Schizo 5

Jednou, nemohlo mi být víc než deset nebo jedenáct, se mi zdál sen, který mi uvíznul v paměti dodneška. To jsem vyběhla ven uprostřed noci, bosá a v noční košili, a toulala se prázdnýma, tichýma ulicema, kudy se proháněl jenom noční vítr, bral s sebou drobný smetí, a kutálel prázdnou plechovkou po liduprázdným parkovišti. Bylo to, jako bych na světě zůstala úplně sama, jako by se všichni někam poděli, odletěli snad na Mars a mě tu zapomněli. Ale pamatuju si tu volnost. Tenkrát jsem neměla za sebou moc nocí, které jsem mohla trávit venku. A navíc sama.
A tak nějak se mi to líbilo, že jsem pořád šla. V tom snu jsem pořád jen šla dál a dál. Jenom dopředu. Už nikdy jsem se nechtěla vracet zpátky. Až jsem došla k moři.
Najednou se nedalo dál. Přede mnou byla nekonečná hladina, po stranách útesy až někam do nebe. Zpátky jít prostě nešlo. A dál se nedalo. Přesto mě touha hnala do vln – plavat za bójky, za obzor. Pak jsem se vzbudila.
Ten pocit bezmoci ve mě od tý doby zůstal. Něco jako strach, že zůstanu jednou provždy stát na břehu. I když dneska vím, že bych se už znova nevzdala. Dneska bych plavala, i když bych se asi nedostala dál než za ty bójky.
Tenkrát, v košili na břehu rozbouřeného moře, jsem se ohlížela po loďce.
Dneska by mi mohla být ukradená.
Po stopadesátý devátý si promítám všechny ty promarněný roky, vracím se k vzpomínkám, co nevyblednou, analyzuju, co jsem udělala blbě a co bych dneska udělala jinak. Ještě pořád jsou chvíle, kdy chci začínat zase od začátku. Ale pořád víc je těch, kdy mi to je už úplně jedno.
Ochutnala jsem moře, bezhlavě se pustila k horizontu, nechala za sebou všechny bójky a přístavy. Až když mi začal docházet dech, napadlo mě, že horizont se mi vzdaluje přímo úměrně k tomu, jak se k němu přibližuju.
Některý věci jsou prostě nedosažitelný.
Už mi není pět, abych brečela nad tím, že nemůžu vyndat Měsíc, co se topí v zahradním bazénu. Snad jsem ho chtěla přikolíčkovat na prádelní šňůru, nechat okapat a pak z vikýře přibít na nebe tátovým kladívkem a stovkou hřebíkem, někam mezi Velký vůz a Večernici. Tenkrát to snad i bylo možný, hvězdy byly mnohem víc na dosah.
Už mi není pět, abych věřila, že když mi bude smutno, vždycky přijde někdo, kdo mě pohladí po vlasech, posadí na klín, vyžene všechny bubáky, utře mi nos a poví pohádku o tom, že na světě jsou samí senzační lidi, co se maj rádi.
A z toho se mi dneska chce zase akorát tak brečet. Že to jsou jenom pohádky. Jenže dneska mi už nikdo nos utírat nebude, a tak moje oči zůstanou bez slz.
Řvala jsem, když mi bylo těch pět. Jenže tenkrát jsem ještě neměla proč…

Dneska je to přesně pět měsíců od Mílovy smrti. Nechce se mi ani věřit, že před pěti měsícema jsme se ještě líbali a objímali. Byl úplně normální. Já jsem byla normální. Naposledy jsme šli do kulturáku na koncert a pili pivo z papírových kelímků. Polil si bundu a byl nasranej, pak si zapálil.
“Aspoň nehul,” řekla jsem mu.
“Nesnáším to!”
Zahodil sotva načatou cigaretu a přitáh si mě k sobě. Nevadilo mi, že má bundu politou pivem. Milovala jsem ho vždycky, a miluju ho pořád, i dneska.
Vážně bych ho mohla milovat i dneska?
Snažím se nemyslet na to, co těch pět měsíců udělaly s jeho pohřbeným tělem. Co je proti tomu bunda zlitá pivem. Z představy, že jsem kdysi objímala a milovala centimetr po centimetru to, co se dneska hejbe červama, mi je na blití. Nechci na to myslet!
Ale je to silnější než já, moje mysl přitahuje ty zvrácený představy jako magnet železný piliny. Představuju si Mílovy krásný hnědý oči dřív, a řasy skoro holčičí, a dneska prázdný oční důlky. Jeho dolíček na bradě, celej k sežrání, ale teď už žádná brada není, je mi líto, jenom obnažený čelisti, čerstvě vytrhnutej moudrák a špičák ulomenej od otvírání flašky piva zubama. Místo nosu dvě díry do lebky… má ještě vlasy?
Zavírám oči, jako bych mohla zahnat ty stupidní představy, ale promítaj se mi dál v mysli jako napínavej film ve tmě kina na plátně, od kterýho nemůžete odtrhnout zrak.
Ta lebka co na ní teď ohnívaj zbytky měkký tkáně byla ta samá, co jsem tak nedávno hladila, jenže to byla ještě pokrytá kůží a vlasama, tím jeho pískově blond roštím, kterým jsem se tak ráda probírala, když mi dal hlavu do klína. Vždycky na mě kouknul nahoru, tak zvláštně, až mu naskočila vráska napříč přes čelo, úplně ho vidím, jak teď na mě kouká, s hlavou položenou v mým klíně.
Už žádný vrásky, Mílo, smrt je lepší než kosmetickej salón, ta vyhladí všechny vrásky, okouše tě do čista jako masožravý mravenci, jak asi smrdí rozkládající se tělo?
Chci toho nechat, chci toho nechat, to se nedá!!!
Je to takovej mrtvolnej puch, říká mi dál hlas někoho, koho tu nevidím, zní skoro jak profesor biologie při přednášce, takovej chladně nezúčastněnej, drž hubu, drž hubu, drž hubu!
Přijít na jiný myšlenky, úprk do jídelny a vyškemrat párátko, který si pak vrážím pod zbytky mých okousaných nehtů a skoro vychutnávám tu vystřelující, protivnou bolest.
Mrtvolnej puch… takovej nasládlej, víš? Asi jako… když necháš hromadu střev ze zabíjačky moc dlouho na slunci, a mouchy na to posedaj, takový ty modrozelený masařky, víš? No a ty pak nakladou vajíčka, nakladou jich stovky, až to je celý pokrytý, protože v tom humusu se pak těm červíkům moc dobře daří…
“Zmlkni!!!” zaječím teď už nahlas, protože nejen vidina, teď ještě ten vemlouvavej hlas, kterej nechci poslouchat, napodobím Sašu a začnu mlátit hlavou do zdi, jenže si nehodlám roztřískat čelo do krve a tak to ztlumím polštářem…
…my bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme… my bi – jem o – mříž du – cha lvi…
Vida, ono to funguje! Aspoň ten idiot teď zmlknul.