Elleanora 2

„Oukej…říkám oukej!“ začala se rozčilovat Elle, když malý, obtloustlý a téměř plešatý Haakle už snad počtvrté opakoval kudy mají jet a koho doprovází.
„No ale víte, slečno, to není pro někoho jako jste vy.“ Začal
To už Elle nevydržela a vyštěkla „Jste si jistej?“
„No…“ dobrosrdečně se usmál.. „dobrá.. Přijďte na večeři, seznámím vás s vedoucím karavany.“ Řekl a očividně se jí dál nehodlal zabývat, otočil se zády a začal si číst noviny.

Stála před dveřmi Johna Haaklea, netušila, že tu má celou rodinu. Nejspíš i děti. Uaaaaaaaa děti! Pomyslela si, hned jak uslyšela pištět některé z Haakleových dětí. Stála a rozmýšlela. Zaklepat či odejít. Mohla by říct, že se objevil problém, který musela hned řešit… že se někdo porval a musela ošetřovat.. V tom ji z vymýšlení výmluv vytrhlo prudké otevření dveří.
„nápad, vážně si to nemyslím, Johne!“ A najednou stál ani ne půl metru od ní a hleděl jí přímo do očí, nějaký chlap. I v tom šeru viděla, jak jeho oči mění nádech. Z rozzuřených, přes úlek a údiv až k tvrdému, zachmuřenému výrazu celé tváře. Museli si takto hledět do očí snad 10 minut, než vyšla paní Haakleová a s milým „Oooh drahoušku, nestůjte přece přede dveřmi.“ Vzala dovnitř.
„Ehm.. nevěděla jsem, co bude k večeři, tak jsem vzala červené. Za kvalitu neručím, je místní.“ Omluvně se pousmála Elle a sedla si ke stolu na místo, které jí paní Haakleová ukázala a zmizela v kuchyni.
„Máte pravdu, na zdejší bych nesázel.“ Ozval se Haakle s úsměvem a začal ji postupně představovat ostatním hostům.
„…. No a ten vztekloun, co jste ho potkala ve dveřích.. to je pan vedoucí“ Nedokázala rozeznat, jestli důraz na pan vedoucí byl posměšný nebo jestli jen chtěl zdůraznit že je prostě šéf. Konverzace u stolu se ubírala pomalým, přívětivým tónem. Byla překvapená, že se nikdo nevyptával na dřívější akce nebo které zbraně ovládá. Musela se v duchu zasmát sama sobě.

Paní Haakleová už dala děti spát, takže se jí nemotaly pod nohama, když začala podávat večeři na stůl, maso, samozřejmě. Jak si jen mohla myslet, že bude něco jiného. No aspoň není sušené, pomyslela si. Ani si nevšimla, že ten vztekloun, jak mu řekl pan Haakle, už se vrátil ke stolu.
„Ach, Elle, málem jsem zapomněl! Tohle je Daniell Edwards, Danielli, Elleanora Rodrigezová.“ Když si podávali ruce, zase se jí tak zvláštně zadíval do očí, až ji zamrazilo. Budou potíže, přistihla se jak si v duchu říká. Večeře byla, navzdory místnímu vínu, výborná. Elle se vracela do hospody, v jejímž vrchním patře měli pokoje, až pozdě večer.

Ležela v posteli, přemítala události posledních týdnů a byla ráda. Po dlouhé době sama. Má ráda lidi kolem sebe ale někdy je prostě potřeba být sama aspoň když spí. Nemohla usnout. Pořád musela myslet na ty oči, na to něco v nich, co ji tak upoutalo, co ji donutilo dívat se do nich, tak dlouho. Pousmála se. Vůbec nevěděla jak ten Edwards, nebo jak se jmenuje, vypadá, ale ty oči, ty oči by poznala.

„Vstávat, Šípková Růženko! Je ráno.“ Volal Brian přes dveře. Opravdu, už je ráno. Spala ani ne pár hodin. „No tak, Elle. Pooooď dokud je teplá snídaně, máme vafle!“ Vesele poskakoval za dveřmi a čekal, až je Elle otevře. Rychle vystřelila z postele, učesala se, oblíkla a už sahala po klice když si uvědomila, že má sice upravené vlasy ale na očích má ospalky! Ponořila obličej do nachystaného lavoru a rychle se opláchla.
„Dyť už du“ Naoko zabručela a usmála se na něj. Brian šibalsky zamrkal. „Hej a myslíš, že na tebe zbyde?“ snažil se ji přitlačit ke zdi. Oba se rozběhli a zarazili se ve dveřích, do kterých vběhli zaráz. Stáli tam a ani jeden nechtěl ustoupit a snažili se navzájem postrčit dozadu, aby se dostali do kuchyně. Z jejich požďuchování je vyrušil až hlasitý smích všech snídajících. Podívali se na sebe, zvážněli a Brian udělal gesto, jako dělají gentlemani, když pouští dámu. Elle s „Oh, děkuji.“ Vplula do kuchyně a vrhla se na snídani. Hmmmm vafle!

„Tak jak to uděláme? Očíslujeme si je?“ Nadhodil laškovně Gregor.
„Hmm a jak to chceš udělat? Barvou nebo rozdat papírky.“ Zahuhlala Elle s plnou pusou.
„No neeee, dáme jim čísla a pokaždé, když se budeme přesouvat, budou počítat.“ Začal rozvíjet Gregorovu myšlenku Eddie. Zbytku stolu to nejspíš přišlo vtipné, protože všichni vyprskli smíchy.
„Jo, chlape, to musíme ještě vychytat.“ Smál se Brian, Elle při představě, jak osadníci stojí v řadě a hlásí své číslo, vybuchla smíchy a nemohla přestat, tak jen přikyvovala.
„Koukám, že jste veselá banda.“ Ozvalo se pobaveně Elle za zády. Kdo to sakra je?? Otočila se a opět! ty oči. Tentokrát ne! Říkala si a podívala se na Briana.
„Chlapci, to je pan Edwards.“ A začalo postupné představování. To už Elle neslyšela, vyšla ven, chtěla vědět na čem že to pojede??

„Eddieeee!!!“ Ozvalo se přes celou kuchyň. „To nemyslíš vážně, to nemůžeš myslet vážně!“ Ječela Elle.
„Ale no tak, stejně za chvilku uteče.“ Snažil se ji ukonejšit Eddie.
„Ne, nezkoušej to na mě!“ Začala stupňovat svůj projev.
„Elle, nic jinýho už tu nemaj.. Vždyť je to docela v pohodě kůň.“
„Osel“
„Koník“
„Poník! Vždyť potáhnu nohy po zemi!“
„Noooo to neee, jsem to měřil..“
„Cože?????“ Elle nevěděla, jestli se má začít smát nebo ještě víc řvát. Rozhodla se to neřešit a se slovy „Hm! Koník!“ odkráčela ven.

Nakonec není tak malý, říkala si, když se vyšvihla do sedla. Vše nachystané, všichni sbalení, vyjíždí.