Elena - 4. kapitola

Víkend jsem strávila - jako vždy před uzavíráním známek – učením se a v mezičasech sledováním seriálů. Taky jsem si byla zaběhat a podívala se na záznam jedné soutěže v latinskoamerických tancích.
V pondělí to ve škole proběhlo opět v pohodě. Zase jsem se chytla s Annou kvůli nějaké hovadině. Radek, jeden kluk ze třídy, kterej by se mnou hrozně chtěl něco mít – a je to na něm hrozně vidět - mi chtěl „pomoct“ a tak, zatímco já jsem se po jedné Annině replice nadechovala, abych jí mohla patřičně odpovědět, zařval přes celou třídu „Elenko, nediv se, ona si potřebuje na někom vylít zlost, když je její bratr kripl!“
Nevěřícně jsem se na něj otočila. Místo čekaného vděku v mých očích zahlédl jen opovržení, a tak si rychle sedl a dělal, jako že nic. Anna je sice kráva, ale navážet se do jejího bratra byla vážně ubohost. Podívala jsem se na ni – jen po mě střelila znechuceným pohledem a vyběhla ze třídy.
Všichni jsme věděli o jejím bratrovi. Já jsem to slyšela od Jindry, kterej byl jeho dobrej kámoš. Bylo mu 22 a odmaturoval na sportovním gymplu na Botance. Vzhledem lamač dívčích srdcí, ale ve skutečnosti se ke všem choval moc slušně a když už si s někým začal, myslel to vážně. Párkrát byl s naší třídou v hospodě a docela dobře se s ním povídalo. Vlasy barvy „pochcané trávy“ nosil delší a oříškové oči se většinou smály. Jak jsem si pamatovala, byl pro každou srandu. Až moc. Asi před dvěma rokama šli plavat do nějakýho zatopenýho lomu a skákali do vody. Jeho kámoši ho hecovali, aby skočil po zadku a on to vážně udělal. Ale málo se odrazil dopadl moc blízko břehu přímo na jediný vyčnívající kámen na jinak dokonale hladkém dně. Zlomil si bederní páteř a od té doby je na vozíku. Poslední, co jsem o něm slyšela bylo, že se samozřejmě vzdal naděje na kariéru atleta, ke které před úrazem směřoval, posiluje ruce a nechal si upravit terénní vůz, aby v něm mohl objíždět brněnskou oboru a pomáhat svému otci.
Stála jsem tam a nevěděla, co mám dělat. Nakonec jsem šla k Radkovi a pěkně mu vynadala. Nejdřív dělal ramena, ale pak splaskl a ještě se mě snažil usmířit. Netřeba dodávat, že se mu to nepovedlo. Nejenže naprosto zbytečně vytahuje staré rány, snaží se mi „pomáhat“, když to vůbec nepotřebuju, aby na mě zapůsobil, ale to ještě takovým způsobem, že vůbec nemůže doufat v mé sympatie. Když jsem s ním skončila, už zvonilo a tak mi nezbylo nic jiného, než si jít sednout do lavice.
Zbytek hodin jsem nějak přežila a těšila se na trénink. K Martinovi se už asi zvěst o tom tanci po show donesla, protože byl nějak zvláštně zamlklý a ani do mě moc nerýpal, když se mi něco nepovedlo, jako obvykle. Ale ať jsme se snažili, jak jsme chtěli, pocity, které jsem měla v pátek v noci a dnes, se vůbec nedaly srovnávat. Říkala jsem si, že to určitě bylo tím adrenalinem a navíc, je to trénink, což je většinou tak trochu otrava.
Hrozně jsem se těšila na čtvrtek do francouzštiny – a potom s děckama do hospody. A s Lucasem. Ve škole to bylo docela v pohodě. Psali jsme pár testů, žádná hrůza. Konečně nastal čtvrtek. Z kondičního tréninku jsem jen letěla a u tradičního čaje (kafe nepiju) s Jindrou byla nervózní a ani jsem ho pořádně neposlouchala. Už když jsme šli nahoru do druhého patra, kde se nacházely učebny, slyšela jsem Lucasův hlas, jak něco vykládá (francouzsky, samozřejmě) a pak výbuch převážně ženského smíchu. Usmála jsem se a zrychlila krok.
„Ty jsi na to učení dneska nějaká žhavá,“ neodpustil si Jindra. Samozřejmě, že jsem mu pověděla, i když jen v hrubých obrysech, co se v pátek dělo. Dodržela jsem svůj slib, a neprozradila jsem mu, že Lucas i jeho sestra jsou napůl Češi a tudíž nám rozumí.
Jen jsem něco zamručela. Vážně jsem se těšila, až ho uvidím. Stál se dvěma holkama u dveří do učebny a něco jim vysvětloval. Potom vešly do třídy.
„Salut,“ pozdravila jsem ho.
„Salut,“ řekl. Jeho naprosto profesionálně příjemný nezaujatý výraz mě na vteřinu přimrazil na místě. Tvářil se, jako bychom se viděli jako normálně po týdnu, jako by ten páteční tanec neexistoval. Pak jsem se ale ovládla. Co jsem jako čekala? Ještě jednou jsem se usmála a zaplula do třídy. Jindra si sedl vedle mě a překvapeně se na mě podíval. I on asi čekal jiné přivítání – a to věděl asi tak polovinu. Jen jsem pokrčila rameny.
Seděli jsme kousek od Lucasova stolu. Když si sedl, aby zapsal, kolik nás tam je, Jindra se jak na zavolanou ozval.
„Vím, že o tom asi nechceš mluvit, ale já vážně nechápu to jeho přivítání. Říkala jsi o tom pátku pravdu, ne?“
„Jasně,“ odvětila jsem o trochu víc nahlas, než bylo potřeba. „A myslím, že jsem ti ani neřekla všechno. Ale to je jedno. Třeba se takhle baví každej den, co víš?“
„Možná, ale i tak,“ nedal se Jindra.
„Hele, to neřeš. Mě je to vážně fuk. Docela obstojně jsem si tehdy zatancovala a to je celý,“ usmála jsem se. Poněkud křečovitě. „Docela obstojně“ je vážně slabý.
„Dobře, jak chceš,“ řekl Jindra.
Jak jsem si vytahovala věci z tašky, nenápadně jsem hodila pohledem po Lucasovi. Byl skloněný nad papírama, ale jeden jeho koutek se povytáhl do křivého úsměvu. Takže to slyšel. Dobře. Sice trochu dětinské, ale uklidnilo mě to.
Hodina proběhla jako obvykle, nic zvláštního. Jen se s námi na konci, něco po páté hodině odpolední, rozloučil a popřál nám hezké prázdniny. Když už se chystal odejít, zastavili jsme ho.
„Nechtěl bys jít s náma do hospody?“ zeptal se ho (francouzsky, samozřemě) Jindra, který byl už dřív odhlasován jako náš mluvčí.
Lucas se překvapeně zastavil. Podíval se na něj a pak sklouzl pohledem na mě. Zachovala jsem zdvořile neutrální výraz.
„Budu rád,“ řekl nakonec. „A kam?“ Děcka jmenovali jednu z mnoha brněnských hospod, kterou jsem neznala. To zase pro mě nebylo takový překvapení, nedalo se o mě říct, že bych byla vymetačka hospod. No co, půjdu s davem.
„A je to jenom hospoda, nebo se tam dá i tancovat?“ zeptal se ještě a mě se obrátil žaludek naruby. Co blázníš?nadávala jsem si v duchu. Taková nevinná otázka, a ty v tom vidíš bůhví co.
„Myslím, že tam je i nějakej menší parket,“ odpověděl někdo.
„Ok, tak kdy a kde dáme sraz? Nevím totiž, kde to je.“
„Tak za dvě hoďky pod hodinama na Čáře?“ navrhl Jindra. Ostatní to odsouhlasili a tak jsme vyšli ven. Dávala jsem si dobrý pozor, abych se na Lucase nepodívala.
„Co budeš ty dvě hodiny dělat?“ zeptala jsem se Jindry, když už jsme stáli sami venku před budovou.
„Musím si ještě něco zařídit,“ odpověděl.
„Jasně,“ přikývla jsem, trochu rozčarovaná.
„Ale můžeš jít se mnou, jestli chceš, samozřejmě. I když si nemyslím, že by tě vystávání fronty nějak moc bavilo,“ navrhl.
„Ne, to je v pohodě,“ řekla jsem. „Sednu si do parku a budu si číst. Domů se mi na tu chvilku nechce. A je hezky.“
„Máš pravdu. Tak si to užij a uvidíme se v 7 pod hodinama, jo?“
„Ok,“ souhlasila jsem a šla směrem do parku na Moravským náměstí.