Elena - 2. kapitola

Další dva týdny utekly jak nic a já jsem musela po dalších lekcích uznat, že Lucas je vážně dobrý učitel. Snažila jsem se, jak jsem mohla, opravit jeho názor na mě, který, jak jsem byla přesvědčená, nemohl být po mém představení se nijak lichotivý.
V tancování jsme se ani nenadáli, a už tu byl poslední trénink a s ním i příprava na show na ukončení sezony. Vystoupení se nám vážně povedlo. Po našem partu jsme se převlékli do normálního oblečení na afer party, která se konala v klubu La Grotta. Vsadila jsem na jednoduchost a vzala si krátkou riflovou sukni a upnuté bílé tričko. Vlasy jsem si stáhla do falešného culíku a zajistila bílou stužkou, a na nohy si obula stříbrné boty na vysokém podpatku.
Jeden z organizátorů někde sehnal novou Djku, menší bloďatou dívku, která se mi zdála nějak povědomá. Až asi uprostřed večera jsem si uvědomila, kde jsem ji viděla – to stěhování nástrojů, když jsem šla pěšky na trénink! Nevěděla jsem, jak, ale myšlenky mi přeskočily na Lucase. Přestala jsem tancovat a šla si k baru pro něco na pití. Už nás s ním čekala jen jedna hodina a s děckama jsme se domlouvali, že ho potom pozveme do hospody.
„Ahoj, dala bych si jedno malý pivo, prosím,“ ozval se vedle mě příjemný hlas. Otočila jsem se a zjistila, že patří naší nové Djce. Když barman odklusal pro objednávku, usmála jsem se na ni.
„Ahoj, hraješ fakt skvěle!“ pochválila jsem ji.
„Jo, díky, jsem ráda, že se to líbí,“ odpověděla. „Jinak já jsem Solenne.“
„Elena,“ řekla jsem a přiťukla si s ní. „Ty jsi Češka? Já jen, že máš takové zvláštní jméno a zdá se mi, že i trochu přízvuk.“
„No, můj tatínek byl Francouz a maminka Češka,“ odvětila.
„Tak tím se to vysvětluje. Jak dlouho tady jsi?“ vyzvídala jsem dál.
„Jen chvíli. A to mě docela štve, protože tady neznám moc míst, kde by se dalo zabavit.“
„No, tak já ti můžu nějaký ukázat,“ nabídla jsem se spontánně.
„Díky, to budu ráda.“
„Nemáš zač,“ chtěla jsem ještě něco dodat, ale přerušila mě jedna malá holčička, která poklepala Solenne na předloktí a řekla „Slečno Morhier, mám vám vyřídit, že na vás zase za chvíli dojde řada.“
„Vidíš, už budu muset jít,“ otočila se Solenne na mě. „Ještě se uvidíme, zatím se bav!“
„Jasně, ty taky,“ odpověděla jsem a lovila v paměti, kde jsem už její příjmení slyšela. No jistě! Lucas se přece jmenuje Morhier! Tykali jsme si s ním, takže mi to hned nedošlo, ale teď jsem si byla jistá. Ale to by znamenalo, že umí česky! Už jen při tom pomyšlení jsem se začervenala. Nevěděla jsem přesně, co mohl slyšet, ale i tak jsem měla nepříjemný pocit.
Solenne si opět stoupla za mixážní pult a pustila se do toho. Už se mi moc tancovat nechtělo, a tak jsem jen sledovala, jak jí ruce kmitají nad deskami.Ve stínu za Solenne stálo množství lidí – tanečníků, trenérů nebo lidí, kteří měli zájem o písničku na přání. Jeden z nich najednou zamával mým směrem. Otočila jsem se dozadu, abych podívala, jestli mává na mě. Ten někdo se naklonil k Solenne a já poznala Lucase. Djka ztišila hudbu a řekla francouzsky „Oui, c´est a toi, Elena.“ (Ano, je to na tebe, Eleno.)
Lucas se zasmál a opět zmizel ve stínu. Byla jsem červená až za ušima. Moc lidí sice francouzsky neumělo, ale pokud dávali alespoň trochu pozor, moje jméno určitě zaregistrovali, protože se po mě někteří otáčeli a ukazovali si na mě. To bylo tak..trapný! To slovo sice nemám ráda, ale tohle vážně trapný bylo. Přemýšlela jsem, jak mu to mám oplatit. Přece jen byl jen o 2 roky starší, než já a zas takovej respekt jsem k němu neměla. Nakonec jsem se potutelně usmála a šla jsem přímo k mixážnímu pultu. Solenne si mě všimla a jednou volnou rukou mě protáhla do čela čekatelů, což se neobešlo bez jejich rozhořčených protestů. Vysvětlila jsem jí, co chci udělat a ona se jen rozesmála. Kývla na mě, jako že rozumí a dál se věnovala hudbě. Já jsem se rozhlédla po místnosti, kde je Lucas, pak jsem seskočila na parket a prodírala se tančícím davem k baru, kde jsem ho viděla popíjet nějaký drink.
„Ahoj,“ suverénně jsem si sedla na barovou stoličku vedle něj.
„Salut,“ odpověděl a usmál se takovým tím úsměvěm jazyk-sice-neumím-ale-pozdrav-poznám.
„Potkala jsem Solenne,“ pokračovala jsem nemilosrdně v češtině. „Hezky jsme si popovídaly.“
„Ach jo,“ potřásl hlavou. „Tak jsem prozrazen.“ V jeho řeči byl francouzský přízvuk ještě méně patrný než u jeho sestry.
„Jo, no. Ale neboj, lidem v kurzu tě neprozradím,“ řekla jsem. „Nechci tě připravit o tu legraci, když si myslí, že nám nerozumíš.“
„Díky,“ zašklebil se. „Můžu tě na něco pozvat?“
„No.. Co tanec?“ využila jsem nečekané příležitosti a pozorně sledovala jeho tvář. Zablýsklo se mu v očích, ale pak nasadil zdrženlivý výraz.
„To radši ne, pro tohle svíjení se na parketu nemám moc vlohy. Ale rád se dívám,“ odpověděl.
„Ale já jsem nemyslela to tvoje svíjení se na parketu, neboj. Chodils do tanečních?“
„Jo, ale už je to hrozně dávno,“ přiznal.
„Tři roky?“ rychle jsem si to v duchu spočítala.
„Tak nějak,“ zasmál se.
„Tak to není tak hrozný. Budeš si muset vzpomenout.“
„Pane bože,“ řekl jen a obrátil do sebe zbytek whisky.
„Tak jdeme?“ zeptala jsem se. Tak nějak jsem čekala, že přesvědčit ho bude větší fuška.
„Asi mi nic jinýho nezbude, řekl bych,“ opáčil. Vzala jsem ho za ruku a vedla k parketu.
„Počkej chvíli tady, jo?“
„Ok.“
Ještě jsem zaběhla za děckama ze společenské sekce, abych jim řekla, že se bude tančit normálně – teda alespoň pro nás. Byla jsem se Solenne domluvená, že jakmile ji dám znamení, oznámí chachu na přání. Když jsem se vrátila, Lucas nikde nebyl. No jo, co jinýho jsem mohla čekat? Zdrhl při první příležitosti. Rezignovaně jsem se opřela o sloup. Najednou se ozvala Solenne.
„A teď tu máme jednu chachu na přání, udělejte, prosím, místo… A jdeme na to!“
Panikařila jsem. Vždyť jsem žádný znamení nedala? A co hůř, nemám partnera! Martin už odešel domů a ostatní se spárovali tak, jak normálně. Dívala jsem se, jak lidi neochotně vyklízí parket, ale pro mě to nebylo dost pomalu. Parket byl najednou prázdný a já jsem viděla děcka postávat na druhé straně. Otáleli, mysleli, že když jsem to zařídila já, tak že se do toho vrhnu jako první. Hodila jsem pohledem po Solenne. Jen se smála. Než jsem jim stačila posunkama vysvětlit, co se děje, zazněly první tóny „Dancing in the moonlight“ a na parket vyšel kluk v bílé košili s ohrnutými rukávy a černým kloboukem staženým do čela.
Zastavil se uprostřed, zvedl hlavu a natáhl ke mně ruku. Lucas! Kde splašil ten klobouk?blesklo mi hlavou, ale pak jsem se zatvářila stejně suverénně, jako on, a přisla k němu. Děcka začala křičet a nahrnula se tancovat za námi. Zachytila jsem jen Lucasův potměšilý úsměv, ale to jsem už musela ocenit jeho tanec, který se rozhodně nenaučil v tanečních. Perfektně vedl a jeho držení těla muselo rozhodně probouzet motýlky v břiše každé přítomné dívky. Já samozřejmě nebyla vyjímkou. Za chvíli jsme se synchronizovali a ve figurách si navzájem kradli jeho klobouk. Tancovat s ním bylo jedním slovem úžasné. Asi v polovině písničky zakřičela Solenne do mikrofonu „A všichni! Come on!“ A ostatní hned zaplnili parket. V takovém davu se už normálně tancovat nedalo, tak jsem se ho chytla kolem krku a jen tak jsme se pohupovali do rytmu. Takový rychlejší ploužák. Zhluboka jsem dýchala, abych uklidnila splašené srdce. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Právě spiklenecky mrkal na Solenne, ale jak si všiml mého pohybu, podíval se na mě.
„Teda,“ vydechla jsem.
„Teda co?“ nepomohl mi ani trošku.
„No, nečekala jsem, že budeš takovej tanečník,“ odpověděla jsem popravdě.
Zasmál se. „Tohle beru jako poklonu. A já zase musím uznat, že ani tys nebyla špatná,“ řekl.
Tentokrát jsem se rozesmála já. „Tak to díky, teda. Možná bych ti měla vrátit klobouk.“
„Ale ne, nech si ho,“ odporoval.
„Tobě sluší víc,“ řekla jsem a narazila mu ho na hlavu. S uchechtnutím si ho spravil.
To už písnička skončila a my si šli odpočinout na kraj parketu.