Tma uprostřed dne ( část druhá) 1, 2

Část druhá


1

Pavel začal chodit sám do školy a sám se z ní i vracel. Už se nemínil koukat na to, jak si ničí život. Klára pro něj vždycky byla vším. Trávil s ní veškerý volný čas. Ale teď udělala chybu. Přestala si ho úplně všímat a Pavel šel stranou. Dobře věděl, že narazí, ale rozhodl se ji v tom nechat. Třeba jí potom dojde, co k ní cítí…
Byla to jeho jediná a nejvěrnější kamarádka, avšak jednou se cosi stalo. Nevzpomíná si na to kdy. Nemá to zafixované s nějakým okamžikem. Ví jen to, že se to stalo. Zamiloval se. A zamiloval se do ní. Byl obyčejný kluk, kdyby chtěl a trochu se snažil, mohl mít skvělou holku, on ale nechtěl, nechtěl žádnou jinou. A tohle všechno ho ničilo.
Klára pomalu ale jistě přestávala chodit do školy. Vždy se tam jen ukázala, napsala pár písemek- na nedostatečnou a zase zmizela. Dobře věděla, že se blíží maturita a že se musí rozhodnout co dál. Zatím to ale ponechávala osudu - ostatně jako všechno. Věřila, že osud je lidem předem dán a že nikdo ho nikdy neovlivní. A s tím se naučila žít. Bylo to pro ni jednodušší, nemusela ospravedlňovat sama sebe, nemusela si nic vyčítat. Mohla žít a neohlížet se. A to se jí tuze zalíbilo.

Skoro každý večer chodila do baru. Naučila se konverzovat o ničem. Začala pít a kouřit. Zvykla si na tamější lidi. Radka už jí nevtloukávala do hlavy svý chytrý kecy, i když si o tom myslela svoje. Možná byla i ráda, že má vedle sebe holku. A jakou holku – holku, která se napálila stejně jako ona. A tak Klára trávila dny. Doma už skoro vůbec nebývala. Chodívala se tam jen najíst, pro oblečení, pro peníze. I na Pavla pomalu zapomínala. Občas ho potkala po cestě do školy. Ale nic už nebylo jako dřív. Najednou se k ní všichni točili zády. Nechápala to. Je to přece pořád ona…

Začalo jaro. Sníh pomalu mizel se silnic. Vzduchem se nesl zpěv ptáků a všechno tak zvláštně vonělo. Tráva se zelenala a v lidech to budilo dobrou náladu. Jen Ona měla ty svoje podivné myšlenky. Bála se toho, co bude dál, ale nehodlala si to přiznat.
Klára schovala svůj oblíbený kabát do skříně a vytáhla ty úžasný botičky, které ji koupil Dominik. Její vztah k němu se dost změnil. Stále ho milovala, ale on se od ní jako by distancoval. Chodila pořád na ta samá místa jako dřív, jen Dominika potkávala méně a méně. Začínalo jí to být divné, ale nic neudělala. Přes víkendy bývala u něho a to jí stačilo. Trávili spolu spoustu času. Přes den se koukali na filmy, povalovali se, chodili po nákupech nebo jen tak vysedávali v kavárnách. Večery byly zajímavější. Alkoholové opojení je dostávalo do jiných dimenzí. Přes tohoto spojence si byli blíž. Tělem i duší. Patřili jeden k druhému. Jen ty rána vypadala poněkud ochable. K snídani kafe, aby se vůbec probrali a pak? Pak nic, jejich cesty se rozdvojily. A šlo to s nimi z kopce. Už jí neříkal andílku. Dokonce se ztratil ten jeho výraz v očích. Jakoby se jí otevřely oči. Probudila se z nějakého delšího snu…




2
Po delší době si opět domluvila schůzku s Radkou. Zřejmě si chtěla promluvit, změnit prostředí. Radka jí – stejně jako poprvé- poslala smskou adresu baru, ve kterém právě seděla. Klára nečekala na nic, oblíkla se a vyrazila. Dali si spolu drink a nečekaně si rozumněli. Nikdy spolu takhle nemluvili. Vždy měli kolem sebe spoustu kluků a hlavně s nimi většinou býval přítel hluk, který je nechtěl opustit.
Probrali všechno možné- i to nemožné. Pak z Radky vypadlo, že už není s Tomem. Prý si už neměli, co říct, trávili spolu málo času, nebylo to jako tehdy, a proto šli raději od sebe. Kláře se otevřely nové obzory. Začala se na ni dívat úplně jinak. Myslela si, že je to ta drsná holka, co jede v drogách a s ničím si neláme hlavu. A ono vida. Všechno bylo jinak. A pak se to dostalo – Radka se mimoděk prořekla: „ Ty náš malý andílu, pěkně tě Dominik zkazil, a ani netušíš, kde je právě teď.“
Opravdu to netušila. Neměla ani zdání o tom, co dělá. Byla na to už zvyklá. On neměl ve zvyku říkat, kam jde, kde bude apod. Miloval svou volnost a svobodu. A jen těžko by si ji nechal vzít.
„ Jak to proboha myslíš?“
„ Holka, otevři už konečně oči. Já už si tě docela oblíbila, patříš k nám do party, ale nevidíš to, co my už dávno víme.“ Radka se na malou chvíli odmlčela…
„Myslíš, že teď sedí doma a myslí na tebe? Že pracuje, jak ti tvrdí? Nic z toho není pravda. Bohužel. Vsadím se s tebou, že šel zase jednou po ulici, uviděl tu neznámou krásnou slečnu a zeptal se jí- stejně jako tebe…“
V tu chvíli si Klára vzpomněla, jak to celé vlastně začalo…
„A ty jsi anděl?!“
Jak je to dávno. A všechny tyhle slova pro ten okamžik pozbyly význam. Klára vstala, hodila na stůl peníze a utíkala pryč. Neviděla, kam běží, protože slzy jí znemožňovaly výhled. Věděla jen jediné, že se musí pryč.
Snažila se zapomenout. Pustila si nahlas hudbu a toužila utéct. Neměla kam. Všichni jí tvrdili totéž. Podvádí tě. Nechtěla jim věřit. Nechtěla….
Sebrala veškerou sílu a odvahu. Nikdy by nevěřila, že něco takového udělá, že toho bude schopná. Byla. Schválně napsala Dominikovi, že nemůže přijít, že jí do toho něco vlezlo a že se staví hned zítra ráno. Říkala si, že když bude volný večer, bude mít i spoustu času na to, přivést si k sobě domů jinou. Klára se oblékla, dokonce se i navečeřela doma s rodiči a před osmou zmizela ve dveřích. Stále se rozhodovala, zda k němu má jít. Obávala se, že ostatní měli pravdu. Přemýšlela, co by dělala, kdyby jí byl opravdu nevěrný. Ale touha zjistit vše nakonec zvítězila. Odhodlala se a vykročila na cestu. Stavila se ještě na horké čokoládě, aby se alespoň do určité míry uklidnila. Když stála před jeho domem, věděla, že musí jít dál. Už nebylo cesty zpět. Mohla jít jen a jen kupředu. Zhluboka se nadechla a zazvonila. Ozval se jeho hlas. Přes veškeré výmluvy, kterými ji chtěl odradit, se dostala dovnitř. Vše bylo při starém. Žádná bunda na věšáku, žádné cizí boty. Zvláštní. Proč jí tedy nechtěl hned pustit dál? Ihned pochopila. V kuchyni se povalovali zbytky jídla, nedopité láhve od piva a od alkoholu. Zase měli s klukama mejdánek. Jako vždycky když není s ní. Zajisté. Srdce jí přestalo tak děsivě tlouct. Měla jsem pravdu. Nepodvádí mě. Jak jim jen mohla věřit, že by něčeho takového byl schopný. Odedneška bude spoléhat jen na sebe a na svou hlavu.