Schizo 2

Já chci jen pryč, kamkoliv, do amazonského pralesa kde mě nenajdou, houpat se na liáně jako Tarzan, nebo na nejvyšší horu světa, Kilimandžáro u rovníku má jenom 6 tisíc metrů, a tak radši vyběhnout na Mount Everest s jeho 8848 metry, až na špičku s bílou čepicí, o kterou se trhaj mraky.
Na postel pod deku, už to všechno známe, nemůžu utýct, ale aspoň v myšlenkách.
Do lesů, kam nikdy nevkročila lidská noha.
V životě nejelo auto.
Nikdy tam nevedly telefonní, elektrické ani jiné dráty.
Nikde se tam neválí odpadky, ty pozůstatky civilizace.
Zato tam bublá potok a tiše šumí stromy.
Tráva tam roste vysoká a vlní se jako moře.
Skály tam ční až do nebe a jsou nedostupné, tmavé a studené.
Někde v lese tam vyvěrá pramen a plní lesní studánku. Okolo ní se povalují obrovské balvany porostlé tmavozeleným mechem, napolo pohřbené v jehličí.
Je tam úžasné ticho. Občas tam o zem bouchne šiška nebo někde praskne větev. Možná z výšky zakřičí pták.
Pěšina, kterou na to místo přijdu, ať se navždycky pak ztratí v mlze.
Zaroste trávou a neprostupným houštím.
Zavalí jí balvany.
Cokoliv.
Hlavně ať se nemusím vracet zpátky.

Znám každý dveře a každou mříž v okně na oddělení. Ale i tak každodenní inspekce, co kdyby, a tak zase bloumám po oddělení, ale zamčeno, zamčeno, zamčeno! Vedle dveří na mě potměšile bliká červený očko snímače – umřít pro čipovou kartu! Na hajzlech stříká voda z hadice a mejou se dlaždičky – stěny i podlaha, svištěj košťata a vrzaj mokrý gumáky.
Utíkám zpátky na pokoj, nevydržím tu už ani minutu, chci pryč, bezmoc a frustrace se slejvaj v děsnou zlobu, chci ven, nemůžu dejchat! Copak to kurva nechápete, musím ven, musím na vzduch, aspoň ještě jednou vidět mraky a koruny stromů jinak než skrz mříže, vidět Neapol a zemřít, vidět kus nebe a pak klidně zhebnout. Dusím se, topím se, už nic nemá cenu, klepu se teď celá, všechno nastřádané ve mě najednou povoluje a vybuchuju jako Vesuv, lítaj kameny až k oblakům a žhavá láva teče proudem a pálí stromy jako sirky.
Ale už je to jedno, protože jsem laboratorní krysa, co jí napojili na elektrody a pustili proud na maximum, mám strach z elektrošoků.
A už mě maj, držej mě, úplně mě přizdili k podlaze, nemám šanci, vím že mě chtěj zabít a najednou nechci umřít, bráním se jim. Řvu a kopu kolem sebe ze všech sil, vztek nebo strach, spíš to druhý, ale i nenávist jako spalující bílý plamen, sopka ve mě dál chrlí kameny a lávu. Dva mě drží a vidím třetího, co přichází se stříkačkou, musíš umřít, říkaj jeho oči, škubu s sebou ale všechno marný, ostrá bolest a jed už vniká do mýho těla.
Napůl vnímám, jak mě nesou, chtěj další pokusy, jsem pořád krysa, ale teď s odříznutým vrškem lebky, aby měli snadnější přístup. Připojujou mi elektrody přímo do mozku, zvláštně cítím, jak se mi krokodýlky zakousnou do tkáně. Kupodivu to nebolí. Mozek je jediná část lidského těla, která postrádá nervová zakončení. Nemůžu si vzpomenout, kde jsem tohle četla, ale už je to jedno, protože přichází první elektrický impulz a z mého mozku je zelektrizovaná koule šedobílé hmoty, sevřená v křeči.
A najednou nejsem krysa, jsem to zase já, a hlavu mám celou, stejně nevěřím a hledám jizvu po incizi. Pak si uvědomím, že mě hodili do cely s vypolštářovanými zdmi a podlahou, vrhnu se ke dveřím, ale jsem o vteřinu pomalejší, dveře se tlumeně zabouchnou mě před nosem. Hledám kliku, ale žádná tam není, tak do nich mlátím pěstma, ale je to jako mlátit do matračky. Slyším kroky jak se vzdalujou chodbou a je v tom úleva i šok zároveň. Znova se vrhnu na dveře, křičím, prosím, mlátím, nenechávejte mě tady, pusťte mě ven, udusím se tady! Jak dlouho, než jed začne pusobit? Jak dlouhé čekání na smrt? Dali mi kurrare, prudký jed co paralyzuje celé tělo, tak že nakonec nemůžete dýchat, udusíte se, umřete pomalu, bez mrknutí očního víčka, bez křiku, ale v hrůze, která se odehrává ve vaší hlavě, protože zůstanete celou dobu při vědomí.
Nesnáším malé uzavřené cely, pocit klaustrofobie ještě umocněnej faktem, že tu není okno, a tím pádem tma až na ten paprsek polosvětla, co sem dopadá z chodby špehýrkou ve dveřích. Dýchej, dýchej, dýchej! Dýchám s otevřenou pusou, nahlas, jsem pokrytá potem, když přestaneš dýchat, umřeš! Fajn, chci umřít. Nechceš, nemůžeš! Vážně nemůžu, pud sebezáchovy mě nutí lapat po dechu jako ryba na suchu, vztek opadl, zbyl jenom strach. Dejchej prosím tě, ale stejně to nemá cenu, jsem v rakvi a pohřbená zaživa, okolo tváře mi visej nařasený záclonky nebo co, a jakoby zdálky slyším: šššuch… šššuch… šššuch… jak hlína, lopata za lopatou dopadá na dubové víko.
Potím se jako prase, ale soustředím se: nádech, výdech, nádech… zase a znova, panika mě ale dusí, chci ven!
Okýnko klaplo, ale dveře se neotvíraj, čekám s poslední špetkou marné naděje, jako odsouzenec na smrt kouká na červený telefon na zdi, zatímco ho kurtujou ke křeslu, hodiny na stěně ukazujou za dvě minuty dvanáct, a až ručička poskočí dvakrát, bude po nadějích, protože páka půjde dolů a jeho tělo se napne v poslední křeči.
Ručička už je na dvanáctce a telefon nezazvonil, dveře se neotvíraj, poslední nával vzteku a pak už jen absolutní vyčerpání, ani špetka sil a tak tu teď napůl sedím, napůl ležím jako kus vyždímaného hadru. Lítost se tentokrát nekoná, v jízdním řádu asi výluka, zato rovnou deprese jak neviditelná černá deka. Přestala jsem zápasit o dech a hele, už se nedusím, tohle zjištění by mě asi mělo povzbudit, ale není tomu tak.
Čím silnější záchvat vzteku, tím větší letargie, srdce zpomalí a tak dál, už to všechno znám, taju jak sněhulák v jarním sluníčku, hibernuju. Totální katatonie. Místo emocí jen černá díra, už není vztek nebo radost, panika nebo pláč, už jen nic, ani nic to není, to má aspoň jméno. Oddělení se od těla a vznášení se někde v emocionálním vzduchoprázdnu, tělesné funkce zachovány, místo mozku jen předem naprogramovaný počítač.
Nechaj mě tu, vím to. Choděj mě kontrolovat malým okýnkem ve dveřích, ale neotevřou. Jsou to svině, nejsou to svině, už nevím a je mi to jedno, už se mě to netýká. Vypadám jako mrtvá, ale stejně neotevřou, jsem kus hadru, onuce.
Jsem hadrová panenka s knoflíkama místo očí a přišitým úsměvem, hadrová panenka pohozená do kouta. Den za dnem, týden za týdnem ležet v koutě dokavaď nepřijdou a nezvednou vás, aby vás hodili do jinýho kouta. Pavouci mi klidně můžou šplhat po ksichtě, ani nemrknu, protože jsem hadrová panenka.
Otevřené a přesto nevidomé oči, se zorničkama rozšířenýma jako při absťáku. Nebo na atropinu. Koukaj, ale neviděj. Jako uši, co slyšej, ale neposlouchaj, mozek co funguje, ale nezpracovává. Nevnímám.
Z mozku je něco jako želé, když se rozplizne na talířku vody.
Smrt by byla vysvobození, ale je mi odepřena.
Hadrová panenka na věky, neživá, nemrtvá, ruce bezvládně visící, obličej bez výrazu, už nikdy neuteču, není kam, není odkud.
Už nikdy nebe s mraky a zpívající potok, už nikdy moře a pláž ani větrné vlny běžící vysokou trávou.
Co je ta klec?
Chci lítat, ale pořád vrážím do sítí.
Nechat si narůst žábry a zalízt někam na mořský dno. Tam prej ještě nepostavili MacDonald. Jenže už je stejně pozdě, možná už kopou základy a já jsem stejně jenom hadrová panenka woodoo, nafetovaná a paralyzovaná, probodnutá špendlíkem.