Schizo 3

Od snídaně zbylo pár rohlíků, i kostička másla se najde. Sedím v jídelně sama u stolu u okna, a rozpatlávám máslo po rohlíku plastikovým nožem, protože mi nedaj normální. Skoro mě to pobaví, protože dneska je mi úplně fajn, ready jít domů, zase toužebně koukám z okna na omoklej dvůr, kde nakládaj do dodávky rance špinavého prádla. Žvejkám gumovej rohlík a přepadaj mě pocity déja-vu.
Chvílema pocit neskutečna, jakoby prolínání dvou světů a chvilkama ani nevím, co jsem ani kdo jsem, a jestli vůbec jsem.
V příštích dnech po vzteku ani památky, zato pocit totální nadřazenosti, mám všechno na háku, a taky všechny, i primáře při vizitě jako každé ráno.
Pak úsměv jak na debilní dítě, jakpak se dnes máme? Pořád chceme domů? Sere mě to, divže nešišlá a nemává mi před ksichtem chrastítkem, pohrdlivě se podívám po hloučku studentů, kteří na mě čumí dychtivě a se zájmem jak na nějakého exota v ZOO, ale držej si odstup jako bych byla vysoce nakažlivá, vážně si to musím nechat líbit? Udělali ze mě nebezpečnýho blázna, berou mi všechno, co je moje, a já se nesmím ani bránit, hned prej útočný chování, a moje naděje na propuštění v nedohlednu. Už se ani neptám, lehká apatie, primářovy stupidní otázky samozřejmě ignoruju, jak se mi kdy moh’ zdát sympatickej, to teď nechápu.
Studenti mě pozorují zblízka jako jediného přeživšího druhohorního stegosaura, děsná zvědavost, ale taky strach že kouše.
Touha po svobodě větší než jindy, zase mříže kolem krku a koukám, jak je tam venku krásně, podzim v plný kráse a ptáci se houfujou na drátech. Kampak letos poletíme, dohadujou se, vyberte si kluci: Španělsko, Řecko, nebo snad dokonce Asie? Závidím jim, mít tak křídla a připojit se k nim, posedávat na drátech a srát z výšky na lidi a jejich auta a luxusní baráky.
Klec je pořád klec, i když je třeba pozlacená.
Napětí vysoký jak den před sametovou revolucí, a pořád stoupá, touha po izolaci od ostatních, v jídelně jeden kluk dostal epileptickej záchvat, využiju zmatku a vytratím se zpátky na pokoj. Zase nežeru, vím, že mi bude blbě jako vždycky po práškách na lačno, ale je mi to jedno.
Jsem jak zpráskaný pes, bloumám po oddělení jak po kleci, ode zdi ke zdi a otočka o 180 stupňů, na záchodě anorektička Hela blije prášky nebo večeři, vždycky něco, ty krávo, až ti na to přijdou, daj tě na sondu, ale co mě je taky do toho.
Najdu v mojí mysli tajný dveře, o kterých nikdo jinej neví, jen já. Vejdu jimi do jinýho světa, světa, kde mi už nic nehrozi. Tam se schovám.
Je to jako cestovat v čase.
Je to tam prima, jsem tím, čím chci být, třeba strom anebo pták, pročechráme pírka a jdeme na to, kluci! Směr jih! Přestanou s tím hašteřením a už startujeme, do nebe až k oblakům, cítím vítr ve tváři, ale teď už vlastně žádnou nemám, jenom dvě černý očka jako korálky a zobáček, pohvizduju si z plných plic, jak obrovskou rychlostí míjíme lesy a kopce a řeky. Nad střechama domů upustím černobílou bombičku a jen doufám, že dopadne někomu na hlavu, a škodolibě se tomu chechtám. Už jsme museli přeletět hranice, ve vzduchu žádný nejsou, a už jsme v Rakousku i bez pasu, ptaj se mě:
“Jseš unavená?”
Najednou mluvím ptačí řečí, ne, zacvrlikám a je to pravda, mám síly na rozdávání. Chvilku mávám křídlama a chvilku plachtím tou modrou nicotou. Letíme shoufovaní do véčka, já jsem uprostřed a první.
Po několika dnech konečně modré vlny oceánu, mám radost protože jsem racek a můžu ochutnat moře, a pak řeknu:
“Bylo to fajn, kluci, tak zas na jaře, jo?”
A oni na to:
“Jasně, a užij si to,” a to mám přesně v úmyslu, protože už jsem najednou delfín, a voda je slaná a nádherně teplá.
A jen někde v koutku mojí delfíní duše vím, že tam někde daleko leží na posteli holka v jednom rohu čtyř stěn, co vypadá jako kdysi já, ale už to nejsem já.
To je můj svět.