Ohniví andělé - Kapitola 7 - Jiný příběh (2)

„Děkuji. Bez vás bych to nedokázala,“ promluvila na něj tiše.

„Nemyslím. Musíme jít. Určitě tady nebyl sám.“

Popadl ji pod paží a vedl ven. Cestou se ještě sehnul a sebral pistoli, kterou měl Stu za pasem. K autu došli bez větších problémů. Rick si automaticky chtěl sednout zpět za volant, ale zarazila ho.

„Jsem vám vděčná, ale tolik zas ne. Moje auto nikdo jiný neřídí. Ne dokud jsem toho schopna sama.“

Zvedl ruce. „Vzdávám se. Síla zvyku. Přísahám, že na něm není jediný škrábanec. Jen ty pneumatiky bych raději vyměnil.“ Zamračila se a přejela jejich vzorek pohledem. Smutně pokývala hlavou a nasedla.

„Připoutat,“ houkla na něj, ale nečekala, až ji poslechne. Vyrazili jako o závod. Kličkovala uličkami a neustále sledovala zpětné zrcátko. Teprve, když se dostali do městského provozu, zvolnila tempo.

Telefon se rozezvučel. Zvedla ho a nenechala volajícího promluvit. Jen zahučela do sluchátka: „hlavně nekřič. Už jedu.“

„Chci toho chlapa. S tebou si to vyřídím doma.“

Vyplázla na telefon jazyk. Koukla na Ricka s tázavým pohledem. Natáhl se po něm a mezitím se ozvalo varování.

„Nepitvoř se. Vidím všechno, i když nevidím.“

Cedrik se rozesmál. Přiložil si Gabriela k uchu a vesele pozdravil. Za okamžik se ozvala vzteklá litanie ze sluchátka. Rick jen kýval hlavou a teprve, když se ozvalo jen ticho, znova promluvil.

„Drobná změna plánu. Byl jsem mimo signál. Všechno je v pořádku. Vaší dceři se nic nestalo a nakonec si pomohla sama.“

„Nespusťte ji z očí, dokud nebude doma. Chci si s vámi ještě promluvit. Skutečně jste v pořádku? Oba?“

„Ano. Jedeme teď skoro stopadesát. Myslím, že budeme u vás brzo.“

„OKAMŽITĚ ZPOMAL!“ řval Gabriel a ona, kupodivu, poslechla. Jela jen stodvacet.

„Nikdy mu už neříkejte, kolik mám na tachometru, nebo mi koupí koloběžku. Je na naše řízení alergický.“

„Váš otec má raději klidnější jízdu? S jeho minulostí bych tipoval opak,“ divil se Cedrik. Flame se srdečně rozesmála.

„Nemá. A proto my musíme pomalu jezdit. Znáte to, když se rodiče snaží zbavit své děti vlastních zlozvyků. Jako s kouřením. Sám spotřebuje třicet cigaret denně a já si před ním vůbec zapálit nesmím. Okamžitě mi ji sebere a zlomí. Nemáte náhodou nějakou? Moje mi někde vypadly.“ Hodila po něm prosebným pohledem. Rick se ochotně prohmatal, ale zjistil, že je na tom úplně stejně. Lítostivě pokrčil rameny.

O vteřinu později málem narazil hlavou o palubní desku. Pás ho zachytil na poslední chvíli. Kolem se ozvalo zuřivé troubení, ale to už Flame stála u krajnice a odepínala si pás. Než se Rick vzpamatoval, byla venku a stála frontu u pultu v obchodě. Vyšla ven s dvěma krabičkami různé značky. Cedrik se jen podivil, jak ví, kterou kouří, když mu na klín hodila jeho oblíbenou.

Okamžitě si zapálila a za dalšího troubení se zapojila do provozu. Cigaretu sice spíše přehazovala z ruky do ruky, ale vypadala už klidněji. Typický projev kuřáků. Často nejde jen o dávku nikotinu, ale mít co dělat s rukama.

Rick stáhl okénko a zapálil si taky. Fascinovaně přihlížel jejímu řízení. Věděl, že by měl být nervózní z divoké jízdy. Měl ji rád, ale za volantem musel sedět sám. Tentokrát mu to nevadilo. Zálibně se díval na ženu, která ho pronásledovala v jeho fantaziích. S černým humorem si pomyslel, že by měl být vděčný. Kdo ví, kdy by se k ní dostal tak blízko. Určitě by to trvalo déle, než by ho pustila do svého auta a jela představit rodičům.


„Jak se vlastně jmenuješ?“ vybafla na něj a zamávala mu rukou před obličejem. Teprve teď si všiml, že má pořád ještě náramky. To se museli v tom obchodě divit, uchechtl se v duchu.

„Cedrik. A ty?“

„Myslela jsem, že to víš, když už jsi mě vydával za svoji holku a tak hezky si povídal s otcem.“ Koukla na něj a kroutila hlavou. „Flame. Jmenuji se Flame.“

„Takže ne Storm? Tohle se to k tobě hodí pěkně. Řekl ti to už někdo?“

„Přece jenom víš, jak se jmenuji,“ odsekla a nechala jeho otázku bez odpovědi.

„Nebyl jsem si stoprocentně jistý. Proč Flame a Storm?“

„To je výslech?“ zašklebila se. Pak už smířlivěji dodala: „Máma. Má neskutečnou fantazii. Když už začala s Satin a Velvet, tak se rozhodla pokračovat podobně a nás pojmenovala takhle. Mladší sestry jsou Moon a Shadow. Bráchové dopadli celkem normálně – dá se říct. Stačí to jako vysvětlení? Konec výslechu?“

„Prozatím. Ale varuji tě. Teď už se mě jen tak nezbavíš. Zachránila jsi mi život a jsi za mě odpovědná. Máš mě na krku už napořád a já mám ještě spousty otázek,“ protáhl Rick a típl cigaretu. Zářivě se na Flame usmál tím nejnevinnějším úsměvem, jakého byl schopen. Odpovědí mu bylo Flamino ušklíbnutí, ale dál to nerozváděla.

„Proč na mě tak upřeně koukáš? Znervózňuje mě to. Radši s tím přestaň.“

„Tvůj otec mi sám nařídil, abych s tebe nespustil oči. Jen plním jeho přání. Kromě toho, je na tebe pěkný pohled. Vyskakují ti pihy, když se vztekáš.“

Zmrazila ho pohledem. „Jedna dobrá rada. Nikdy, NIKDY nepřipomínej zrzce její pihy. Mohla by ti jedna přiletět,“ varovala ho ledovým hlasem.

„No-no. Jen se nečerti. To byla lichotka. Abys věděla, tak je jednoho dne všechny spočítám.“

„Nějak si věříš,“ odsekla Flame, ale v duchu se zapýřila. Už když si ho prohlížela v té továrně, tak ji to k němu táhlo. Taky byl na něj pěkný pohled. Moc pěkný. Možná, ale jen možná, ho nechá ty pihy přepočítat. Pod jeho pohledem jí připadaly skoro přitažlivé. Jinak jí lezly na nervy.

Storm si jich tolik nevšímala. Ta si dělala pořád starosti s postavou. Neustále si stěžovala na každé deko zvlášť. Když to na ni přišlo, dokázala hodiny vyjmenovávat všechny své tělesné vady a důvody, proč svého vyvoleného nikdy nedostane. Byla v tu chvíli přesvědčena, že ho buď nikdy nepředstaví svým sestrám, aby neměl s čím srovnávat, nebo ho bude muset rovnou odvléct na pustý ostrov, aby neměl vůbec na výběr. Přitom nebyla ani trochu tlustá, jak tvrdila. Její postava byla jen plnější, než Flamina – vedle ní dost kostnatá.

Flame považovala Storm za mnohem přitažlivější. A měla pro to pádné argumenty. Storm byla vždy ve společnosti mnohem otevřenější a oblíbenější. Ať už přišly kdekoli, kolem Storm se okamžitě vyrojil zástup přátel, kteří ji chtěli mít hlavně pro sebe. Flame si většinou všimli jen tehdy, když si ji se Storm spletli, když vystupovala na pódiu.

Přijeli ke kované bráně s kamerami a mluvítkem. Flame blikla světly a brána se otevřela. Jeli ještě pět minut, než dorazili k domu.

Uvnitř už je čekal nervózní Gabriel. Přecházel po salónu rozzuřený a vzteklý.

„Jak si to, sakra, představuješ.“ Řval na Flame. „Víš, co jsme si mysleli? Že je už po tobě. Odmítáš ochranku, pobíháš si volně po městě a nedbáš žádných bezpečnostních opatření. Ale tomu je konec, mladá dámo. Sama se nehneš ani na krok. Rozumíš mi?!“

„Klid. Nekřič na mě. Omlouvám se, tati – máš úplnou pravdu. Chovala jsem se nezodpovědně a hloupě. Už jsem doma a v pořádku. Sypu si popel na hlavu a upřímně se kaju, tak mi, prosím, odpusť. Pokud dovolíš, tak můj zachránce by potřeboval ošetřit, nakrmit, aspirin a odpočinek. Já taky. Vynadat mi můžeš i zítra,“ Flame mrkla na svého otce skrz řasy a nasadila lítostivou pózu. Dokonce dramaticky zamrkala, jako by rozháněla slzy.

Gabriel se zarazil, ale Darknessine znala svou dceru velmi dobře. Věděla, jak si jejího manžela umí omotat kolem prstu. Všechny to uměly. Vůči synům ještě Gabriel dokázal být přísný, ale zkrotit kteroukoli z šesti dcer – to bylo nad jeho síly.

Nyní sledovala, jak její manžel Flame objal. Vypadala vedle něj jako dítě. Flame měřila asi metr šedesát. Byla štíhlá a drobná. Měla dlouhé vlnité rudohnědé vlasy a zlatavé oči s tečkami jantaru. Postavu měla vždycky dost štíhlou. Nosila úzké džíny a milovala korzety. Právě teď měla na sobě jeden v krémové barvě s černým lemováním. Lesklý satén házel odlesky na její bílou kůži a ladil s černými džínami. Sako a klobouk byli ze stejného materiálu a boty bez podpatku doplňovaly její dnešní výběr garderoby. Kabelku pohodila už v hale. Dnešní dobrodružství se jen minimálně dotklo nedbalé elegance, kterou si udržovala za všech okolností.

Gabriel byl proti ní hotový obr. Bez několika centimetrů měřil dva metry, ale díky širokým ramenům a mohutnému hrudníku, působil ještě větším dojmem. Svým vzhledem nezapřel své vikingské předky. Azurově modré oči, zlatavé vlasy, pevné a trochu arogantní rysy. Její nádherný obřík. I po těch letech se jí podlamovaly kolena pokaždé, když se na něj dívala. A to ani nezmiňovala, co s ní dělal jeho pohled. Jako právě teď. Pozoroval ji přes hlavu jejich dcery a přesně věděl, nad čím uvažuje.

Pustil dceru a upřel pozornost na Cedrika. Ten stál doteď téměř zapomenutý u dveří a sledoval dění v pokoji. Nijak nezasahoval ani na sebe neupozorňoval. Moudrý chlapec. Gabriel ho provrtal pohledem. Nakonec mu podal ruku a kývl hlavou. Rick mu vrátil obojí. Vypadalo to, že si rozumí.

Gabe se obořil na dceru: „No tak, budeš tu jen tak stát, nebo zavoláš na Margaritu, aby připravila pokoj pro hosta? Už ať jste oba ve vaně a pak hned do postele. Promluvíme si zítra.“

Flame se zpytavě podívala na otce. Hned na to se jí v očích probudili čerti. „A - tati?“

„Ano,“ zamračil se Gabriel podezřívavě. Tušil, že by se ptát neměl.

„Máme si napustit jednu vanu nebo dvě?“ dokončila Flame s nevinným výrazem a jednou nohou ze dveří. Před sebou už strkala Cedrika dusícího se smíchem. Gabriel ji dvěma skoky dohnal a vtáhl zpátky. Posadil se na pohovku u dveří a přehnul Flame přes koleno.

První rána dopadla. „To máš za to, že mi kvůli tobě
hrůzou šediví vlasy.“ Druhá rána. „Tohle je za to, že si ze mě ještě děláš legraci a nebereš vážně moje varování.“ Třetí rána. „A tohle je preventivně, aby sis to všechno zapamatovala, protože žádné příště už nebude.“

Zvedl překvapenou Flame a pro změnu si ji na kolena posadil a znova ji objal. Konejšivě jí upravil vlasy a vtiskl polibek na skráň. Nakonec ji shodil z klína a postrčil ze dveří. Po Flamině odchodu vystřídala Darknessine její místo. Tentokrát však jeho doteky nebyly zrovna konejšivé. Už nesčetněkrát ho obvinila, že jí v takových chvílích dokáže číst myšlenky. Pokaždé se jen usmál a odvětil, že je to tím, že myslí na to samé.

Darknessine se požitkářsky oddávala Gabrielovu laskání a předla jako kočka. Pro tento okamžik byly starosti o děti zapomenuty. Stačila jediná myšlenka a zámek na dveřích hlasitě zapadl. Když se k ní skláněl, zahlédla v jeho očích spokojenost. Tuhle její schopnost měl velice rád… Bývaly doby, kdy měl z toho všeho trochu strach. Když zjistil, co je vlastně zač, málem se rozešli a nějakou dobu dokonce žili odděleně. Hrozná doba.

Za dveřmi se Cedrik ještě dusil smíchy. Mohl se potrhat. Ten nevěřícný výraz, který Flame měla při první ráně ho málem dostal na kolena. Ale za svůj smích tvrdě platil, protože ho bolela naražená žebra a zhmožděná čelist. To jediné ho spasilo před ránou od Flame. Všimla si totiž, že se mu tvář už pěkně vybarvuje. Vzala ho za ruku a vedla po schodišti do prvního patra.

Pokoj byl vskutku přepychový. Obrovská místnost byla oděna do odstínů žluté, oranžové a šedé. Dvě obrovská okna a široké balkónové dveře vpouštěly paprsky zapadajícího slunce dovnitř a zvýrazňovaly každou barvu vybavení. Mezi okny stála obrovská vysoká postel s nebesy a závěsy v perleťové šedi, úplně stejné, jako na oknech. Kolem byly položeny běhouny krémově bílé barvy s tmavě šedým abstraktním vzorkem. Tahle část pokoje byla vyvýšena a schod byl vyplněn šuplaty po celé délce kromě částí, které vedly přímo k posteli a k balkónovým dveřím. Tam místo jedné vyvýšeniny byly dva schůdky. Po pravé ruce byly dvoje dveře. Jedny do šatny a druhé do koupelny. Tam ho Flame okamžitě zavedla, aniž ho nechala shlédnout zbytek pokoje.

Koupelna ladila s pokojem. Obrovská vana kulatá uprostřed, dva sprchové kouty v rozích, dvě umyvadla u protější stěny. Pod nimi dvě skřínky na kosmetiku a dvě oválná zrcadla. Mezi umyvadly stál proutěný koš na prádlo. Na zemi ležely červenohnědé předložky.

Cedrik si všiml ještě dvou dveří. Jedny byly hned proti těm, kterými vešli a druhé vedle proutěného koše. Ty první potvrzovaly jeho tušení, že jde o společnou koupelnu. A tušil taky, kam vedou ty druhé. Jen nevěděl, jak Flame naznačit, že …

„Na chvíli tě tu nechám a donesu desinfekci. Svlékni si triko, ať se můžu podívat na ta žebra,“ poručila a odešla protějšími dveřmi.

Cedrik za ní chvíli hleděl, ale potom si rychle zašel odskočit. Vrátil se akorát včas. Flame už byla zpátky s lékárničkou.

„To triko,“ připomněla mu, aniž se na něj podívala. Chystala si obvazy a mast. Aniž si toho všiml, jeho zápěstí na tom byla skoro tak hrozně, jako ta její. A to jí pořád ještě cinkala ta pouta. Vzájemně se v tichu ošetřili a Flame začala napouštět vanu. Nachystala ručníky a ponechala Cedrika jeho úvahám.

Následoval ji do pokoje, kterým prošli. Nachytal ji, jak mu odestýlá postel. Při té příležitosti si prohlédl zbytek. Vedle balkónu stálo polohovatelné křeslo a lampa. Mezi dveřmi do koupelny a šatny stála knihovnička. U zdi s vchodovými dveřmi stál psací stůl s počítačem a tiskárnou. Vedle něj další knihovna se studijními materiály a dalšími knihami. Pak tam byly ještě různě po pokoji rozmístěné květiny a další drobnosti.

Celkově dekoraci pokoje vévodil obraz proti koupelnovým dveřím. Byl na něm menší hrad na kopci obklopený vesničkou s kamennými domky s doškovými střechami. Spodní část obrazu lemoval hustý les a na obzoru za hradem zuřila bouře. Blesky byly namalovány tak jasně, že měl Cedrik pocit, že v dálce slyší hrom, který je doprovází.

Flame zvedla oči a pozorovala Ricka. Byl uchvácen obrazem natolik, že si ani nevšiml, že voda ve vaně skoro přetéká. Zašla ji zastavit a vrátila se do pokoje. Ani to nepostřehl. Položila mu ruku na rameno. Lekl se. Probral se z omámení, ale ne zcela. Odvedla ho do koupelny jako dítě. Začala ho svlékat.

„Ten obraz …,“ hleděl na něj Cedrik přes otevřené dveře. „Je zvláštní.“

„Ano. Namalovala ho Velvet. Storm si to přála. Když Blackrill spatřila poprvé, byla z něj uchvácena. Otravovala Velvet tak dlouho, že raději strávila týden malováním, aby už měla pokoj. Na spoustu lidí takhle působí. Tohle je její ložnice.“

Během hovoru ho svlékla do spodního prádla. Cedrik se překvapeně podíval na své tělo a pak na Flame. Nejdříve zamrkal a potom zamhouřil oči.

„A co zbytek? To mám vlézt do vany takhle?“ dobíral si ji.

„Vtipálku,“ vyplázla na něj jazyk a utekla do propojeného pokoje. Dveře se za ní zabouchly. Opřela se a poslouchala Cedrikův smích. Vyváděl ji z míry. Jako nikdo jiný předtím. A to ji ani nepolíbil. Co bude, probůh, dělat pak? Nepochybovala, že ji políbí. A spočítá pihy, dodala s úsměvem.

Vzápětí se pokojem hlasitě rozlehly první tóny z posledního alba Depeche Mode.