkoušet jí tvrdit, že lže.

„Omlouvám se, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Obzvlášť teď,“ pokusil se šeptem napravit špatný dojem.
Pokývla na srozuměnou.

„Pokusili se s tebou mluvit?“ vyzvídal dál.

Sklopila oči na roubík a vystrčila bradu. Potom otočila očima a zvedla obočí. Rick se zamračil. Tohle bylo těžší. Nevěděl, jestli si myslí, že poukazuje na to, že přece mluvit nemůže, nebo jestli ho upozorňuje, že ten roubík má právě proto, aby už nemluvila. Zeptal se. Byla to ta druhá možnost.

Víc si říct nestihli. Za chvíli došel ten bouchač a s rozkročenýma nohama se postavil před Cedrika. Ten zvedl oči a zdvořile se zeptal: „Co si pán přeje?“

Místo odpovědi dostal ránu. Na podlahu vyplivl jeden zub.

„Tak ty srandisto. Teď si teprve budeme povídat. Ale otázky tady kladu já, je to jasné?“

„Ani ne. Mohl byste mi to zopakovat?“

Další rána – očividně neměl žádný smysl pro humor.

„Nechtěj mě naštvat, holobrádku. Raději mi řekni, proč jsi mě sledoval? Pro koho děláš?“

„Jen pro sebe. Ukradli jste mi holku. Myslíte, že vám ji nechám? Přece nejste blázen,“ odsekl Cedrik a odplivl mu na boty krev. „A naštvat byste neměl vy mě. Bouchat do spoutaného chlapa umí každý. Co takhle mě rozvázat a rozdat si to pěkně postaru?“

„Dobrý pokus, chlapečku. Ale nemám čas se tu s tebou pobavit. Jen měj chvíli strpení. Předám tvoji kopretinku a můžeme si hrát podle libosti.“

„To půjde ztuha, starouši,“ ozvalo se za ním. Stu se udiveně otočil, ale šel přímo k zemi. Cedrik přejel pohledem rozkročenou spoluzajatkyni se zaťatou pěstí ve vzduchu. Vypadala jako Valkýra, jak tam stála s rozcuchanými vlasy a arogantním pohledem. Poklekla a přejela prsty po mužově krku. Teprve potom obešla židli a uvolnila Rickovi pouta. S cinknutím spadly na zem. Svoje měla stále pověšené na jednom zápěstí. To druhé mělo dokola hluboké krvavé šrámy až do masa. Lehce ji vzal za paži a lítostivě jí koukl do očí. Byly ještě krásnější než na fotkách. Z tekutého zlata s drobnými zrníčky jantaru kolem zorniček.