Hra osudu - kapitola první

Vstávejte, slyšíte… vstávejte, vždyť tu umrznete…

Tuhá zima, mi pomalu zalézala až do morku kostí. Nemohla jsem se téměř pohnout a přesto jakoby z povzdálí, ten hlas se mi snažil dodat sílu, kterou už jsem pomalu ale jistě postrádala. Vší silou jsem se snažila otevřít oči, ale nešlo to. Sám osud tomu nejspíš chtěl, abych padla až na samé dno, bez možnosti, opět se postavit a stoupat nahoru. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky.
Nevím proč, co jsem komu udělala a nebo je to jen zkouška? V duchu jsem stále brečela, nic jiného už jsem nedokázala. Jen brečet jako malá holka. Tolik bolesti a beznaděje snad ani v normálním člověku být nemůže.
Celý život jsem si přála, abych už byla dospělá a teď na prahu dospělosti, přemýšlím, jestli vůbec má cenu dále žít a zkoušet podržet i ten kousíček naděje na lepší život, co mi ještě zbyla.
No tak, slečno, musíte se vzbudit.
Pomalu sem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Byla mi neskutečná zima. Celá sem se třásla a začala uvažovat co je za den.
A pak jsem ho spatřila. Stál tam a pořád něco mluvil. Jen jsem mu téměř nerozuměla. Krátké vlnité vlasy, vpředu padající neposlušný pramínek,
hluboké, tmavě hnědé oči, ostré rysy v obličeji a plachý úsměv, když spatřil, že se na něj dívám. Vypadal jako princ z pohádky. Ale kdeže… z pohádek už jsem vyrostla, nic takového, jako princ na bílém koni a láska není.
Pojďte, pomůžu vám vstát, celá se třesete. Kousek odsud bydlím, jestli chcete, můžete se jít ohřát a vykoupat. Určitě budete i mít hlad. A trocha horkého čaje taky udělá dobře.
Docela ráda, pokud vám to nebude vadit.
Dobře, tak pojďte. Jinak já jsem Tomáš. Máte nějaké jméno i vy?
Sára…. Jmenuji se Sára.
Tak jdeme Sáro, potřebuješ být hodně rychle v teple, nebo ještě nastydneš.
Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že je to naprosto cizí člověk. V tu chvíli mi to bylo popravdě úplně jedno. Už jen touha po horké vaně a tepla, po kterém jsem toužila víc než po čemkoliv jiném, byla daleko silnější, než rozum, který by měl převládat. Byla jsem vděčná, že se tu tak objevil. Upřímně, kdo v mé situaci by vůbec uvažoval o možných následcích? Nejistým krokem jsem tedy šla vedle Tomáše a nechala se vést, k jeho domovu. Husté sněžení a namrzlý sníh, cestu docela stěžovaly.
Je to jen pár ulic, za chvilku jsme doma. Dáš si horkou vanu a já mezitím připravím něco k jídlu. Co by jsi si dala?
Ani nevím, je mi to celkem jedno.
Svůj hlas vnímám, jakoby byl něčí cizí.
No dobře, co tedy říkáš tomu, že bychom si čínu. Dělám ji vážně dobrou.
Tomáš se snažil o konverzaci, ale nějak se mi nedařilo s ním komunikovat. Nevím proč, ale normálně jsem bývala jednou z těch, co nikdy nedokázaly přestat mluvit. Snad za to můžou události, které se na mě sesypaly, snad strach z toho co bude. Strach z budoucnosti. Netuším co mě čeká a zatím to ani neřeším. Pro mě je teď prioritní vždy následující den. Jestli se ho vůbec dožiju.
Tak jsme tu. Bydlím ve čtvrtém patře…