Cizí kniha

Kapitola I.
Když už nikdo nechce nikam jít, tak je to vždy začátek něčeho nového. Něčeho nového a vždy přijímaného s velkým očekáváním. Chcete-li zažít dále popisovaný příběh, nechte všeho a rozeběhněte se do světa za splněním všech svých snů a nejbláznivějších myšlenek. Nemá smysl doufat, že něco jako zprostředkovaný příběh může někomu nahradit vlastní prožitek a umožnit tak emoční procitnutí z civilizační otupělosti současného světa. Co jen nás žene vpřed? Co nás donutí se změnit a opustit zažitý stereotyp pomalého umírání? Cesta do Nepálu? Sex? Peníze? Drogy? Dobré vychování? Rodina? Můžeme vyjmenovat cokoli a stejně se nám může stát, že nenajdeme tu správnou odpověď.
Zřejmě není úplně správné doufat, že někdo přijde a udělá to rozhodnutí za nás. Otázkou může být, zda přesně víme jaké to rozhodnutí má být a co má být jeho obsahem. Pokušení nás může svádět k tomu, že se na cestu můžeme vydat společně a doufat, že se nám ji podaří najít a společně projít.
Cítím se hrozně unavený, hučí mi v uších a občas mám lehké halucinace. Nevím, čím to je. Zda přepracováním, stresem, konzumací alkoholu a lehkých drog, depresí ze samoty, depresí z lidí či vším tím dohromady? Dnes jsem honil po bytě létajícího brouka, který tam možná nebyl, ale nedokážu to s určitostí říct, neboť jsem byl sám a nemohu se nikoho zeptat, zda tam ten brouk opravdu byl. Zřejmě by bylo vhodné začít od počátku a vyprávět vše popořadě.
Jsem popelář, potápěč, řidič kamionu, krotitel tygrů, doktor, herec, kulturista, rockový zpěvák, rockový kytarista, bubeník, básník, politik, businessman, DJ, rentiér, prostě jsem vše, čím jsem kdy být chtěl. Ve své fantazii si mohu dělat, co chci a nikdo, vyjma mé vlastní omezenosti mi v tom nemůže zabránit. Příběh se může odehrávat, kde se mi jen namane a nejsem ničím a hlavně nikým omezen. Má asociálnost nabrala hrůzných rozměrů s tím, jak jsem postupně pronikal do mezilidských vztahů a velice obtížně objevoval jejich taje, krásy a neskutečnou krutost.
Mlčení je mým nejoblíbenějším komunikačním prostředkem. Umím mlčet nadšeně, naštvaně, radostně, zamilovaně, nenávistně, smutně, prostě na mnoho způsobů. Nejlépe je mi o víkendech, kdy naprosto plánovaně zůstávám sám v bytě a mlčím. Radostně mlčím, protože komunikovat s ostatními a nikomu se nemusím ve své komunikaci přizpůsobovat. Nejhorší jsou návraty mezi ostatní, kdy je třeba začít komunikovat i jinak než mým oblíbeným mlčením. Komunikace s ostatními lidmi mě unavuje z toho důvodu, protože mám poměrně hodně vyvinutou empatii, což je zřejmě zdrojem mé asociálnosti. Jak paradoxní. Už mě prostě nebaví radovat se, když se ostatní radují a být smutný společně s někým.
Skrze své unavené oči se pobaveně koukám na ty lidské figurky, na tu karikaturu světa, která je vždy udivena mým mlčením a nedokáže rozpoznat, co se za tím skrývá. Radost, smutek, láska, nenávist, či něco jiného?
Normálně kocovinou netrpím, ale včerejší dávka alkoholu byla větší, než je obvyklé a stav, který okupuje mé tělo je dobrý leda k depresivnímu přemítaní, komu jsem ublížil a nekonečnému rozboru dané situace od začátku do konce a od konce do začátku. Nezbývá nic jiného, než dopřát organismu to, co potřebuje – detoxikaci. Je nutné udržovat rovnováhu látek v těle a je třeba se opít, kouřit a zfetovat se, aby vše fungovalo tak, jak má. Hlavně mozek, který je na jakékoli výkyvy velice citlivý. Vysoký inteligenční kvocient je vždy vykoupen nějakou slabostí. Čím vyšší inteligence, tím vyšší oběť. Princip, který je starý, jak lidstvo samo. Ať již matka příroda, či stvořitel pocházející z jakéhokoli náboženství si zahráli velice škodolibou hru. Hru o lidskou příčetnost. Proč je třeba tento příběh vyprávět? Sám hledám odpověď na tuto otázku a možná ji společně najdeme na konci vyprávění. Je-li to v lidských silách a je-li to přání autora a čtenáře.