Ohniví andělé - Kapitola 8 - Vězněná

Za Flaminými zády zavrzaly padací dveře. Nemusela se otáčet, aby věděla, kdo to je. Drake Llavyon I. za ní chodil pravidelně s neutuchající trpělivostí nebo tvrdohlavostí - jak se to vezme. Pokaždé se snažil upoutat její pozornost. Flame však zareagovala pouze tím, že se celé její tělo napjalo. Pohled od okna neodpoutala. Nezajímalo ji, proč to udělal. Využila své nové schopnosti a prostě vypnula zvuk. Cítila jen rezonanci vzduchu, jak se rozechvíval jeho slovy.

S nekonečnou trpělivostí čekala, až to vzdá a odejde. A nakonec odejde pokaždé. Dala mu možnost všechno vysvětlit už na Llavyonu. Chtěla vědět, proč se snaží zničit Satin život. Ale teď už je to jedno. Nebude zbraní v jeho rukou. Nepostaví se proti sestře a ani mu nedá možnost, aby ji vydíral. Když Cedrik zemřel, ocitla se v absolutním emočním vakuu. Na ničem nezáleželo. Tohle vězení jí už nemohlo ublížit.

Slýchávala výkřiky bolesti a utrpení dalších vězňů. Slyšela to ticho, když boj vzdali. Netušila, kde je. Starost jí mohlo dělat jen to, že necítí Storm. Byla asi příliš daleko. Nepamatovala si, jak se sem dostala. Nevěděla, kolik času uplynulo. Dny a noci jí splývaly v jedinou šedivou masu.

Konečně byl zase pryč a Flame se znova vrátila ke svým vzpomínkám. Myslela na Storm a Alexandra. Doufala, že alespoň oni jsou šťastní. Když se dívala na jejich probouzející se lásku, připadala si jako masochista. Bolest se jí zakusovala do srdce, protože jí to jen znova připomínalo ztrátu Cedrika. Když se s ním před lety loučila, myslela si, že život bez něj bude pak snazší. Ale nebyl.

A nyní nedokázala odvrátit zrak. Záviděla jim a zároveň by podstoupila cokoliv, aby jim to nic nezkazilo. Byla by schopná Drakea I. i zabít, kdyby se postavil proti nim a chtěl to zničit. Na jeden krátký okamžik to chtěla udělat už v hradní síni. Tenkrát, když se dověděla, že Satin je už vdaná. Že navždy ztratila možnost volby. Tady se rozvody nepěstovaly. Teď už může jen doufat, že to dopadne dobře. Věřila, že v okamžiku, kdy se Satin smíří s osudem, ona se vrátí domů. Ale teď jí to situaci neulehčovalo.

„Jakým právem!?!“

Výkřik plný beznaděje se s ozvěnou vrátil a probudil její sluch. Odvrátila se od okna. Měla chuť rozbít všechno kolem. Bylo by to k ničemu. Jen by sem naběhla četa skřetů a uvedla všechno do původního stavu. Jako ten první den. Probudila se dezorientovaná. Když jí došlo, že nemůže pryč, zdemolovala polovinu pokoje. Když to Drake uviděl, znehybnil ji, takže se mohla jenom dívat, jak to tady uklízejí. I proto teď neposlouchala. Nemůže změnit její názor na tohle zasahování, a pokud se rozhodl chovat se takhle k vlastní krvi, tak jí může vlézt …na záda.

Lehla si mezi polštáře. Musí uznat, že kromě svobody a křídel jí tady nic nechybí. Jídlo bylo i na pohled chutné. Dostávala ho pravidelně. Místo vody měla neustále k dispozici plný džbán vína. Jenže neměla ani hlad, ani žízeň. Pořád byla částečně démon, jako ostatní. Veškerou sílu potřebnou k přežití získávala z okolí. Mohla do sebe nasávat všechno, co ostatní vydávali.

Každý živý organismus vydával v průběhu dne i noci neuvěřitelné množství energie. Největší koncentrace se uvolňovala v okamžiku jejich smrti. Tehdy se přešlo do prostoru vše, co udržovalo tělo v chodu. Z toho tady žila. Každý den někdo zemřel, stále někdo trpěl a síla těch emocí procházela skrze Flame jako filtrem. Neměla zapotřebí uchovávat v sobě osudy těch nešťastníků. Vzala si jen to, co potřebovala a zbytek pustila dál.

Samozřejmě že tahle ‚dieta‘ už byla znát. Byla vyhublá a nemytá. Ne úmyslně, jenže nikdo jí tady koupel nenabídl a ona odmítala promluvit. Raději tady shnije ve špíně, než aby toho skunka o něco požádala. A taky dost pochybovala, že tu kromě Drakea ještě někdo ví, co je vana nebo koupel.

No, stejně nemáš koho okouzlovat. Takhle alespoň přiživíš jeho špatné svědomí, pomyslela si s nádechem škodlivosti. Hned se cítila lépe a už se jí nezvedal žaludek nad pomyšlením, jak asi vypadá nebo, jak je cítit. Na převlečení toho tady v truhle bylo dost, ale tím by si moc nepomohla. Smrad a špínu ničím nepřekryješ. Stejně tu bylo všechno načichlé pachem, který pocházel z mlhy kolem věže. Tak co, zašklebila se trucovitě.

Pod tělem cítila jemnou látku povlečení. Celkově bylo vybavení místnosti luxusní. Zařízení odpovídalo ženskému vkusu. Ty šaty v truhle pod jedním oknem už byly jistě někdy nošeny. Látka byla drahá a kvalitní, ale jevila známky opotřebení. Knihy v druhé větší truhle vypadaly stejně. Desky měly ohmatané a listy mnohokrát pročtené.

Uvažovala, koho tady ještě mohli věznit.

Flame se oddala milosrdnému spánku. Takhle trávila nejvíce času. Zdály se jí zvláštní sny. Byly protkány ohněm, vodou, podivnými vizemi a stále se jí zjevoval amulet, který už dávno zahodila. Často se jí zdálo o Cedrikovi. Jako by mu tady byla blíže. Možná proto, že měla víc času na něj myslet. Běžně si to zakazovala. Nebyla blázen. Pokud chtěla přežít, nesměla se plácat v sebelítosti. Neočekávala, že se ještě někdy zamiluje a ani o to nestála, ale nemohla strávit zbytek života v minulosti. Získala za těch několik týdnů víc, než mnozí za celý život. Bylo zbytečné žehrat na osud. Stejně v něj už nevěřila. Byl k ničemu.

Ha, trudomyslnost nastupuje. Flame znechuceně vzdychla. Byly dny, kdy jí bylo z vlastních myšlenek špatně.


„Nemůžu se s ní spojit,“ kvílela Storm zoufale. Hlava už jí třeštila z neustálé snahy zjistit, kde Flame je.

„Nějak tomu pořád nerozumím. Vy spolu mluvíte na dálku?“

„Ne, nic takového. Ale to, že jsme dvojčata a navíc obdařené silou nám dovoluje vycítit se na dálku. I když spolu nejsme, tak zpravidla víme, jak daleko a kterým směrem je ta druhá a jestli je v pořádku. Jenže teď ji nikde necítím. Dobrá zpráva je, že je naživu, protože něco tak zásadního bych poznala, ale nedokážu ji lokalizovat. Ani přibližně.“ Storm si během vysvětlování freneticky třela spánky rukama. Neustále pochodovala tam a zpátky po místnosti a zkoušela zjistit nezjistitelné.

Velvet na ni chvílemi vrčela, ať už toho nechá, ale Storm nedokázala jen tak sedět. Zmizení sestry ji mučilo. Dávala si za vinu, že si ho nevšimla – že nepostřehla ten okamžik, kdy v jejím podvědomí přestala existovat. Byla naštvaná na sebe, že byla příliš rozptýlená a nevnímala to. A Alex se to snažil nebrat osobně. Útěchou mu bylo, když se každý večer stulila v jeho náručí a zůstala tam až do rána.

Přes den byla mimo jeho dosah. Stále Velvet s něčím pomáhala a téměř ji neviděl. Několikrát jí nabídl pomoc, ale pokaždé ho odmítla.

Nebyl zvyklý na nicnedělání. Po dvou dnech toho měl akorát dost a po snídani odchytil Drakea. Odvedl ho na cvičiště. Zprvu ho tam přijali zdrženlivě. Drake ho vzal pod svá „křídla“ a trpělivě mu popisoval zbraně a techniku zdejšího boje. Postupně během následujících hodin se přidávali další a další. Každý chtěl vyzkoušet jeho schopnosti.

Druhý den to bylo lepší, jako další a další den. Zvolna si ho začali dobírat, zasypávali ho vtipy a historkami. Dávali mu své vlastní rady a brzy se cítil jako jeden z nich. Hlavně se začal cítit jako doma.

„Víš, co mě překvapilo nejvíce?“ svěřil se jednou večer Storm, když se ukládali ke spánku. „To, s jakou samozřejmostí přijali fakt, že jsem cizinec odjinud. Prostě jen tak.“

Chvíli se na něj zvláště dívala a pak lehce trhla rameny. „Dávno si zvykli žít s cizinci ve vlastním středu. Navíc s nimi máš mnoho společného. Jsi bojovník – jako oni a toho si cení.“

„Copak nejsem jediný cizinec?“

„My všichni jsme cizinci.“

„My?“

„Celá má rodina tady. Asi jsem ti to ještě nevyprávěla,“ usmála se levým koutkem úst. „Nikdo z nás se tady nenarodil.“

„Copak tvá sestra není kanlli? Myslel jsem, že tento titul se dědí.“ Alexander začínal být zmatený a v hlavě si rekapituloval, co už zjistil o tomto světě.

„Ale ano. Všichni máme kořeny zde, ale ten titul obešel jednu generaci Llavyonu. Drake I., který zde vládl dříve je náš děd. Naše matka svůj post odmítla a odešla do jiného světa. Do tvého světa – jen do doby o řadu století později. Tam jsme se narodili a ze začátku nikdo z nás netušil, že Llavyon není jen matčino příjmení, ale celý její domov. To všechno přišlo až později.

Satin svolila nastoupit na matčino místo, aby upevnila vztahy s jejím otcem a umožnila tak ostatním si zvolit. Byli jsme jiní, než ostatní děti – měli jsme cizí krev a zvláštní schopnosti. Museli jsme se naučit je používat. Máma nám moc pomohla, samozřejmě, ale ona svůj výcvik nikdy nedokončila, takže ty svoje se učila používat víceméně sama.

Když nám bylo 15, souhlasil i táta, abychom přišli sem a učili se. Bylo to jen v krátkých intervalech. Pro něj. Čas tady ubíhá jinak, a když nám dovolil odejít na jeden týden, tady jsme jich strávili deset. Satin se vracela už jen na návštěvy a většinu svého dosavadního života strávila zde. Velvet ji natrvalo následovala až o pár tamních let později.“

Storm se ponořila do vzpomínání a Alex jen tiše naslouchal. Měl pocit, že je to asi nejdelší souvislé vyprávění, které mu kdy připravila.

„Drake si to tady oblíbil a usadil se tu taky. Dirk – Drakeovo dvojče – to tu má rád, ale stejně rád žije i v našem starém světě. Takže neustále pendluje mezi oběma a rozděluje mezi ně svůj čas rovnoměrně.

Se mnou a Flame to bylo trochu jinak. Ani jedna si nemyslela, že tu někdy zůstaneme navždy. Flame byla dokonce v jednu dobu přesvědčená, že se sem bude vracet jen do té doby, než dokončí výcvik a pak se natrvalo usadí za branou. I když tak jsme tenkrát říkaly tomuhle světu. Teď je to opačně. Byla zamilovaná a toužila tam žít a zestárnout jako kterákoli jiná normální ženská. A já bych bez ní neodešla.“

„To bychom se nepoznali.“

„Ne, takže si sotva můžu stěžovat, jak to dopadlo. Jen je mi líto, že Flame to zničilo.“

„Nevypadala zničeně, když jsem ji potkal.“

„Byla – a stále je. Kdysi bývala jako sluníčko. Pořád se smála, každý den měla dobrou náladu, a když se náhodou zlobila, nikdy jí to nevydrželo. Co jsme tady, nesměje se skoro vůbec. Dokáže mlčet i celé dny. Vím, že se snaží, ale i tak bych s ní nejraději zatřásla, aby to ze sebe mohla dostat.“

Povzdechla si. Alex byl stále zvědavější, jenže ji nechtěl nutit k vyprávění, do kterého se jí evidentně moc nechce. Po dalším povzdechnutí pokračovala.

„Jmenoval se Cedrik. Já ho viděla jen jednou, protože jsem v tu dobu trávila čas tady v táboře pro výcvik suuti. Jezdily jsme sem střídavě, protože táta nechtěl přijít o obě najednou.

Flame ho milovala. Absolutně. Chodili spolu několik týdnů, ale pak ho zabili. Zastřelili ho, když ji chránil a ona se z toho nikdy nevzpamatovala. Okamžitě odešla sem – nesnesla žít ve světě, který jí ho připomínal. A já šla s ní. Stále chodím za bránu, abych navštívila zbytek naší rodiny, ale Flame svou minulost odřízla bezezbytku. Rodičům a sourozencům pošle pozdravy, dárky k narozeninám, ale víc nic.

Ale to jsem odbočila. Faktem je, že i když tady žijeme už pár desetiletí, střídavě i trvale, přišli jsme sem jako cizinci z jiného světa a nikdy nebudeme úplně jedněmi z nich. Drake nebo Dirk možná. Ty časem určitě. Jenže Satin je jejich kanlli a Velvet její pravá ruka. My s Flame žijeme a pracujeme jako suuti, což nás samo o sobě distancuje od zbytku lidí tady.“

„Jsi tady šťastná?“

„Jsem šťastná s tebou. Nevím, jestli bych si život zde vybrala, kdyby záleželo jen na mně, ale nelituju toho. Vždycky jsem byla spokojená. Asi to mám i v povaze. A teď jsi tady ty a není nic, za co bych to vyměnila.“
Políbil ji a objal. Do rána už nezaznělo jediné slovo.

Nocí se nesly jen tlumené vzdechy.


„Dnes by měla dorazit Satin. Cítím ji už blízko,“ přivítala je Velvet při snídani.

Storm jí věnovala jeden ze svých dnešních úsměvů. Kolem očí se jí stále držela starost o Flame, ale po včerejším večeru se tvářila mnohem optimističtěji. Ještě mu chybělo její ranní broukání, se kterým běžně vstávala, ale alespoň se usmívala. Alexander zhltnul svou porci a odešel za ostatními cvičit s gixarem . V kovárně pro něj chystali jeho vlastní a bylo třeba se připravit na zkoušku.

„Doufám, že to bude co nejdříve. Ráda bych se s ní poradila, než něco podnikneme. Dostala jsem nápad – není moc pravděpodobný, ale je to možnost, která by vysvětlovala, proč ji necítím.“
Velvet nadzvedla obočí. Líně přežvykovala chléb a kývla na Storm, aby pokračovala.

„Napadlo mě, jestli nepřešla za bránu. Vím, jak je to nepravděpodobné,“ dodala, když se Velvet nevěřícně zakuckala. „Ale mohlo se stát cokoli. Pokud zachytila nějakou zprávu, která by ji vyburcovala, mohla by se tam vydat sama. Sice si ani nechci představovat závažnost situace, díky níž by se odhodlala přejít, ale není to nemožné. Každopádně se tam chci podívat, co nejnápadněji to půjde.“

Mezitím dorazil Drake a vyslechl si Stormin nápad.

„Jestli o ní nebudou vědět, tam ji nemusíš vycítit, ani kdyby prošla nenápadně.“

„To sice není jisté, ale nemám to v úmyslu. Každopádně, pokud by ji tam poslala zpráva, tak by o nějaké museli vědět. Z vlastního popudu by se tam nevydala. Tomu já nevěřím.“

„Ta zpráva mohla být od nás,“ vložila se do toho Velvet. „Mohla se dovědět něco, co ji vyhnalo na druhou stranu.“

Storm jen vrtěla hlavou. „Ještě míň pravděpodobné. Kdyby zachytila posla, nechala by ho tu zprávu doručit do Llavyonu. I kdyby to nesneslo odkladu a musela kvůli tomu přejít, dala by nám vědět.“

„Jenže totéž by platilo pro zprávu od našich,“ namítl Drake. Velvet si hlasitě povzdechla.

„Tohle nemá cenu. Podívat se tam je lepší nápad, než cokoli, co nás zatím napadlo, takže souhlasím. Ale patlat se tady s hypotézami, co se mohlo a nemohlo stát, aby ji to tam vyhnalo, je zbytečné. Jestli tam dorazila, budeme to vědět – včetně důvodu. Jestli ne, budeme si dělat starosti, co se mohlo stát tady. A teď do práce. Satin tu bude během pár hodin a je třeba to tu krapet připravit.“

„No dovol,“ ohradil se Drake dotčeně, „mé vedení bylo bezchybné a není co opravovat.“ Velvet ho zpražila pohledem, div se nečervenal. Storm se jen uchechtla a vyrazila zkontrolovat pokoje Satin a přípravu jídla na dnešek.


Probudil ji zvuk. Ani ho nedokázala identifikovat. Jako by vibrovalo ovzduší kolem věže. Neochotně se zvedla z postele a vydala se k oknu. Na nádvoří vládl neobvyklý chaos a ruch.

Vstupní branou projela pětice jezdců na koních. Kolem nich pobíhala půlka zdejších skřetů a div se nepřetrhli ochotou. Což bylo značně nezvyklé, jelikož byli normálně líní až běda. Za okamžik vyšel ven i Drake. Šel zvolna, ale z každého jeho kroku bylo zřejmé podráždění.

Flame se snažila co nejvíce zaostřit na jejich nové hosty, ale všichni měli zvednuté kapuce svých plášťů, takže jim nebylo vidět do tváře. Ale jednu věc s jistotou zjistila. Jejich vůdce měl svůj tmavě šedý plášť lemovaný dvěma černými pruhy. Tím se mnohé vysvětlovalo. Patřil ke Gardě Rea, k Panterům. Další kousek skládanky zapadl na své místo.

Zavřela oči a naslouchala.

„… takhle nezněla.“

„Pokyny našeho pána jsou jasné a vy se jim podřídíte.“
„Nic takového neudělám. Můžete se vrátit a vyřídit mu to.“

„To nebyla prosba, ale rozkaz.“

„Jenže já nejsem jeho poddaný. Vše probíhá podle plánu a to je vše, co potřebuje vědět. Já svému slovu dostojím a tím to končí. Jděte. Tady nemáte co na práci.“

Drake se otočil a vracel se zpět.

Flame otevřela oči a znovu zaostřila zrak na Pantera. Během hovoru si stáhl kapuci a teď matné světlo ozařovalo jeho tvář. Zalapala po dechu. Jeho krása byla uhrančivá. Dokonale souměrný obličej dokreslovaly hluboké černé oči a plné rty. Tmavé vlasy mu v měkkých vlnách spadaly k ramenům. Jejich pohledy se střetly. Flame dostihla vlna jeho charisma. Obtekla ji jako nejsvůdnější parfém a ona ji s hlubokým nádechem vtáhla do sebe. Usmál se, ale čišel z toho chlad. Otřásla se a silou vůle potlačila svou reakci na toho muže. Hrdě zvedla hlavu a pokývla mu na rozloučenou. Odstoupila od okna a opřela se o chladnou zeď vedle něj.

Zoufale se snažila vzpamatovat a utřídit si myšlenky. Ale před očima se jí stále vybavoval jeho výraz. Jejím tělem probíhalo zvláštní chvění. Trvalo dlouho, než jí došlo, že je to touha. Jen ztěžka si vzpomínala, kdy naposled ji cítila.