Elena - 7. kapitola

Vrazila jsem přímo do Lucase.
„Promiň,“ zavrávorala jsem. Chytl mě za loket a vrátil mi rovnováhu.
„Nechala jsi tam bundu.“
„Jo já, vím.“
„Jinak díky za večer…“
„Hmm.. nemáš zač,“ přemýšlela jsem nad tím, proč mi děkuje, když jsem se s ním ani moc nebavila.
„Tady,“ podával mi bundu. Až když jsem pro ni natáhla ruku, zjistila jsem, že mě celou dobu držel.
„Škoda, že jsme si nezatančili,“ poznamenal.
„No jo, příště musíš přijít dřív,“ odvětila jsem, dívajíc se rozpačitě někam nad jeho rameno.
„Dám si pozor,“ vydechl a mírně se sklonil. Jeho pohyb mě donutil zvednout hlavu a znovu se dobrovolně vydat do zajetí těch očí.
„Dobře, tak… Hezký prázdniny,“ snažila jsem se to proti své vůli ukončit. Zamrkala jsem. Tohle mi něco připomnělo, jako by nějakou vzpomínku… Ne, spíš něco, co jsem prožila zprostředkovaně. Nepochopitelně se mi vybavil onyx. Dál jsem ale nad tím nepřemýšlela, protože se sklonil ještě víc, jednou rukou mi jemně nadzvedl bradu a jemně mě políbil na rty. Jen jednou, lehce, něžně. Potom se stáhl.
„Tobě taky krásný prázdniny,“ odpověděl.
„Díky,“ řekla jsem omámeně a otočila se k odchodu. Asi jsem byla poněkud zpomalená, protože to, co se stalo, mi plně došlo až po pěti krocích. On mě políbil?!? Prudce jsem se otočila.
„Počkej, co to jako…“ Byl pryč. Ulice zela prázdnotou, dveře od hospůdky zavřené. Chvíli jsem váhala, jestli se nemám vrátit, ale pak jsem to zavrhla. Měla jsem nejvyšší čas vyrazit na zastávku, nebo ten bus vážně nestihnu a mamka bude hrozně naštvaná – nehledě na to, že budu zítra ve škole vypadat jako zombie. I když, přece se nabídl, že mě odveze… Rozhodně jsem zavrtěla hlavou. Napůl abych se probrala a napůl abych tímto rázným, i když zcela zbytečným, pohybem potvrdila správnost svého rozhodnutí a zaplašila pochyby. Opět jsem se otočila a konečně se vydala na zastávku. Autobus přijel jako na zavolanou; nastoupila jsem, sedla si, opřela hlavu o chladivé sklo a jen koutkem oka matně vnímala svůj odraz ve skle zčernalém tmou.
Domů jsem dojela tak otrávená z vlastní slabosti a rozpolcenosti, že jsem po tom, co jsem vylezla z koupelny, ani nevytáhla deník a rovnou si přetáhla peřinu přes hlavu. Cítila jsem, jak začínám nabírat. Přestaň. Okamžitě. poručila jsem si a soustředila se na počítání oveček. Když jsem se ráno celá zpocená probudila, pod tíhou nočích můr, které se mi zdály, jsem se ani nepodivila nad tím, jak rychle v noci usnula. Rychle jsem popadla deník a dala se do psaní. Trvalo mi to tak dlouho, že jsem opět málem přišla pozdě do školy.

Snažila jsem se na to nemyslet tak moc, že se mi za ty dva týdny do začátku prázdnin opravdu podařilo skoro to vytěsnit. No, skoro. Otázka spočívala v tom, proč jsem se tak úporně snažila na ten večer – a hlavně ten polibek – zapomenout. Vždyť jsem si mohla gratulovat, že jsem „sbalila“ krásného cizince! Mohla jsem se s tím chlubit kamarádkám ve škole a udělat si čárku nad postel! Tenhle scénář měl ovšem hned několik chyb, a tak jsem se ani nesnažila ho uskutečnit. Předně, nedalo by se říct, že jsem ho „sbalila“, protože to spíš on sbalil mě. Nedokázala jsem si vybavit jedinou věc – snad kromě toho pozvání na tanec, ale to bylo přece původně míněno jako pomsta! – kdy bych se ho snažila nějak extra upoutat. Dál, kdybych ho opravdu sbalila, rozhodně bych se s tím našim povrchním pipinám nesvěřovala; opět by to odnesl deník. A konečně, žádné místo, kam bych si dělala zářezy za sbalené kluky, jsem neměla. A tak jsem ve chvílích, kdy jsem se nekontrolovala, přemýšlela nad tím, co se ten večer stalo, jak jsem se měla zachovat, co tím myslel, co čekal, že udělám a co teď dělá on. Vlastně jsem byla docela ubohá, takhle bláznit po jedné puse. Vlastně to ani nebyl polibek, jen takové… nic.
A navíc jsem stále měla možnost, jak tomu přijít na kloub. Vyplázla jsem jazyk na pivní podtácek, přicvaknutý v držátku na fotky ve tvaru bohyně Mut, a seskočila ze sítě. Solenne přece říkala, až o prázdinách. A zítra je vysvědčení. Takže, pokud jí zavolám a pak seberu dost odvahy na to, abych se zeptala, mohla bych odpověď mít teoreticky už pozítří. Se zvláštním pocitem jsem si začala chystat věci na poslední den. Vysvědčení jsem měla hezké – pár dvojek – a tak jsem se tam spíš těšila, i když zároveň jsem propadala trochu malomyslnosti, protože jsem věděla, že mě o prázdinách nic moc nečeká. Pokud tedy nepočítám kola s rodičema a partou lidí, který znám od malička, a který se v posledních letech dost změnili – podle mě k horšímu -, a soustředění s tancováním. Přemýšlela jsem nad tím, jak moc se – my všichni – lišíme od těch děcek, který se honily po lese, pořádaly války, stavěly bunkry a navzájem se ohrožovaly bodlákama přivázanýma ke klackům. Na naše fotbalové turnaje. Na hádky a usmíření. Vzpomínala jsem, co to šlo, přestože jsem věděla, že mě to uvrhne do melancholické nálady, protože jsem se chtěla vyvarovat stále se opakujcích myšlenek na Lucase a otázek s ním spojených, které zůstaly bez odpovědí. Se povzdechem jsem se posadila na komodu, v rukou tři trička, mezi jimiž jsem se nemohla rozhodnout, a přejela jsem pohledem moji miniaturní knihovničku. Na moment jsem se zastavila u čtyř knížek. Zelená, červená, modrá a žlutá – a znovu jsem zanadávala, že jsem musela být tak nedočkavá a nepočkala, a ji vydají v těch krásných černých obalech. Onyx. Temně jsem se uchechtla, když jsem si uvědomila, jakou asociací mi tehdy večer přišel na mysl tenhle černočerný kámen. Žíznivé oči. Tak tohle mě napadlo? Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak jsem si mohla spojit Edwarda s Lucasem? Zavrtěla jsem hlavou a nakonec ze skříně vytáhla volný černý plátěný overal. Se správnými doplňky to bude dostatečně slavnostní, je to pohodlné a navíc tím dozajista vytočím naši úzkoprsou třídní, která by nás nejradši viděla v sukních pod kolena a upnutých košilích.
Předávání vysvědčení proběhlo jako obvykle: předali jsme učitelce bonboniéru za celou třídu, největší šprti předali ještě kytku sami za sebe, pak jsme si jeden po druhém chodili pro samotný papír, a třídní to celé zakončila žalostně neupřímným přáním, ať se v září ve škole zase všichni sejdeme. V duchu jsem se zasmála.
Po škole jsme šli s děckama oslavit začátek prázdin do jedné z brněnských čajoven. Nejsem nějaký znalec čaje, i když kafe nepiju, a tak si většinou vybírám podle názvu. Tentokrát jsem si dala černý čaj, jehož jméno (prý) v překladu znamená „dobrodružství“. Jo, to je přesně to, co si přeju, řekla jsem si, když mi ho přinesli. Dobrodružství. Byli jsme tam asi hodinu a půl, probírali jsme nejnovější školní drby a plány na prázdiny. Co se jich týká, nemohla jsem do diskuze přispět ničím zajímavým. Byla jsem smířená s tím, že se budu skoro celé prázdiny nudit doma (nebo u babičky). Odešla jsem dřív. Chvíli jsem se jen tak potulovala po městě a pak jsem dorazila na Dominikánské náměstí, kde jsem si dala sraz s Jindrou. Seděl na schodech od kostela a jako obvykle, když se nudil, si pohrával se svým stříbrným náramkem.
„Ahoj,“ sedla jsem si k němu a potlačila nutkání položit mu hlavu na rameno. Potřebovala jsem obejmout.
„Ahoj, tak co poslední den ve škole?“ zeptal se. On už odmaturoval a tak si teď užíval zasloužený odpočinek, proložený sem tam nějakou brigádou.
„Jako vždycky,“ zašklebila jsem se. „Spousta přání, ať si to užijeme, ale ať na sebe dáváme pozor. Někdy mi připadá, že se to vylučuje.“
„No, někdy nemůžes vyjít z domu, aby ses nedostala do smrtelného nebezpečí,“ uchcechtl se.
„Tak kam půjdem?“
„Není takový hrozný teplo, tak bych si koupil zmrzku a šla si někam sednout – co třeba Špilas?“ navrhl a já ráda souhlasila. Měla jsem ráda park kolem Špilberku, hradu, který stál na kopci uprostřed našeho města. Věkovité stromy obkroužené lavičkami, staré kamenné zdi a zčernalá železná zábradlí vždycky probouzela moji fantazii.
„Tak jo,“ zvedl se a pomohl mi na nohy. Nechtělo se mi pouštět jeho velkou teplou ruku a tak jsme chvíli šli tak. Nebránil se, ale neušlo mi, že se rozpačitě dívá stranou. Nakonec jsem se nad ním slitovala, vyprostila se s tím, že se musím podívat na mobil, jestli mi někdo nepsal. Nepsal, samozřejmě. Sešli jsme o jednu ulici dolů, kde jsme zapadli do „mekáče“ a koupili si naše oblíbené McFlurry. Když už jsme pomalu kráčeli po kostkami dlážděných cestičkách kolem Špilberku, Jindřich zvážněl.
„Musím ti něco říct, nevím, co si o tom mám myslet,“ řekl.
„Povídej,“ povzbudila jsem ho a v duchu přemítala, co by to asi tak mohlo být. Většinou byl veselý, bezstarostný a jen tak něco ho nerozhodilo.
„No…“ váhal, jak to správně podat. „Petr byl včera v oboře napaden.“
„Cože!“ vyjekla jsem. Ani jsem se nemusela ptát, kterého Petra myslí. Annin bratr byl jedním z jeho nejlepších přátel – svět je prostě malej. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem ho před pár týdny ve škole bránila. A taky mi došlo, že Anna byla dneska ve škole nějak nezvykle tichá a ani s námi nešla do čajovny. Kvůli tomuhle. „A kým, nebo jak?“ vyptávala jsem se.
„Spíš čím. Matěj říkal, že prý vezl od řezníka čerstvě zabité prase pro psy k hájence. Jak jel přes les, odněkud vystartoval vlk a chtěl to sežrat. No a Petr ho samozřejmě chtěl odehnat, protože si myslel, že je to jen nějakej ztracenej vyhladovělej pes, a tak ten vlk zaútočil na něj.“ Poslouchala jsem úplně bez dechu. „Stačil jen jednou vystřelit z té své pušky, kterou se minule tolik chlubil, a minul. Pak tam prej odněkud přiběhla nějaká holka,“ dal si pozor, aby to slovo pořádně zdůraznil. „chytla toho vlka za krk a prej ho od něj odtáhla. Já si teda spíš myslím, že jen na sebe upotala jeho pozornost a on se otočil sám, protože taková malá blondýnka přece nemůže jen tak pohnout s takovým obrovským zvířetem,“ přerušil vyprávění.
„No jasně,“ přikyvovala jsem horlivě, protože jsem už byla netrpělivá, jak to skončilo. „A co dál?“
„Potom ho několikrát praštila po hlavě nějakou tyčí, kterou asi sebrala z korby toho Petrova náklaďáčku. Petr se do té doby vzpamatoval tak, aby ho dokázal zastřelit,“ dokončil a podíval se na mě, jako kdyby chtěl vědět, co si o tom myslím.
„Takže Petr je v pořádku?“ zeptala jsem se.
„Jo, měl jen několik mělkých kousnutí a byl trochu v šoku, ale zašili mu to a teď by už měl být v pořádku.“
„Ale kde se u nás vzal vlk? Počkej…nemohl by to být třeba ten, co se prý ztratil ze zoo, i když oni prohlašovali, že ho zbytek smečky sežral?“
„Myslím, že je to dost pravděpodobný,“ pokrčil rameny. „Hlavně, že už je mrtvej.“
„Takže ta holka se tam jen tak objevila a zachránila ho?“ posadila jsem se na lavičku.
„Jo. Ale nejdivnější na tom není to, že to byla malá blonďatá holka,“ pokračoval a musel trochu zvýšit hlas, když šel vyhodit svůj prázdný kelímek do nedalekého koše. „Ale to, že se tam objevila jak z čistého nebe. Chvíli jsem s Petrem mluvil a on říkal, že zrovna v té části je les dost řídký a že tam předtím rozhodně nikoho neviděl. A to má na tohle prostředí vytrénované oči. Prostě si nikdo neumí vysvětlit, jak se tam ocitla. Navíc to bylo v oplocené oblasti, která není přístupná veřejnosti, takže, pokud neměla klíče od brány, nikdo neví, jak se tam dostala – leda, že by přelezla plot, což je dost nepravděpodobné. Je to prostě divný, “ dořekl a posadil se vedle mě.
„Aha,“ pozorně jsem ho sledovala. „A co to bylo za holku?“ zeptala jsem se.
„Matěj říkal, že je to taková malá drobná blondýnka s krátkýma vlasama, je jí prej 22, ale vypadá na míň. Několik prvních hodin po tom sešití byla s Petrem pořád. A taky říkal, že často s někým telefonuje – ale francouzsky. Víc nevím, neviděl jsem ji. Když jsem za ním by nemocnici já, nebyla tam.“
„Víš, co je zvláštní?“ řekla jsem pomalu a kousala přitom do umělohmotné lžičky. „Tenhle popis mi naprosto sedí na Solenne.“
„No ta mě taky napadla, ale to může být jen shoda náhod,“ namítl.
„To asi jo,“ souhlasila jsem s ním a dál jsme to už neprobírali.
Tu noc se mi zdálo o vlcích.Ať už útočících na nevinné bezbranné vozíčkáře, nebo obrovských zvířatech s hnědou srstí a vědoucíma očima. Hned můj první pohled ráno dopadl na známé vazby a já se, přes zvláštní pocit, který se mě potom držel celý den, musela zasmát. Tady to máš, Stephenie, co s námi děláš…