Sto roků samoty v Čechách

Fouká;
Mezi těžkými cáry oblohy natahuje pavučinku svých třepících se nití sluneční kotouč.
Sám je přikryt duchnou naplněnou prachovým deštěm. Až se roztrhne, bude padat ubrečený sníh.
Za oknem v kuchyni je příšeří i v náladě.
Ustrojil jsi koně a musíš. Kopce kolem jako by narůstaly, zdá se nám oboum. Stárnem?
Těla určitě.
Vzpomínáš?

Dva blázni nasycení městem se tu jednoho dne setkali a řekli si:"Tady budeme bydlet. Co víc potřebujeme k životu?
Městečko horníků se léty změnilo v usínající vesnici.
Byli jsme mladí a svět patřil nám.
Bezmála opuštěný domek nám otevřel náruč a ty jsi s vervou budovatele začal plnit sen. Pořídil jsi si koně, syna, dům, zasadili jsme první stromy pro ovoce budoucích let.
Usmál ses jakoby jsi četl moje myšlenky:"Tak já jdu na to, drž mi palce"
Záblesk sluníčka tvých očí rozsvítil i oblohu.
Je tomu opravdu už pomyslných sto let kdy jsme se rozhodli být sami pro sebe, nebo to bylo včera?
Fouká. Vítr zvyšuje svou intezitu a mraků přibylo.
Sluneční zbytky nití se postrácely mezi prvními kapkami sněhu.
Sněží déšť.
Jdu roztopit.
Vůně dřeva mi připomněla,že jsem doma.
Maličký ostrůvek uprostřed středu času.
Tlakový hrnec se rozezvučel a vůně vývaru pomalu vplouvá domkem. Stárne s námi zatímco všichni kolem se rozbíhají do světa.
Za oknem se rozštěkal náš pes.
Ví, že začal den a rád by byl svou přítomností naší součástí.
Pozdravuji ho z okna. Pošle na mě svůj výmluvný pohled:" Tak jo, budu dávat pozor. Ale nezapomeň...

Fouká a fouká.
Pes se stáčí do klubíčka.
Nic se neděje, může fujtajblici nebeskou prospat.
Já, muž, dům, pes: Zázemí,kam se budou vracet naši blízcí co odcházejí....