Schizo 6

V noci se vrátí.
Koupem se s Mílou ve vaně, při svíčkách. Opírá se o mě zády, obejmu ho nohama a teplou vodou mu masíruju ramena. Po dlouhý době zas ten málem zapomenutej pocit, že jsme jedna bytost ve dvou tělech… až vylezem z vany, budem se milovat, snažit se dostat ty dvě půlky jedný celistvosti co nejblíž k sobě… ale nespěcháme, vychutnáváme si to čekání.
Voda šplouchá a svíčky trochu čaděj, kolik takovejch koupelí jsme spolu prožili, převalovali se v úzký vaně jak dvě chycený velryby, líbali se pod vodou a říkali: “Miluju tě”, což bublalo úplně stejně jako hláška “Ty jsi kokot!”, pak jsme se tomu smáli, protože jsme nerozeznali jedno od druhýho a slyšeli jsme stejně jenom to, co jsme slyšet chtěli.
Masíruju Mílovi ramena a na zápěstí mi něco ukápne, myslím že jeho slza a tak mu položím ruce na obličej, ty brečíš? Proč brečíš když jsme zase spolu?
Ale ne, není to slza, nechci vědět co to je, protože Mílův oční důlek je prázdnej a z druhýho visí oko ještě na očním nervu, a bimbá se mu po tváři. Otáčí ke mě hlavu, říkala jsi něco miláčku? Prosím tě, neotáčej se ke mě, nechci vidět tvůj obličej… Chci vyskočit z vany, ale drží mě za kotníky a stahuje pod vodu, pojď budem se líbat jako vždycky…
Konečně se z tý noční můry probudím a chce se mi brečet hnusem a hrůzou, ale pak si uvědomím, že stejně není něco v pořádku.
Teď nevím, jestli spím nebo ne, ale neměla bych, protože vidím obrysy stolu a sousední postele a na podlaze čtvercový stínohry, jak sem Měsíc svítí zamřížovaným oknem, vidím na dveře a po Mílovi nikde ani stopy, zaplať pánbůh! Tak co sakra…?
Ještě popadám dech z tý hnusný noční můry, a uvědomím si šimrání ve vlasech, něco mi leze po hlavě, teď po čele, něco se mi rozlejzá po zádech, sáhnu si na čelo a chytnu něco do prstů… snad ne pavouk???
Není to pavouk, tohle nemá tak dlouhý nohy, ani nic pavoučího, malý podlouhlý tělíčko se mi kroutí mezi prsty…
Škvor!!!
Jsou jich desítky. Stovky. Tisíce škvořích tělíček se mi rozlejzaj po celým těle, zoufale se cpou do uší, slejzaj se mi u nosních dírek, i do očí, stisknu křečovitě víčka, ale cpou se pod ně v očním koutku, vím že až se jim to podaří, polezou mi po oku až dozadu a už je nikdy nedostanu ven.
Šílím, ječím, plácám se po hlavě, ale vůbec jich neubejvá, sdírám je z obličeje a odhazuju na deku, která se jima hejbe, čekám kdy mi hrábne dočista.
Kroky duněj chodbou a dveře se rozlítnou, řvu:
“Rozsviťte! Pomoc!”
Pak mě držej něčí ruce, bojuju s nima, protože škvoři zase útočej na moje křečovitě zavřený oči, pusťte mě! Buším teď hlavou o kolena ve snaze je setřást, ty malý potvory, ale držej se klíšťkama, prosím vás pusťte mě!
“Probuď se! No tak!!!”
Proplesknutí, skoro facka: idiote, já přece nespím, ale oči neotevřu, já nechci škvora v hlavě, ale je to jedno, protože už zalezli za ušní bubínky a pořád se cpou do nosu, nee, do nosu ne! prosím vás, napadaj mi do krku a kdoví, možná vlezou i do plic, bože!!!
Kopu kolem sebe jak úplnej šílenec, nechápu, proč mě držej a nepomůžou mi, nejdřív Míla a teď tohleto…
“Chyť jí nohy!” řve na někoho, nevím kolik je tu lidí, bojím se otevřít oči a škvoři se plašej, teď zpanikařili a hledaj kam se schovat, klíšťky na zadečkách ve výstražný poloze, koušou škvoři?
Dostávám šanci to zjistit, protože mě jeden kous rovnou do zadku i přes pyžamo, řvu a prohejbám se jak indiánskej luk, ještě chvilku bojuju a vyhrávám, i když mě furt držej, ale cejtím, že škvoři se naštěstí stahujou zpátky do škvír, odkud předtím vylezli.
Ztrácím rychle sílu a únava zalejzá do svalů, ještě trochu hučím, ale spíš ze setrvačnosti.
“No, votevři voči, no tak!”
Nejdřív na škvírku, zamžourám okolo sebe, nikde žádní škvoři. Ksicht mě pálí, jako kdyby mě brutálně zfackovali, tři bílí mě držej a koukaj na mě jako by mě viděli poprvý v životě.
“Už je to oukej,” řekne jeden, je mi to putna, protože měknu a chce se mi zase děsně spát, ale bojuju s tím pocitem.
“Co se ti zdálo?”
Dál je ignoruju, jako by nevěděli! Tvářej se jak neviňátka, ale my všichni dobře víme, kdo v tom má prsty, prej co se mi zdálo, provokujou! Chci se s nima prát, ale škvor mě kous do zadku a já ani nevím, jestli je takový škvoří kousnutí jedovatý nebo ne. Možná je, ale i to je mi teď putna, protože když neumřu teď, tak příště natuty a ty svině se vrátěj, a klidně i pavouci, takový ty chlupatý co žijou v Austrálii.
Stejně si myslím že to už budu mít brzo za sebou, usínám nebo umírám? Snaha zachytit uplývající vědomí, ještě cejtím škubání, jak utahujou kožený řemeny okolo mejch kotníků a zápěstí, a pak už se řítím do prázdna který nemá dno.